8 Tdo 406/2017
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 259 odst. 4 tr. ř., § 80 odst. 1,2 tr. zákoníku



8 Tdo 406/2017-28

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný T. H. CH. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 61 To 353/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 51/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 3 T 51/2016, byl obviněný T. H. Ch. uznán vinným jednak pokračujícím zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, 3 alinea druhá tr. zákoníku, jednak pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu pěti let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to osmnácti kusů karet American Express blíže specifikovaných ve výroku rozsudku a třinácti kusů platebních karet Master Card blíže specifikovaných ve výroku rozsudku.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující výlučně proti výroku o trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 61 To 353/2016, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze ve výroku o uložení trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a trestu vyhoštění. Za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině a při nezměněném výroku o trestu propadnutí věci odsouzen podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokračujícího zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, 3 alinea druhá tr. zákoníku a pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že poté, co od neztotožněného spolupachatele v Malajsii dostal instrukce k příletu do České republiky a nákupu zboží, jakož i padělky celkem 33 platebních karet vystavených na jméno T. H. Ch. (blíže specifikované v rozsudku nalézacího soudu), konkrétně 18 kusů karet American Express, 13 kusů platebních karet Master Card a 2 platebních karet Visa, které měl u sebe v době nejméně od 15. 12. 2015 do zadržení dne 18. 12. 2015 v 15:15 hodin, vědom si toho, že nedisponuje finančními prostředky na jakémkoli svém účtu, k němuž by mohly být vydány uvedené karty, v úmyslu se obohatit, zboží a služby neuhradit, pomocí padělků platebních karet hradil nebo se pokusil uhradit následující zboží a služby:

1/ dne 15. 12. 2015 v době od 20:17 do 20:24 hodin v P., Letiště Václava Havla, Terminál ... příletová hala, v prodejně ... použil k úhradě zboží v hodnotě 345 Kč padělané platební karty American Express č. ..., Visa č. ..., Master Card č. ... a American Express č. ..., přičemž transakce byly zamítnuty, a třikrát k úhradě zboží v hodnotě 115 Kč padělanou platební kartu Master Card č. ..., přičemž transakce byly povoleny, čímž způsobil škodu ve výši 345 Kč společnosti Lagardele Travel Retail, a. s., IČ: 25099167, se sídlem nám. M. Poštové 854, Beroun,

2/ dne 16. 12. 2015 v době od 14:19 do 14:22 hodin v P., P. č. p. ..., v prodejně Fendi použil k úhradě částky 137 050 Kč za 2 batohy padělané platební karty American Express č. ..., Master Card č. ... a Master Card č. ..., jednal v úmyslu způsobit škodu ve výši 137 050 Kč společnosti Fendi Prague, s. r. o., IČ: 28950224, se sídlem Pobřežní 394, Praha 8, avšak k úhradě nedošlo z důvodu nepovolení transakcí,

3/ dne 16. 12. 2015 v době od 13:05 do 13:06 hodin v P., P. č. p. ..., v prodejně Tiffany & Co. použil k úhradě zboží přívěsku ve tvaru klíče v hodnotě 282 500 Kč padělané platební karty Master Card č. ..., Master Card č. ... a American Express č. ..., jednal v úmyslu způsobit škodu ve výši 282 500 Kč ke škodě společnosti Tiffany & Co. (ČR), s. r. o., IČ: 24153664, se sídlem Pařížská 1068, Praha 1, avšak k úhradě nedošlo z důvodu nepovolení transakcí,

4/ dne 17. 12. 2015 v 11:26 hodin v P., N. P. ... v cestovní kanceláři Čedok použil k uhrazení letenky v ceně 61 507 Kč padělané platební karty American Express č. ... a Master Card č. ..., jednal v úmyslu způsobit společnosti Čedok, a. s., IČ: 60192755, se sídlem Na Příkopě 18, Praha 1, škodu ve výši 61 507 Kč, avšak k úhradě nedošlo z důvodu zamítnutí transakcí,

5/ dne 18. 12. 2015 v 10:53 hodin v P., P. č. p. ..., v hotelu InterContinental použil k úhradě služeb v ceně 18 188 Kč padělanou platební kartu Master Card č. ..., čímž způsobil blíže nezjištěnému poškozenému škodu ve výši 18 188 Kč,

6/ dne 17. 12. 2015 v 13:59 hodin v P., Letiště Václava Havla, Terminál ..., u přepážky letecké společnosti Emirates, použil k úhradě letenky Praha Dubai Kuala Lumpur v hodnotě 59 644 Kč padělané platební karty Eurocard MasterCard č. ..., Eurocard MasterCard č. ... a American Express č. ..., přičemž transakce nebyla povolena, a padělanou platební kartu American Express s koncovým čtyřčíslím 3019, pomocí které platba proběhla, čímž způsobil společnosti Emirates, organizační složka, IČ: 24682705, se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, škodu ve výši 59 644,

7/ dne 17. 12. 2015 v 14:42 hodin v P., Letiště Václava Havla, Terminál ..., u přepážky letecké společnosti Emirates, při úhradě doplatku za změnu rezervace letenky zakoupené zde tentýž den použil padělanou platební kartu American Express s koncovým čtyřčíslím ..., dále padělanou platební kartu American Express č. ... a American Express č. ..., v úmyslu způsobit společnosti Emirates, organizační složka, IČ: 24682705, se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, škodu ve výši 8 000 Kč, avšak k úhradě nedošlo, neboť transakce byly zamítnuty,

čímž způsobil celkovou škodu ve výši 78 177 Kč a pokusil se způsobit škodu ve výši 489 402 Kč, tedy celkovou škodu ve výši 567 579 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 61 To 353/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a vytkl, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

5. Namítl, že i když odvolací soud rozhodoval pouze o odvolání podaném obviněným, resp. za něj jeho obhájcem, a nikoliv o odvolání státního zástupce ve smyslu § 247 odst. 1 tr. ř., nerespektoval zásadu zákazu reformationis in peius upravenou v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. a uložil obviněnému ve své podstatě trest přísnější, než uložit mohl, neboť zatímco nalézací soud uložil obviněnému trest vyhoštění na dobu pěti let, odvolací soud uložil obviněnému trest vyhoštění na dobu neurčitou.

6. Vzhledem k tomu, že se neodvolal v neprospěch obviněného státní zástupce, nemohl odvolací soud ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného, a to přestože se s touto skutečností odvolací soud snažil vypořádat v odůvodnění svého rozsudku tak, že celkový trest a jeho změna provedená odvolacím soudem vyznívá ve prospěch obviněného.

7. Obviněný s takovou argumentací odvolacího soudu nesouhlasil, a to i s ohledem na geopolitickou situaci, protože nikdo z nás neví, zda za několik let nebude převažovat zájem na zachování svobody pohybu nad zájmem zachování osobní svobody . Svoji argumentaci obviněný dále podepřel i nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 525/15, podle kterého soudce nesmí na tresty pohlížet formalisticky a vždy musí zvažovat konkrétní dopady trestu na život pachatele. Podle jeho mínění mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť je v rozporu s § 259 odst. 4 tr. ř.

8. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 61 To 353/2016, zrušil a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.

9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu, pokud jde o druh trestu, který zákon nepřipouští , jde zpravidla o případy, kdy byl trest nepřípustný z hlediska trestního zákoníku. Při poněkud rozšiřujícím výkladu však lze dospět k závěru, že nepřípustným trestem je i trest uložený za porušení procesní zásady zákazu reformace in peius . S jistou dávkou tolerance tedy lze námitky uplatněné dovolatelem pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nepovažoval je však za důvodné.

10. Obecně lze vycházet z toho, že není porušením zákazu reformationis in peius , zakotveného v § 259 odst. 4 tr. ř., jestliže odvolací soud pouze k odvolání obviněného uloží obviněnému navíc trest vyhoštění nebo již uložený trest vyhoštění zpřísní, jestliže zároveň podstatně sníží trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně. Za určitých specifických okolností by však ani tato zásada nemusela platit, a to v případech, kdy by měl obviněný na území České republiky vytvořeny určité vazby, které by sice nedosahovaly kvality požadované § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které by však mohl obviněný důvodně pociťovat jako větší újmu nežli poněkud delší pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody. Žádné takové okolnosti však v předmětné trestní věci neexistují. Obviněný byl v České republice pouze na pár dní za účelem páchání trestné činnosti, žádné vazby zde vytvořené neměl.

11. Pokud tedy odvolací soud snížil obviněnému trest odnětí svobody o polovinu, takže s ohledem na vykonanou vazbu mohl obvinění prakticky hned žádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a na úkor toho mu změnil trest vyhoštění z doby pěti let na dobu neurčitou, tzn. že obviněný na území České republiky, ke kterému nemá žádný vztah, nebude moci smět vstoupit nikoli jen po dobu pěti let, ale po dobu neurčitou, jedná se o rozhodnutí pro obviněného jednoznačně příznivější. Odkaz obviněného na geopolitickou situaci pokládal státní zástupce za zcela bezpředmětný, soudy při rozhodování o trestu vyhoštění vycházely ze stavu daného v době jejich rozhodování, není možné po nich požadovat vytváření prognostických studií možného vývoje geopolitické situace.

12. Jako nepřiléhavý státní zástupce hodnotil i odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ve věci pod sp. zn. III. ÚS 525/15. V této věci totiž Ústavní soud řešil vztah trestu zákazu řízení motorových vozidel a trestu odnětí svobody podmíněně odloženého na zkušební dobu. Lze sice připustit, že v obecné rovině je trest zákazu činnosti trestem mírnějším nežli trest odnětí svobody, avšak za určitých konkrétních okolností (např. u řidiče z povolání nebo u osoby žijící v obci s minimální frekvencí veřejné dopravy) může mít trest zákazu řízení motorových vozidel citelnější dopady nežli podmínka , která obviněného, pokud svým chováním nezavdá příčinu k přeměně trestu, v osobním životě ani pracovních a jiných aktivitách nijak omezovat nemusí. Znovu však opakoval, že v případě obviněného neexistují žádné konkrétní okolnosti, pro které by zabránění vstupu na území České republiky mělo být pro obviněného větší újmou nežli výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody.

13. S ohledem na shora uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

15. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

17. Obviněný s odkazem na uvedený důvod dovolání namítl, že odvolací soud porušil zákaz reformace in peius , pokud výlučně k jeho odvolání změnil výrok o trestu a uložil mu trest vyhoštění na dobu neurčitou, ačkoliv soud prvního stupně mu tento druh trestu uložil na dobu pěti (o změně trestu odnětí svobody se v těchto souvislostech nezmiňoval).

18. Logický výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v tomto případě založit na úvaze, že může-li obviněný s odkazem na tento důvod dovolání namítat, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, může i namítnout, že mu měl být uložen trest mírnější s odkazem na zákaz refomace in peius . Ve prospěch takového závěru svědčí i to, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je jediným dovolacím důvodem, v jehož rámci lze uplatnit námitky proti výroku o trestu (nejde-li i ve vztahu k výroku o trestu o výhrady založené na tom, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).

19. Dovolací soud si je vědom rovněž právního názoru Ústavního soudu, podle něhož nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, aj.).

20. Zákon v ustanovení § 259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius , tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98, uveřejněný pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci odvolací soud rozhodoval výlučně z podnětu odvolání obviněného, proto nemohlo v žádném směru dojít k rozhodnutí v jeho neprospěch.

21. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku změnu výroku o trestu vysvětlil tak, že s ohledem na osobu obviněného, který je cizincem, území České republiky navštívil pouze jedenkrát, a to za účelem spáchání trestné činnosti popsané ve skutkové větě výroku o vině, a i s ohledem na charakter a závažnost této trestné činnosti, která je vyjádřena již tím, že se obviněný dopustil dvou zločinů, měl být především obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, neboť není v zájmu České republiky dlouhodobě obviněného, který je cizinec, převychovávat ve výkonu trestu odnětí svobody. V zájmu České republiky je především chránit Českou republiku a její občany před trestnou činností páchanou cizinci. Nalézacím soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, byť se jedná o výměru trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku, tudíž odvolací soud měl za nepřiměřeně přísný. Sám považoval za přiměřené a odpovídající uložit obviněnému za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej ve shodě se soudem prvního stupně zařadil do věznice s dozorem, a to za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolací soud uzavřel, že i když z podnětu odvolání podaného pouze obviněným zpřísnil uložený trest vyhoštění, nedošlo k porušení zásady reformace in peius, neboť celkově bylo rozhodnuto ve prospěch obviněného, když mu současně byl výrazně snížen nepodmíněný trest odnětí svobody o osmnáct měsíců, tj. o jednu polovinu ve srovnání s trestem uloženým nalézacím soudem, takže v době rozhodnutí odvolacího soudu mohl obviněný již požádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz str. 5 a 6 rozsudku odvolacího soudu).

22. Právní úvahy odvolacího soudu lze akceptovat. Obviněnému byl rozsudkem soudu prvního stupně uložen, mimo jiné, nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let a dále trest vyhoštění na dobu pěti let. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění a obviněnému byla za užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku podstatně snížena výměra nepodmíněného trestu odnětí svobody a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na osmnáct měsíců a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou. Uložený trest je třeba posuzovat komplexně, jak správně připomněl odvolací soud. Pokud tedy odvolací soud uložil obviněnému místo nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání tří let stejný druh trestu v trvání osmnácti měsíců (snížení výměry o polovinu) a místo trestu vyhoštění na dobu pěti let stejný druh trestu na dobu neurčitou, v konkrétním případě nejde v souhrnu o přísnější trest, než jaký původně uložil soud prvního stupně tomuto obviněnému.

23. Nutno připomenout, že v obdobných případech již bylo v soudní praxi judikováno, že není porušením zákazu reformationis in peius , jestliže odvolací soud k odvolání obviněného uloží obviněnému navíc i trest propadnutí věci nebo trest vyhoštění, který soud prvního stupně neuložil, pokud odvolací soud zároveň podstatně sníží trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně, takže tresty uložené odvolacím soudem ve svém souhrnu nezhoršují postavení obviněného a nejsou přísnější než trest uložený soudem prvního stupně (viz přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1994, sp. zn. 7 To 59/94, obdobně ve vztahu k odvolacím soudem nově uloženému trestu propadnutí věci i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. 6. 1977, sp. zn. 2 Tzf 2/77). Za určitých specifických okolností, jak přiléhavě poznamenal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, by však závěr, že není porušením zákazu reformationis in peius , jestliže odvolací soud pouze k odvolání obviněného tomuto uloží navíc trest vyhoštění nebo již uložený trest vyhoštění zpřísní, byť za podstatného snížení trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně, nemusel platit, a to v případech, kdy by měl obviněný na území České republiky vytvořeny určité vazby, které by sice nedosahovaly kvality požadované § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které by však mohl obviněný důvodně pociťovat jako větší újmu nežli poněkud delší pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný ale kromě krátkodobě vykonávané kriminální turistiky nemá k České republice a jejímu území jakýkoliv vztah, nemá zde žádné vazby a prodloužení trestu vyhoštění na dobu neurčitou pro něj nemůže mít citelné důsledky. Proto nemohlo dojít k porušení zákazu reformationis in peius (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 570/2006). Ve shodě s vyjádřením státního zástupce je nutné také konstatovat, že v trestní věci obviněného neexistují žádné konkrétní okolnosti, pro které by zabránění vstupu na území České republiky mělo být pro obviněného větší újmou nežli výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody. Názor obviněného, že s ohledem na současnou geopolitickou situaci nelze vyloučit, že za několik let nebude převažovat zájem na zachování svobody pohybu nad zájmem na zachování osobní svobody nyní odvolacím soudem upřednostněný, nelze než označit za spekulativní a z pohledu řešení otázky, zda byl, či nebyl porušen zákaz reformace in peius za nevěcný.

24. Jestliže obviněný argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15, je třeba upozornit, že tento nález nelze zjednodušeně interpretovat tak, že nelze paušálně stanovit, že snížení výměry trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem vyvažuje zpřísnění trestu zákazu činnosti , a tím dospět k závěru, že v případě snížení výměry trestu odnětí svobody a současného navýšení jiného trestu (v nyní posuzované věci prodloužení doby vyhoštění obviněného z pěti let na dobu neurčitou) je automaticky v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius . Ústavní soud v tomto nálezu akcentuje, že účinky všech jednotlivých trestů je nutné vždy poměřovat především v jejich celkovém dopadu do právní sféry obviněného. Současně je zde však zdůrazněno, že ne jakékoliv zpřísnění, třeba i jen jednoho druhu trestu, představuje vždy zhoršení postavení obviněného, neboť to nevyplývá ani z textu zákona, ani z obecného chápání zásady zákazu reformationis in peius v kontextu účelů trestního řízení. Při naplnění ochrany práva na odvolání není tak třeba dbát pouze na to, aby se jednotlivé výměry trestů nezvýšily, ale primárně na celkový dopad uložených sankcí pro život odsouzené osoby, přičemž tento dopad by se měl posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétnímu případu a ke konkrétnímu pachateli. Tresty tedy mezi sebou nelze poměřovat čistě formalisticky, ale je třeba je poměřovat v kontextu konkrétních dopadů do života každého jednoho pachatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že závěr o zpřísnění a tedy i porušení zásady zákazu reformationis in peius není jen věcí výpočtu/přepočtu, ale v prvé řadě náležitého odůvodnění prostředky soudní moci. Proto v případech, kdy je nadřízený soud omezen zásadou zákazu reformationis in peius a přesto alespoň jeden z uložených trestů zpřísní, je nutné, aby tento nadřízený soud takové svoje rozhodnutí řádně odůvodnil a ozřejmil důvody pro takovou změnu (nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15).

25. Všechny tyto podmínky byly v trestním řízení obviněného splněny. Odvolací soud řádně odůvodnil, jaké důvody jej vedly k aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a proč obviněnému uložil trest odnětí svobody ve výměře pod samou spodní hranicí trestní sazby za uvedený trestný čin. Současně však také uvedl důvody, proč obviněnému prodloužil trest vyhoštění na dobu neurčitou.

26. Pouze pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné uvést, že u obviněného byla splněna veškerá zákonná kritéria podle § 80 tr. zákoníku pro uložení trestu vyhoštění. Trest vyhoštění z území České republiky může soud uložit podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu, může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu. Trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto je v § 80 odst. 3 tr. zákoníku stanoven taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 6 Tdo 968/2007, publikované pod č. 43/2008 Sb. rozh. tr.).

27. Podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu, c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu, e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.

28. Stručně shrnuto, soud může uložit trest vyhoštění, pokud jsou splněny podmínky podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku a pokud současně není dána některá z negativních podmínek podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Je tak patrné, že soud nejprve zjišťuje, zda jsou v konkrétním případě u obviněného splněny podmínky podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v kladném případě pak zjišťuje, zda na jeho straně není dána některá z okolností uvedených v § 80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku, vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit nelze. Jelikož jsou tyto negativní podmínky stanoveny alternativně, uložení trestu vyhoštění bude bránit i zjištění jen jediné (kterékoli) z nich.

29. Na straně obviněného nejsou žádné skutečnosti obsažené v taxativním výčtu ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku, které by uložení trestu vyhoštění u obviněného znemožňovaly, ale ani jakékoliv jiné skutečnosti, které by sice nedosáhly intenzity důvodů vyjmenovaných v § 80 odst. 3 tr. zákoníku, ale které by dávaly prostor k úvahám soudů o neuložení, příp. uložení jen časově omezeného trestu vyhoštění. Vzhledem k absenci jakýchkoliv vazeb obviněného na území České republiky je obhajoba obviněného nepřípadná a ztrácí své opodstatnění. Změna ve výroku o trestu provedená odvolacím soudem není ve vztahu k osobě obviněného změnou k horšímu, zákaz reformationis in peius nebyl porušen.

30. Nejvyšší soud proto uzavírá, že relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 4. 2017 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu