8 Tdo 392/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 392/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovolání obviněného F. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 67 To 344/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 32/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 1 T 32/2003, byl obviněný F. V. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., podle právní věty spáchaným úmyslně, kterého se dopustil tím, že od prosince 2000 do srpna 2002 a v říjnu 2002 v P. ani jinde nepřispíval řádně na výživu svých dcer Mr. V. a Mg. V., přestože mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině a následně byla určena i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 07. 2002, sp. zn. P 329/96, podle něhož má přispívat na nezl. Mr. částkou 1.500,- Kč měsíčně a nezl. Mg. částkou 1.000,- Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilých L. V., výživné uhradil jen za září a listopad 2002 a na výživném tak dluží částku ve výši 50.000,- Kč .

Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu bylo stanoveno přiměřené omezení spočívající v povinnosti ve zkušební době podle svých sil a možností uhradit dluh na výživném.

Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 67 To 344/2004, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému uložil podle § 213 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. ř. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu současně uložil povinnost, aby podle svých sil a možností uhradil dluh na výživném.

Proti shora citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. J. K. dovolání, které vymezil jednak dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a jednak dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., k němuž nevznesl žádné konkrétní výhrady. Obviněný v rámci takto označených dovolacích důvodů vytkl oběma soudům, že při rozhodování o jeho vině nepřihlížely k ustanovením zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině), jmenovitě k ustanovení § 85 odst. 2 tohoto zákona, který vymezuje rozsah vyživovací povinnosti podle schopností, možností a majetkových poměrů rodičů dítěte, a § 96 odst. 2 tohoto zákona, podle něhož výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Obviněný rovněž argumentoval tvrzením, že ze společné domácnosti odešel až v březnu 2001 zcela bez finančních prostředků, přičemž pro potřeby svých dcer a manželky zanechal celý svůj dům včetně vybavení, dále veškeré úspory, movitý majetek i věci náležející do jeho výlučného vlastnictví. Jelikož v posuzovaném období nebylo výživné soudem určeno, v souladu se zákonem a v nejlepší víře plnil vyživovací povinnost vůči dcerám hned několika způsoby, a to naturální formou spočívající v umožnění bezplatného bydlení jim i jejich matce v domku, jehož je jediným vlastníkem, dále platil nájemné za pozemek náležející k tomuto domu, hradil vodné a stočné, poskytl k rukám matky rovněž peněžní prostředky ve výši 70.000,- Kč z prodeje osobního automobilu, patřícího do společného jmění manželů, a částku ve výši 9.661,- Kč, představující jeho nemocenskou, kterou obdržela matka dětí a kterou následně použila na výživu dětí. Zdůraznil též, že všechny tyto položky v úhrnu výrazně převyšovaly částku výživného zpětně určeného soudem. Mimo to usiloval o plnění vyživovací povinnosti formou osobní péče o mladší z dcer, v čemž mu bylo a je bráněno. Podotkl, že jeho životní úroveň byla v souzeném období nižší než životní úroveň jeho nezletilých dcer, což soudy taktéž nezohlednily. Vzhledem k výše uvedenému napadl nesprávné závěry soudu druhého stupně, podle nichž výživné v období, kdy není soudem určeno, lze plnit výlučně způsobem uvedeným v § 97 odst. 1 zákona o rodině, tedy v pravidelně se opakujících částkách. Tento právní závěr je podle jeho názoru v rozporu s ustálenou judikaturou. S ohledem na všechny popsané nedostatky shledal, že jeho jednáním nebyl naplněn materiální znak trestného činu, neboť jeho děti byly díky němu v rozhodném období po hmotné stránce plně zabezpečeny, když ke splnění vyživovací povinnosti učinil maximum možného. Nedostatky shledal i v posouzení míry svého zavinění, protože z napadeného rozhodnutí není vůbec zřejmé, z čeho je dovozován přímý úmysl. Ve vztahu ke způsobu provedení trestného činu, jehož podstata spočívá v nekonání, vyjádřil, že on naopak konal a za dané situace ani více konat nemohl. Dosavadním postupem soudů tak bylo podle jeho názoru porušeno hned několik zásad trestního řízení, a to zásada volného hodnocení důkazů, zásada zákonnosti, legality i zásada materiální pravdy, a proto neměl být vynesen odsuzující rozsudek, nýbrž rozsudek zprošťující.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil ve všech výrocích rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 67 To 344/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 1 T 32/2003, a aby jej sám rozsudkem zprostil obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem.

K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatovala, že podstatná část argumentace věcně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, nicméně není způsobilá zvrátit závěr o správnosti právní kvalifikace jednání obviněného, neboť při posouzení jeho odpovědnosti za omisivní jednání podle § 213 odst. 1 tr. zák. byla zohledněna všechna rozhodná kritéria. Uvedla, že způsob, jakým se dovolatel zhostil své vyživovací povinnosti, nelze pokládat za naturální formu plnění odpovídající odůvodněným potřebám nezletilých osob ve smyslu § 96 odst. 1 zákona o rodině. V této souvislosti vysvětlila, že dovolatelem pokryté náklady na bydlení jeho nezletilých dcer lze zohlednit toliko při posouzení materiální stránky trestného činu, avšak nemohou snížit jeho nebezpečnost až na hranici uvedenou v ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák., když v době po úrazu matky nezletilých dětí, v jehož důsledku poklesla její výdělková schopnost, byly děti vydány nebezpečí nouze ve smyslu § 213 odst. 3 tr. zák. Pokud se dovolatel po většinu rozhodného období se svými dětmi nestýkal a neopatřil si o nich ani žádné informace, musel alespoň předpokládat ohrožení jejich výživy a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takovému stavu nedojde. V souladu s těmito skutečnostmi navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Za relevantně uplatněné námitky způsobilé shora označený dovolací důvod naplnit, považoval dovolací soud ty, jež se vztahují k zavinění a jeho míře, k absenci materiálního znaku trestného činu a k tomu, že při rozhodování o vině obviněného nebylo přihlédnuto k ustanovením zákona o rodině, neboť tyto výhrady se týkají hmotně právního posouzení. Pod tento dovolací důvod naopak nepatří ty námitky, jimiž obviněný soudu vytýkal nesprávné hodnocení důkazů, o něž opřel své rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., je nejprve vhodné v obecné rovině konstatovat, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.

Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zákona o rodině a vztahuje se tak na vyživovací povinnost vyplývající přímo ze zákona o rodině, aniž by se vyžadovalo její předchozí určení soudem.

Již z tohoto vymezení je zřejmé, že trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zákona o rodině. Obviněný je v projednávané trestní věci v poměru otce k nezletilým dětem. Povinnost tyto své děti vyživovat upravuje ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině tak, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Ustanovení § 85 odst. 3 zákona o rodině stanoví, že při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje.

S ohledem na to, že obviněný v rámci svého dovolání mimo jiné napadeným rozhodnutím vytýká, že se soudy nedostatečně vypořádaly s ustanoveními zákona o rodině, neboť nevzaly do úvahy, že ponechal manželce a dětem veškerý svůj majetek, čímž považuje svou vyživovací povinnost k dětem za splněnou, je vhodné připomenout ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině. Podle něho při určení výživného soud přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při tom soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

Jak plyne z výroku rozsudku soudu prvního stupně, obviněný na výživu svých dvou nezletilých dcer Mr., a Mg., nepřispíval řádně od prosince 2000 do srpna 2002 a v měsíci říjnu 2002 (k tomuto časovému vymezení skutku byly vzneseny výhrady v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který je však pro nevýznamnost vyjádřené nepřesnosti na správnou míru neuvedl). Z odůvodnění napadených rozhodnutí a obsahu spisu dále vyplývá, jakým způsobem soud prvního stupně, s nímž se ve vztahu k výroku o vině ztotožnil i soud odvolací, posuzoval poměry na straně nezletilých dětí a jejich matky, která po celou dobu výživu svých dcer zajišťovala zcela sama, a to i v době, kdy po úrazu v červnu 2002 byla odkázána pouze na nemocenské dávky (viz strana 2 tohoto rozsudku).

Soud prvního stupně též dostatečně zvažoval poměry obviněného, s nimiž se vypořádal v rámci posuzování předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti, jak v rozsudku vyjádřil, vycházel z toho, že byl při svém rozhodnutí limitován nedostatkem informací, neboť obviněný v tomto směru před soudem prvního stupně uvedl jen málo skutečností prokazujících jeho majetkové a výdělkové poměry. I přes tento zdánlivý nedostatek soud dospěl ke spolehlivým závěrům o vině obviněného, neboť vycházel z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. P 329/96, jehož součástí je rozsudek ze dne 25. 7. 2002, jímž byla stanovena vyživovací povinnost obviněného. V průběhu opatrovnického řízení obviněný poskytl potřebné údaje pro závěr, že byl schopen v rozhodné době dosahovat výdělku ve výši 10.000,- až 15.000,- Kč měsíčně. S tímto zjištěním se ztotožnil i soud prvního stupně, který podle výsledků trestního řízení nezjistil takové okolnosti, které by tento závěr mohly jakkoliv ovlivnit nebo zpochybnit. Proto za opodstatněnou částku pro měsíční splátku výživného na obě dcery považoval tu, kterou rozsudkem ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. P 329/96, určil Obvodní soud pro Prahu 10, a stanovil ji na 2.500,- Kč (viz strana 3 rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti totiž soud prvního stupně zcela správně přihlédl k tomu, že obviněný podle zjištěných skutečností v době, po kterou páchal uvedený trestný čin, dobrovolně odešel z důvodů nízkého příjmu ze zaměstnání u bezpečnostní služby, u níž byl v trvalém pracovním poměru. Poté si vydělával brigádnickou činností, přičemž soudu odmítl sdělit, jaký je jeho příjem (č. l. 8, 9 spisu). Soudy obou stupňů i v této souvislosti dostatečně uvážily všechny významné okolnosti. Jestliže se totiž obviněný vzdal původního zaměstnání z důvodů nízkého příjmu a nenašel výhodnější zaměstnání s vyšším příjmem, správně by bylo možné usuzovat na to, že se obviněný bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání (srov. rozh. č. 22/1992 Sb. rozh. tr.), což je nutné hodnotit jako snahu vyhnout se vyživovací povinnosti. Pokud z brigádnické činnosti, kterou po rozvázání pracovního poměru provozoval, měl vyšší příjem, byl povinen se s ohledem na tyto své vyšší výdělkové možnosti podílet na výživě svých dětí.

Pokud obviněný ve svém dovolání tyto závěry opodstatňující výrok o vině považuje za nesprávné a vytýká soudu, že nepřihlédl k tomu, že ponechal dcerám a manželce všechen svůj majetek (jehož specifikace je rozvedena výše), tedy že naturálním plněním svou zákonnou povinnost vyživovat své dcery v rozhodném období dostatečně splnil, nelze se s tímto jeho názorem ztotožnit, protože se nejedná o okolnost, pro kterou by obviněný nebyl v daném případě za trestný čin podle § 213 odst. 1 tr. zák. trestně odpovědný.

V této souvislosti je potřeba připomenout, že výživné není zákonem výslovně definováno a soudní praxe je vykládá jako výdaje na zabezpečování potřeb mezi subjekty rodinně právního vztahu. Nejedná se tedy jen o uhrazování výživy ve vlastním slova smyslu, ale jde o uspokojování ostatních hmotných (šaty, obuv) a kulturních potřeb (prostředky na rozšiřování a prohlubování vzdělání, na rozvoj zájmů a zálib). Výživným pro dítě je míněno uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní. Výživné může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opětujících peněžních dávek, může spočívat v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení) a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněného a o společnou domácnost.

Na základě těchto kritérií je zřejmé, že výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny jeho potřeby spojené s jeho řádným vývojem nejen zdravotním, ale i sociálním, výchovným a kulturním. Z toho vyplývá, že pokud obviněný poskytl svým dětem možnost bydlení tím, že hradil, jak uvádí ve svém dovolání, jejich bytové potřeby, uhradil tím pouze část z toho, čím byl povinen na jejich potřeby přispívat. Takové plnění vůči nezletilým dětem lze připustit pouze pod podmínkou, že jím jsou plně a včas kryty jejich odůvodněné potřeby a že dluhem vzniklým na výživném v jeho peněžité podobě nedošlo ke snížení možnosti hradit odůvodněné potřeby nezletilých dětí z peněžních prostředků, které jim jinak měly být obviněným poskytnuty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 114/2001).

Pokud obviněný v této spojitosti zmiňuje i další majetek, který údajně zanechal své manželce, s níž děti žily ve společné domácnosti, ten již nelze považovat za částečné naturální plnění ve vztahu k zákonné povinnosti děti vyživovat. Jak totiž správně oba soudy dovodily ve svých rozhodnutích, jedná se o otázku vypořádání majetkových vztahů mezi manžely, která se výživného netýká. Za započitatelné naturální plnění z tohoto důvodu nelze považovat ani motorové vozidlo, které matka dětí v době, kdy nebyla schopna dětem v době své zdravotní indispozice zajišťovat řádně obživu, prodala za částku 50.000,- Kč. Mezi obviněným a matkou dětí, jak správně bylo v napadených rozhodnutích konstatováno, nebyla totiž učiněna taková dohoda, z níž by bylo možné dovodit, že zmiňovaný automobil obviněný ponechal manželce právě proto, aby ho prodala za tím účelem, aby výtěžek z tohoto prodeje byl použit na pokrytí potřeb dětí na dobu odpovídající jeho pravidelné měsíční vyživovací povinnosti (srov. rozh. č. 26/1982 Sb. rozh. tr.).

Jestliže obviněný ve svém dovolání vytkl, že soudy nedostatečně uvážily otázku dobrých mravů ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině, je třeba poukázat na to, že podle tohoto ustanovení výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Obsah dobrých mravů (jejichž zákonná definice neexistuje) spočívá v obecně platných normách morálky, u kterých je dán obecný zájem na jejich respektování. Jejich posouzení je závislé na konkrétním případu a je nutné posuzovat je s ohledem na daný čas a místo.

V daném případě vzal soud za prokázané, že obviněný je reálně schopen dosahovat průměrného měsíčního výdělku v rozpětí 10.000,- až 15.000,- Kč, přičemž nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že by nebyl schopen plnit vyživovací povinnost bez toho, aniž by sám sebe uvedl do stavu bídy nebo nouze, což by v daném případě mohlo být považováno za rozpor s dobrými mravy. Proto, i když obviněný podle dostupných podkladů v rozhodném období nikde nepracoval a nebyl evidován ani jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce (č. l. 111 spisu), byly dostatečně vzaty v úvahu jeho majetkové poměry a z nich odvozená schopnost a možnost přispívat na výživu svých nezletilých dcer. Totéž lze konstatovat ve vztahu k námitce, že soudy nepřihlédly k ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině, podle kterého oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů s tím, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Soudy se při svém rozhodování o vině obviněného zabývaly všemi kritérii podstatnými z hlediska trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu § 213 odst. 1 tr. zák.

Pokud obviněný v dovolání namítá, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu, je třeba uvést, že trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. může být po subjektivní stránce spáchán úmyslně i z nedbalosti. V daném případě, jak vyplývá z tzv. právní věty, soud výslovně uvedl, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného, čímž určil konkrétní formu zavinění obviněného.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Soudy obou stupňů podle odůvodnění napadených rozsudků dospěly k závěru o zavinění ve formě nepřímého úmyslu [§ 4 písm. b) tr. zák.] a tento svůj závěr náležitě odůvodnily. Nad rámec úvah tam uvedených považuje dovolací soud za vhodné pouze poznamenat, že vyživovací povinnost pro obviněného vyplývá přímo ze zákona, konkrétně ze zákona o rodině, a obviněný jako otec žijící ve společné domácnosti se svými dětmi tuto svoji povinnost plnil až do doby, než svou rodinu opustil. Přestal-li obviněný poté výživné na děti poskytovat, musel přinejmenším vědět, že jim nebudou zajištěny všechny jejich základní životní potřeby, a pro takový případ být srozuměn s tím, že jejich výživa bude ohrožena.

Ve vztahu k výhradě dovolatele, jíž zpochybnil existenci materiálního znaku trestného činu kladeného mu za vinu s odkazem na požadavek započtení shora zmiňovaného naturálního plnění do neplněné vyživovací povinnosti, lze poukázat na to, že podle § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Tyto obecné zásady, které určují trestnost činu, byly soudy respektovány a s ohledem na ně též oba soudy hodnotily všechny konkrétní skutečnosti, jak byly v projednávané věci zjištěny. V této souvislosti je vhodné zmínit odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž při zvažování naplnění vyššího než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti činu, jímž byl obviněný uznán vinným, byla vzata v úvahu skutečnost, že v důsledku neplnění vyživovací povinnosti obviněným hrozila v části rozhodného období nezletilým dcerám nouze, když v důsledku úrazu matky se výrazně snížily její výdělkové možnosti. Soud prvního stupně zdůraznil, že jen díky snaze matky, která prodejem osobního automobilu patřícího do společného jmění manželů zajistila finanční prostředky na obživu svých dětí a díky pomoci jiných osob nedošlo k tomu, aby děti byly vydány v nebezpeční nouze ve smyslu § 213 odst. 3 tr. zák. Tyto okolnosti soud v potřebné míře uvážil a i když neshledal splnění podmínek pro použití této vyšší trestní sazby, hodnotil tuto skutečnost jako okolnost zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným (viz strana 5 rozsudku soudu prvního stupně).

Materiální stránkou projednávaného činu se zabýval i odvolací soud, který rovněž shledal, že v daném případě je stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný. Oproti rozhodnutí soudu prvního stupně však celkovou nebezpečnost tohoto činu posoudil jako nižší, a to s ohledem na osobu obviněného, především však s přihlédnutím k tomu, že nezletilé dcery měly možnost bydlet v jeho domku, přičemž obviněný, ačkoli sám bydlel jinde, hradil nájemné za pozemek náležející k domu a taktéž dluh na vodném a stočném. Vzhledem k této okolnosti, kterou odvolací soud považoval za významnou, obviněnému uložil mírnější trest oproti tomu, který mu byl vyměřen rozsudkem soudu prvního stupně. Tyto jeho úvahy se však netýkaly výroku o vině, který ponechal beze změny, protože se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že pokud jde o tu část dovolání obviněného, v níž uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, jimiž se snažil vyjádřit svou vlastní verzi skutkového děje odlišnou od té, kterou učinil soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, jedná se o námitky skutkové povahy, které nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a nemohou být proto podkladem k tomu, aby se z jejich podnětu Nejvyšší soud zabýval napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím řízením.

Taktéž je vhodné poznamenat, že námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou v převážné většině opakováním jeho obhajoby z řízení před soudem prvního stupně a následně rozvedené v odvolání, s nimiž se správně a v potřebné míře vypořádaly již oba soudy nižšího stupně, na jejichž rozhodnutí lze v podrobnostech odkázat.

Z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., na který obviněný ve svém dovolání pouze odkázal, lze dovolání podat tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný však ve svém dovolání neuvedl žádné argumenty, které by takto zákonem vymezený důvod obsahově naplnily, a dovolací soud tudíž jeho věcnou a obsahovou správnost objektivně nemohl přezkoumávat. K takto pouze formálně označenému důvodu nemohl dovolací soud cokoliv dalšího uvést.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného F. V. je zjevně neopodstatněné, a proto je jako takové podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová