8 Tdo 400/2009
Datum rozhodnutí: 13.05.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 400/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2009 o dovoláních jež podali obvinění A. P., a Y. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 13 To 280/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 90/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění A. P. a Y. S. byli rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 2 T 90/2005, uznáni vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustili tak, že společně s již pravomocně odsouzeným V. B., dne 23. 11. 2004 přijeli velkou rychlostí osobním automobilem značky BMW 525, černé barvy s tmavými skly před dům v obci H., soudní okres R., kde po zablokování vozu G. S., tohoto tím, že ho obviněný A. P. vzal za loket z levé strany a odsouzený V. B. mu z pravé strany bránil v odchodu, přinutili nastoupit do jejich vozidla, kde v té době seděl obviněný Y. S., tímto odjeli do M. Š. v K., kde po G. S. chtěli, aby otec jeho družky S. K. odsouzenému V. B. zaplatil nejprve 150.000,- Kč a pak 100.000,- Kč za to, že kvůli němu byl ve vězení, jinak že ho zabije, a když jim G. S. odvětil, že A. K. je bez jakýchkoli finančních prostředků, začal obviněný Y. S. tuto částku požadovat přímo po poškozeném, kdy odsouzený V. B. mu za současných dotazů obviněného A. P. na občanství S. rodiny a obviněného Y. S. na místo, kam chodí jejich děti do školy, vyhrožoval, že když to nahlásí na policii, vše popřou a pomstí se mu dvakrát tolik, v důsledku čehož jim poškozený S. v obavě z těchto jejich výhrůžek přislíbil požadovanou částku vyplatit, když si však pro ni do místa bydliště poškozeného dne 27. 11. 2004 přijeli, byli až na odsouzeného V. B., který z místa uprchl, zadrženi Policií České republiky, a to ještě dříve, než peníze vyinkasovali.

Za tento čin byli oba obvinění podle § 235 odst. 2 tr. zák. a za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzeni k souhrnnému trestu odnětí svobody trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl u obviněného A. P. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 43 T 155/2006, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 67 To 275/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. U obviněného Y. S. byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 43 T 81/2005, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 67 To 256/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Oba obvinění proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rakovníku podali odvolání, která Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 13 To 280/2008, jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podali jedním společným podáním oba obvinění prostřednictvím obhájkyně JUDr. H. M. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. l), b) a g) tr. ř. dovolání proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoli byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívající v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, a podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí ve vztahu k právní kvalifikaci trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spočívají zejména se zřetelem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. na nesprávném právním posouzení skutku.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obvinění namítli pochybnosti o nestrannosti soudce soudu prvního stupně Mgr. M. L. proto, že před tím, než mu byla přidělena tato jejich trestní věc, rozhodoval v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 1 T 44/2005, samostatně proti spolupachateli V. B. Podle dovolatelů jmenovaný soudce dal tímto pravomocným rozhodnutím již před zahájením hlavního líčení najevo svůj názor o jejich vině, neboť v rámci výroku o vině ohledně odsouzeného V. B., kterého uznal vinným stejným skutkem a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., posuzoval spolupachatelství s obviněnými A. P. a Y. S. Jestliže je s odkazem na ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. pro vyloučení soudce možná jen pouhá pochybnost o nestrannosti soudce, pak v projednávané věci tato již konkrétně existovala. Vedle této okolnosti i z důvodů dalších procesních vad, např., že o hlavním líčení nebyl pořizován zvukový záznam, porušení ustanovení § 214 tr. ř., když nebylo umožněno obviněným vyjádřit se k provedeným důkazům, a že přes opakované návrhy obhajoby na doplnění dokazování o výslech svědkyně T. L., o výslech V. B., který se v době konání hlavního líčení měl nacházet na U. ve vazbě, byly tyto návrhy na doplnění dokazování zamítnuty. Obvinění tuto námitku podjatosti bezúspěšně vznesli již před nařízením hlavního líčení, a bylo o ní rozhodnuto tak, že soudce vyslovil svou nepodjatost, což bylo potvrzeno i soudem odvolacím. Obvinění též zdůraznili, že předsedovi senátu Mgr. M. L. byla jejich nyní projednávaná věc přidělena poté, co byla v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu (§ 262 tr. ř.) odňata zákonnému soudci Okresnímu soudu v Rakovníku JUDr. S. K., který ve věci předsedal senátu, který před tím 3x meritorně rozhodl. Prvním rozhodnutím ve věci byl odsuzující rozsudek, po jehož zrušení odvolacím soudem okresní soud vynesl usnesení o postoupení věci k přestupkovému řízení. Toto usnesení bylo zrušeno odvolacím soudem. V pořadí třetí byl vynesen zprošťující rozsudek, který byl rovněž odvolacím soudem zrušen s tím, že bylo rozhodnuto, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. V tomto postupu obvinění spatřují porušení ústavního práva na to, aby o věci rozhodoval zákonný soudce a nezávislý a nestranný soud.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelé uvedli, že výroková část napadeného rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 2 T 90/2005, není přesná co do své úplnosti, neboť v ní nejsou vymezeny konkrétní znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve smyslu popisu konkrétního jednání obviněných, které by mělo oporu v provedených důkazech. V popisu skutkových zjištění chybí takové skutkové okolnosti, ze kterých by bylo jednoznačně zřejmé, že konkrétní jednání dovolatelů naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a současně dosahovalo takového stupně společenské nebezpečnosti, aby při respektování ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. ho bylo možno při prokázání subjektivní stránky kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 2 tr. zák. Obvinění v dovolání poukázali na nesprávnou realizaci důkazního řízení, což mělo za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Soud se podle nich náležitě nevypořádal s rozpory ve výpovědích zejména svědka G. S. při popisu konkrétního jednání každého z dovolatelů, když nebyl schopen řádně odlišit jednotlivé úseky hovoru s odsouzeným V. B. v přítomnosti dovolatelů, ani popsat, co který z obviněných v jakém okamžiku říkal.

S ohledem na výše vznesené námitky obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Rakovníku, neboť ve věci rozhodoval vyloučený orgán, a podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Rakovníku, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl v jiném složení senátu s jiným předsedou senátu.

Poté, co byla dovolání v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zaslána Nejvyššímu státnímu zastupitelství, příslušný státní zástupce v písemném vyjádření k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že v dovolání nejsou namítány žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. M. L. by měl osobní vztah k obviněným nebo k dalším osobám. Proto o jeho vyloučení z důvodu poměru k osobám, jichž se úkon dotýká, nelze se zřetelem na podmínky uvedené v § 30 tr. ř. uvažovat. Nezákonnost postupu podle § 262 tr. ř., na jehož základě byla věc odňata původnímu soudci JUDr. S. K. a přidělena nyní rozhodujícímu soudci Mgr. M. L., by se podle státního zástupce dala uplatnit ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. že soud nebyl náležitě obsazen, avšak tento dovolací důvod obvinění neuplatnili, a nelze k němu tudíž přihlížet. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce zdůraznil, že část uplatněných námitek tomuto důvodu obsahově neodpovídá, neboť jimi dovolatelé namítají nesprávné provádění důkazního řízení a činí vlastní hodnocení výpovědi poškozeného G. S. V této souvislosti poukázal zejména na výhradu, že skutková zjištění rozvedená v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí neodpovídají formálním a materiálním znakům trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Tuto výtku však považoval jednak za velmi obecně formulovanou a s dovolateli se neztotožnil, protože skutková zjištění a na ně navazující odůvodnění soudních rozhodnutí obsahují okolnosti odpovídající všem zákonným znakům trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Pro aplikaci této kvalifikované skutkové podstaty shledal naplněné podmínky § 88 odst. 1 tr. zák., a zdůraznil, že současná přítomnost tří pachatelů v době provádění činu nepochybně zvyšovala účinek výhrůžek pronášených na adresu poškozeného, a tím i konkrétní stupeň nebezpečnosti, který se nevymykal z typového stupně nebezpečnosti trestných činů vydírání spáchaných nejméně třemi osobami. Jelikož v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu nebyly dány důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., nepovažoval za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Na závěr státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.

Když Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami a z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Ke každému z nich tak uvádí následující:

Z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o nějž obvinění dovolání opřeli, je možno dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.

Obvinění použili tento dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť vytýkali v dovoláních, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku byly dány důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z nich je to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Když Nejvyšší soud shledal, že obvinění uvedenou námitku, dříve již vznesli, a že usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 2 T 90/2005, bylo rozhodnuto, že předseda senátu Mgr. M. L. z projednávané věci vyloučen není, což bylo dále potvrzeno ke stížnosti dovolatelů i rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 13 To 270/2007, dospěl k závěru, že byla splněna druhá z podmínek stanovených v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda byla po obsahové stránce naplněna i první ze zákonem požadovaných podmínek, tedy to, zda rozhodl vyloučený orgán.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.

Námitky obviněných, že soudce Mgr. M. L. v dovoláním napadeném rozsudku jako soudce prvního stupně rozhodl poté, co dříve rozhodl v jiné trestní věci o vině a trestu spolupachatele obviněných V. B., nedopadají na podjatost podle ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř., protože nesměřují proti tomu, že soudce, jehož podjatost je zmiňována, byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Nemůže se jednat ani o to, že byl vyloučen proto, že by v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba, protože tento výčet je taxativní. Vznesenou námitku by bylo možné podřadit pouze pod okolnosti vyjádřené v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., v alternativě podjatosti z důvodu poměru k projednávané věci (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 630/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, sešit 16, č. T-800).

Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. nemůže být považována každá skutečnost, kdy soudce přišel s věcí, kterou projednává, do kontaktu, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní skutečnosti nasvědčující, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestraně rozhodovat. Proto, když se soudce seznámil s některými skutkovými a právními otázkami věci předtím, než mu byla tato věc přidělena k projednání a rozhodnutí, nejde o důvod k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení (viz rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr.). Mezi důvody uvedené v § 30 tr. ř. nepatří ani otázka úrovně odborné způsobilosti členů senátu rozhodujícího ve věci (viz rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.).

Z hlediska těchto již v jiných věcech vyjádřených právních názorů, lze se zřetelem na konkrétní výhrady obviněných, kteří se domnívají, že předseda senátu tím, jak rozhodl dříve o spoluobviněném V. B., dal současně najevo, že oba obvinění jsou podle něj také vinni jako spolupachatelé, konstatovat, že tato skutečnost podjatost jmenovaného soudce nezakládá. Je totiž nutné uvést, že obvinění nezmínili jinou skutečnost vážící se k této okolnosti, kterou by dokladovali nestrannost rozhodování uvedeného soudce v jejich věci. To, že tentýž soudce rozhoduje trestní věc spolupachatelů za situace, kdy např. některý byl ze společného řízení vyloučen, i poté, co o ostatních spolupachatelích dříve rozhodl, je zcela obvyklou praxí, která koresponduje s institutem zákonného soudce. Jde o tutéž trestní věc, která je projednávána v odlišných řízeních, a nelze jen z toho vyvodit poměr k projednávané věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., jenž předpokládá, že soudce je osobně zainteresován pro vztah na určitém výsledku věci, kterou projednává. Jedná se jen o projednání téže věci v jiném řízení, o níž rozhoduje stejný soudce téhož soudu a stupně odděleně.

Z obsahu nyní projednávané věci je patrné, že uvedená trestní věc byla v přípravném řízení vedena jako společné řízení o dovolatelích a spoluobviněném V. B., a na ně společně i další spoluobviněné byla podána první v této věci vydaná obžaloba vedená Okresním soudem v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 11/2005. Vzhledem k tomu, že tato trestní věc byla usnesením soudu ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 2 T 11/2005, vrácena státnímu zástupci k došetření, byla podána nová obžaloba, pod sp. zn. 2 T 90/2005, v níž již byli obžalováni toliko obvinění A. P. a Y. S. Předsedou senátu v této věci byl JUDr. S. K. Na obviněného V. B. byla podána samostatná obžaloba vedená Okresním soudem v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 44/2005, předsedou senátu byl Mgr. M. L., který o vině V. B. rozhodl rozsudkem ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 1 T 44/2005, jenž nabyl právní moci dne 23. 9. 2005.

Ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 90/2005, vydal Okresní soud v Rakovníku odsuzující rozsudek ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 2 T 90/2005 (č. l. 502), jímž obviněné A. P. a Y. S. uznal vinnými. Ten byl na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 13 To 149/2006, zrušen a věc byla vrácena zpět Okresnímu soudu v Rakovníku, který ve stejném složení senátu, jemuž předsedal JUDr. S. K., rozhodl usnesením ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 2 T 90/2005, tak, že věc postoupil k projednání jako přestupek, což odvolací soud neakceptoval a rozhodnutím ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 13 To 333/2006, uvedené usnesení z podnětu stížnosti státního zástupce zrušil. Okresní soud v Rakovníku, který ve věci znovu jednal, rozhodl rozsudkem ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 2 T 90/2005 tak, že obviněné obžaloby zprostil. Krajský soud v Praze opět z podnětu státního zástupce usnesením ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 13 To 183/2007, i tento rozsudek zrušil a kromě výroku, že se věc vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí a projednání, uložil, aby se tak stalo v jiném složení senátu.

Je nutné zdůraznit, že uvedený postup korespondoval s ustanovením § 262 tr. ř., podle něhož rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Tento postup představuje zákonem povolenou výjimku ze zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Jestliže v daném případě soud prvního stupně několikrát nerespektoval opakované výtky a pokyny odvolacího soudu a ve třech po sobě jdoucích rozhodnutích v téže věci rozhodl třemi různými způsoby, aniž by však došlo ke změně podkladů pro tato rozhodnutí, lze okolnosti, pro něž odvolací soud přistoupil k postupu podle § 262 tr. ř., považovat za zřetelné, výjimečné a důležité důvody, které jsou zřejmé a nepochybné a jejich existence byla jednoznačně prokázána (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95, uveřejněné pod č. 82 ve sv. 4, Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu). V daném postupu proto Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že soudci Mgr. M. L. byla tato věc přidělena účelově nebo záměrně proto, že by již o této věci ve vztahu k jinému ze spoluobviněných o vině a trestu odsuzujícím rozsudkem rozhodl.

K tomu, že předmětná trestní věc byla JUDr. S. K. odňata a přidělena soudci Mgr. M. L., je potřeba uvést, že soudce Mgr. M. L. byl v senátě 2 T (v němž je napadená věc projednávána), podle Rozvrhu práce Okresního soudu v Rakovníku na rok 2007 uveden jako zástup na druhém místě po předsedovi senátu JUDr. S. K. Pokud došlo k tomu, že namísto předsedy senátu za JUDr. S. K. nastoupil Mgr. M. L., byla tato změna plně v intencích a pravidel stanovených Rozvrhem práce pro senát 2 T. Nejvyšší soud proto neshledal v postupu, jímž byla věc Mgr. M. L., přidělena, žádné vady nebo nedostatky, anebo projevy jakékoliv libovůle.

Pokud jde o rozhodnutí a jeho odůvodnění, které Mgr. M. L. vydal ve věci Okresního soudu v Rakovníku vedené pod sp. zn. 1 T 44/2005, proti obviněnému V. B., i když bylo v rámci stejného skutku ve výroku tohoto rozsudku vyjádřeno, že se obviněný V. B. činu dopustil společně s oběma nyní uvedenými dovolateli, nelze z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí kromě argumentace vyjadřující spolupachatelství všech tří spoluobviněných podle § 9 odst. 2 tr. zák., které bylo nezbytné pro rozhodnutí o vině obviněného V. B., uvedeno cokoli, co by svědčilo o vyjádření osobního vztahu tohoto předsedy senátu k oběma dovolatelům. V uvedeném rozsudku nejsou řešeny kromě již uvedeného žádné okolnosti, v nichž by bylo možné shledávat, že v tomto rozhodnutí jmenovaný předseda senátu předjímal vinu dovolatelů mimo míru nutnou pro vyjádření viny spoluobviněného V. B. Jestliže totiž byl obviněný V. B. uznán vinným skutkem, jehož se s ním ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. dopustili na podkladě provedeného dokazování i nyní jmenovaní dovolatelé, pak nebylo možné tuto okolnost jak ve výroku o vině, tak i pro vysvětlení spolupachatelství nezmínit. Takový postup je zcela v souladu s trestním zákonem i zákonnými pravidly vyplývajícími z konkrétních ustanovení trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že obvinění namítali podjatost soudce Mgr. M. L. i proto, že podle nich neprováděl všechny procesní úkony v souladu s procesními předpisy, nelze tyto vznesené výhrady považovat za naplňující podmínky § 30 odst. 1 tr. ř. I tyto okolnosti již byly soudní praxí řešeny a bylo již vyjádřeno, že ani odlišný právní názor soudce nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. Projednávanou věcí je totiž nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat objektivně k věci a k úkonům jí se týkajícím. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 13, pod č. T-339).

Nejvyšší soud na základě všech těchto okolností neshledal, že by soudce Mgr. M. L. byl jako předseda senátu z projednávání věci obviněných A. P. a Y. S. Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 90/2005, pro jeho poměr k této věci vyloučen, jak bylo namítáno. Dovolání obviněných proto ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. neshledal důvodnými.

Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o něž obvinění též svá dovolání opřeli, se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.

Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.

Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Podle obsahu obviněnými podaných dovolání Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve vztahu k tomuto označenému dovolacímu důvodu obvinění vznesli relevantní námitky jen v části, neboť za ně nelze považovat ty výhrady, jimiž namítali, že napadená rozhodnutí vycházejí z nesprávné realizace důkazního řízení. Tyto argumenty nemají právní povahu, neboť míří proti skutkovým okolnostem a hodnocení důkazů, což je v rozporu jak s označeným dovolacím důvodem, na který tyto námitky nedopadají, tak i se všemi dalšími v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. uvedenými dovolacími důvody. Z jejich podnětu proto Nejvyšší soud neměl povinnost správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat.

V souladu s označeným důvodem, protože mají právní povahu, jsou pouze ty námitky, jimiž obvinění napadeným rozhodnutím vytýkali nedostatky v právní kvalifikaci. Je však nutné poukázat na jejich ryze obecný charakter vyznačující se absencí jakékoli konkrétní argumentace. Proto jen na podkladě takto formálně vyjádřených nedostatků lze rovněž jen v obecné poloze vyjádřit, že podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se trestného činu vydírání dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami. Jestliže obvinění namítali zejména to, že skutek tak, jak byl popsán, a to se zřetelem i na příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí, nedává dostatečný podklad pro použitou právní kvalifikaci, Nejvyšší soud takové nedostatky neshledal.

Podstatné je, že obvinění se činu dopustili společně s obviněným V. B., a proto lze zmínit, že podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

Jak se podává nejenom ve skutkových zjištěních, ale i z příslušných partií odůvodnění napadených rozhodnutí, oba dovolatelé na místo činu přijeli společně s obviněným V. B., byli přítomni po celou dobu činu jak v jeho první fázi dne 23. 11. 2004, tak i v jeho fázi druhé dne 27. 11. 2004. Jejich úloha nebyla toliko pasivní, ale každý z nich se aktivně též do nátlakového jednání vůči poškozenému zapojil. Z pohledu spolupachatelství není rozhodné, že jejich role byla méně významná než ta, kterou měl spoluobviněný V. B. Obvinění tak po celou dobu tohoto trestného jednání věděli, s jakým účelem V. B. za poškozeným G. S. jel a čeho chtěl docílit, a ve všech těchto jeho konáních jednali současně s ním. Lze jen připomenout, že např. poškozenému vyhrožovali a snažili se v něm vyvolat strach o něho a jeho rodinu. Tím se sami podíleli na tom, aby poškozeného donutili, aby požadovanou finanční částku sehnal a poté ji vydal. Není proto pochyb o tom, že čin spáchali jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák.

S ohledem na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, je ve skutkových zjištěních rovněž dostatečně vyjádřeno, že všichni obvinění naplnili znak pohrůžkou násilí , jímž se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti.

V daném případě obvinění chtěli poškozeného G. S. přinutit, aby jim zaplatil finanční částku, a v případě, že by tak neučinil, mu bylo vyhrožováno jeho osobní likvidací a jinou těžkou újmou, která by vedla k újmě na rodinném životě poškozeného (naznačovali to obvinění ve svých dotazech na rodinu obviněného, zejména když se ptali, kam chodí děti poškozeného do školy). Pohrůžka násilí tak spočívala jednak v tom, že obvinění slovně naznačovali, že by se mohli násilí dopustit na rodinných příslušnících poškozeného, pokud se jejich vůli nepodrobí. Vedle toho lze spatřovat výhrůžné jednání i ve vlastním provedení činu, když obvinění v počtu tří osob, proti vůli poškozeného ho fyzicky přiměli vstoupit do automobilu obviněného V. B., který měl neprůhledná skla, a odvezli ho na místo, které si sami vybrali a tam mu uvedeným způsobem vyhrožovali. Cílem tohoto jednání obviněných bylo, aby jim poškozený ať již od A. K. nebo on sám vydal finanční částku 150.000,- Kč event. 100.000,- Kč.

Není tedy pochyb o tom, že jsou ve skutkových zjištěních zachyceny všechny okolnosti, které dávají dostatečný podklad pro stanovení všech znaků právní kvalifikace trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., protože vyjadřují, že všichni obvinění poškozeného pod pohrůžkou násilí nutili, aby jim vydal požadované finanční prostředky.

V popsaných skutkových zjištěních nechybí ani okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v daném případě podle § 235 odst. 2 písm. b) tr. zák., spočívající v tom, že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, protože se činu dopustily tři osoby, tj. obvinění společně s V. B. Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu zpravidla podstatně zvýšen. Ve smyslu takto vyjádřeného pravidla je nutné právě se zřetelem na konkrétní okolnosti činu, jenž je projednáván, zdůraznit, že právě přítomností více osob, když ze strany všech došlo k vyhrožování, byla zdůrazněna intenzita nátlaku pachatelů na poškozeného. Okolnost, že použitím pohrůžky nebylo dosaženo záměru a požadovaná finanční částka nebyla poškozeným vzápětí vydána, není okolností, která by snižovala společenskou nebezpečnost činu nebo, která by byla nutná pro naplnění formální stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání (srov. obdobně rozh. č. 27/1982 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1293/2003). Společenskou nebezpečnost však zvyšuje též i to, že obvinění svůj záměr realizovali po několika dnech a pro požadovanou a poškozeným přislíbenou částku si skutečně přijeli. Obvinění tak vyjádřili, že jejich cíl byl zcela konkrétní a vážně míněný, což rovněž nebezpečnost jejich činu zvýrazňuje.

Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že výroková část rozsudku dává v popisu skutku dostatečný podklad pro stanovení jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., v němž nechybí žádné skutkové okolnosti, které tyto znaky naplňují.

Nejvyšší soud tak z obsahu napadených rozhodnutí došel k závěru, že skutková část výroku o vině obviněných uvedená v napadených rozhodnutích ve spojení s odpovídající částí odůvodnění napadených rozhodnutí přesvědčivě vyjadřuje všechny rozhodné okolnosti významné pro použitou právní kvalifikaci.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání posoudil dovolání jako neopodstatněné.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných A. P. a Y. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. května 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová