8 Tdo 398/2011
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 234 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 398/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 o dovolání obviněného V. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 To 376/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 99 T 99/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. D. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 99 T 99/2010, byl obviněný V. D. uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet jedna měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené L. H. škodu ve výši 300,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených přečinů dopustil tím, že dne 16. 5. 2010 kolem 06.30 hod. v B. v restauraci J. B. na D. ulici odcizil L. H. z dámské kabelky, odložené při levém boku poškozené, peněženku žluté barvy, která obsahovala občanský průkaz, 2 platební karty od společnosti České spořitelna, a. s., vydané na jméno L. H., průkazku MHD v B., průkaz pojištěnce VZP ČR, finanční částku ve výši 300,- Kč a drobné písemnosti, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl posledně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 95 T 166/2009, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, který dosud nevykonal.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 To 376/2010, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně coby soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v důsledku čehož mu byl uložen nepřiměřený trest.

Dovolatel nejprve odkázal na svá předchozí vyjádření k věci, která učinil především v hlavním líčení a v odvolání, a tvrdil, že zůstaly nevyřešeny některé námitky, které ve svém souhrnu vedly k nesprávným právním závěrům. Setrval na své dosavadní obhajobě, že se jednání popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Zopakoval vlastní skutkovou verzi, podle níž bar v ranních hodinách opustil, aniž zde cokoliv odcizil. Při cestě z baru potkal svědka R. V., následně nastoupil do tramvaje, když tu náhle svědek A. Š. přidržel dveře a vykřikoval, že obviněný je zloděj. Svědek však při prohledání obviněného žádnou peněženku nenašel, neboť ji dovolatel neodcizil. Dále tvrdil, že odešel do parku a poté byl zadržen hlídkou městské policie. Z trestné činnosti je usvědčován pouze svědeckou výpovědí svědka A. Š., kterého však nelze považovat za věrohodnou a objektivní osobu, protože měl s obviněným v minulosti konflikt. Měl za to, že kdyby svědek jeho jednání skutečně sledoval ze vstupního prostoru, jistě by proti němu okamžitě zasáhl a nenechal ho odejít z baru. Výpověď svědka A. Š. podle dovolatele nekoresponduje s žádným dalším důkazem a zůstala zcela osamocena. Připomněl, že ani poškozená nevěděla, že jí byla z kabelky odcizena peněženka, a v baru si jej nevšimla. Poznamenal, že výpověď svědka R. V. je v souladu s jeho výpovědí a za významnou označil skutečnost, že předmětná peněženka u něho nebyla nalezena, ale byla vložena až dne 20. 5. 2010 do schránky důvěry. Soudy obou stupňů pochybily, pokud neprovedly jím navrhované důkazy, zejména neopatřily záznam kamerového systému z baru a nevyslechly J. Č. - obsluhu baru. Dovolatel dále požadoval doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, psychiatrie na svou osobu a výslech svědků M. a D. Při existenci výrazných pochybností a při vědomí skutečnosti, že u něho nebyla peněženka nalezena, nebylo při použití zásady in dubio pro reo možno dospět k závěru, že se dopustil předmětných přečinů. Bez ohledu na to ve vztahu k přečinu neopravného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku zpochybnil naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu pro absenci úmyslu směřujícího k odcizení, resp. neoprávněnému opatření platebního prostředku, a to v jakékoliv formě. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud nemohl přihlížet k odkazu na námitky uplatněné v předchozích podáních a fázích řízení, neboť takový odkaz neodpovídá požadavkům na obsah dovolání (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není způsobilý naplnit uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se totiž může zabývat jen těmi důvody podaného dovolání, které jsou v něm výslovně uvedeny, protože je jimi zásadně vázán ve své přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 tr. řádu). Námitky obsažené v rámci jiných podání a uplatněné v rámci hlavního líčení nebo veřejného zasedání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil zejména námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně.

Dovolatel především namítal, že se předmětného jednání nedopustil, závěr soudů o jeho vině je opřen o nevěrohodnou výpověď svědka A. Š., která nekoresponduje s jinými důkazy, a dále že soudy neprovedly jím navrhované důkazy.

Prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal jiného hodnocení provedených důkazů a změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně na podkladě takové změny vyvozoval, že se trestné činnosti nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 3 rozsudku soudu prvního stupně, strana 2, 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědi obviněného, výpovědí svědků A. Š., P. B., R. V., poškozené L. H. a listinných důkazů, z nichž vyplynuly okolnosti týkající se zadržení obviněného a jeho dosavadních odsouzení převážně právě pro trestnou činnost majetkové povahy, soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Závěr o vině obviněného byl opřen především o výpověď svědka A. Š., který uváděl, že při vstupu viděl, jak obviněný bere z kabelky poškozené peněženku, což koresponduje s výpovědí svědkyně L. H. o tom, za jakých okolností zjistila ztrátu peněženky, a dále popsal okolnosti pronásledování obviněného. Nalézací soud nezjistil (a ani z obsahu spisu není patrný) motiv, který by A. Š. vedl k nepravdivé výpovědi, resp. mstě vůči obviněnému, a výpověď tohoto svědka považoval za věrohodnou. Sama skutečnost, že u obviněného nebyla odcizená peněženka nalezena, nemůže svědčit pro závěr, že ji obviněný neodcizil. Obviněný až do svého zadržení v parku za divadlem měl dostatek času a příležitostí se peněženky zbavit. Obviněného podle soudu prvního stupně usvědčovalo i jeho chování po výzvě svědka A. Š., aby vydal ukradenou peněženku. Pokud by totiž obviněný nic neukradl, neměl důvod utíkat do parku a skrývat se v křoví. Soud prvního stupně pak vzhledem k obsahu svědecké výpovědi A. Š. pokládal za nadbytečné doplňovat dokazování záznamem kamerového systému a výslechy svědků J. Č. a R. V. Otázce věrohodnosti svědka A. Š. se věnoval také odvolací soud (strana 3 odstavec druhý usnesení), který rovněž neshledal důvody, pro něž by měl tento svědek vypovídat nepravdu a vystavovat se nebezpečí trestního stíhání pro křivou výpověď. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech svědka R. V., který však pro posouzení věci nepřinesl nic podstatného, neboť svědek pouze uváděl, že obviněného viděl v tramvaji na M. n., jak se přetahuje s nějakým mužem, pak obviněný vystoupil z tramvaje a šel směrem k parku za divadlem. Přesvědčivě jeho výpověď nevyzněla v údajích o tom, zda a kdy byl v J. b. v inkriminovanou dobu a zda tam potkal obviněného. Soud druhého stupně proto hodnotil jeho výpověď jako nevěrohodnou a obsahující i řadu vnitřních rozporů. Provést důkaz záznamem kamerového systému z baru již nebylo objektivně možné, protože uplynula doba, po kterou je uchováván. Nelze rozumně očekávat, že by relevantní změnu ve stávajících zjištěních mohly přinést výpovědi svědků J. Č., barmana baru, svědka M., kterého měl údajně potkat v tramvaji, či D., který měl být přítomen údajného jednání v baru, neboť ač se obviněný o nich rámcově zmiňoval již ve svých předchozích výpovědích, je z obsahu jeho vyjádření patrno, že jeho kontakt s nimi byl krátkodobý a z hlediska posuzovaných okolností nevýznamný. Ve vztahu k těm osobám, s nimiž se měl údajně kontaktovat v baru, nelze nepoznamenat, že čin obviněného bezprostředně předcházel jeho odchodu z baru a není významné, zda a s kým se tam setkal a hovořil. Se zřetelem na povahu trestné činnosti a okolnosti, za nichž k ní došlo, jakož i lékařské zprávy založené na č. l. 47 až 49 není podložený ani návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Jakkoliv lze připustit, že zejména soud prvního stupně nevěnoval náležitou pozornost rozsahu dokazování, nevysvětlil řádně, proč nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování, je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení práva na obhajobu a dalších zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek obviněného vykazuje též znaky přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména po strance subjektivní.

Podstata jednání obviněného V. D. spočívala podle zjištění soudů obou stupňů v tom, že v restauraci odcizil L. H. z dámské kabelky, odložené při levém boku poškozené, peněženku, která obsahovala občanský průkaz, 2 platební karty od společnosti České spořitelna, a. s., vydané na jméno L. H., průkazku MHD v B., průkaz pojištěnce VZP ČR, finanční částku ve výši 300,- Kč a drobné písemnosti, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl posledně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 95 T 166/2009, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, který dosud nevykonal.

Soudy obou stupňů posoudily tento čin obviněného jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky těchto přečinů spočívající v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a čin spáchal na věci, kterou má jiný při sobě, že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatřil nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla.

Dovolatel nesouhlasil výlučně se závěry soudů, že skutek vykazuje též znaky přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož podle něho nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného přečinu. Proti právnímu posouzení skutku jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a § 205 odst. 2 tr. zákoníku žádné námitky neuplatnil, proto se dovolací soud jeho správností nezabýval a ani nemohl zabývat.

Přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního styku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, příjme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu.

Obecně je vhodné připomenout, že podle právní nauky i praxe soudů se neoprávněným opatřením rozumí jakékoliv získání platební karty bez právního důvodu (srov. rozhodnutí č. 6/2007 Sb. rozh. tr.). Nevyžaduje se, aby pachatel platební kartu použil k placení zboží nebo služeb, nebo aby se o to pokusil. K trestnosti postačí pouhé její neoprávněné opatření. Nutno dodat, že jde o úmyslný trestný čin, přičemž ve smyslu výše uvedených závěrů postačí, když úmysl směřuje k opatření platební karty nebo předmětu způsobilého plnit její funkci, nevyžaduje se, aby směřoval též k jejich použití.

Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Vědomost pachatele je třeba chápat jako odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností. Pokud pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Soud prvního stupně ve vztahu k právním posouzení skutku jako přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku uvedl, že si obviněný vzhledem k rozšířenosti platebních karet v současnosti musel uvědomovat, že se v odcizené kabelce nachází i platební karta.

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Ačkoliv je odůvodnění subjektivní stránky velmi stručné, nelze je považovat za nedostatečné nebo snad dokonce za nesprávné. Obviněný odcizil peněženku z kabelky poškozené, kterou měla vedle sebe, musel si být minimálně vědom možnosti, že součástí jejího obsahu budou mimo jiné i finanční prostředky, ať už v podobě finanční hotovosti či obecně rozšířených a používaných platebních karet. Peněženka typicky slouží a je určena k ukládání peněz, platebních karet, poukázek, stravenek, šeků a jiných cenin sloužících k platebnímu styku. Pokud tedy poškozené z dámské kabelky vzal peněženku včetně všeho, co v danou chvíli obsahovala, jednal ve vztahu k těmto předmětům minimálně v úmyslu nepřímém, neboť, jak vyplývá z jejich výčtu obsaženého ve skutkové větě výroku o vině, jednalo se o předměty běžně se v peněženkách vyskytující.

Soudy proto nepochybily, pokud jednání obviněného posoudily také jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednání naplňuje všechny jeho znaky, a to včetně zavinění ve formě eventuálního úmyslu.

Z textu dovolání obviněného je dále zjevné, že dovolatel s odkazem na domnělé nesprávné právní posouzení věci považoval uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, za trest nepřiměřený.

Námitku obviněného pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Není námitkou směřující proti nesprávnému právnímu posouzení skutku a nelze ji chápat ani jako námitku vady považované za jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném usnesení odvolacího soudu nespatřoval.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takovou vadu však obviněný ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody namítal, že uložený trest je trestem nepřiměřený.

Ačkoliv námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se řídil, uložil-li obviněnému právě tento trest, a přiléhavě a vyváženě hodnotil jak okolnosti svědčící ve prospěch, tak i neprospěch obviněného (viz zejména strana 4 rozsudku soudu prvního stupně). Pachatele přečinů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku lze podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku jako přečinu nejpřísněji trestného potrestat odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. Uložil-li soud prvního stupně obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvacet jedna měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, nebyl mu uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.. V konkrétním případě jej nelze vnímat ani jako trest extrémně přísný a zjevně nepřiměřený se zřetelem k předchozím odsouzením obviněného, neboť dosavadní tresty se minuly účinkem a nevedly k jeho nápravě.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2011 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková