8 Tdo 416/2009
Datum rozhodnutí: 29.04.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 416/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2009 k dovoláním obviněných B. Č., I. S., a J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 6 To 471/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 28/2007, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 6 To 471/2007, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 7. 2007, sp. zn. 3 T 28/2007.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e věc p ř i k a z u j e Okresnímu soudu ve Zlíně

k novému projednání a rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 7. 2007, sp. zn. 3 T 28/2007, byli obvinění B. Č., I. S. a J. K. uznáni vinnými, že:

ve Z. dne 1. 12. 2005 kolem 20:50 hod. na parkovišti před tetovacím studiem a barem V. po předchozí dohodě s dalšími čtyřmi přesně nespecifikovanými osobami s vědomím o dalším vývoji událostí, po smluveném a předem dohodnutém příjezdu M. H., a J. B., přistoupil obžalovaný B. Č. ke dveřím řidiče M. H. a vyzval ho, aby vystoupil a poté, co tak učinil, ho udeřil pěstí do obličeje a s dalšími dvěma muži ho srazili na zem, a když v sebeobraně vytáhl plynovou pistoli, vytrhli mu ji z ruky začali ho bít pěstmi a kopali do něho, přičemž mu prohledali kapsy oblečení a odcizili mu peněženku s částkou 3.100,- Kč a OP, zálesácký nůž a boxer, a poté ho násilím naložili do osobního auta zn. Audi Quatro 80, které poté řídil obžalovaný B. Č. a asi po 20ti minutách jízdy, během které mu dva muži sedící vzadu vedle něho tlačili hlavu dolů, aby nemohl sledovat cestu a muž sedící vlevo ho navíc ohrožoval pistolí, kterou mu mířil na hlavu, ho vysadili na lesní cestě za samotou zv. P., kde ho vytáhli z auta, povalili ho do sněhu a dva muži ho bili, přičemž mu přikázali, aby si vysvlékl koženou zimní bundu a když odmítl, část bundy mu odřezali a nechali na místě, zbytek z něho strhli a stejný nožem mu posléze odřezali část jeho delších vlasů a když ležel na zemi, prohledali ho a odcizili další nůž, který měl v pouzdru na opasku, načež ho chtěli pouty RALK připoutat ke stromu, což na popud obžalovaného Č. nakonec neudělali a z místa bez poškozeného odjeli pryč, když v důsledku fyzického napadení utrpěl M. H. oděrku 2 x 3 cm na hlavě a velkou oděrku na horním rtu vpravo a odcizením pistole v hodnotě 2.500,- Kč, nože v hodnotě 100,- Kč, peněženky v hodnotě 20,- Kč s částkou 3.100,- Kč, boxeru v hodnotě 250,- Kč a pánské kožené bundy v hodnotě 4.500,- Kč mu způsobili škodu ve výši 10.470,- Kč,

a v téže době přesně neustanovený muž chytil J. B. za kabát a vytáhl ji ven z jejich dodávkového auta a poté ji obžalovaný I. S. chytil za krk a přitáhl ji k vozidlu zn. Ford Eskort a opřel ji o kapotu, kde ji držel, přičemž v tuto chvíli ji jeden z dalších mužů prohledal a odcizil k její škodě mobilní telefon zn. Sony Ericsson v hodnotě 1.500,- Kč a na to ji stejný obžalovaný společně s obžalovaným J. K. posadili do osobního auta zn. Škoda Felicia, bílé barvy, sedli si vzadu k ní, každý z jedné strany, a během jízdy autem, které řídil muž nezjištěné totožnosti, ji násilím tlačili hlavu dolů, aby nemohla sledovat cestu a poté asi po 20ti minutách jízdy ji vysadili pro ni v neznámém lesním porostu mezi obcemi K., kde ji nechali stát a z místa odjeli .

Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval u každého z obviněných jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Za to každému z nich uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. každému z nich podmíněně odložil, přičemž zkušební dobu stanovil obviněnému B. Č. v trvání tří let a obviněným I. S. a J. K. v trvání dvou let. Současně soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. všem obviněným uložil povinnost nahradit poškozené J. B. škodu ve výši 1.500,- Kč a poškozenému M. H. škodu ve výši 7.620,- Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. oba poškozené odkázal se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti takovému rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl usnesením ze dne 29. 11. 2007, sp. zn.

6 To 471/2007, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni tři obvinění (dále též dovolatelé ) dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož tak učinili prostřednictvím společného obhájce JUDr. V. B., argumentovali v nich obsahově téměř totožnými námitkami. I proto lze obsah jejich výhrad uvést v dalším textu souhrnně.

Dovolatelé především zpochybnili správnost právní kvalifikace jejich jednání jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (v určitých částech všech tří podání se zřejmě písařskou chybou objevilo i ustanovení § 134) a namítli, že soudy nezohlednily, že v počáteční fázi vykazovalo konání (především obviněného B. Č.) prvky krajní nouze podle § 14 tr. zák., které se posléze posunulo do oblasti nutné obrany podle § 13 tr. zák. V podrobnostech k tomu uvedli, že důvodem příjezdu obou poškozených na místo činu bylo vymoci na svědkovi P. M. zaplacení peněz za odstranění tetování poškozené J. B., které se nelíbilo jejímu příteli poškozenému M. H. Právě z důvodu odstranění tetování byl předtím svědek P. M. ze strany M. H. vydírán. Podle jejich přesvědčení však v jednání, které mělo spočívat pouze v tom, že na žádost P. M. čekali na poškozené v místě, kde se s tímto svědkem podle jejich předchozí domluvy měli setkat, není možné spatřovat žádné znaky trestného činu loupeže.

Obvinění dále zdůraznili, že soud ani neuvádí, že se domlouvali na tom, že poškozené napadnou v úmyslu zmocnit se jejich věcí. Na místě došlo po příjezdu poškozených ke slovnímu incidentu a poškozený M. H. se následně snažil použít zbraň. Jednání obviněného B. Č. proto instinktivně směřovalo k tomu, aby použití zbraně vůči své osobě, případně rovněž proti P. M., zabránil. Musel proto použít síly k tomu, aby útočníka zbraně zbavil. Jeho úmysl ani fyzické jednání však nesměřovalo k tomu, aby se primárně zmocnil cizí věci v úmyslu si ji ponechat, užívat, obohatit se apod., ale k tomu, aby věc neohrozila jeho život a zdraví, případně život a zdraví jiných osob. Obdobně tomu bylo při odejmutí dalších zbraní, které u sebe poškozený M. H. měl a snažil se je v konfliktu s nimi použít.

Podle přesvědčení dovolatelů soudy obou stupňů nesprávně vyložily i ustanovení o spolupachatelství, přičemž znaky tohoto jednání vůbec nejsou obsaženy ve výrokové části rozsudku, v níž je popisován skutek. Ve skutku jsou naopak shrnuta různá jednání různých osob (ať již dalších spoluobviněných či tzv. nezjištěných osob), avšak bez subjektivních i objektivních prvků provázanosti a při nerespektování základních principů spolupachatelství. Obvinění považovali za vyloučené, že by se všichni tři domlouvali na nějakém průběhu skutkového děje, když nikdo z nich nevěděl, kdo vůbec přijede, co udělá a jak se bude vývoj událostí na místě činu formovat. Navíc ve výroku o vině není vůbec konkretizováno jednání, kterého se vůči poškozenému M. H. měli dopouštět obvinění I. S. a J. K. Tito dva obvinění brojili také proti právní kvalifikaci jejich jednání vůči poškozené J. B. jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Namítli zejména nedostatečný popis skutku, ale i nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty se zbraní (v popisu skutku vůbec není uvedeno, o jakou zbraň se mělo jednat a nic takového nevyplývá ani z provedených důkazů).

Dovolatelé konečně namítli, že se soudy nevypořádaly s okolnostmi, které by mohly svědčit o případu tzv. policejní provokace vylučující trestnost jejich jednání. Policie prý byla o celé věci informována, nechala však volný průchod pro jednání poškozených M. H. a J. B., a naopak obviněné vyzvala, aby se sami bránili a poté, co tak učinili, zasáhla zejména vůči samotným obviněným, kteří byli de facto v roli poškozených.

Obvinění proto v závěru svých podání shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. nařídil odvolacímu soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Obvinění I. S. a J. K. zároveň požádali, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí ve veřejném zasedání.

K podaným dovoláním se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Učinila tak ve dvou písemnostech, nejprve (dne 25. 9. 2008) samostatně k obviněnému B. Č. a posléze (dne 15. 1. 2009) společně k obviněným I. S. a J. K.

K dovolání obviněného B. Č. státní zástupkyně uvedla, že jeho námitky nemohou ve světle kritérií vymezujících zvolený dovolací důvod obstát. Neakceptovala především dovolatelovu námitku, že jeho jednání bylo jednáním v krajní nouzi ve smyslu § 14 tr. zák. Takové úvahy jsou podle jejího názoru vyloučeny především s ohledem na povahu, rozsah, způsob provedení, ale také dobu páchání posuzované trestné činnosti. Je sice možné připustit, že svědek P. M. mohl být vydírán poškozeným M. H., avšak z toho nelze vyvodit dovolatelovu beztrestnost, ani skutečnost, že jednal v krajní nouzi. Podmínkou krajní nouze totiž je, že se musí odvracet nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Nebezpečí hrozí přímo, jestliže z něho ihned, bez zřejmé prodlevy a bezprostředně, vyplývá reálná možnost vzniku újmy na chráněném zájmu. Ze skutkových zjištění však nevyplývá, že by dovolatel spáchal posuzovanou trestnou činnost za okolností, kdy by nějaké nebezpečí vyplývající z namítaných výhružek hrozilo skutečně v tom smyslu, že pokud obviněný s ostatními neprovedou trestný čin, budou hrozby okamžitě uskutečněny. Naopak poškozený (než stačil cokoliv provést) byl bezprostředně po příjezdu vytažen z vozidla samotným dovolatelem a okamžitě byl fyzicky napaden. Podle státní zástupkyně nebyla splněna ani další podmínky jednání v krajní nouzi, a to subsidiarita. Vyhrožování ze strany poškozeného mohlo totiž být vyřešeno podáním trestního oznámení na něho na policii nebo (za situace, kdy měl dovolatel dojem, že zde neuspěje) na státním zastupitelství.

Státní zástupkyně dále podotkla, že obviněný nemohl jednat ani v nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák., protože ze strany poškozeného M. H. nešlo o žádný přímo hrozící útok, neboť ten byl prvotně po příjezdu na místo činu napaden. Navíc pak součástí skutku popsaného ve výroku o vině není žádné zjištění, že dovolatel odvracel přímo hrozící nebo trvající útok ze strany poškozeného. Obstát nemůže ani ta námitka obviněného, že samotná trestná činnost byla provokací ze strany policie. Jedná se totiž o námitku ryze skutkovou, navíc podobná zjištění z provedeného dokazování nevyplývají.

Státní zástupkyně nesouhlasila ani s námitkou, že obviněný B. Č. nejednal ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s ostatními obviněnými vůči poškozenému M. H. a už vůbec ne vůči J. B. Poté, co zformulovala teoretická východiska pro spolupachatelství, uvedla, že z popsaných skutkových zjištění je zřejmé, že dovolatel jednal jak v úmyslu loupežném, tak v úmyslu vyděračském, neboť se bezprostředně aktivně podílel na fyzickém násilí na poškozeném M. H. Pokud jde o jednání vůči J. B., konstatovala, že v této části skutku sice není popsáno žádné jednání dovolatele, jímž by se na skutku podílel, avšak bylo zjištěno, že přivezl ostatní spoluobviněné na místo činu, přičemž prokazatelně věděl, jakým způsobem bude s oběma poškozenými naloženo. Proto tato část dovolatelova jednání měla být posouzena jako účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Trestného činu vydírání a loupeže se částečně dopustil jako spolupachatel a částečně jako účastník. Zároveň však uvedla, že změna právního posouzení by v zásadě na posouzení trestnosti jeho jednání nic nezměnila.

Vzhledem k těmto úvahám státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného B. Č. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud jde o dovolání dalších dvou obviněných J. K. a I. S., státní zástupkyně k jejich námitkám, že jednali v krajní nouzi podle § 14 tr. zák., resp. v nutné obraně podle § 13 tr. zák., a že nesouhlasí s posouzením jejich jednání jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., odkázala na své dřívější vyjádření ve věci obviněného B. Č. K tomu dodala, že z popsaných skutkových zjištění, tak jak jsou vyjádřena ve výroku rozsudku soudu prvého stupně, je zřejmé, že také tito dovolatelé jednali jak v úmyslu loupežném, tak v úmyslu vyděračském, který byl obsahem předchozí dohody o společném postupu všech spolupachatelů, což je prý naprosto zřejmé ze způsobu provedení trestného činu. Obviněný I. S. se bezprostředně aktivně podílel na fyzickém násilí vůči poškozené J. B., přičemž ve skupině, která jí způsobovala příkoří, byl i obviněný J. K.. Popisu skutkových událostí ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku proto odpovídá posouzení jako spáchání obou trestných činů ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Za oprávněné však státní zástupkyně považovala ty námitky těchto dovolatelů,v nichž zpochybňovali, zda jim lze klást k vině v rámci spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. ty útoky, které směřovaly vůči poškozenému M. H., neboť tyto z jejich strany nebyly pokryty žádným jednáním vůči tomuto poškozenému, což by v konečném důsledku mělo mít vliv i na právní kvalifikaci skutku. Přitom skutek, tak jak je formulován v odsuzujícím rozsudku soudu prvého stupně, je pojímán jako skutek jeden, tvořený souhrnem jednání všech na něm zúčastněných identifikovaných a neznámých pachatelů, kteří se o své vůli dostavili na místo činu, kde se posléze rozdělili na dvě skupiny, přičemž každá, v duchu předchozí dohody, působila zvlášť proti jinému z poškozených. Toto pojetí jednoho skutku, byť pokrytého předchozí dohodou všech na něm zúčastněných osob, se jeví vzhledem ke skutkovému průběhu okolností jako příliš extenzivní, neboť ani obviněný I. S., ani obviněný J. K. se skutečně nepodíleli na žádném násilném jednání vůči poškozenému M. H., ale ve svých násilnostech se zaměřili pouze na poškozenou J. B. Šlo proto o dva souběžné skutky, kdy každá skupina spolupachatelů je odpovědná pouze za následek, který přímo svým chováním zapříčinila.

Státní zástupkyně tyto své úvahy uzavřela s tím, že žádnému z těchto dvou dovolatelů nelze klást k vině v rámci spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jednání se zbraní, neboť zbraň byla použita jinými pachateli v rámci jednání směřujícího vůči poškozenému M. H., přičemž v takovém případě je pro absenci jednání a zavinění taková právní kvalifikace vyloučena. Jejich jednání proto mělo být posouzeno pouze jako spolupachatelství na trestném činu vydírání spáchaném na poškozené J. B. podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.



V závěru svého podání státní zástupkyně proto ve vztahu k obviněným I. S. a J. K. navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud k jejich dovolání zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou dovolání přípustná § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Všichni tři obvinění podali dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné všemi obviněnými v rámci uvedeného dovolacího důvodu jsou v naprosté většině relevantní. Jelikož obsah jejich dovolání je prakticky identický, bude pozornost zaměřena nejprve na výhrady, které jsou všem podáním společné. Pokud pak zejména obviněný B. Č. uplatnil navíc výhrady další (vztahující se k nepoužití těch ustanovení trestního zákona, jimiž je vyloučena protiprávnost), bude o nich pojednáno až následně.

Obvinění především namítli, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a že jejich jednání není trestným činem, neboť nebyly naplněny všechny zákonné znaky posuzovaných trestných činů. Mělo tomu tak být zejména proto, že soudy nesprávně vyložily ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství a že znaky takového jednání ve skutku popsaném ve výrokové části rozsudku vůbec nejsou obsaženy.

Nejvyšší soud považoval takové výtky dovolatelů za oprávněné, a proto za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

K závěru, že všechna podaná dovolání jsou důvodná, Nejvyšší soud dospěl na podkladě těchto skutečností:

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou

v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Z hlediska řešené problematiky je významná v prvé řadě otázka, zda na jednání všech tří obviněných lze nahlížet jako na společné jednání, k němuž směřoval i jejich úmysl. Spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. totiž předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním (dvou nebo více osob) a (jejich) úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky dané skutkové podstaty, nebo jestli každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. trest.). Současně platí, že spolupachatelství (které je možné jenom u úmyslného trestného činu) musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.

Jak již bylo uvedeno, spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. vyžaduje rovněž společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Nejde o spolupachatelství, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr (srov. rozhodnutí č. 57/1970 Sb. rozh. trest.). Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů (ta se ani nevyžaduje, a proto postačí konkludentní dohoda). Pokud však spolupachatelé jednají v rámci společné dohody, je při excesu některého ze spolupachatelů z ní tento spolupachatel sám odpovědný za to, co zaviněně způsobil.

Konečně je vhodné uvést, že k naplnění pojmu spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Postačuje i jen částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 86).

Při aplikaci těchto teoretických (procesně i hmotně právních) východisek na posuzovaný případ lze konstatovat, že přesný popis takového společného jednání všech tří obviněných ve výroku odsuzujícího rozsudku absentuje. Soud prvního stupně sice jejich jednání formuloval poměrně obsáhle, ale učinil tak v jediném bloku, přičemž v jeho prvním odstavci popsal pouze jednání obviněného B. Č. (příp. dalších nespecifikovaných osob), zatímco v jeho druhém odstavci popsal pouze jednání obviněných I. S. a J. K. (a rovněž dalších neustanovených osob). Tento blok sice uvodil údajem, že všichni obvinění jednali po předchozí dohodě s dalšími čtyřmi přesně nespecifikovanými osobami s vědomím o dalším vývoji událostí, po smluveném a předem dohodnutém příjezdu M. H. a J. B., , avšak z další části výroku rozsudku ani z jeho odůvodnění se již nepodává, v čem spočívala tato předchozí dohoda tří obviněných a čtyř dosud neustanovených osob, a nelze ani zjistit, jak soud dospěl k závěru, že všichni obvinění jednali s vědomím o dalším vývoji událostí , příp. co toto vědomí zahrnovalo.

Nalézací soud v odůvodnění rozsudku (srov. stranu 5) k této problematice pouze uvedl, že je zřejmé, že všichni obžalovaní byli předem informováni o tom, že je svědku P. M. vyhrožováno a že právě dne 1. 12. 2005 ve 21:00 hod. je smluvena schůzka s poškozenými. Obžalovaní tam údajně byli kvůli M. ochraně, avšak další události, především nález částečně svlečeného poškozeného H. v lese, mnohem spíše odpovídá tomu, že chtěli dát poškozenému na pamětnou . Soud je proto přesvědčen, že obžalovaní jednali společně na základě předchozí dohody Nakonec i z výpovědi svědka P. vyplynulo, že minimálně obžalovaný Č. a svědek M. se na akci H. předem připravovali (str. 5 odůvodnění rozsudku). V podstatě totéž zopakoval i na straně 7, kde uvedl, že se všichni obžalovaní společně s dalšími blíže neurčenými osobami po předchozí domluvě dopustili shora popsaného skutku, kdy motivem jejich jednání bylo dát poškozeným na pamětnou , neboť tito vydírali jejich společného přítele svědka M. Je proto také zřejmé, že se tohoto skutku dopustili s úmyslem přímým podle § 4 písm. a) trestního zákona. Jednání všech obžalovaných je přitom nutno chápat jako jednání spolupachatelů podle § 9 odst. 2 trestního zákona, všichni působili vědomě za dosažením společného cíle, ač každý z nich plnil pouze určitou roli, takže se násilí, resp. pohrůžky násilí nemusel dopustit každý z nich, ale plně stačilo, že byl pachateli na základě jejich dohody po boku, přičemž pachatel počítal s jeho podporou, a svou přítomností tak přispěl ke spáchání činu .

V návaznosti na to soud prvního stupně odůvodnil použitou právní kvalifikaci tak, že obvinění společně jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 trestního zákona naplnili po formální i materiální stránce skutkovou podstatu hned dvou trestných činů, a to loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona (str. 8 odůvodnění rozsudku).

Odvolací soud se podrobněji k právní kvalifikaci jednání obviněných nevyjádřil. V odůvodnění svého (až příliš stručného) rozhodnutí pouze paušálně (a v jediné větě) konstatoval, že Soud I. stupně se podrobně a náležitě vypořádal také s otázkou právní kvalifikace jednání všech obžalovaných a s formou zavinění, a proto byl výrok o vině shledán správným. (srov. stranu 8 jeho usnesení).

S takovými právními závěry soudů obou stupňů (navazujícími ovšem na neúplná skutková zjištění) se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.

Již v předcházejícím textu bylo citováno ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a zdůrazněno, že skutková věta výrokové části odsuzujícího rozsudku musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to slovním vyjádřením všech rozhodných okolností, a že popis skutku nemůže být libovolný. Tyto požadavky v přezkoumávané věci splněny nebyly, třebaže popis skutku ve výroku rozsudku je poměrně obsáhlý. Nepodává se totiž z něho (ale ani z jeho odůvodnění, jak o tom rovněž byla zmínka výše), v čem spočívala předchozí dohoda tří obviněných a z čeho soud dovodil, že tito jednali s vědomím o dalším vývoji událostí , příp. co toto vědomí zahrnovalo.

Ani z provedeného dokazování ovšem není jasné, na základě jakých důkazů soud prvního stupně k takovému závěru [že všichni tři obvinění (a další čtyři dosud neustanovení spolupachatelé) jednali na základě jejich předchozí dohody a sledovali přitom zcela shodný cíl] dospěl. Ze žádného z důkazů, které nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku zmínil, totiž nevyplývá, že by se všichni tři obvinění před spácháním projednávaného činu (případně v průběhu jeho páchání) vůbec měli na něčem domlouvat, natož pak jaký byl konkrétní obsah jejich společné dohody o zamýšleném cíli.

Při absenci takových významných skutkových zjištění musel Nejvyšší soud přisvědčit argumentaci dovolatelů, že závěr soudů o jejich spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. není důkazně podložen a že znaky takového společného jednání vůbec nejsou obsaženy ve skutkové větě výrokové části rozsudku (v níž ani není konkretizováno jednání, kterého se měli dopouštět vůči poškozenému M. H. obvinění I. S. a J. K.). Těmto dvěma dovolatelům pak musel přisvědčit i v tom, že popis skutku je ve vztahu k nim (ve druhém odstavci výroku rozsudku) nedostatečný také v tom, že z něho nevyplývá naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se zbraní .

S tím souvisí i otázka trestní odpovědnosti všech obviněných za tu část jednání, jíž se podle zjištění soudů dopustil se zbraní dosud neustanovený muž sedící ve vozidle řízeném obviněným B. Č., který během jízdy ohrožoval pistolí poškozeného M. H. Jestliže obecně platí, že při excesu některého ze spolupachatelů ze společné dohody je tento spolupachatel sám odpovědný za to, co zaviněně způsobil (srov. shora), pak by bylo obtížné dovodit jak trestní odpovědnost obviněných, tak i tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu naposledy uvedeného trestného činu. To by mělo platit obecně pro všechny tři obviněné, pokud dosud nebyl zjištěn obsah jejich údajné předchozí dohody a nebylo jim prokázáno vědomí o tom, že jeden z dosud neustanovených spolupachatelů je vybaven pistolí, kterou je připraven použít k ohrožování poškozeného, a tím spíše to platí pro obviněné I. S. a J. K., kteří ve zmíněném vozidle ani necestovali.

V návaznosti na tyto nedostatky v popisu skutku, které ovšem měly základ v neúplnosti skutkových zjištění, je třeba uvést, že ani tzv. právní věta výrokové části rozsudku není zcela přesná. Pokud tady platí, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou (srov. shora), což platí i naopak, pak je třeba poznamenat, že právní věta (kromě písařských nepřesností) není úplná, neboť neobsahuje údaj reflektující skutkové zjištění soudu o společném jednání všech obviněných.

V rozporu je ovšem i rozsudečný výrok navazující na právní větu, v němž je slovně a v paragrafovém znění vyjádřena použitá právní kvalifikace, s příslušnou pasáží odůvodnění rozsudku. Zatímco v této části rozsudku soud vyložil závěr, že všichni obvinění jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. naplnili skutkovou podstatu hned dvou trestných činů, a to loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (srov. citaci shora), z uvedené části výroku rozsudku se podává, že obvinění se jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. dopustili jen trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ne však trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. (srov. stranu 3 rozsudku).

Konečně pokud jde o námitky obviněných (a z nich zejména B. Č.), které se vztahovaly k údajně nesprávnému nepoužití těch ustanovení trestního zákona, jimiž je vyloučena protiprávnost jejich jednání, Nejvyšší soud konstatuje, že s ohledem na způsob rozhodnutí, který pro výše popsaná pochybení ze strany soudů obou stupňů zvolil, by bylo předčasné se k nim zavazujícím způsobem vyjadřovat. Již shora bylo opakovaně vyloženo, že stávající skutková zjištění nejsou úplná, dokazování bude zapotřebí doplnit a skutková zjištění upřesnit. Úměrně jim pak soud prvního stupně bude mít nejen možnost, ale i povinnost na tento okruh dovolacích výhrad ve svém novém rozhodnutí reagovat.

V tomto stadiu řízení proto lze jen v obecné rovině uvést, že podle § 14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

Jak již správně uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, podmínkou krajní nouze je, že se musí odvracet nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Nebezpečí hrozí přímo, jestliže z něho ihned, bez zřejmé prodlevy a bezprostředně, vyplývá reálná možnost vzniku újmy na chráněném zájmu. Tuto časovou souvislost je možné vyjádřit tak, že pokud by nenastoupilo jednání v krajní nouzi, došlo by bezprostředně k porušení chráněného zájmu. Z dosud učiněných skutkových zjištění však nevyplývá, že by obvinění (a z nich zejména B. Č.) spáchali posuzovanou trestnou činnost za okolností, kdy by jim nějaké nebezpečí vyplývající z údajných výhružek ze strany poškozeného M. H. skutečně hrozilo v tom smyslu, že pokud nespáchají trestný čin, budou hrozby okamžitě uskutečněny. Soudy naopak zjistily, že k žádnému jednání, jímž by bylo poškozeným M. H. vyhrožováno svědku P. M., nedošlo, neboť tento poškozený byl bezprostředně po příjezdu vytažen z vozidla samotným obviněným B. Č. a okamžitě fyzicky napaden. Stávající skutková zjištění nesvědčí ani pro závěr, že by měla být splněna další podmínka jednání v krajní nouzi, a to subsidiarita. Vyhrožování ze strany poškozeného totiž mohlo být vyřešeno podáním trestního oznámení na něho na policii nebo na státním zastupitelství.

Se státní zástupkyní lze souhlasit i v tom, že (při stávajících skutkových zjištěních) obviněný B. Č. nemohl jednat ani v nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák., protože ze strany poškozeného M. H. nešlo o přímo hrozící útok, neboť to měl být on, kdo byl po příjezdu na místo činu prvotně napaden. Navíc pak součástí skutku popsaného ve výroku o vině není žádné zjištění, že tento dovolatel odvracel přímo hrozící nebo trvající útok ze strany poškozeného.

Při současném stavu dokazování by nemohla obstát ani ta námitka obviněného B. Č., že samotná trestná činnost byla provokací ze strany policie. Je tomu tak nejen proto, že jde o námitku vyloženě skutkovou, která pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není podřaditelná, ale i proto, že taková skutková zjištění z provedeného dokazování nevyplývají.

Všechny výše uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že nejen soud odvolací, proti jehož rozhodnutí byla dovolání podána, ale před ním již soud prvního stupně se náležitě nevypořádal s otázkou přiléhavé právní kvalifikace jednání obviněných a v důsledku toho učinil rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Bylo tomu tak ovšem především proto, že si provedeným dokazováním nevytvořil náležité předpoklady pro správná a úplná skutková zjištění, na jejichž základě teprve mohl o odpovídající právní kvalifikaci uvažovat.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání všech tří obviněných zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 6 To 471/2007, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 7. 2007, sp. zn. 3 T 28/2007. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu ve Zlíně, neboť již jeho rozhodnutí trpí vytýkanými vadami.

Rozhodnutím Nejvyššího soudu se tak věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Na něm proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, zvážil potřebu dalšího dokazování (dovolací soud mu v tomto směru žádný závazný pokyn nedává) a poté skutek, pro který jsou obvinění stíháni, přesně vymezil, ve skutkové větě jej pregnantně popsal a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.). Učiněné závěry pak musí náležitě odůvodnit (odůvodnění jeho nového rozhodnutí musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., event. § 134 odst. 2 tr. ř.).

Dospěje-li soud prvního stupně opětovně k závěru o vině všech tří obviněných a bude-li znovu uvažovat o uložení trestů, musí věnovat pozornost jak výrokům o takových trestech, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. Bude-li přicházet v úvahu zevrubnější popis zjištěného skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že pouhou konkretizaci jednání pachatele (resp. pachatelů) nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a