8 Tdo 4/2007
Datum rozhodnutí: 17.01.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 4/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007 o dovolání obviněného ml. R. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 7 Tmo 64/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Tm 83/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného ml. R. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově, soudu pro mládež, ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 4 Tm 83/2005, byl obviněný ml. R. P. (nadále ml.) uznán vinným proviněním loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák., § 31 odst. 1, 2 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže; nadále jen zákon č. 218/2003 Sb.) k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody nepodmíněnému na jeden rok a jeden týden, pro jehož výkon byl podle § 76 zákona. č. 218/2003 Sb., § 5 odst. 3, § 8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. zařazen odděleně od ostatních odsouzených do věznice nebo zvláštního oddělení pro mladistvé s uplatněním vnitřní diferenciace. Současně byl zrušen výrok o trestním opatření z rozsudku Okresního soudu v Sokolově, soudu pro mládež, ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 4 Tm 69/2005, který nabyl právní moci dne 22. 11. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se ml. provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že v K. dne 9. 9. 2005 kolem 00.15 hodin společně s dospělou osobou v prostoru herny B. v ulici P. s. a následně před touto budovou požadoval po F. N., vydání peněz na nákup alkoholu a poté, co byl odmítnut, vyhrožoval mu, že v případě, že peníze nevydá, neodejde domů, neodejde po svých či že jej zabije, a poškozený ze strachu, že bude fyzicky napaden, mu vydal 200,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl ml. R. P. odvoláním, které zaměřil proti jeho výroku o vině i na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 7 Tmo 64/2006, bylo odvolání mladistvého podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné odmítnuto.

Pro úplnost je třeba dodat, že se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí soudů obou stupňů v téže věci, neboť usnesením Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 7 Tmo 13/2006, byl k odvolání ml. rozsudek Okresního soudu v Sokolově, soudu pro mládež, ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 4 Tm 83/2005, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.



Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal ml. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Po zevrubné rekapitulaci dosavadního řízení a odůvodnění usnesení odvolacího soudu tomuto soudu vytkl, že se nesprávně ztotožnil s hodnocením důkazů, jež provedl soud prvního stupně. Zpochybnil výpověď poškozeného F. N. a poukázal na rozpornost mezi výpovědí tohoto svědka a výpovědí svědka T. S. Uvedl, že přistoupil k výhrůžkám poté, co poškozený odmítl vzít do zástavy telefon, avšak tyto výhrůžky nebyly míněny vážně, a domníval se, že jako nevážné je bude chápat i poškozený, poněvadž se všichni nacházeli v prostoru herny, kde byly i další dospělé osoby. Za sporné označil též místo, kde mělo dojít k faktickému vydání peněz. Poškozený tvrdil, že k předání peněz mělo dojít až před h., avšak svědek T. S. uvedl, že se tak stalo již v h., neboť ml. si měl za peníze koupit v h. láhev vodky. Poznamenal, že pokud by k předání peněz došlo až před h., nemohl by svědek T. S. vědět, jak s penězi naložil. Na podkladě této rozpornosti měly soudy hodnotit výpověď poškozeného jako nevěrohodnou. Samotné místo, kde ke skutku mělo dojít, je podle dovolatele významné pro posouzení vážnosti výhrůžek, když nebylo prokázáno přímé použití násilí. Došlo-li k incidentu již v h., kde bylo více dospělých lidí, které v případě nouze mohl poškozený požádat o pomoc, pak nemohl předpokládat, že poškozený F. N. bude brát nevážně míněné výhrůžky vážně. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že z důkazního řízení vyplynulo, že k incidentu došlo v h., nikoliv před ní, jak uzavřely soudy obou stupňů, přičemž právě toto pochybení vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastavil trestní stíhání ml., neboť skutek není proviněním pro nedostatek subjektivní stránky a uplynutím doby jednoho roku od spáchání skutku je vyloučeno postoupení věci.



Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání ml. označil jím uplatněné námitky v převážné části za pouhou polemiku se způsobem hodnocení provedených důkazů, čímž podle něj nepřípustně napadal soudem učiněná skutková zjištění. Měl za to, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko výtka nedostatku vážnosti pronesených výhrůžek (a potažmo námitka absence úmyslu zmocnit se za jejich pomoci peněz poškozeného), byť je v podstatě též založena na vadném hodnocení důkazů. Relevantně byla uplatněna v té části, v níž namítl, že loupež nelze spáchat v baru, kde jsou přítomni i další hosté a obsluhující personál, shledal ji však neopodstatněnou. Poznamenal, že významné v daném případě bylo, že poškozený pohrůžku násilím vnímal jako reálné nebezpečí, které mu bezprostředně hrozilo. Užití násilí by přitom bylo reálně možné i v prostorách baru, neboť případná žádost o pomoc ostatních by objektivně přicházela v úvahu až po tomto násilí. Jestliže bylo zjištěno, že poškozený nejdříve peníze vydat odmítl, a učinil tak až po pronesení výhrůžek, musel si ml. být vědom, že poškozený nevydal peníze dobrovolně, a pokud by výhrůžky nemínil vážně, pak by peníze nepřijal. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání ml. je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ml. uplatnil převážně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Sokolově, soud pro mládež, a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Plzni, soud pro mládež. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy nesprávně opřely svá rozhodnutí o jeho vině o výpověď poškozeného F. N., a to včetně jím určeného místa, kde mělo dojít k předání peněz. Za věrohodnou měla být považována výpověď svědka T. S., ze které vyplynulo, že k incidentu došlo v h. a nikoliv před h., jak uváděl poškozený, a nesprávná lokalizace konfliktu měla podle něj za následek i nesprávné právní posouzení věci.

Oproti skutkovým zjištěním soudů, že jednak v prostoru h. a jednak před budovou h. požadoval po poškozeném vydání peněz, a to i za užití výhrůžek, že poškozený neodejde domů, že jej zabije, pokud mu peníze nevydá, přičemž poškozený mu ze strachu před fyzickým napadením vydal částku 200,- Kč, postavil vlastní skutkovou verzi, podle níž k incidentu došlo již v h. O tom svědčí i výpověď svědka T. S., poněvadž jinak by svědek nemohl vědět, že si na místě koupil láhev vodky. Poškozeného nejdříve žádal o půjčku na zakoupení alkoholu, pak mu nabídl do zástavy mobil i když i to odmítl, začal mu vyhrožovat, ale nemínil to vážně a domníval se, že ani poškozený je nebude brát vážně s ohledem na přítomnosti návštěvníků h., které mohl v případě potřeby požádat o pomoc. Primárně se tedy domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se provinění loupeže nedopustil. Uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Takto vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby (viz strany 4-6 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3-4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Soud prvního stupně vyložil, proč vycházel z výpovědi poškozeného F. N., jak hodnotil výpověď svědka T. S., nekorespondovala-li s údaji poškozeného. Při hodnocení důkazů soud postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat, jak již uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního základu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl (s určitou mírou tolerance) relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný namítl, že učiněné výhrůžky nebyly míněny vážně, čímž zpochybnil naplnění subjektivní stránky, tj. úmyslné zavinění, provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky právě tohoto provinění. Tato zjištění vyjadřují, že ml. požadoval po poškozeném vydání peněz a poté, co byl odmítnut, mu vyhrožoval, že v případě, že peníze nevydá, neodejde domů, neodejde po svých či že jej zabije, a poškozený ze strachu, že bude fyzicky napaden, mu vydal 200,- Kč.

Pohrůžkou bezprostředního násilí se rozumí pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Zpravidla bývá vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností patrno, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. I pohrůžka bezprostředního násilí je prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí proto předcházet zmocnění se věci.

Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí námitkou absence vážnosti pronesených výhrůžek dostatečně zabývaly a jejich závěry, že se jednalo o vážně míněnou pohrůžku bezprostředního násilí, jsou přesvědčivé. Soud prvního stupně uzavřel, že ml. jednal v přímém úmyslu. Tento právní závěr má své opodstatnění ve zjištěních, že se ziskuchtivou pohnutkou v úmyslu získat finanční prostředky na nákup alkoholu vyhrožoval poškozenému, že jej zabije a společně s J. P. mu též vyhrožoval (či využil výhrůžek spolupachatele), že nedojde domů, že neodejde po svých; pod vlivem těchto pohrůžek poškozený vydal 200,- Kč. O tom, že poškozený měl z výhrůžek strach a že peníze vydal jen pod nátlakem, když je nejprve ml. a J. P. vydat odmítl, neměl pochybnosti ani odvolací soud, který se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil.

K dosavadním závěrům soudů, jež má za správné i dovolací soud, lze toliko doplnit, že z učiněných skutkových zjištění nevyplývají žádné okolnosti, ze kterých by poškozený mohl usuzovat na skutečnost, že pohrůžky nebyly míněny vážně. Hrozba fyzickou likvidací, ublížením na zdraví, skutečnost, že pachatelé byli dva, z nichž jeden byl osobou dospělou (ml. se činu dopustil s již dříve odsouzeným J. P.), musela vyvolat u poškozeného značnou obavu o jeho zdraví, kterou odvrátil pouze za cenu vydaní peněz. Přiléhavá je i poznámka státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že ml. si musel být vědom toho, že poškozený peníze nevydává dobrovolně, protože je původně vydat odmítl, a učinil tak až po pronesení výhrůžek; pokud by výhrůžky nemínil vážně, pak by peníze nepřijal. Ani Nejvyšší soud nemá tedy pochybnosti o vážnosti učiněných výhrůžek. Za takových okolností je nerozhodné, zda peníze poškozený vydal v prostoru h. či až před ní. Názor ml., že byl-li by konflikt situován do prostoru h., nemohlo by se jednat o vážně míněné výhrůžky a jako takové by je nemohl vnímat ani poškozený, poněvadž by některou z přítomných dospělých osob mohl požádat o pomoc, cítil-li by se ohrožen, akceptovat nelze. Podstatné je, že poškozený skutečně vnímal pohrůžku násilím jako reálné nebezpečí, které mu bezprostředně hrozí. Potencionální možnost požádat v případě potřeby o pomoc jinou přítomnou osobu není pro závěr o povaze pohrůžek a jejich vnímání poškozeným relevantní.

Skutek ml. byl správně právně kvalifikován jako provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Znaky tohoto provinění vykazuje nejen po stránce formální, ale i materiální, neboť stupeň nebezpečnosti činu ml. pro společnost je zjevně vyšší než malý (§ 6 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb.).

Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání ml. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková