8 Tdo 39/2016
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoník



8 Tdo 39/2016-21

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2016 o dovolání obviněného L. H. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 7 To 292/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 46/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 3 T 46/2015, uznal obviněného L. H. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

v P. dne 22. 4. 2015 kolem 14.40 hod. v R. ulici vstoupil do chodby domu, z níž odcizil ke škodě firmy K. H., IČ 66348846, nářadí používané pro probíhající stavební práce, a to aku šroubovák zn. Hilti, typ SFC 22-A v hodnotě 3 306 Kč, aku vrtací kladivo zn. Hilti, typ TE 2-A22 v hodnotě 6 857 Kč a nabíječku zn. Hilti, typ C4/36-90 v hodnotě 2 638 Kč, celkem v hodnotě 12 801 Kč, tím způsobem, že část zboží ukryl pod oděvem, část do igelitové tašky a místo činu opustil

a popsaného jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 1 T 128/2013, který nabyl právní moci 4. 4. 2014, byl uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, zčásti dokonaným, zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který vykonal dne 27. 2. 2015 .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a uložil mu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 7 To 292/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Davida Navrátila dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, když právní závěry obou soudů jsou v zásadním nesouladu se skutkovými zjištěními.

V podrobnostech dovolatel namítl, že soud prvního stupně interpretoval provedené dokazování v odůvodnění svého rozhodnutí, zejména výpověď svědka M. B. jinak, než jak byl důkaz proveden, resp. jak byla svědecká výpověď zaprotokolována. S poukazem na výpověď jmenovaného svědka zpochybnil jednak závěr soudu o tom, že z budovy, v níž došlo k odcizení věcí, utekl, a dále o tom, že nikdo jiný než on (obviněný) v předmětném domě nebyl (a tudíž nikdo jiný nemohl nářadí odcizit) vzhledem k tomu, že uvedený svědek si nevšiml, že by se v něm pohybovala nějaká další osoba romské národnosti. Vyslovil proto přesvědčení, že za situace, kdy soud dovozoval jeho vinu pouze na základě nepřímých důkazů vztahujících se k jeho chování poté, co měl v dané budově zmíněné nářadí odcizit, měl k hodnocení důkazů přistupovat s vysokou citlivostí; měl pracovat s verzí, že z budovy odešel, neboť jmenovaný svědek uvedl, že jej viděl z budovy odcházet, nikoli utíkat. Obdobně soudu vytkl, že nezohlednil, že tento svědek v domě pracoval, a tudíž nemohl pečlivě sledovat, kdo a jaké národnosti do něj přichází a odchází, když navíc se v domě pohybovali hosté restaurace, kteří do něj vstupovali zadním vchodem na toalety. Pochybení shledal i v rozhodnutí soudu druhého stupně, jestliže tento označil rozsudek soudu prvního stupně za správný, aniž se podrobněji zabýval jeho odvolací argumentací v uvedeném směru.

Obviněný tudíž shrnul, že závěry soudů obou stupňů neodpovídají skutkovému stavu, který plyne z provedeného dokazování, na základě čehož došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného doručen dne 9. 11. 2015, sdělil přípisem ze dne 18. 12. 2015, že nevyužívá svého oprávnění podle citovaného zákonného ustanovení a k dovolání se nebude vyjadřovat. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) . Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly výhradně procesního charakteru, neboť směřovaly jednak proti správnosti protokolace svědka M. B., jednak proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (domníval se, že soudy nesprávně hodnotily zejména výpověď jmenovaného svědka, a to jak pokud šlo o zjištění, zda z budovy, v níž došlo k odcizení věcí, odešel či utekl, a dále pokud šlo o to, zda v domě byl či nebyl ještě někdo jiný, resp. zda se v něm pohybovala nějaká další osoba romské národnosti). Prostřednictvím uvedených výhrad namítl, že provedenému dokazování neodpovídal skutkový stav tak, jak jej zjistil soud prvního stupně a s nímž se ztotožnil i soud odvolací, a na základě vlastního hodnocení provedených důkazů se primárně snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění (jak je patrno i z jeho tvrzení, že soud měl pracovat s verzí, že z budovy odešel, nikoli že utekl, jak uvedl jmenovaný svědek, a dále měl zohlednit, že tento v domě pracoval, a tudíž nemohl pečlivě sledovat, kdo a jaké národnosti do něj přichází a odchází, když navíc se v domě pohybovali hosté restaurace, kteří do něj vstupovali zadním vchodem na toalety), a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení skutku.

Lze tak shrnout, že dovolatel takovými námitkami napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., a jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních. Neuplatnil tudíž žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uvedeného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Proto je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval rovněž obhajobou obviněného a uvedl, proč tuto považoval za nevěrohodnou (srov. strany 3 a 4 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého (byť stručného) usnesení.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 1. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu