8 Tdo 384/2007
Datum rozhodnutí: 23.08.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 384/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2007 o dovolání obviněných P. B. a J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 10 To 107/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 28 T 58/1999, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. B. a J. H. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění P. B. a J. H. byli rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 28 T 58/99, uznáni vinnými, že:

obvinění J. D. a P. B.:

VI. v přesně nezjištěné době v únoru a v březnu roku 1998 vyvezli z B. do S. r. N. v úkrytu osobního automobilu tov. zn. Renault Megane nejméně 2 kg heroinu, který byl uschován v odvodňovací strouze v blízkosti B., a poté ho ukryli na přesně nezjištěném místě poblíž dálničního odpočívadla v oblasti D., přičemž se jednalo o část zásilky heroinu určeného k vývozu do V. B. v měsíci listopadu 1997 ,

obviněný P. B. sám:

VII. dne 22. 3. - 25. 3. 1998 vycestoval z Č. r. do S. r. N. osobním automobilem tov. zn. Renault Megane a odtud v úkrytu tohoto automobilu vyvezl do T. v N. nejméně 2 kg heroinu v ceně nejméně 1.200.000,- Kč, který zde byl ukrytý z původní dodávky heroinu z listopadu 1997, do V. B. a tuto zásilku heroinu uložil v zavazadlové schránce na nádraží, kdy klíč od schránky předal nezjištěnému muži, který se u něho přihlásil ,

obvinění J. H., M. P., L. Š. a L. V.:

IX. dne 20. 4. - 21. 4. 1998 po předchozí vzájemné dohodě společně s M. K. a T. M., kteří jsou stíháni samostatně, naložili do úkrytu v nákladovém prostoru nákladního automobilu tov. zn. IVECO celkem 119,213 kg heroinu, který byl určen k vývozu do L. ve V. B., jehož průměrná čistota byla asi 65,1%, v minimální hodnotě 71.527.800,- Kč, přičemž tato zásilka heroinu byla zajištěna při kontrole na hraničním přechodu J. A. příslušníky Celní služby dne 22. 4. 1998, takže tomuto vývozu bylo zabráněno .

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněného P. B. v bodech VI. VII. rozsudku jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. částečně spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a u obviněného J. H. v bodě IX. jako spolupachatelství k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. Za to každému z obviněných uložil podle § 187 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon každého z nich zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou; byť to výslovně nevyjádřil, učinil tak nepochybně za sbíhající se trestnou činnost, neboť ve vztahu k obviněnému P. B. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 3. 2000, sp. zn. 3 T 29/2000, jakož i všechny další výroky obsahově na tento výrok navazující, pokud jeho zrušením pozbyly podkladu, a ve vztahu k obviněnému J. H. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 4 T 860/2001, jakož i všechny další výroky obsahově na tento výrok navazující, pokud jeho zrušením pozbyly podkladu.

Tímto rozsudkem byli zároveň uznáni vinnými a odsouzeni obvinění Z. D., J. D., Z. K., M. P., L. Š. a L. V.; obviněný R. S. byl obžaloby zproštěn.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění P. B., J. H., Z. D., J. D., Z. K., M. P., L. Š., L. V. a státní zástupce. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 10 To 107/2005, tak, že výrokem pod bodem I. z podnětu odvolání obviněných Z. K., Z. D., J. D. a M. P. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. a z podnětu obviněného P. B. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně těchto obviněných zrušil v celém rozsahu, výrokem pod bodem II. z podnětu odvolání obviněného L. V. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu a výrokem pod bodem III. podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že pod písmenem

a) obviněného P. B. uznal vinným, že:

v přesně nezjištěné době v únoru až březnu 1998 převezl z B. do S. r. N. v úkrytu osobního automobilu tov. zn. Renault Megane nejméně 2 kg heroinu, který byl uschován v odvodňovací strouze v blízkosti B., a poté ho ukryl na přesně nezjištěném místě poblíž dálničního odpočívadla v oblasti D. a ve dnech 22. - 25. 3. 1998 vycestoval z Č. r. do S. r. N. týmž automobilem a odtud v úkrytu tohoto automobilu vyvezl do T. v N. tuto zásilku v ceně nejméně 1.200.000,- Kč a uložil ji v zavazadlové schránce v T. na nádraží, kdy klíč od schránky následně předal nezjištěnému muži, který se u něho přihlásil. "

Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně posoudil jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 175/1990 Sb., a uložil mu podle § 187 odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 175/1990 Sb. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou; současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 3. 2000, sp. zn. 3 T 29/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odvolací soud pod bodem III. písmenem b) dále rozhodl o vině a trestu obviněného L. V., výrokem pod bodem IV. podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc ohledně obviněných Z. K., Z. D., J. D. a M. P. soudu prvního stupně k novému rozhodnutí a výrokem pod bodem V. odvolání obviněných J. H. a L. Š. a odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného R. S. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění P. B. a J. H. prostřednictvím obhájců JUDr. A. Š. a JUDr. M. J. dovoláními, v nichž každý z nich uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (druhý obviněný jen slovním vyjádřením).

Obviněný P. B. namítl, že již v přípravném řízení byl podstatně krácen na svých právech, neboť jeho obhájce JUDr. A. Š., který mu byl ustanoven, nebyl informován o konání výslechu dne 16. 7. 1998 a tohoto výslechu se nezúčastnil. Zároveň uvedl, že tento jeho obhájce se v době, kdy měl být vyrozuměn o termínu výslechu a o tom, že obviněný bude vzat do vazby, nezdržoval ve své kanceláři, protože byl víkend a pravděpodobně se věnoval osobním a rodinným aktivitám. Dále poukázal na svoji výpověď z uvedeného data a tvrdil, že vypovídat musel, neboť se domníval, že nebude vzat do vazby; současně zdůraznil, že by k této jeho výpovědi nemělo být přihlíženo a že z ní nijak nevyplývá, že by se k trestné činnosti doznal. Dále rozebral výpověď svoji a výpověď své přítelkyně G. M. a zopakoval, že v podstatě jeli na výlet do B. a nevěděli nic o tom, že převážejí drogy. Domníval se, že kdyby byl u těchto výslechů přítomen jeho obhájce, mohl by od počátku dosáhnout toho, že ve spolupráci s orgány činnými v trestním řízení by byla věc řádně objasněna a nemusel být trestně stíhán.

Obviněný rovněž tvrdil, že se trestného činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, natož pak v rámci jeho kvalifikovaných skutkových podstat, tj. ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. O tom, že by se mělo o takovou organizovanou skupinu jednat, se dozvěděl až v rámci sdělení obvinění,

ostatní osoby neznal, což potvrdili i spolupachatelé, případně svědci, kteří v této věci byli vyslechnuti. Z důkazů, které byly soudy provedeny, nevyplývá, že by se jednání dopustil jako člen organizované skupiny, tím méně jako člen mezinárodní organizované skupiny.

Za spekulativní obviněný považoval závěr soudů obou stupňů, že měl převážet 2 kg heroinu, protože tuto látku nikdo neviděl, nikdo ji nehodnotil a ani nevážil, takže nebyly naplněny znaky ve smyslu § 88 tr. zák. . Zpochybnil rovněž skutková zjištění týkající se jeho cesty do N., když tvrdil, že vyšetřovatel z něj pomocí kapciozních otázek vytáhl informace o této cestě, které však nejsou ničím podložené, a odvolával se přitom na další svědecké výpovědi.

Vzhledem k těmto námitkám obviněný navrhl (bez uvedení konkrétního zákonného ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Dalším podáním ze dne 6. 4. 2006 obviněný požádal o odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Žádost odůvodnil tím, že od doby, kdy se měl stát skutek, do současnosti se jeho život výrazným způsobem změnil. Několik týdnů před podáním žádosti se mu narodila dcera, proto se musí před nástupem do výkonu trestu o ni i svou družku postarat a pro dobu výkonu trestu je zabezpečit, aby nestrádaly.

Obviněný J. H. spatřoval důvod dovolání v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku , aniž označil konkrétní zákonné ustanovení (nepochybně však měl na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již byl uveden výše).

Dovolatel je přesvědčen, že oba soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy a chybně uzavřely, že čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle § 187 odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění platném do 30. 6. 1998. Výsledky dokazování podle něj neprokázaly existenci organizované skupiny, tedy sdružení, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jeho členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Souhlasil s tím, že jsou dány znaky spolupachatelství k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), avšak pokud jde o odst. 2 písm. a), pak jen ohledně znaku většího rozsahu. Zdůraznil, že provedeným dokazováním nebyla prokázána ani existence organizované skupiny ani existence spojení obviněného s jinou organizovanou skupinou působící ve více státech.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud pro dovolací důvod daný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v patřičném rozsahu znovu projednal, nebo aby po zrušení napadeného rozhodnutí mu uložil trest podle § 187 odst. 2 tr. zák. ve znění platném do 30. 6. 1998, a to v dolní polovině zákonné sazby.

V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podaným dovoláním vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ).

K dovolání obviněného P. B. (po stručné rekapitulaci jeho obsahu) státní zástupkyně uvedla, že právní závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu nalézacího soudu. V jeho průběhu soudy nejprve musí zákonným způsobem důkazy provést, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení, jednotlivě i v jejich souhrnu, když výsledkem této jejich činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Zásah do skutkového zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. O takový případ se však v posuzované věci nejednalo.

Státní zástupkyně dále uvedla, že obviněný převážnou část dovolacích argumentů zaměřil do oblasti skutkového zjištění, a proto uplatněným výhradám nelze přiznat povahu právně relevantních námitek. Za důvodnou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovala tu námitku obviněného, kterou brojil proti tomu, že měl spáchat jmenovaný trestný čin jako člen organizované skupiny podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., navíc ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle odst. 3 písm. b) tohoto ustanovení.

K této námitce obviněného státní zástupkyně zdůraznila, že podle skutkových závěrů soudů v projednávané věci šlo o systematickou promyšlenou činnost. Obvinění Z. K., Z. D., M. P. a J. D. založili počátkem roku 1997 organizaci, jejímž účelem bylo zajišťovat vývoz drog, zejména heroinu přes Č. r. do V. B., Š. a N. Vedoucí osobností byl obviněný Z. K., který prostřednictvím obviněných M. P., J. D. a A. Z. organizoval dodávky velkého množství heroinu do uvedených zemí. Podíl jednotlivých obviněných na trestné činnosti byl různý, neboť měli mezi sebou rozdělené úlohy.

Státní zástupkyně dále uvedla, že sice podle názoru Vrchního soudu v Praze nebylo prokázáno, že by se jednalo o zločinné spolčení, což nevylučuje, aby šlo o organizovanou skupinu působící ve více státech a nevylučuje to ani srozumění obviněného P. B., že by s takovou organizací spolupracoval, avšak tento znak skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 175/1990 Sb., není ve skutkové větě výroku rozsudku tohoto soudu vůbec zmíněn; uvedená skutečnost je rozvedena pouze v jeho odůvodnění.

Podle názoru státní zástupkyně tak právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku není v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Z popisu skutku totiž vůbec nevyplývá, z jakých okolností soud dovozoval naplnění zákonného znaku, že obviněný se trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák. dopustil ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Navíc poukázala na to, že by soud při svém rozhodování měl zvážit správnost užití aplikovaného znění trestního zákona, protože čin byl spáchán za účinnosti zák. č. 112/98 Sb.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného P. B. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného J. H. státní zástupkyně po shrnutí podstatných výhrad dovolatele uvedla, že trestného činu podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 112/1998 Sb. do 30. 6. 1998, se dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, doveze, vyveze, proveze, jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed, spáchá takový čin jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že soud prvého stupně považoval trestný čin za spáchaný tím, že obviněný společným jednáním bez povolení vyvezl a přechovával omamnou a psychotropní látku, čin spáchal jako člen organizované skupiny a ve větším rozsahu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

Státní zástupkyně k obviněným zpochybňovanému právnímu posouzení podle § 187 odst. 3 písm. b) tr. zák. doplnila, že tato kvalifikace vyjadřuje jak alternativu spáchání činu osobou stojící vně této skupiny, mající k ní volnější vztah vyjádřený znakem ve spojení, tak alternativu, že čin spáchal samotný člen této organizované skupiny.

Zároveň však konstatovala, že podmínkou aplikace kvalifikačního znaku užitého v § 187 odst. 3 písm. b) tr. zák. není spáchání činu členem organizované skupiny a že uvedenou skutečnost lze vyjádřit v podobě přitěžující okolnosti uvedené v § 34 písm. ch) tr. zák. Obě alternativy je tak možné odlišit v rovině právních následků trestní odpovědnosti, nikoliv však souběžnou aplikací obou kvalifikovaných skutkových podstat vedle sebe. Podle názoru státní zástupkyně tak v projednávané věci mělo být přihlédnuto k účasti obviněného na skutku prostřednictvím organizované skupiny pouze v závažnější formě se zohledněním ustanovení § 187 odst. 3 písm. b) tr. zák.

Dále se státní zástupkyně zabývala otázkou, zda skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvého stupně, splňuje pojmově veškerá kritéria pro to, aby podle tohoto ustanovení mohl být posouzen. Ze skutkové věty totiž nevyplývá, že by obviněný byl srozuměn s tím, že droga má směřovat mimo republiku; podíl obviněného na skutku není popsán ani tak, že by se činu dopustil jako člen organizované skupiny, natož ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, i když z odůvodnění rozhodnutí lze tyto souvislosti vysledovat.

Státní zástupkyně uzavřela své úvahy s tím, že v dané trestní věci bylo jednání obviněného nesprávně právně kvalifikováno ve smyslu formálně právním a že ani skutek, tak jak byl popsán, neodpovídá kvalifikačnímu znaku nejpřísněji použité kvalifikované skutkové podstaty, která zohledňuje spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. H. zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou obě dovolání přípustná [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že

skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,

ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterými byli obvinění uznáni

vinnými. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit

správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu

ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny

pochybnosti o rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění, což obvinění ve svých dovoláních (byť jen zčásti) činí.

V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů a na ně navazujících skutkových zjištění.

Z tohoto pohledu se Nejvyšší soud nejdříve zabýval dovoláním obviněného P. B. a zjistil, že podstatná část námitek (obsažených zejména pod body III. a V. jeho podání) není uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně. Obviněný totiž své výhrady zaměřil v převážné míře do oblasti skutkových zjištění, které učinily soudy nižších stupňů (např. tvrdil, že se popsané trestné činnosti nedopustil; hájil se, že když vycestoval z Č. r., tak to bylo na výlet; nenapadlo jej, že se může jednat o nezákonnou věc; podle vlastní verze popsal uskutečněnou cestu do B. a zpět). Do oblasti skutkových zjištění směřovala i další námitka obviněného týkající se množství heroinu, které převážel a které podle něho bylo určeno čistě spekulativně. Obviněný rovněž napadal procesní postup orgánů činných v trestním řízení, když tvrdil, že vyšetřovatel z něj vytáhl kapciózními otázkami informace o cestě do N., a že přitom tato výpověď není žádnými dalšími důkazy podložena. V podstatě tak polemizoval se závěry, ke kterým soudy dospěly na základě provedeného dokazování a konstruoval vlastní skutkovou verzi. Takové výhrady však obsahově neodpovídají ani uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b tr. ř.

Za relevantně uplatněné, resp. podřaditelné pod uvedený důvod dovolání Nejvyšší soud nemohl považovat ani ty námitky jmenovaného obviněného (obsažené již v jeho odvolání), v nichž tvrdil, že ve vztahu k němu došlo k porušení jeho práva na obhajobu (tím, že ustanovený obhájce se nemohl účastnit jeho výslechu dne 16. 7. 1998 ani rozhodování o vazbě, protože o tomto úkonu byl policejním orgánem vyrozuměn o víkendu, tedy mimo pracovní dobu jeho advokátní kanceláře). Takové výtky by sice mohly být podřazeny pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (podle něho lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl), avšak obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku tento dovolací důvod neuplatnil. [Nad rámec toho je vhodné poznamenat, že uvedenou námitkou se zabýval již odvolací soud, který s odkazem na spisový materiál zdůraznil, že při výslechu před soudkyní rozhodující o vazbě obviněného dne 17. 7. 1998 byl obhájce přítomen (jednalo se o Mgr. M. P.); při výslechu před vyšetřovatelem pak obviněný sám jednoznačně prohlásil, že chce vypovídat i bez přítomnosti obhájce (srov. rozsudek odvolacího soudu na straně 15).]

Protože obviněný P. B. v tomto směru vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, žádnou konkrétní námitku neuplatnil, a jelikož námitky skutkové, resp. procesní nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu podané dovolání z tohoto hlediska přezkoumat (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002). Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Tento obviněný však v další části svého podání současně zpochybnil správnost právního závěru soudu druhého stupně o tom, že posuzovaný trestný čin spáchal jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, tedy správnost právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 175/1990 Sb. V podstatě totožnou námitku uplatnil ve svém podání i druhý obviněný J. H., který rovněž poukazoval na nesprávnou právní kvalifikaci předmětného trestného činu, byť s irelevantním tvrzením, že nebyla prokázána existence organizované skupiny ani existence jeho spojení s jinou organizovanou skupinou působící ve více státech .

S určitou mírou tolerance lze uzavřít, že takto formulované námitky mají hmotně právní povahu a jako takové by mohly deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládat. Nejvyšší soud proto dále řešil otázku, zda dovolání obviněných jsou v tomto rozsahu opodstatněná.

V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. (ve znění zák. č. 175/1990 Sb., který byl odvolacím soudem použit, tedy na rozdíl od jeho aktuálního znění) se dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, doveze, vyveze, proveze, jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed, spáchá takový čin jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

Stále v obecné rovině je třeba rovněž uvést, že aplikace trestního zákona v citovaném znění je v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák., neboť posouzení trestnosti činu podle pozdějšího zákona není pro žádného z dovolatelů příznivější. Soud prvního stupně sice ve výroku ani odůvodnění svého rozsudku u žádného z nich odkaz na trestní zákon ve znění zák. č. 175/1990 Sb. výslovně neuvedl, z textu právních vět však nemůže být pochyb o tom, že právě toto znění zákona aplikoval. Z toho nepochybně vycházel i soud odvolací, který jednak toto znění trestního zákona ve výroku o vině stran obviněného P. B. již citoval a jednak pokud odvolání obviněného J. H. podle § 256 tr. ř. zamítl alespoň v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 17) uvedl, že právní kvalifikace podle tehdy platného trestního zákona je u tohoto obviněného zcela správná.

V této souvislosti je také vhodné poznamenat, že na posuzovaný trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. v daném případě u žádného z obviněných nelze aplikovat novelu provedenou zák. č. 112/98 Sb., jak se domnívala státní zástupkyně (srov. shora její vyjádření), neboť tato novela nabyla účinnosti (ve vztahu k uvedenému trestnému činu) až dne 1. 7. 1998, zatímco obvinění tento trestný čin spáchali nejpozději dne 25. 3. 1998 (obviněný P. B.), resp. dne 22. 4. 1998 (obviněný J. H.).

Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně společnosti proti možnému ohrožení, které s sebou nese nekontrolované nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami nebo jedy. K jeho spáchání se po subjektivní stránce vyžaduje úmysl. Protože jde o ohrožovací trestný čin, je dokonán již jednáním shora uvedeným, pokud k němu došlo bez příslušného povolení.

Podle právní věty odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu se obviněný P. B. dopustil jmenovaného trestného činu v té alternativě, že bez povolení jinému opatřil omamnou látku, čin spáchal ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech . Druhý obviněný J. H. se jej dopustil podle právní věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v té alternativě, že společným jednáním s dalšími obviněnými bez povolení vyvezli a přechovávali omamnou a psychotropní látku, spáchali čin jako členové organizované skupiny a ve větším rozsahu a spáchali takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech . Proto stačí zaměřit pozornost jen na výklad použitých pojmů.

Jelikož z důvodů shora vyložených je třeba s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. aplikovat trestní zákon účinný v době spáchání činu, je stejně tak zapotřebí při výkladu pojmu omamná a psychotropní látka vyjít z tehdy účinného ustanovení § 195 tr. zák. a z tehdy platného a účinného nařízení vlády č. 192/1988 Sb., o jedech a některých jiných látkách škodlivých zdraví, ve znění navazujících vládních nařízení, a z vyhlášky č. 244/1988 Sb., kterou se určuje, co se považuje za omamné prostředky a jedy ve smyslu § 187 a § 188 trestního zákona.

Podle citovaného nařízení vlády jsou omamné látky (příloha č. 3) a psychotropní látky (příloha č. 4) takové látky, u kterých vzniká nebezpečí chorobného návyku nebo psychických změn nebezpečných pro společnost nebo pro toho, kdo je opakovaně bez odborného dohledu používá, a jsou uvedeny v seznamech těchto látek.

Pod pojmem bez povolení jinému opatřil se rozumí neoprávněné obstarání omamné nebo psychotropní látky pro jiného a pod pojmem bez povolení vyvezl se rozumí neoprávněné vyvezení takové látky z území České republiky na území jiného státu. Čin je spáchán ve větším rozsahu , je-li stupeň vzniku nebezpečí z posuzovaného jednání značně vysoký (např. se jedná o takové množství omamné nebo psychotropní látky, které je použitelné pro více lidí; mimo množství je však třeba hodnotit i druh a kvalitu takové látky, způsob provedení činu apod.).

K pojmu organizovaná skupina je nutné poznamenat, že není v textu trestního zákona explicitně definován, nicméně jeho výklad vyplývá z ustálené soudní praxe a všeobecně respektované judikatury. Obecně se jí rozumí sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Přitom se nevyžaduje, aby byl pachatel za člena této skupiny výslovně přijat nebo kní výslovně přistoupil; postačí tedy, že se do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Nevyžaduje se ani, aby šlo o soustavnou trestnou činnost; postačí, když je tímto způsobem proveden i jen jeden akt trestné činnosti. [K tomu srov. rozhodnutí č. 45/1986, č. 1/1980, č. 53/1976-II. aj. Sb. rozh. trest.]

Znak ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech může vyjadřovat nejen to, že čin je spáchán osobou, která je s takovou skupinou ve spojení (a zde postačuje volnější forma spolupráce), nýbrž i to, že je spáchán přímo členem této organizované skupiny. Odůvodňují-li to skutkové okolnosti (skutková zjištění), vyjádří se při právní kvalifikaci činu toliko tato podstatně závažnější forma trestné součinnosti, tj. členství v organizované skupině působící ve více státech, vyjádřené právní větou v podobě spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech , která v sobě nižší formu, tj. členství v organizované skupině (znak kvalifikované skutkové podstaty upravený ustanovením odst. 2 písm. a) § 187 tr. zák.), absorbuje. Konkrétní forma participace pachatele na činnosti této skupiny může mít odraz v rovině právních následků již ustálené trestní odpovědnosti tj. v zohlednění přitěžující okolnosti upravené v ustanovení § 34 písm. ch) tr. zák. Tímto způsobem lze při ukládání trestu rozlišit míru závažnosti jednání jedince toliko spolupracujícího s organizovanou skupinou působící ve více státech, a jedince, který je členem této organizované skupiny (zde aniž by tento přístup odporoval znění § 31 odst. 3 tr. zák.).

Pojem ve spojení znamená, že postačuje i volnější forma spolupráce s organizovanou skupinou než je členství v takové skupině (působící ve více státech). Skupina nemusí mít rysy vyšší míry koordinace činnosti, má však má pro její činnost význam v tom směru, že ji podporuje, usnadňuje, napomáhají apod.

Pro naplnění znaku ve více státech jako znaku kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného trestného činu postačuje, jestliže organizovaná skupina, ve spojení se kterou byl takový trestný čin spáchán, působí alespoň ve dvou státech, z nichž jedním může být i Česká republika (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 794/2004, publikované pod č. 34/2005 ve Sb. rozh. trest.).

Spáchání posuzovaného trestného činu podle § 187 tr. zák. ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech lze považovat za okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Podle § 6 písm. b) tr. zák. se k takové okolnosti přihlédne i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a ke svým poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby pachatel o ní věděl. Z dikce zákona a povahy zmíněného pojmu však lze dovodit, že pachatel musí vědět, že se dopouští trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou a zároveň, že tato organizovaná skupina působí nejméně ve dvou státech.

Při aplikaci těchto obecně platných východisek na konkrétní případ jednotlivých dovolatelů Nejvyšší soud dospěl k těmto závěrům:

Především je třeba při posuzování relevantně uplatněných dovolacích námitek obviněného P. B. zopakovat, že tento obviněný podle skutkových zjištění (učiněných již nalézacím soudem a posléze převzatých odvolacím soudem) v přesně nezjištěné době v únoru až březnu 1998 převezl z B. do S. r. N. v úkrytu osobního automobilu tov. zn. Renault Megane nejméně 2 kg heroinu, který byl uschován v odvodňovací strouze v blízkosti B., a poté ho ukryl na přesně nezjištěném místě poblíž dálničního odpočívadla v oblasti D., následně v březnu roku 1998 opět vycestoval z Č. r. do S. r. N. týmž automobilem a odtud v úkrytu tohoto automobilu vyvezl do T. v N. tuto zásilku v ceně nejméně 1.200.000,- Kč a uložil ji v zavazadlové schránce v T. na nádraží, kdy klíč od schránky následně předal nezjištěnému muži, který se u něho přihlásil".

Třebaže takovýto popis skutku se nemusí jevit z formulačního hlediska zcela perfektní a všestranně odpovídající použité právní větě, může v uvedených souvislostech a se zřetelem k jeho bližšímu rozvedení v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obstát, neboť v zásadě obsahuje všechny znaky základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 175/1990 Sb.

Především nemůže být pochyb o tom, že v posuzovaném případě podle zjištění soudů obou stupňů šlo o heroin, tedy o drogu řazenou mezi tzv. tvrdé drogy , s vysokým stupněm návykovosti a výraznými destruktivními účinky na lidské zdraví, kterou obviněný bez povolení (žádné takové neměl a ani o něj příslušné orgány nežádal) a ve větším rozsahu (v množství nejméně 2 kg a ceně nejméně 1.200.000,- Kč) distribuoval. Již tím obviněný většinu zákonem požadovaných formálních znaků jmenovaného trestného činu naplnil.

Pokud jde o jeho další formální znaky, soud druhého stupně na straně 15 odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětlil, proč na rozdíl od nalézacího soudu nedospěl k závěru, že obviněný P. B. se zjištěného jednání dopustil jako člen organizované skupiny; správnosti jeho úvah lze přisvědčit. Takovému závěru ovšem nebrání, aby byl současně učiněn závěr, že obviněný se činu dopustil (i jako nečlen organizované skupiny, resp. jako pachatel stojící vně této skupiny) ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Nelze totiž pochybovat o tom, že obviněný ve spojení s takovou organizovanou skupinu musel být. Vždyť do zahraničí vycestoval v krátké době (řádově několika týdnů) opakovaně, přičemž před cestami musel být některými osobami z této organizované skupiny (obviněný v přípravném řízení hovořil o jistém D. P., který byl v kontaktu s obviněným J. D.) naprosto přesně instruován, jak si má počínat (drogu vyzvedl z úkrytu v odvodňovací strouze v blízkosti B., v úkrytu osobního automobilu ji převezl z B. do S. r. N., kde ji ukryl poblíž dálničního odpočívadla v oblasti D., tam ji posléze vyzvedl a v úkrytu osobního automobilu převezl do T. v N., kde ji uložil do schránky na nádraží a klíč od schránky následně předal muži, který se u něho přihlásil). I tato zjištění svědčí o určitém stupni konspirace v jejich provázané činnosti a o propracovanosti mezinárodní sítě.

O tom a o zapojení obviněného P. B. jako kurýra do organizovaných přeshraničních převozů drog svědčí i zjištění nalézacího soudu ve vztahu k obviněným Z. K. a Z. D. (srov. bod I. jeho rozsudku), že v době od počátku roku 1997 do května 1998 v L. po vzájemné dohodě založili zločinné spolčení osob, jehož účelem bylo organizovat vývoz drog zejména heroinu přes Č. r. do severských zemí, Š. a N. a dále do V. B., zejména tím způsobem, že najímali osoby k provádění vývozu drog, určovali těmto osobám trasy cest, poskytovali jim finanční prostředky na náklady spojené s vývozem drog, opatřovali jim osobní a dodávkové automobily a rovněž jim poskytovali odměny za tuto činnost a prostřednictvím tohoto spolčení tak zajistili nejméně v osmi případech vývoz drog z Č. r. . Právě na toto základní zjištění navazují další skutková zjištění (srov. body I. až IX. jeho rozsudku), v nichž je popsáno i jednání obviněného P. B. (srov. body VI. a VII.).

Při právním posuzování jednání tohoto obviněného nelze ani od těchto zjištění odhlížet. Je tomu tak přesto, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 10 To 107/2005, rozsudek nalézacího soudu zrušil mimo jiné i bodě I. ohledně obviněných Z. K. a Z. D. a věc mu vrátil k novému projednání. Neučinil tak totiž proto, že by snad zpochybnil uvedené skutkové zjištění, nýbrž proto, že nepovažoval za přesvědčivou použitou právní kvalifikaci jednání těchto obviněných jako spolupachatelství k trestnému činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. (srov. strany 11 a 12 jeho odůvodnění).

To vše jsou okolnosti, které zcela právem vedly odvolací soud k závěru, že obviněný P. B. spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů i podle odst. 3 písm. b) § 187 tr. zák. ve znění zák. č. 175/1990 Sb., tedy ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Použití této tzv. kvalifikované skutkové podstaty je odůvodněno i z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. § 3 odst. 4 tr. zák.). V daném případě tak tomu nepochybně bylo, neboť všechny výše zdůrazněné skutečnosti svědčí o tom, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl oproti jiným v této oblasti se vyskytujícím případům podstatně navýšen (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 34/1976-I. a č. 39/1980 Sb. rozh. trest.).

Odvolací soud se vcelku správně vypořádal také se subjektivní stránkou jednání obviněného. Uzavřel totiž, že (obviněný) svým jednáním přispěl do této činnosti a tak ji spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, když o její existenci a fungování byl srozuměn, jednal tak v eventuelním úmyslu . Třebaže výslovně necitoval § 4 písm. b) tr. zák., nelze mít pochyb o tom, že právě toto ustanovení měl na mysli. Pro úplnost proto stačí dodat, že obviněný s ohledem na skutkové okolnosti případu musel vědět nejen to, že se dopouští trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou, ale i to, že tato organizovaná skupina působí ve více státech (přinejmenším v Č. r., S. r. N., B. a N.).

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného P. B. jsou zjevně neopodstatněné. Takovému závěru nebrání ani fakt (dovolatelem zřejmě přehlédnutý a proto nenamítaný), že právní věta rozsudku odvolacího soudu není zcela v souladu s tou částí odůvodnění, která se týká slovesného vyjádření konkrétního jednání obviněného. Zatímco na straně 15 odůvodnění rozsudku tento soud upozornil, že je zapotřebí ve skutkové větě rozsudku zaměnit (oproti rozsudku nalézacího soudu) výraz vyvezl za výraz převezl , neboť pod pojmem vývozu je nutné vidět pouze vývoz zboží mimo území Č. r., tento jinak správný závěr již nepromítl i do právní věty svého rozsudku, kde sice výraz vyvezl nahradil, nikoliv však za výraz převezl , nýbrž za výraz jinému opatřil . Takové formální pochybení ale nemělo vliv na správnost právního posouzení skutku, neboť naposledy uvedený výraz je širší a fakticky v sobě celkové počínání obviněného obsahuje.

V zásadě vše, co bylo až dosud zmíněno stran použité právní kvalifikace ve vztahu k obviněnému P. B., lze vztáhnout i k právnímu posouzení jednání obviněného J. H. Ten byl shledán vinným, že s dalšími obviněnými M. P., L. Š. a L. V. dne 20. 4. - 21. 4. 1998 po předchozí vzájemné dohodě společně s M. K. a T. M., kteří jsou stíháni samostatně, naložili do úkrytu v nákladovém prostoru nákladního automobilu tov. zn. IVECO celkem 119,213 kg heroinu, který byl určen k vývozu do L. ve V. B., jehož průměrná čistota byla asi 65,1%, v minimální hodnotě 71.527.800,- Kč, přičemž tato zásilka heroinu byla zajištěna při kontrole na hraničním přechodu J. A. příslušníky Celní služby dne 22. 4. 1998, takže tomuto vývozu bylo zabráněno .

Takovýto popis skutku se rovněž nemusí jevit z formulačního hlediska perfektní a bezezbytku odpovídající použité právní větě. V uvedených souvislostech a se zřetelem k jeho podrobnějšímu rozvedení v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však rovněž může obstát, neboť v zásadě vyjadřuje všechny znaky základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 175/1990 Sb.

Ani u obviněného J. H. nemůže být pochyb o tom, že většinu zákonem požadovaných formálních znaků jmenovaného trestného činu naplnil, neboť podle zjištění soudů obou stupňů jako spolupachatel přechovával a vyvážel heroin, tedy drogu řazenou mezi tzv. tvrdé drogy (s vysokým stupněm návykovosti a výraznými destruktivními účinky na lidské zdraví, jak již o tom byla zmínka shora). Činil tak bez povolení (žádné neměl a ani o něj příslušné orgány nežádal) a ve větším rozsahu (v množství 119,213 kg a minimální hodnotě 71.527.800,- Kč).

Protože tento obviněný v dovolání relevantně uplatnil námitku, že oba soudy chybně uzavřely, že čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle § 187 odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění platném do 30. 6. 1998 a třebaže souhlasil s tím, že jsou dány znaky spolupachatelství k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. , namítal, že pokud jde o odst. 2 písm. a), pak jen ohledně znaku většího rozsahu , je třeba soustředit pozornost na uvedené formální znaky.

Již odvolací soud konstatoval, že obviněný J. H. s dalšími obviněnými M. P., L. Š. a L. V. jednal jako člen organizované skupiny a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Vyjádřil přesvědčení, že propracovanost společné činnosti, rozdělení úloh a koordinovanost při obstarávání vozidel, nakládce i vývozu drogy zcela zřejmě překročila meze běžného spolupachatelství, a dospěl k závěru, že obviněný věděl, že jedná jako člen organizované skupiny a současně ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Poukázal přitom (vedle výpovědí samotných obviněných) na další skutková zjištění, zejména množství drogy přepravované přes hranice, vycestování mimo území Č. r. s přesnými pokyny, jak v zahraničí dále postupovat, na jeho aktivní a iniciativní chování apod.

Obviněnému J. H. nepochybně byly známy okolnosti, za nichž byla distribuce heroinu organizována. Vždyť podle zjištění soudů jednal nejen společně s výše jmenovanými spoluobviněnými, ale také po předchozí vzájemné dohodě společně s M. K. a T. M., kteří jsou stíháni samostatně . Heroin nakládal se spoluobviněnými do úkrytu nákladního automobilu, znal tedy jeho množství; stejně tak znal i místo jeho cílového určení L. ve V. B., kam s časovým předstihem vycestoval a kde měl plnit další povinnosti související s jeho distribucí. Nemůže být proto pochyb o tom, že věděl o tom, že droga je vyvážena mimo území Č. r.

Není podstatné, že v popisu skutku nejsou všechny detaily jednání tohoto obviněného uvedeny. I formulace v něm použitá dostatečným způsobem vyjadřuje, že k distribuci heroinu došlo ve vzájemné spolupráci jednotlivých členů skupiny (včetně obviněného), při rozdělení úloh mezi jejími jednotlivými členy a při dodržení osvědčených konspiračních postupů. Proto závěr soudů, že se obviněný činu dopustil jednak jako člen organizované skupiny, jednak ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, je správný. V souladu se zákonem je proto i právní kvalifikace jeho jednání obviněného J. H. jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 175/1990 Sb., jehož se dopustil jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. Také v jeho případě je použití této tzv. kvalifikované skutkové podstaty odůvodněno i z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.; také o subjektivní stránce jeho jednání platí to, co již bylo uvedeno výše u obviněného P. B.

Z těchto důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

O žádosti obviněného P. B. o odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody Nejvyšší soud nerozhodoval. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě žádný návrh v tomto směru neučinila (srov. § 265h odst. 3 tr. ř.) a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. srpna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a