8 Tdo 383/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 66 tr. zákoníku, § 67 tr. zákoníku, § 53 odst. 1 tr. zákoníku, § 39 tr. zákoníku



8 Tdo 383/2016-II-137

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovoláních obviněných M. Š. , I. K. , R. M. , A. R. S. a J. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 To 44/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 1/2014, takto:

I . Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .

II . Podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. se z podnětu dovolání obviněných M. Š., I. K., R. M. a A. R. S. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 To 44/2015, ve výroku o trestu v části trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku uložených obviněným M. Š., I. K., R. M. a A. R. S.

Podle § 265 odst. 2 věta druhá tr. ř. se současně zrušují další rozhodnutí na zrušené části rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny. Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 45 T 1/2014, byli obvinění M. Š., I. K., R. M., A. R. S. a J. M. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustili tak, že
všichni obvinění v době od 19. 1. 2009 do 26. 10. 2009 v Č. T. a jinde se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch zkrácením daně a vylákáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen DPH ) a sebe neoprávněně obohatit, ač si byli vědomi povinností vyplývajících ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále zák. č. 235/2004 Sb. ) se blíže nezjištěným způsobem dohodli na účelovém obchodování s chemickou maltou značky Fischer a vytlačovacích pistolí pro chemickou maltu, kdy využitím obchodních společností
Výkup vozidel , s. r. o., IČ 27437922, se sídlem Koclířov 139 (dále společnost VÝKUP VOZIDEL ), v období od 1. 10. 2006 do 18. 9. 2009 registrovaná jako plátce DPH u Finančního úřadu ve Svitavách pod DIČ CZ274 37922,
ARTPOL spol. s r. o., IČ 60777711, se sídlem Třinec Oldřichovice 869 (dále společnost ARTPOL ), v období od 22. 6. 1995 do 31. 12. 2009 registrovaná jako plátce DPH u Finančního úřadu v Třinci pod DIČ CZ60777711,
B. , s. r. o., se sídlem B., R. (dále společnost B. ), v období od 29. 3. 1996 do 8. 7. 2011 registrována jako plátce DPH u Finančního úřadu Brno I pod DIČ CZ64506061,
GOLD MOON , s. r. o., IČ 26276330, se sídlem Brno, Loosova 4, od 23. 9. 2010 se sídlem Brno-Kohoutovice, Žebětínská 420/82 (dále společnost GOLD MOON ) od 7. 1. 2008 registrovaná jako plátce DPH u Finančního úřadu Brno IV pod DIČ CZ26276330,
ENZO TRADE , s. r. o., IČ 27842975, se sídlem Český Těšín Horní Žukov, Dědinská č. p. 195 (dále společnost ENZO TRADE ) od 1. 6. 2008 registrovaná jako plátce DPH u Finančního úřadu Český Těšín pod DIČ CZ27842975,
SIGNUM RM Sp. z o. o., Bobrecka 27 (dříve Bielska 68), Těšín, Polská republika (dále společnost SIGNUM ) registrovaná jako plátce DPH (VAT) u polského správce daně v Bialsko-Białej pod číslem NIP-548-25-55-175,
ALUKIM spol. s r. o., IČ 43952089, se sídlem Palárikova č. p. 919, Čadca, Slovenská republika (dále společnost ALUKIM ) od 1. 3. 2008 registrovaná jako plátce DPH u Daňového úřadu Čadca pod DIČ SK2022529531,
M. , s. r. o., se sídlem S. d., Č., Slovenská republika (dále společnost M. ) od 1. 8. 2006 registrovaná jako plátce DPH u Daňového úřadu Čadca pod DIČ SK 2022199498,
J. G. , s. r. o., se sídlem D. (dále společnost J. G. ) od 8. 10. 2007 do 2. 2. 2010 registrovaná jako plátce DPH u Finančního úřadu ve Frýdku-Místku pod DIČ CZ27813576,
deklarovali obchodování s předmětným zbožím
za 1. čtvrtletí roku 2009 v řetězci obchodních společností VÝKUP VOZIDEL B. GOLD MOON ENZO TRADE SIGNUM ALUKIM VÝKUP VOZIDEL,
2. čtvrtletí roku 2009 v řetězci obchodních společností VÝKUP VOZIDEL B. GOLD MOON ENZO TRADE SIGNUM M. VÝKUP VOZIDEL,
za 3. čtvrtletí roku 2009 v řetězci obchodních společností
ARTPOL B. GOLD MOON ENZO TRADE SIGNUM M. J. G.,
a v rozporu s ustanovením § 64 a § 72 zák. č. 235/2004 Sb. použili deklarované obchody jako prostředek pro uplatnění nároku na odpočet DPH za daňový subjekt ENZO TRADE z titulu přijatých zdanitelných plnění od daňového subjektu GOLD MOON a osvobození od daně na výstupu z důvodu dodání zboží do jiného členského státu daňovému subjektu SIGNUM, přičemž vytvořenými obchodními řetězci přenesli povinnost přiznat DPH při pořízení zboží z jiného členského státu podle § 25 zák. č. 235/2004 Sb. na nekontaktní daňové subjekty VÝKUP VOZIDEL a J. G., které byly prvními články řetězce obchodních společností na území České republiky, kdy daňový subjekt společnost VÝKUP VOZIDEL přiznání k DPH za 1. a 2. čtvrtletí 2009 nepodal a daňový subjekt společnosti J. G. v přiznání k DPH za měsíc červenec 2009 podaném dne 25. 8. 2009 u Finančního úřadu ve Frýdku-Místku pořízení zboží z jiného členského státu neuvedl a daň z přidané hodnoty při pořízení zboží z jiného členského státu těmito daňovými subjekty nikdo nezaplatil,
přičemž ve vzájemné součinnosti s dalšími osobami jednajícími za společnosti VÝKUP VOZIDEL, J. G. a ARTPOL,
obviněný M. Š. , jako jediný společník společnosti B. a osoba za tuto společnost fakticky jednající, dojednal s neznámou osobou vydávající se na základě odcizených osobních dokladů za M. M., jednatele společnosti VÝKUP VOZIDEL, dále s osobou jednající za ARTPOL a obviněným I. K., jednatelem GOLD MOON, obchodování s předmětným zbožím,
jako jediná osoba oprávněná disponovat s účtem majitele společnosti B. vybíral finanční prostředky poukázané na tento účet ze strany společnosti GOLD MOON jako úhradu vystavených faktur,
do účetnictví B. zahrnul pokladní doklady o přijatých hotovostních platbách od společnosti GOLD MOON, vydaných v hotovostních platbách ve prospěch společnosti VÝKUP VOZIDEL a smlouvu o skladování zboží uzavřenou dne 15. 1. 2008 mezi společností B. a skladovatelem K. P., na pronájem skladu v areálu společnosti RPG RE Commercial, s. r. o., v objektu bez č. p. na pozemku v k. ú. D. S.,
dále opatřil a do účetnictví společnosti B. zaevidoval v rozsudku konkrétně uvedené faktury vystavené společností VÝKUP VOZIDEL a ARTPOL na odběratele společnost B. , za společnost B. vystavil a do účetnictví zaevidoval konkrétně uvedené faktury na odběratele společnost GOLD MOON,
v přiznání k DPH za zdaňovací období měsíců leden až červenec 2009, podaných v období od 20. 2. 2009 do 25. 8. 2009 prostřednictvím daňového poradce Ing. L. T. na Finančním úřadu Brno I uvedené přijaté faktury zahrnul mezi přijatá zdanitelná plnění od plátců s nárokem na odpočet daně (vstupy) a vydané faktury mezi uskutečněná zdanitelná plnění (výstupy). Tyto faktury jsou za jednotlivá zdaňovací období leden 2009 až červenec 2009 konkretizovány uvedením čísla faktury, data jejího vystavení, dodavatele a odběratele, předmětu, fakturované částky i částky základu DPH a označením, zda jde o fakturu na vstupu nebo na výstupu.
Obviněný I. K. jako jediný jednatel společnosti GOLD MOON dojednal s obviněným M. Š., fakticky jednajícím za společnost B. , obchodování s předmětným zbožím a dne 12. 1. 2009 v B. uzavřel s obviněným R. M., jednatelem společnosti ENZO TRADE, rámcovou kupní smlouvu o dodávkách blíže nespecifikovaného stavebního, průmyslového a spotřebního zboží,
v účetnictví společnosti GOLD MOON vykazoval obchodování s chemickou maltou a vytlačovacími pistolemi pro chemickou maltu, do kterého zaevidoval v rozsudku konkretizované přijaté faktury dodavatele společnosti B., dále do účetnictví společnosti GOLD MOON zaevidoval též v rozsudku uvedené faktury na odběratele společnost ENZO TRADE, přičemž v přiznání k DPH za zdaňovací období měsíců leden až červenec 2009, podaných v období od 25. 2. 2009 do 25. 8. 2009 u Finančního úřadu Brno III, uvedené přijaté faktury zahrnul mezi přijatá zdanitelná plnění od plátců s nárokem na odpočet daně (vstupy) a vydané faktury mezi uskutečněná zdanitelná plnění (výstupy),
jako osoba oprávněná disponovat s účtem majitele společnosti GOLD MOON poté, co na tento účet byly z titulu deklarovaných obchodů převáděny finanční prostředky z účtu společnosti ENZO TRADE, zadával příkazy k převodu těchto částek na účet společnosti B., do účetnictví společnosti GOLD MOON zahrnul pokladní doklady o hotovostních platbách přijatých od společnosti ENZO TRADE a hotovostních platbách vydaných společnosti B.,
při následném vytýkacím řízení prováděném pracovníky Finančního úřadu Brno III potvrzoval realizaci fakturovaných obchodních případů, deklaroval skladování tohoto zboží v pronajatém skladu v T. od firmy K. INC. spol. s r.o. a deklaroval přepravu zboží odběrateli společnosti ENZO TRADE do N. J. dodávkou zn. Mercedes a také externím přepravcem J. & Spedit Consult, s. r. o., IČ 27781968, a to ve zdaňovacím období leden až červenec 2009. V rozsudku jsou jednotlivé faktury za zdaňovací období leden 2009 až červenec 2009 konkretizovány uvedením čísla faktury, data jejího vystavení, dodavatele a odběratele, předmětu, fakturované částky i částky základu DPH a označením, zda jde o fakturu na vstupu nebo na výstupu.
Obviněný R. M. jako jediný jednatel společnosti ENZO TRADE dne 12. 1. 2009 v B. uzavřel s obviněným I. K., jednatelem společnosti GOLD MOON, rámcovou kupní smlouvu o dodávkách blíže nespecifikovaného stavebního, průmyslového a spotřebního zboží a dne 15. 12. 2008 v Č. T. uzavřel s obviněnou A. R. S., jednatelkou společnosti SIGNUM, rámcovou kupní smlouvu o dodávkách blíže nespecifikovaného zboží stejného charakteru,
do účetnictví společnosti ENZO TRADE zaevidoval níže uvedené přijaté faktury dodavatele společnosti GOLD MOON a za společnost ENZO TRADE vystavil a do účetnictví zaevidoval níže uvedené faktury na odběratele společnosti SIGNUM,
u Finančního úřadu v Českém Těšíně jako jednatel společnosti ENZO TRADE podal přiznání k DPH, a to dne 27. 4. 2009 za 1. čtvrtletí 2009, dne 27. 7. 2009 za 2. čtvrtletí 2009 a dne 24. 10. 2009 prostřednictvím daňové poradkyně I. S. za 3. čtvrtletí 2009, ve kterých uvedené přijaté faktury zahrnul mezi přijatá zdanitelná plnění od plátců s nárokem na odpočet daně (vstupy) a níže vydané faktury zahrnul mezi plnění osvobozená od daně z titulu dodání zboží do jiného členského státu (výstupy), na základě čehož uplatnil nároky na odpočet daně zahrnující také částky z deklarovaných obchodů,
jako osoba oprávněná disponovat s účtem majitele společnosti ENZO TRADE poté, co na tento účet byly z titulu deklarovaných obchodů vloženy hotovostní vklady obviněnou A. R. S. nebo jím samotným, zadával příkazy k převodu těchto částek na účet společnosti GOLD MOON, pokladními doklady deklaroval přijetí hotovostních plateb od společnosti SIGNUM a vydání hotovostních plateb ve prospěch firmy GOLD MOON,
přičemž při následném vytýkacím řízení prováděném pracovníky Finančního úřadu v Českém Těšíně potvrzoval realizaci fakturovaných obchodních případů, deklaroval skladování tohoto zboží v pronajatém skladu na ulici M. v k.ú. Š. u N. J. na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 30. 12. 2008 se společností Panthera Group, s. r. o., s tím, že zde přebíral zboží od dodavatele společnosti GOLD MOON a zboží skladoval a za pomocí externích přepravců P. Ž., a P. J., zajistil jeho dopravu polskému odběrateli společnosti SIGNUM na blíže nespecifikované místo v Č. na Slovensku, kde si zboží přebírala obviněná A. R. S., a to na základě faktur v rozsudku konkrétně uvedených za I. až IV. čtvrtletí 2009, které jsou konkretizovány uvedením čísla faktury, data jejího vystavení, dodavatele a odběratele, předmětu, fakturované částky i částky základu DPH a označením, zda jde o fakturu na vstupu nebo na výstupu.
Obviněná A. R. S. jako jednatelka polské společnosti SIGNUM uzavřela dne 1. 12. 2008 v T., Polská republika, s obviněným J. M., jednatelem společnosti ALUKIM, smlouvu o prodeji a dodání různého zboží, dne 15. 12. 2008 v Č. T. s obviněným R. M., jednatelem společnosti ENZO TRADE, rámcovou kupní smlouvu o dodávkách blíže nespecifikovaného stavebního, průmyslového a spotřebního zboží, dne 15. 3. 2009 v T., Polská republika, s obviněným J. M., jednatelem společnosti M., smlouvu o prodeji a dodání různého zboží,
v účetnictví společnosti SIGNUM vykazovala obchodování s chemickou maltou a vytlačovacími pistolemi pro chemickou maltu, do kterého zaevidovala níže uvedené faktury dodavatele společnosti ENZO TRADE, dále za společnost SIGNUM vystavila a do účetnictví zaevidovala níže uvedené faktury na odběratele společnosti ALUKIM a M., přičemž polskému správci daně prostřednictvím daňové poradkyně za období měsíců leden až červenec 2009 deklarovala pořízení zboží z jiného členského státu (vstupy) a jeho dodání do jiného členského státu s nárokem na osvobození od DPH (výstupy),
dále z titulu deklarovaných obchodů vkládala hotovostní částky na účet společnosti ENZO TRADE a přepravcům P. Ž. a P. J., podpisem a otiskem razítka společnosti SIGNUM na mezinárodních nákladních listech potvrzovala převzetí zboží od dodavatele společnosti ENZO TRADE, a to konkrétně uvedenými fakturami, které jsou v rozsudku za zdaňovací období leden 2009 až červenec 2009 konkretizovány uvedením čísla faktury, data jejího vystavení, dodavatele a odběratele, předmětu, fakturované částky i částky základu DPH a označením, zda jde o fakturu na vstupu nebo na výstupu.
Obviněný J. M. jako jediný jednatel společnosti ALUKIM v T., Polská republika, dne 1. 12. 2008, a dne 15. 3. 2009 jako jediný jednatel společnosti M. uzavřel s obviněnou A. R. S., jednatelkou společnosti SIGNUM, smlouvy o prodeji a dodání různého zboží, dále dojednal s neznámou osobou vydávající se na základě odcizených osobních dokladů za M. M., jednatele společnosti VÝKUP VOZIDEL, a osobou jednající za společnost J. GROUP obchodování s předmětným zbožím,
dne 27. 4. 2009 u Daňového úřadu Čadca jako jediný jednatel společnosti ALUKIM podal přiznání k DPH za 1. čtvrtletí 2009, ve kterém deklaroval pořízení zboží z jiného členského státu zahrnující také hodnoty přijatých plnění od polského dodavatele společnosti SIGNUM a v souhrnném hlášení za toto zdaňovací období deklaroval dodání zboží do jiného členského státu daňovému subjektu VÝKUP VOZIDEL v hodnotě 241.690 EUR,
dne 27. 7. 2009 u Daňového úřadu Čadca jako jednatel společnosti M. podal přiznání k DPH za 2. čtvrtletí 2009, ve kterém deklaroval pořízení zboží z jiného členského státu zahrnující také hodnoty přijatých plnění od polského dodavatele společnosti SIGNUM a v souhrnném hlášení za toto zdaňovací období deklaroval dodání zboží do jiného členského státu daňovému subjektu společnosti VÝKUP VOZIDEL v hodnotě 749.373 EUR, přičemž do účetnictví společnosti M. zaevidoval uvedené vydané faktury, které jsou v rozsudku za zdaňovací období duben 2009 až červen 2009 konkretizovány uvedením čísla faktury, data jejího vystavení, dodavatele a odběratele, předmětu, fakturované částky i částky základu bez DPH, dne 26. 10. 2009 u Daňového úřadu Čadca jako jednatel společnosti M. podal přiznání k DPH za 3. čtvrtletí 2009, ve kterém deklaroval pořízení zboží od společnosti SIGNUM, a v souhrnném hlášení za toto zdaňovací období deklaroval dodání zboží do jiného členského státu daňovému subjektu společnosti J. GROUP v hodnotě 180.648 EUR, přičemž do účetnictví společnosti M. zaevidoval konkrétně uvedenou fakturu.

Takto obvinění po společném na sebe navazujícím úmyslném jednání v rozporu s § 72 zákona č. 235/2004 Sb. u daňového subjektu společnosti ENZO TRADE,
za zdaňovací období I. čtvrtletí 2009 zkrátili DPH ve výši 357.504 Kč a vylákali nadměrný odpočet DPH ve výši 905.251 Kč,
za zdaňovací období II. čtvrtletí 2009 zkrátili DPH ve výši 328.425 Kč a zároveň vylákali nadměrný odpočet ve výši 4.119.977 Kč,
za zdaňovací období III. čtvrtletí 2009 vylákali nadměrný odpočet ve výši 962.848 Kč, přičemž vylákané nadměrné odpočty DPH byly Finančním úřadem v Českém Těšíně vyplaceny na účet společnosti ENZO TRADE, a to
za I. čtvrtletí 2009 dne 14. 5. 2010 ve výši 551.115 Kč, když zbývající část byla převedena na daňovou povinnost za další období,
za II. čtvrtletí 2009 dne 23. 6. 2010 ve výši 4.119.977 Kč,
za III. čtvrtletí 2009 dne 22. 12. 2010 ve výši 2.306.179 Kč, obsahující také nároky na odpočet DPH z jiných zdanitelných plnění,
čímž České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v Českém Těšíně, způsobili celkovou škodu ve výši 6.674.005 Kč. 2. Za tento trestný čin byli obvinění podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni:
Obviněný M. Š. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců se zařazením pro jeho výkon podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce jednatele a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev ve výměře čtyř let. Obviněný I. K. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev ve výměře čtyř let. Obviněný R. M. byl odsouzen za uvedený zločin a sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. a), c) tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009) spáchaný ve formě účastenství (pomoci) podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 72 T 113/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 4 To 371/2014, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a současně mu byl uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev ve výměře šesti let. Rovněž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 72 T 113/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 4 To 371/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné A. R. S. byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem, a rovněž jí byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev ve výměře čtyř let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o trestu obviněného J. M. , jenž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev ve výměře čtyř roků. 3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 To 44/2015, o odvoláních proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podaných všemi obviněnými a státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě, který napadl výrok o trestech u všech obviněných v jejich neprospěch, rozhodl tak, že:
pod bodem I. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o trestech uložených všem obviněným,
v bodě II. podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. ohledně takto zrušené části při nezměněném výroku o vině všechny obviněné znovu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil tak, že obviněnému M. Š. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statuárního orgánu obchodních korporací na dobu čtyř roků. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí majetku ve výroku uvedeného a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výši 500.000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené době nebyl vykonán, mu uložil náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Obviněnému I. K. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu čtyř roků, a podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí majetku ve výroku uvedeného. Obviněnému R. M. za trestnou činnost, pro niž byl nyní uznán vinným, jakož i za další sbíhající se trestný čin podle § 148 odst. 2, 3 písm. a), c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 72 T 113/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 4 To 371/2014, uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu osmi roků. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí majetku ve výroku uvedeného. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 72 T 113/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 4 To 371/2014, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnou A. R. S. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statuárního orgánu obchodních korporací na dobu čtyř roků. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku jí uložil rovněž trest propadnutí majetku ve výroku uvedeného. Obviněnému J. M. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statuárního orgánu obchodních korporací na dobu čtyř roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v celkové výši 500.000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené době nebyl vykonán, mu uložil náhradní trest odnětí svobody na jeden rok.
V bodě III. přezkoumávaného rozsudku odvolání obviněných M. Š., I. K., R. M., A. R. S. a J. M. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni uvedení obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. 5. Obviněný M. Š. dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a vady v nesprávném hmotněprávním posouzení spatřoval zejména ve způsobu zjištění výše způsobené daňové škody, což mělo vliv na správnost právní kvalifikace jako zločinu podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, zejména na správnost závěru o naplnění subjektivní stránky. Zpochybnil opodstatněnost závěrů soudů obou stupňů o vytvoření řetězce obchodních společností, které pouze účetně obchodovaly s chemickou maltou a vytlačovacími pistolemi, když jen jedna z nich zkrátila daň a uplatnila nadměrný odpočet DPH. Obviněný též vytýkal, že jako jednatel společnosti B. nemohl být ani srozuměn s tím, že na samém konci řetězce společnost ENZO TRADE, zastoupená R. M., vyláká nadměrný odpočet DPH na finančním úřadě v Českém Těšíně ve výši 6.674.005 Kč. Podle něj soudy ve vztahu k němu své závěry o subjektivní stránce založily jen na paušální úvaze, kterou začlenily do společného jednání, ačkoli pro to neměly žádné prokazatelné důkazy, a tedy jeho úmysl nebyl prokázán, protože provedené dokazování objasnilo zavinění pouze u zástupce společnosti ENZO TRADE. 6. Obviněný M. Š. nenašel oporu v provedených důkazech ani pro závěr o velkém rozsahu spáchaného trestného jednání jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 § 240 tr. zákoníku, protože ani jeden ze soudů neprovedl takové důkazy, které by jeho subjektivní vztah k této okolnosti objasnily. Fiktivnost obchodů nevyplynula z provedeného dokazování, soudy pro závěr o ní vycházely jen z ničím nepodložených domněnek a pomíjely, že existují důkazy, které prokazují, že malta byla zapracována do staveb, a tudíž nemohlo jít pouze o fiktivní obchod.

7. Další námitky tento dovolatel soustředil proti uloženému trestu, který považoval za nepřiměřený, neboť vedle trestu odnětí svobody mu byl uložen také trest propadnutí majetku a rovněž trest peněžitý. Takový trest označil za likvidační a neplnící jiný účel, neboť poté, co trest odnětí svobody vykoná, bude zcela nemajetný, což bude mít neblahý dopad zejména na jeho sedm dětí, které jsou na něj odkázány svou výživou. Zdůraznil, že mu jako polehčující okolnost svědčil předchozí řádný život, což mělo soud vést k tomu, aby mu uložil trest odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Odvolacímu soudu, který obviněnému trest propadnutí majetku uložil, vytkl, že tak učinil bez toho, aby ho k majetkovým poměrům vyslechl.

8. Vzhledem k těmto námitkám obviněný M. Š. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 45 T 1/2014, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 To 44/2015, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tuto věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

9. Obviněný I. K. podal dovolání z důvodů § 265b odst. 1 písm. d), h), g), l) tr. ř. Ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že jej podává v jeho druhé alternativě, že již v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech d), h), g) citovaného ustanovení. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal v existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a to při znalosti limitů v přezkumné možnosti dovolacího soudu, pokud jde o posuzování skutkového stavu věci. I přesto poukázal na to, že soudy skutkové okolnosti řádně nevyhodnotily ve vztahu k jemu vytýkané činnosti. Zásadně však tyto výhrady vztáhnul k absenci okolností týkajících se naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, protože si vůbec nebyl vědom, že by svým jednáním mohl znaky tohoto trestného činu naplnit, přičemž se jedná o trestný čin úmyslný. Jestliže soudy učinily závěr, že vytvořením řetězce obchodních firem došlo k obchodování se zbožím, v jehož důsledku jiná z těchto firem než společnost GOLD MOON profitovala na odpočtu DPH, měly se důkladně zabývat důkazy vedoucími k prokázání jeho zavinění. Zdůraznil, že zde existují pochybnosti o tom, zda věděl či mohl vědět o úmyslu společnosti ENZO TRADE zastoupené spoluobviněným R. M. vylákat nadměrný odpočet DPH ve výši i jemu připsané částky 6.674.005 Kč, protože se ani ve spojení se společností GOLD MOON na nadměrném odpočtu nikterak nepodílel a bez dostatečných důkazů byl soudy zařazen do systému, o kterém nevěděl. Nebylo tudíž ani možné, aby i jemu byla k tíži přičítána celá způsobená škoda, a proto u něj nemůže být shledán kvalifikační znak podle odstavce 3 § 240 tr. zákoníku. Za takové situace existují pochybnosti o naplnění subjektivní stránky k uvedené zvlášť přitěžující okolnosti dosahující stupně zvlášť závažného zločinu, kterým byl uznán vinným. Není zřejmé, z jakých okolností měl usuzovat na úmysl vztahující se ke společnosti ENZO TRADE jako daňového subjektu uvedeným způsobem zkrátit daň z přidané hodnoty.

10. Obviněný I. K. vytýkal i procesní nedostatky, neboť v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. i přes výhradu, že tento důvod nesvědčí jeho osobě (zmínil i obsah podnětu ke stížnosti pro porušení zákona podaný Ministerstvu spravedlnosti České republiky), považoval odvolacím soudem konané veřejné zasedání o odvoláních všech odvolatelů za procesně vadné proto, že v něm rozhodoval o propadnutí majetku u většiny obviněných, aniž by je k této možnosti vyslechl nebo je upozornil na to, že takové rozhodnutí hodlá učinit. Zmínil mimo své dovolání, že obvinění A. R. S. a R. M. se omluvili z účasti na veřejném zasedání ze zdravotních důvodů, a přesto odvolací soud konal veřejné zasedání bez jejich osobní přítomnosti. Ve vztahu ke všem obviněným, jimž byl uložen trest propadnutí majetku, vytkl, že byli k tomuto veřejnému zasedání předvoláni, nikoli o jeho konání pouze vyrozuměni, přičemž jde o odlišné úkony, u kterých je třeba volit jiné procesní postupy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).

11. V důsledku toho, že Vrchní soud v Olomouci obviněné k veřejnému zasedání předvolal, měl trvat na jejich přítomnosti, a to především proto, že chtěl u většiny z nich ukládat tresty propadnutí majetku. Pokud je při veřejném zasedání nevyslechl, nemohl mít dostatečný podklad pro vyslovení trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 3 tr. zákoníku, neboť nemohl zjistit jeho dopad do majetkové sféry obviněných či jejich rodin a dalších osob, jak přiměřeně plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 8. 1961, sp. zn. 7 Tz 20/61 uveřejněného pod č. 46/1961 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nelze považovat za postačující, jestliže odvolací soud jen přečetl výpisy z listů vlastnictví, neboť z nich nemohl zjistit kromě toho, že obvinění jsou vlastníky nemovitostí tam uvedených, nic dalšího. 12. Obviněný I. K. k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že jemu uložený trest propadnutí majetku odvolacím soudem je nepřípustný, neboť ve smyslu § 66 odst. 1 tr. zákoníku nebyla kumulativně splněna stanovená podmínka, že získal nebo se snažil získat pro sebe či jiného majetkový prospěch, a nebyly splněny ani podmínky podle § 66 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož se trest propadnutí majetku nesmí vztahovat na prostředky a věci, jichž je potřeba k uspokojení životních potřeb obviněného. Ztotožnil se se závěry a názory soudu prvního stupně rozvedenými na straně 53 jeho rozsudku, který zdůraznil nedostatek podkladů pro možnost uložení takového trestu, i to, že nemovitosti byly obviněnými získány dlouho před spácháním trestné činnosti, a tudíž z ní nemohly být pořízeny, a kde poukázal i na to, že nekorespondují se zjištěnou výší neodvedené daně. Zejména však nebyla zjišťována aktuální hodnota zajištěného majetku. Obviněný uvedl, že nemovitosti, které byly propadnuty, nabyl na základě smlouvy o převodu vlastnictví družstevního bytu ze dne 22. 4. 1999 deset let před žalovaným skutkem. Bytovou jednotku, zapsanou na LV pro k. ú. L., užívá jako garsonku ke svému bydlení, a proto uložení daného trestu je v rozporu s § 66 odst. 3 tr. zákoníku. Situace, do které se tak obviněný dostane po výkonu trestu odnětí svobody, bude značně tíživá, neboť jako invalidní důchodce bude zcela odkázán na sociální systém České republiky bez možnosti vlastního bydlení, což jej zcela vyloučí ze společnosti. Obviněný však považoval za zásadní, že odvolací soud si pro rozhodnutí o tomto trestu neopatřil všechny potřebné důkazy, zejména obviněného k této okolnosti nevyslechl, když tak neučinil ani nalézací soud. 13. S ohledem na uvedené námitky obviněný I. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 To 44/2015, jakož i rozhodnutí předcházející, a napadené rozhodnutí vzhledem k dovolacím důvodům výše označeným zrušil, a aby věc přikázal Vrchnímu sodu v Olomouci v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

14. Obviněný zmínil, že podle § 265h odst. 3 tr. ř. učinil návrh předsedovi senátu soudu prvního stupně, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí s tím, aby Nejvyšší soud o takovém návrhu rozhodl. Pokud takto postupováno nebude, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. zvážil odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání.

15. Obvinění R. M. a A. R. S. prostřednictvím jimi podaného společného dovolání uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a h) tr. ř. a jejich prostřednictvím namítali, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán na základě vadného procesního postupu, neboť byla porušena jejich práva na obhajobu, což spatřovali v nerespektování ustanovení § 33 a § 233 odst. 1 tr. ř., které mělo za následek uložení trestu propadnutí majetku v rozporu s § 66 odst. 3 tr. zákoníku, kdy tento byl uložen jako trest, který zákon nepřipouští.

16. Obvinění dále vytkli, že odvolací soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněných R. M., M. Š., I. K. a A. R. S. přesto, že tyto obviněné k veřejnému zasedání předvolával, a to jak odvolací soud výslovně uvedl proto, že chtěl aktualizovat výslechem jejich majetkové a osobní poměry . Tento svůj postoj však změnil, jelikož dospěl k závěru, že je možné jednat i bez přítomnosti obviněných, neboť si jejich majetkové poměry mezitím ověřil z katastru nemovitostí, obchodního rejstříku a ze spisového materiálu . Z takto formulovaného odůvodnění je patrné, že odvolací soud obviněné předvolal k veřejnému zasedání v souladu s § 233 odst. 1 tr. ř., neboť jejich účast považoval za nutnou přinejmenším k aktualizaci a vyjádření se k jejich majetkovým poměrům. Svůj postoj však změnil poté, co se obvinění R. M., M. Š., I. K. a A. R. S. z tohoto veřejného zasedání omluvili. Obviněný R. M. na podkladě doloženého potvrzení o pracovní neschopnosti bez doprovodného textu a A. R. S. telefonicky, že je v pracovní neschopnosti a nedostaví se, přičemž odvolací soud tyto zprávy vyhodnotil jako omluvy z nepřítomnosti u veřejného zasedání a konal ho bez jejich účasti. 17. V dovolání obvinění konstatovali, že se oba omluvili, byť krátce před konáním veřejného zasedání, nicméně oba z důvodu nemoci, kterou nemohli ovlivnit. Odvolací soud jejich omluvu, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, plně akceptoval, aniž by však posuzoval, zda spojili tuto svou omluvu se žádostí o projednání věci v jejich nepřítomnosti. Odvolací soud tak bez toho, že by se jakkoli změnila důkazní situace oproti té, která existovala v době, kdy je předvolal (tedy nikoli vyrozuměl) k veřejnému zasedání, rozhodl, že je možno veřejné zasedání konat i v nepřítomnosti obviněných. Takto postupoval přesto, že jeho záměrem bylo objasnit možnost uložení trestu propadnutí majetku, a od snahy objasnit poměry obviněných ustoupil jen v důsledku jejich nepřítomnosti, čímž porušil ustanovení § 33 tr. ř. a § 233 odst. 1 tr. ř. a nerespektoval ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 58/2001, které stanoví nutnost rozlišovat mezi předvoláním k veřejnému zasedání a vyrozuměním o veřejném zasedání . V návaznosti na tuto skutečnost došlo uložením trestu propadnutí majetku k porušení zákona v § 66 odst. 3 tr. zákoníku, neboť šlo o zásah do prostředků nebo věcí, jejichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený povinen podle zákona pečovat . Tato vytýkaná porušení procesních předpisů se navíc závažně promítla i do faktického stavu věci, kdy tím, že obvinění neuvedli své postoje k zamýšlenému trestu propadnutí majetku, nemohly být objasněny všechny důležité okolnosti k takovému rozhodnutí nezbytné. 18. Dovolatelé v takovém postupu spatřovali porušení pravidel spravedlivého procesu, protože předvolání obviněných učinil odvolací soud poté, co již měl k dispozici spisový materiál i možnost nahlédnout do veřejných rejstříků, kterými jsou jednak katastr nemovitostí a jednak obchodní rejstřík, a tedy jeho závěr o možnosti veřejné zasedání provést v nepřítomnosti shledali neodůvodněným i nepřezkoumatelným, protože z rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovodit skutečnosti, na základě kterých změnil své stanovisko k přítomnosti obviněných, čímž došlo k porušení článku 38 odst. 3 Listiny základních práva a svobod (dále Listina ) i § 33 odst. 1 tr. ř. Přitom obvinění zdůraznili, jakým zásahem pro ně je trest propadnutí majetku, k němuž se nemohli vyjádřit. V této souvislosti poukázali i na porušení pravidel plynoucích z § 233 odst. 1 tr. ř., neboť oba měli mít možnost vyjádřit se ke svým majetkovým poměrům, k tomu, jaká práva jiných osob se k těmto věcem vztahují, zejména pak k právu bydlení členů společné domácnosti. Tyto skutečnosti nebylo možné vyčíst z ani katastru nemovitostí, ani z žádného jiného veřejného rejstříku. 19. Rovněž obvinění shledali nedodržení podmínek stanovených v § 66 odst. 3 tr. zákoníku, neboť v nemovitostech, které byly zahrnuty do trestu propadnutí majetku, uspokojují své základní životní potřeby bydlení s tím, že spolu s nimi zde bydlí členové jejich společné domácnosti, kteří jsou na tomto majetku obviněných životně závislí, což soud bez toho, aby obviněné k této otázce vyslechl, nemohl zjistit.

20. Závěrem dovolání obvinění R. M. a A. R. S. navrhli, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu § 265k tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 To 44/2015, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Obvinění rovněž shodně každý za sebe požádali, aby předseda senátu soudu prvního stupně učinil návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody, jenž jim byl uložen, a to se zřetelem na podmínky vymezené v § 265h odst. 3 tr. ř.

21. Obviněný J. M. v dovolání podaném z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že zjištěný skutkový stav věci nenaplňuje znaky zločinu, jímž byl uznán vinným. Poukázal na to, že měl podle výroku o vině v rámci vytvořeného řetězce několika obchodních společností při obchodování s chemickou maltou a vytlačovacími pistolemi, jejichž cílem bylo vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, figurovat jako jednatel dvou slovenských společností ALUKIM a M., kterým mělo být uvedené zboží dodáno, a v postavení prodávajícího měl toto zboží následně prodat svým odběratelům. Obviněný se však s tímto zjištěním neztotožnil a tento skutkový stav nepovažuje za správně zjištěný, a dovodil, že soudy celou věc posoudily vadně z pohledu zásady ne bis in idem . Poukázal na to, že ve svazku č. 6 trestního spisu jsou založeny doklady Daňového úřadu Žilina a Čadca týkající se jeho společností ALUKIM a M., ze kterých plyne, že ze strany daňových orgánů byla těmto společnostem dodatečnými platebními výměry uložena sankce, která vytvořila překážku věci pravomocně rozhodnuté, jelikož jim byla doměřena DPH. 22. Obviněný zdůraznil, že odsouzení v této trestní věci představuje ve vztahu k němu překážku pro případné pokračování v jeho trestním stíhání, které mělo být zastaveno, jak vyplývá z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ) ze dne 27. 11. 2014, ve věci Lucky Dew proti Švédsku, č. stížnosti 7356/10, a to i se zřetelem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1124/2015. Obviněný však zmínil posun v otázce vnímání povahy sankce v daňovém řízení s ohledem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, podle kterého penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, má povahu trestu. Pokud mu tedy byla uložena pravomocně daňová sankce, pak mu tím byl uložen i trest. Tato skutečnost však nebyla ze strany soudu nalézacího ani odvolacího vyhodnocena a správně posouzena.

23. Mimo tyto výhrady obviněný zmínil i nedostatky v posouzení subjektivní stránky, kterou podle obou soudů naplnil v úmyslu přímém, protože její naplnění ze skutkové věty neplyne. Z popisu skutku, jak je v rozsudku soudu prvního stupně uveden, je zřejmé, že v něm podklad pro závěr o zavinění absentuje. V důsledku toho soudy obviněného chybně uznaly vinným zločinem zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku.

24. Podle obviněného ve věci existuje i extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, protože pokud soudy podle skutkové věty došly k závěru, že se obviněný měl společně s dalšími obviněnými dohodnout (blíže nezjištěným způsobem) na účelovém obchodování, nic takového však z provedených důkazů nevyplynulo. Dokazování prokázalo jen to, že obviněný z dalších spoluobviněných zná pouze R. M. a A. R. S., nikoliv vazby na další spoluobviněné. Odlišný závěr soudů, že šlo o propojenou síť a že obchody s daným zbožím byly fiktivní, tzn. že ve skutečnosti neměly vůbec proběhnout, podle obviněného výsledkům provedeného dokazování neodpovídá. Soud vycházel z obsahu výpovědí zejména dopravců, kteří potvrzovali, že dopravu uvedeného zboží mezi společnostmi reálně prováděli. Dopravci sice přepravované zboží nezkoumali a nedokázali se k němu blíže vyjádřit, nicméně tato skutečnost sama o sobě nezpochybňuje obhajobu spočívající v tom, že k dodávkám zboží mezi společnostmi skutečně došlo. Vedle těchto důkazů obviněný poukázal také na výpovědi osob, jež od společností inkriminované zboží zakoupily, které potvrzují, že s daným zbožím bylo obchodováno. V té souvislosti zdůraznil především výpověď svědka J. B. a zmínil také svědky mající vztah ke skladovým prostorám obviněného, konkrétně svědka J. I., podle nichž v inkriminovanou dobu tam obviněný měl určité zboží uskladněno. 25. Na základě těchto důvodů obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 To 44/2015, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 45 T 1/2014, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

26. Ke všem takto podaným dovoláním se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolání obviněného J. M. zmínila, že jeho výhrady ohledně zásady ne bis in idem bylo nutné uplatnit na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. o nepřípustnosti trestního stíhání vyplývajícího z § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., jejž však v dovolání neuvedl. Státní zástupkyně však obviněným tvrzenou překážku materiálně naplněnou neshledala, protože daňové řízení spojené jak s doměřením daňové povinnosti, tak i s obligatorním uložením daňového penále jako peněžitou sankcí, směřovalo vůči daňovému subjektu (společnosti M.), kdežto trestní řízení bylo vedeno proti obviněnému J. M. jako fyzické osobě, byť jednateli této společnosti. Proto jím uplatněnou námitku o dvojím postihu za totožný skutek nepovažovala za důvodnou. 27. Podle státní zástupkyně obviněný I. K. nepřípustně své dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pokud tak učinil nikoliv vůči sobě samému, ale považoval postup odvolacího soudu za nesprávný k jiným obviněným, protože on sám se výslovně vzdal práva své účasti u veřejného zasedání (shodně jako dovolatel M. Š.) a výslovně požádal o jeho konání ve své nepřítomnosti. 28. Dovolání podaná obviněnými A. R. S. a R. M. opřená o důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pro porušení pravidel pro konání veřejného zasedání před odvolacím soudem s tátní zástupkyně neshledala důvodnými i přesto, že předseda senátu odvolacího soudu dal tím, že všechny obviněné k veřejnému zasedání předvolal, jednoznačně najevo, že jejich účast u veřejného zasedání je nezbytná. Na straně 29 odůvodnění svého rozhodnutí však vyložil změnu tohoto svého původního stanoviska tak, že je možno věc spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jejich přítomnosti. Jestliže se obvinění R. M. a A. R. S. ze své účasti u tohoto procesního úkonu omluvili ze zdravotních důvodů předložením kopie pracovních neschopenek, šlo o potvrzení, které se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely a samo o sobě neprokazuje, že tito obvinění nejsou schopni se účastnit řízení před soudem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, a dále ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010). Proto takovým způsobem omluvy, navíc i nespojeným s požadavkem na odročení veřejného zasedání na jiný vhodný termín, dali čitelně najevo, že se práva své účasti na řízení před odvolacím soudem vzdávají. Současně nebyl na jejich straně dán žádný z důvodů jejich povinné účasti při veřejném zasedání ve smyslu § 263 odst. 4 tr. ř. 29. Uvedené výhrady proti důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněných R. M. a A. R. S. státní zástupkyně považovala za neopodstatněné i proto, že veřejné zasedání před odvolacím soudem nebylo zatíženo tvrzenou procesní vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a to ani v souvislosti s poukazovaným právním dopadem na uložené tresty propadnutí majetku, které mají být podle námitek dovolatelů považovány za druh trestu, který zákon nepřipouští ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž rovněž všichni svá dovolání opřeli. K tomuto důvodu zdůraznila, že žádný ze jmenovaných dovolatelů nevytýkal nedostatky ohledně spáchání zvlášť závažného zločinu, kterým pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, ale pouze poukázali na svoje osobní poměry. Námitky takto uplatněné proto nepovažovala za důvodné pro neexistenci vad v uplatnění podmínek § 66 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž se odvolací soud řídil.

30. Státní zástupkyně shledala k dovolání obviněného M. Š. , že u něj odvolací soud ve vztahu k trestu propadnutí majetku zjistil skutečnosti hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 66 odst. 3 tr. zákoníku, což také vyjádřil ve výroku o tomto druhu trestu, jestliže z jeho výčtu vyloučil rodinný domek, a to s ohledem na jeho 7 nezaopatřených dětí. U ostatních nemovitostí však již nešlo o takové okolnosti, pro které by uvedený trest nemohl být uložen, a proto jej odvolací soud zcela v souladu s podmínkami § 66 odst. 1 tr. zákoníku i u tohoto obviněného uložil. Obdobně tak byl uložen v souladu se zákonem i trest peněžitý. Za výhradu stojící mimo důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považovala i námitky směřující proti tomu, že nebylo v jeho případě využito moderační právo podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, protože s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, jde o argumenty pod uvedený dovolací důvod nepodřaditelné. 31. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž opřeli svá dovolání obvinění M. Š., I. K. a J. M. , uvedla, že když se obviněný I. K. domáhal nápravy nedostatků spočívajících v porušení práva na spravedlivý proces zejména v tom, že soudy dostatečně nebraly do úvahy jeho obhajobu, že se na obchodních aktivitách vůbec nepodílel, jde o námitky skutkové povahy, které na uvedený dovolací důvod, ani na žádný jiný nedopadají, obzvláště, když žádný extrémní nedostatek nebyl z její strany v přezkoumávaných rozhodnutích shledán. O extrémní nesoulad však nešlo ani z hlediska dovolání podaného obviněným J. M. , k jehož výhradám uvedla, že ani jím vytýkanými vadami přezkoumávaná rozhodnutí netrpí. Uzavřela, že soudy se se všemi rozhodnými skutečnostmi vypořádaly postupy plně korespondujícími s požadavky stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., které byly v potřebné míře vyjádřeny v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. i v odůvodnění těchto rozhodnutí. 32. K námitce obviněného J. M. o nedostatcích v subjektivní stránce státní zástupkyně poukázala na jinak dostačující odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, když v popisu skutku jsou uvedena potřebná zjištění zavinění tohoto obviněného prokazující. Obdobně shrnula i výhrady obviněného M. Š. , k nimž rozvedla, že i v jeho případě bylo prokázáno, že byl prostřednictvím jednotlivých na sebe navazujících obchodních subjektů představujících účelový obchodní řetěz zapojen do celého systému s evidentním úmyslem zkrátit daň a uplatnit nadměrný odpočet. Považovala s ohledem na všechna soudy učiněná skutková zjištění i v jeho případě dostatečně objasněny i okolnosti vztahující se k závěru o jeho úmyslném jednání ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 33. Ze všech podrobně rozvedených důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud všechna obviněnými podaná dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.

34. Obvinění, jimž bylo vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně do doby konání neveřejného zasedání nereagovali, resp. Nejvyšší soud takovou případnou reakci neměl k dispozici. III. K přípustnosti dovolání
35. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všichni obvinění dovolání podali jako osoby oprávněné podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., jejich dovolání směřují proti rozhodnutím uvedeným v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., a jsou tedy přípustná, byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř. učinit.

36. Dovolání je možné věcnému přezkumu podrobit v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného M. Š. opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., obviněných A. R. S. a R. M. podle § 265b odst. 1 písm. d), h) tr. ř., obviněného I. K. podle § 265b odst. 1 písm. d), h), g) a l) tr. ř. a obviněného J. M. o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s těmito důvody skutečně obsahově korespondují.
IV. K dovolání obviněného J. M. 37. Obviněný J. M. , jenž své dovolání opřel pouze o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vytýkal vady v subjektivní stránce, protože jemu za vinu kladené jednání nenaplňuje znaky trestného činu podle § 240 tr. zákoníku vzhledem k tomu, že v popisu skutku absentuje podklad pro závěr, že šlo o úmyslné jednání. Dále shledával existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, protože z provedeného dokazování nevyplynula dohoda mezi ním a ostatními spolupachateli, resp. taková dohoda nebyla prokázána. Brojil prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu i proti porušení zásady ne bis in idem , protože celé toto trestní řízení je proti němu vedeno nepřípustně, neboť mu bylo ze strany daňového úřadu na Slovensku doměřeno DPH a byla mu uložena i sankce podle daňového řádu, což je v rozporu s judikaturou ESLP a Nejvyššího správního soudu, na niž odkázal.

38. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nebo prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takový přezkum skutkových okolností je možný jen zcela omezeně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Jde tedy v obecné rovině o případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, což Nejvyšší soud zavazuje, aby na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážil a rozhodl, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V zásadě však platí, že Nejvyšší soud pro zkoumání správnosti hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě posuzuje správnost právních závěrů, jež jsou v dovolání zpochybňovány [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
a) k výhradě o extrémním nesouladu 39. K námitkám, které obviněný J. M. uplatnil ve vztahu k existenci extrémního rozporu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, je třeba připomenout, že tyto spatřoval v tom, že skutkový závěr soudů, že se s ostatními spoluobviněnými na účelovém obchodování dohodl, není v potřebné míře opřen o důkazy, z nichž by taková skutková okolnost vyplynula, protože nebylo objasněno, že by znal jiné osoby než obviněného R. M. a A. R. S., a nebyly zjištěny ani žádné vazby mezi ním a dalšími dvěma spoluobviněnými M. Š. a I. K. Rovněž považoval za neprokázané, že by obchody neproběhly, jak tvrdily oba soudy, a tedy že by byly fiktivní. Naopak poukázal na výpovědi přepravců J. B. a J. I., kteří dotvrdili, že doprava určitého zboží byla mezi inkriminovanými společnostmi prováděna. 40. Ačkoli tyto námitky pro jejich procesní povahu soustředěnou proti správnosti skutkových zjištění nebylo možné bez dalšího označit za korespondující s uvedeným označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se zřetelem na shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu, zejména na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb., posuzoval, zda v této věci byla porušena pravidla spravedlivého procesu. 41. V rámci svého posuzovaní však Nejvyšší soud současně připomíná, že při zkoumání existence extrémního nesouladu v této věci přihlížel i k tomu, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článek 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Měl na paměti i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. 42. Z obsahu spisu a připojených rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že se soudy obou stupňů s obdobnými skutkovými námitkami obviněného J. M. vypořádaly již v předchozích stadiích trestního řízení a reagovaly na ně jak v průběhu hlavního líčení, tak i během odvolacího řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že dostály všem svým procesním povinnostem a pečlivě se věnovaly důkazům, které byly v dané věci provedeny, a řádně je hodnotily, tyto důkazy posuzovaly nejen samostatně, ale rovněž ve svém souhrnu, a výsledky takto provedeného dokazování v odůvodnění napadených rozhodnutí také náležitě rozvedly a vysvětlily (strany 31 až 46 rozsudku soudu prvního stupně). 43. K výhradě obviněného J. M., že soudy neobjasnily, že se v daném případě jednalo o fiktivní obchody, ke kterým reálně nemělo nikdy dojít, je třeba poukázat na to, že podle výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně vycházel z velkého množství zboží, jež nebylo v možnostech obviněných zakoupit, a jeho prodeje za cenu podstatně nižší, než je cena autorizovaného prodejce. Své závěry opíral i o výpovědi svědků V. L., P. Ž., P. K., F. K., P. J., J. I., M. K., J. B., J. B., a dalších, kteří, byť prokazovali převážení zboží, nebyli schopni specifikovat, o jaké zboží se mělo jednat a nebyly schopni uvést ani žádné jiné informace k obsahu nákladu, jež údajně měli převážet (viz strana 48 rozsudku). 44. Odvolací soud, který se ze závěry soudu prvního stupně ztotožnil, neshledal v procesním postupu soudu prvního stupně vady svědčící o nedostatcích vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz strana 30 rozsudku soudu druhého stupně). 45. Postup obou soudů tak nevykazuje obviněným namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, přičemž Nejvyšší soud též zmiňuje, že zejména soud prvního stupně hodnotil všechny obviněným namítané vady v průběhu trestního řízení, vypořádal se s nimi na podkladě výsledků provedeného dokazování a objasňoval je důkazními prostředky, které vzal za podklad svého rozhodnutí. Nejen že je řádně provedl, ale také důsledně vyhodnotil, a toto hodnocení rozvedl v příslušných pasážích napadeného rozhodnutí, jak již bylo zmíněno výše. Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014). 46. Nejvyšší soud konstatuje, že způsob hodnocení jednotlivých důkazů soudy v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi obviněných nebo dalších svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména listinných důkazů. Soudy se řádně vypořádaly i s námitkami obviněného. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že uvedené procesní výhrady obviněného J. M. byly nejen uplatněny mimo dovolací důvody podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř., ale skutková zjištění navíc ani netrpí nedostatkem v extrémním nesouladu, jehož se obviněný domáhal. b) k námitce o nedostatcích v subjektivní stránce 47. V projednávané věci se soudy obou stupňů zabývaly rovněž námitkou obviněného J. M. o nedostatečném posouzení subjektivní stránky a své úvahy o tom, že šlo o úmyslné jednání, v odůvodněních svých rozhodnutí, dostatečně rozvedly a vysvětlily. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně své úvahy vystavěl na učiněných skutkových zjištěních, podle nichž bylo výsledky provedeného dokazování prokázáno, že všichni spoluobvinění vytvořili řetězce, jak jsou ve výroku o vině uvedeny, a v jejich rámci vykazovali obchody se zbožím takovým způsobem, aby neodvedli nebo zkrátili DPH. Původním dodavatelem zboží byla společnost VÝKUP VOZIDEL, poté bylo zboží přeprodáno mezi jednotlivými společnostmi, až následně skončilo právě u této společnosti výchozí. Listinnými důkazy a výpovědí svědka J. K., který je výhradním zástupcem tuzemského dovozce německé společnosti FISCHER, bylo zjištěno, že žádnou z firem figurujících v tomto řetězci jejich zboží od nich jako dovozce pro Českou republiku nebylo zakoupeno. Vyloučil též, že by předmětné zboží bylo možné zakoupit na území České republiky přímo od německého výrobce, a pokud ano, bylo by to možné pouze v nepatrném objemu (strana 48 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně své závěry opřel též o výsledky daňových kontrol ve Slovenské republice (strana 42, 43 rozsudku). Na základě nejen těchto, ale i dalších výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně uzavřel, že podstatou obchodování společností jednotlivých obviněných, a tedy i obviněného J. M., nebyla obchodní činnost, ale snaha vylákat nadměrný odpočet, který obviněný J. M. uplatnil za své společnosti ALUKIM A M. u daňového úřadu Čadca, o čem svědčí doklady tímto daňovým úřadem v trestním řízení doložené. Soud prvního stupně dospěl k závěru, který vyjádřil na straně 50 svého rozsudku, že všichni obvinění, a tedy i obviněný J. M., jednali v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěli způsobem uvedeným v § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku porušit zájem chráněný tímto zákonným ustanovením, a jejich úmysl směřoval i ke kvalifikované skutkové podstatě v odstavci 3 tohoto ustanovení, neboť výše uplatněného a také vyplaceného nadměrného odpočtu dosáhla částky téměř 7.000.000 Kč, což představuje škodu velkého rozsahu. 48. Odvolací soud se k obdobným námitkám obviněného J. M. zabýval povahou celé prokázané trestné činnosti, v níž byla úloha tohoto dovolatele jen jedním článkem celého řetězce do sebe zapadajících úkonů všech spolupachatelů, kteří se na této trestné činnosti spolupodíleli, a poukázal na to, že právě s ohledem na charakter a provedení této trestné činnosti bylo logické, že navenek se jevilo chování všech obviněných tak, že účetně měly jednotlivé jimi prováděné transakce vyvolat zdání řádných obchodů, aby došlo ke zkrácení daně a bylo možné uplatnit nadměrný odpočet DPH. Poukázal na to, že jednotlivé kroky při izolovaném pohledu budí sice dojem perfektnosti, avšak v souhrnu veškerých zjištěných skutečností je zřejmé, že šlo o úmyslné, velmi sofistikované a organizované jednání, při němž byla snaha vytvořit dojem, že uvedené zboží existovalo, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo. Ze všech uvedených, ale i podrobně na stranách 30 až 34 napadeného rozsudku rozvedených důvodů odvolací soud učinil závěr, že se ztotožňuje s právní kvalifikací použitou soudem prvního stupně, a to nejen ve vztahu k naplnění její objektivní stránky, ale i, a to i u obviněného J. M., po subjektivní stránce, protože i u něj shledal naplněnými podmínky a znaky přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 49. Nejvyšší soud přezkoumávající i k uvedené námitce obviněného J. M. napadená rozhodnutí neshledal vady v tom, jaký závěr soudy učinily, ani v argumentech, o něž jej opřely. Jen pro úplnost považuje za vhodné uvést, že trestného činu podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve velkém rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, priem takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami. Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.

50. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§ 140 421), 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2432). 51. Uváží-li se z těchto stručných hledisek postupy a závěry soudů obou stupňů vztahující se k subjektivní stránce u obviněného J. M., je třeba shrnout, že popis skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování se i u subjektivní stránky u jmenovaného dovolatele opírá o jednotlivé důkazy, které soudy provedly a zhodnotily, a na jejichž základě je závěr o přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dostatečně nejen objasněn, ale byl soudy i v potřebné míře (dané rozsahem této trestní věci) vyargumentován. Nejvyšší soud proto tuto námitku obviněného J. M. shledal neopodstatněnou.
c) k překážce ne bis in idem 52. K námitce obviněného J. M. o nepřípustnosti jeho trestního stíhání s ohledem na existenci překážky ne bis in idem je nejprve třeba uvést, že svým obsahem se netýká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na základě kterého se obviněný uvedeného procesního nedostatku dovolává, protože důvod, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, je zákonem vymezen v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jejž však obviněný v přezkoumávaném dovolání neuplatnil. Nejvyšší soud však tento nedostatek považoval jen za formální vadu dovolání, když obviněný slovně tento důvod vymezil a i bez paragrafového odkazu jej dostatečně v souladu se zákonem specifikoval. Nejvyšší soud tudíž uvedenou námitku obviněného posuzoval z hlediska podmínek stanovených v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož se dovoláním lze domáhat nápravy, pokud bylo vedeno trestní stíhání, které podle zákona nebylo přípustné. Takovým je trestní stíhání jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Za takový důvod obviněný označil v přezkoumávané věci s ohledem na § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (spočívající v tom, že proti němu dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nabylo právní moci v předepsaném řízení zrušeno) existenci daňové sankce, jež mu byla za stejný delikt uložena i daňovým orgánem ve Slovenské republice. Uvedenou nepřípustnost obviněný dovozoval s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 27. 11. 2014 ve věci Lucky Dew proti Švédsku a na něj navazující usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, v němž Nejvyšší správní soud se zřetelem na závěry, jež vyslovil ESLP v uvedeném rozhodnutí, vyslovil názor, že penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, má povahu trestu; je na ně třeba aplikovat článek 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod . 53. Nejvyšší soud z obsahu připojeného spisu zjistil, že Daňový úřad Čadca vydal dne 26. 10. 2010, sp. zn. 654/230/51648/JanŠ, dodatečný platební výměr podle § 44 odst. 6 písm. b) bod 1 zákona č. 511/1992 Zb., o správe daní a poplatkov, v pozdějším znění, ze kterého vyplývá, že společnosti M. byla vyměřena daň z přidané hodnoty, neboť po vykonání kontroly tímto daňovým úřadem byl zjištěn mezi zjištěnou daní a daní uvedenou v daňovém přiznání rozdíl daně, kterou měla daná společnost na základě tohoto dodatečného platebního výměru uhradit (č. l. 1352 až 1359 spisu). Z uvedeného je zřejmé, že společnosti M. byla doměřena daň, neboť v rámci daňové kontroly bylo úřadem zjištěno, že skutečná daň neodpovídá dani, kterou tento daňový subjekt uvedl v daňovém přiznání (č. l. 1333 spisu). Z obsahu předmětného platebního výměru se dále podává, že poplatníkem daně z přidané hodnoty byla společnost M., tzn. právnická osoba. Této společnosti byla také daným platebním výměrem uložena povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě a stanoveným způsobem rozdíl daně zjištěný daňovým úřadem při daňové kontrole, který poté, co část nadměrného odpočtu ve výši 4.655,80 EUR byla daňovým úřadem započtena na následující zdaňovací období III. čtvrtletí 2009, činil 149.388,89 EUR, a rovněž byl zjištěn nadměrný neoprávněný odpočet DPH ve výši 11.078,05 EUR. 54. Při zmíněné daňové kontrole za zdaňovací období II. čtvrtletí 2009 bylo správcem daně zjištěno, že společnost M. jako plátce daně deklarovala v tomto období dodání zboží osvobozené od daně podle § 43 odst. 1 zákona č. 222/2004 Zb., o dani z pridanej hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 222/2004 Zb. ), ačkoli ve skutečnosti nesplnila povinnost plynoucí jí ze zákona č. 222/2004 Zb. a neprokázala, že zboží bylo odesláno, anebo přepraveno ze Slovenské republiky do jiného členského státu prodávajícím nebo nabyvatelem zboží nebo na jejich účet, přičemž společností M. předložené faktury k prokázání této skutečnosti nepostačovaly. V platebním výměru je dále uvedeno, že obviněný J. M. jako jednatel společnosti M. byl v rámci ústního jednání a podání vysvětlení k předmětné daňové kontrole na Daňovém úřadu v Čadci dne 9. 6. 2010 správcem daně upozorněn na povinnost při dodání zboží osvobozeného od daně z přidané hodnoty podle § 43 zákona č. 222/2004 Zb. předložit důkazy o tom, že zboží skutečně opustilo území Slovenské republiky, což obviněný J. M. i přes příslib neučinil, a tedy uvedená společnost jako subjekt plátce DPH neprokázala zákonem požadované skutečnosti, a tedy nemohla uplatnit osvobození od DPH podle § 43 odst. 1 zákona č. 222/2004 Zb.

55. Pro posouzení povahy uvedeného sankčního opatření Daňového úřadu v Čadci je rozhodné především to, že obviněný J. M. nebyl v předmětném daňovém řízení daňovým poplatníkem, protože tím byly společnosti M. a ALUKIM, jak se podává ze všech zjištění a daňových rozhodnutí, jež jsou shora citována a uváděna. Pokud se obviněný J. M. domáhal překážky ne bis in idem z důvodu, že společnostem, ve kterých figuroval, tj. společnosti ALUKIM a M., byla Daňovým úřadem Čadca dodatečným platebním výměrem doměřena DPH, v čemž spatřoval uložení sankce zakládající nepřípustnost jeho trestního stíhání v posuzované věci, je tato skutečnost v posuzovaném případě zásadní, protože sankce byla vyměřena jiné osobě, než proti které se toto trestní řízení vede. 56. Na rozdíl od tohoto trestního řízení, které se vede proti obviněnému J. M., bylo daňové řízení, jak se z uvedených dokladů ve spise se nacházejících podává, vedeno proti jmenovaným právnickým osobám obchodním společnostem M. a ALUKIM, což také koresponduje s ustanovením § 5 zák. č. 511/1992 Zb., podle něhož Daňovým subjektom je daňovník, platiteľ dane, daňový dlžník podľa osobitného zákona, poplatník a právny nástupca fyzickej, či právnickej osoby, ktorý je ako daňový subjekt vymedzený osobitnými predpismi (odst. 1). Daňovníkom je osoba, ktorej príjmy, majetok alebo činnosti priamo podliehajú dani (odst. 2). Platiteľom dane je osoba, ktorá odvádza správcovi dane daň vybranú od daňovníka alebo zrazenú daňovníkovi a majetkovo za ňu zodpovedá (odst. 3). Daňovým subjektom je aj iná osoba neuvedená v odsekoch 1 až 3, ak jej osobitný zákon upravujúci dane ukladá povinnosti alebo priznáva práva (odst. 4) . Obviněný J. M. v této věci daňovým poplatníkem vůbec nebyl. Tím byly jmenované společnosti, za něž obviněný J. M. jako její jednatel navenek jednal (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014).

57. Nejvyšší soud proto shledal, že se v projednávané věci o překážku ne bis in idem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. u obviněného J. M., který se jí ve svém dovolání domáhal, nejedná.

58. Na základě všech těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že soudy použitá právní kvalifikace je zcela správná a není pochyb o tom, že obviněný J. M. byl zcela důvodně uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Námitky obviněného posoudil zčásti jako pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné a zčásti jako zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného J. M. proto jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V. K dovolání obviněného M. Š.

z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
59. Obviněný M. Š. své dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytýkal jím nedostatky v použité právní kvalifikaci, jež dovozoval jednak z toho, že nebyl dostatečně objasněn skutkový děj ve vztahu k jeho společnosti B. , a jednak brojil proti tomu, že by měl úmysl způsobit škodu velkého rozsahu podle odstavce 3 § 240 tr. zákoníku. K těmto výhradám vyjádřil, že v jeho případě soudy zjištěný skutkový stav není dostačující pro závěr o jeho úmyslném zavinění, neboť soudy řádně neobjasnily, zda mohl být srozuměn s tím, že na samém konci řetězce společnost ENZO TRADE zastoupená obviněným R. M. vyláká nadměrný odpočet ve výši 6.674.005 Kč na Finančním úřadě v Českém Těšíně. 60. Nejvyšší soud k těmto výhradám považuje za vhodné jen ve stručnosti odkázat na shora rozvedené obecné závěry o podmínkách, za nichž lze uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže tedy obviněný M. Š. ve svém dovolání poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a na to, že nebyly řádně v duchu logiky provedené důkazy ve vztahu k němu hodnoceny, nebo pokud tvrdil, že nebyly řádně posouzeny ve vztahu k jeho osobě skutečnosti pojící se k závěrům o tom, že věděl, o jakou trestnou činnost se jednalo, tyto výhrady nenaplňují uvedený dovolací důvod, protože jimi obviněný zpochybňuje skutková zjištění, na jejichž základě soudy závěr o subjektivní stránce i ve vztahu k němu učinily. Jelikož jde o výhrady skutkové, resp. procesní povahy a nikoliv právní, na něž je důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně zaměřen, Nejvyšší soud se jimi nemohl zabývat. Ve stručnosti lze jen ke správnosti určitých skutkových zjištění odkázat na závěry, které jsou již popsány v bodech 39. až 46., které mají dopad i pro výhrady obviněného M. Š. 61. K námitce o tom, že v případě obviněného M. Š. je použitá právní kvalifikace podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku nesprávná, protože jeho úmysl nesměřoval ke způsobení škody velkého rozsahu, je nutné zmínit, že soud prvního stupně uvedenou okolnost neopomenul a na stranách 48 až 50 svého rozsudku rozvedl, z jakých důvodů spatřuje u obviněného M. Š. přímý úmysl i k výši způsobené škody, kde konkrétně na straně 49 poukázal na postup, který právě tento obviněný za svou společnost B. konal. Pokud učinil závěrečné úvahy o subjektivní stránce povšechně ke všem obviněným, z důvodů, jež podrobně v celém odůvodnění svého rozsudku rozvedl, jde o úvahy, které mají význam i pro jmenovaného dovolatele, jehož společnost B. byla jedním z dílčích článků celého řetězce společností, které mezi sebou fakturovaly reálně neexistující zboží. Rovněž odvolací soud na straně 33 přezkoumávaného rozsudku subjektivní stránku i u tohoto obviněného posuzoval se závěrem, že ve vztahu k němu nalézací soud nepochybil, jestliže jej též uznal vinným (jako jednoho z obviněných vzájemně na sebe ve svých dílčích rolích navazujících). 62. Nejvyšší soud k těmto správným právním úvahám považuje za nutné jen na doplnění jinak správných závěrů soudů nižších stupňů zdůraznit k subjektivní stránce vážící se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, že ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zásadně postačí zavinění z nedbalosti [§ 16 tr. zákoníku ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Není přitom třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Skutkové závěry v projednávané věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně dávají s ohledem na charakter trestné činnosti a způsob jejího páchání dostatečný podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky i ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby obsaženým v odstavci 2 písm. a) a odstavci 3 § 240 tr. zákoníku. 63. Současně je třeba zmínit, že všichni obvinění se činu dopustili jako spolupachatelé, neboť okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2 písm. a) § 240 tr. zákoníku, že obviněný spáchal čin nejméně se dvěma osobami, je po objektivní stránce naplněna, pokud se na posuzovaném činu podílejí vedle pachatele ještě alespoň dvě další osoby, tedy čin je spáchán součinností nejméně tří osob. Z hlediska zavinění ve vztahu k této okolnosti je pro trestní odpovědnost nezbytné, aby obviněný o součinnosti s dalšími dvěma osobami věděl. Může přitom jít o jejich spolupachatelství nebo o jednání pachatele [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1235/2004 (uveřejněné pod č. 43/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65 (uveřejněné pod č. 37/1965). 64. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů v činu všech zúčastněných pachatelů shledaly společné jednání celkem pěti osob, byly uvedené podmínky naplněny, a je třeba uvést i to, že šlo mezi nimi o spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, podle nějž byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. 65. K odpovědnosti spolupachatele (§ 23 tr. zákoníku) k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je též vhodné uvést, že tuto je třeba posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění ve smyslu § 17 tr. zákoníku, protože sama okolnost, že úmyslný útok na zájem chráněný trestním zákonem byl spáchán ve spolupachatelství, neodůvodňuje ještě závěr, že všichni spolupachatelé odpovídají i za těžší následek, popř. za jinou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1969, sp. zn. 5 Tz 90/69 (uveřejněné pod č. 20/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při posuzování této odpovědnosti je však třeba vycházet z toho, že spolupachateli se těžší následek způsobený úmyslně druhým spolupachatelem (§ 23 tr. zákoníku) přičítá i tehdy, jestliže jej sám zavinil jen z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], ledaže by zákon vyžadoval zavinění úmyslné [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1971, sp. zn. 1 To 7/71 (uveřejněné pod č. 49/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 16. 7. 1971, sp. zn. 1 To 78/71 (uveřejněné pod č.71/1971-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 20. 8. 1981, sp. zn. 1 To 78/81 (uveřejněném pod č. 5/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 66. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutích shledal, že soudy všechny tyto obecné podmínky braly do úvahy, a respektovaly je. Přitom posuzovaly i všechny rozhodné okolnosti mající význam pro závěr o tom, že obviněný M. Š. po všech stránkách naplnil znaky trestného činu podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Měly na zřeteli všechny rozhodné okolnosti, a na podkladě dostatečně a řádně učiněných skutkových okolností, jež důkladně uvážily, došly k právním závěrům, které nevzbuzují pochybnosti.

VI. K dovolání obviněného I. K.

a) z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

67. Obviněný I. K. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. i přes výhradu, že tento důvod nesvědčí jeho osobě, ale poukazoval na něj proto, že je naplněn u ostatních obviněných, a proto považoval odvolacím soudem konané veřejné zasedání za procesně vadné. Tuto vadu zmiňoval mimo své dovolání ve vztahu k obviněným A. R. S. a R. M., kteří se omluvili z účasti na veřejném zasedání ze zdravotních důvodů. Podle obviněného s ohledem na meritorní rozhodnutí, které odvolací soud ve vztahu k uložení trestu propadnutí majetku učinil, neměl veřejné zasedání konat, ale měl ho odročit. 68. Nejvyšší soud nejprve obecně k takto vymezeným dovolacím námitkám považuje za nutné uvést, že nejsou učiněny v souladu s § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož může obviněný podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Z tohoto ustanovení totiž plyne, že obviněný může podat dovolání jen proti takovým výrokům rozsudku, resp. procesním úkonům, na jejichž základě byla přezkoumávaná rozhodnutí, proti nimž dovolání směřuje, vydána, a které mají vztah k jeho osobě. Obviněného se ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. bezprostředně týká jen takový výrok a s ním související procesní postup, jímž bylo rozhodnuto o jeho vině, trestu nebo o dalších právech a povinnostech. Proto obviněný nemůže podat dovolání proti rozhodnutí (nebo jeho části), které se ho vůbec netýká [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 550/2011(uveřejněné pod č. 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z toho vyplývá, že obviněný nemůže uplatnit ani dovolací důvod, který nemá dopad na jeho osobu, resp. tento obviněný ve svém procesním postavení nesplňuje podmínky, pro které by bylo možné takový důvod podat. V takovém případě by obviněný uplatňoval, byť jen v části, dovolání za jiného obviněného, což je vyloučeno, protože podle § 265d odst. 1 písm. a), b) tr. ř. jsou osoby, které mohou dovolání podat, limitovány výčtem, do něhož jsou zahrnuti jen státní zástupce [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a obviněný, který tak může učinit jen prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Žádné jiné osoby než obviněný, jehož se dovolání přímo dotýká, a státní zástupce dovolání podat nemohou. Proto ani jeden obviněný za druhého v téže věci nemůže uplatňovat námitky a důvody, které svědčí jen a výlučně jinému spoluobviněnému. 69. Vzhledem k tomu, že obviněný I. K. byl k veřejném zasedání konanému dne 25. 8. 2015 předvolán, soudu zaslal svou omluvu z tohoto veřejného zasedání s připojenou žádostí o jeho konání v jeho nepřítomnosti, která byla dne 25. 8. 2015 soudu doručena (č. l. 2618), zcela správně i v podaném dovolání usoudil, že jemu důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nesvědčí, neboť jeho prostřednictvím se lze domáhat nápravy řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí jen tehdy, pokud byla ve vztahu k dovolateli porušena ustanovení o přítomnosti v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Protože obviněný tuto vadu nepovažoval za dopadající na něj osobně, ale domáhal se její nápravy ve vztahu k obviněným A. R. S. a R. M., v této části bylo třeba dovolání obviněného I. K. podané z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. posoudit jako podané neoprávněnou osobou. Nejvyšší soud tuto skutečnost toliko konstatuje, neboť se dále zabýval těmi výhradami, jež tento obviněný uplatnil oprávněně a zčásti i důvodně (jak bude uvedeno níže) proti výrokům, jež se jeho osobně dotýkají.
b) z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. 70. Obviněný I. K. důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. spatřoval v existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, protože soudy podle něj skutkové okolnosti řádně nevyhodnotily, a proto neshledaly absenci subjektivní stránky zločinu zkrácení daně. Závěr soudů o jeho zavinění, zejména o jeho vědomosti o vytvoření řetězce obchodních firem, jakož i o tom, zda věděl či mohl vědět o úmyslu společnosti ENZO TRADE zastoupené spoluobviněným R. M. vylákat nadměrný odpočet DPH ve výši i jemu připsané částky 6.674.005 Kč, označil za nesprávný a dostatečně neobjasněný. Má zato, že bez potřebných důkazů byl zařazen do systému, o kterém nevěděl, a proto nebylo ani možné, aby i jemu byla k tíži přičítána celá způsobená škoda naplňující kvalifikační znak podle odstavce 3§ 240 tr. zákoníku. 71. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obecný výklad podán shora, a proto na něj lze jen odkázat. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o nějž bylo tímto dovolatelem dovolání rovněž podáno, je třeba uvést, že o něj lze dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 72. K této části dovolání obviněného I. K. je možné proto, že jeho výhrady jsou v zásadě identické s těmi, které uplatnil v dovolání obviněný M. Š. a s nimiž se již výše vypořádal Nejvyšší soud, pouze na tuto pasáž odůvodnění tohoto usnesení z důvodu stručnosti (§ 265i odst. 2 tr. ř.) odkázat. Zásadně však platí, že východiskem pro posouzení závěrů o subjektivní stránce, ať k základní nebo kvalifikované skutkové podstatě trestného činu § 240 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku, jímž by obviněný I. K. uznán vinným, je vždy skutkový stav, jak byl zjištěn soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Tímto zákonným vymezením je Nejvyšší soud v přezkoumávané trestní věci povinován, protože, jak bylo již výše uvedeno, nebyly v přezkoumávaném řízení shledány takové skutečnosti, které by představovaly výjimku z rozvedeného pravidla spočívající v tzv. extrémním nesouladu, na nějž obviněný I. K. ve svém dovolání poukázal. Lze jen pro úplnost dodat, že Nejvyšší soud ani k jeho trestné činnosti a způsobu, jak byla objasněna či prokázána, neshledal mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by totiž mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Ve věci nebyla zjištěna ani zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nejde též o opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Obdobně srovnej výše body 39. až 46. tohoto rozhodnutí. 73. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud k této části dovolání obviněného I. K. , jež podřadil pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tř. ř. shledal, že nejsou důvodné. VII. K dovolání obviněných R. M. a A. R. S.

z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. 74. Obvinění R. M. a A. R. S. podali společné dovolání, které podložili vedle důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., rovněž důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., k němuž namítali, že odvolací soud konal veřejné zasedání v jejich nepřítomnosti přesto, že je k veřejnému zasedání předvolával, avšak tento svůj postoj změnil poté, co se obvinění omluvili, obviněný R. M. na podkladě doloženého potvrzení o pracovní neschopnosti bez doprovodného textu a A. R. S. telefonicky s tím, že je v pracovní neschopnosti a nedostaví se. Byť se oba omluvili krátce před konáním veřejného zasedání z důvodu nemoci, neměl podle nich odvolací soud změnit svůj původní požadavek na jejich přítomnost a rozhodnout, že je možno veřejné zasedání konat bez nich. Pokud tak postupoval, porušil tím ustanovení § 33 a § 233 odst. 1 tr. ř. a nerespektoval ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001. V návaznosti na tuto skutečnost pak podle nich došlo k pochybení v uložení trestu propadnutí majetku, proti němuž brojili s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak bude uvedeno níže. 75. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a obviněnými A. R. S. a R. M. k němu uplatněným výhradám je třeba uvést, že v souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Uvedený důvod dopadá na situace, kdy došlo ke zkrácení práva obviněného na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, tj. právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem vychází mimo jiné i z článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva ), i když v něm není výslovně zmíněno, avšak vyplývá z jeho předmětu a účelu jako celku s tím, že přítomnost obviněného u soudu má zásadní význam pro spravedlnost řízení (srov. Belziuk proti Polsku, rozsudek ze dne 25. 3. 1998, č. 23103/93). Osobní účast obviněného však nemá stejnou rozhodující důležitost v odvolacím řízení, které vždy neobsahuje právo na veřejné jednání a právo být osobně přítomen. Při posuzování této otázky je nutné brát zřetel kromě jiného na zvláštní řízení, o které se zde jedná, a způsob, jakým jsou zájmy obhajoby prezentovány a chráněny před odvolacím soudem, zejména ve světle otázek, které mají být posouzeny, a jejich důležitosti pro obviněného (srov. Kamasinski proti Rakousku, rozsudek ze dne 19. 12. 1989, č. 9783/82). Proto skutečnost, že obviněný nebyl přítomen na jednání odvolacího soudu posuzujícího otázku viny a neviny, sama o sobě nebývá dostatečná ke konstatování porušení Úmluvy (srov. Hermi proti Itálii, rozsudek ze dne 18. 10. 2006, č. 18114/02). Z uvedeného je tedy zřejmé, že na porušení práva obviněného na konání veřejného zasedání v rámci odvolacího řízení v jeho nepřítomnosti jsou i ve smyslu rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva kladeny menší nároky, než je tomu u účasti obviněného před soudem prvního stupně při hlavním líčení, v němž je prováděno dokazování. 76. Při veřejném zasedání přítomnost obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obvinění se v době projednávání jejich odvolání před odvolacím soudem nenacházeli ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobývali na svobodě. 77. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř. ), a tím dal jednoznačně najevo, že nemůže jednat a jednat v nepřítomnosti obviněného, ledaže by soud dodatečně rozhodl podle § 205 odst. 2 tr. ř., podle něhož může soud po slyšení přítomných stran rozhodnout, zda je možno hlavní líčení, potažmo veřejné zasedání ve smyslu § 238 tr. ř. provést, i když se k němu nedostavil předvolaný obviněný [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004, s. 282 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 78. S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003 (uveřejněné pod č. NS 26/2004-T 621 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05 (N 37/40 SbNU 311), ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27)]. 79. Nejvyšší soud obviněnými A. R. S. a R. M. výhrady uplatněné k okolnostem, za nichž bylo Vrchním soudem v Olomouci dne 25. 8. 2015 konáno veřejné zasedání, posuzoval z hlediska skutečností, které plynou z obsahu spisu, podle nějž zjistil, že odvolací soud všechny obviněné předvolal k veřejnému zasedání vzorem č. 8 (podle referátu založeného na č. l. 2532 spisu), resp. vzorem č. 8a (podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. 20/2004 Org. o vydání vzorů doporučených k použití v trestním a občanském soudním řízení), a předvolání jim bylo včas a řádně doručeno, včetně opisu odvolání krajského státního zástupce (srov. č. l. 2532). Odvolací soud přípisem ze dne 13. 8. 2015 rovněž vyžádal od příslušných katastrálních úřadů výpisy o nemovitostech obviněných. 80. Obviněný R. M. dne 24. 8. 2015 elektronicky zaslal odvolacímu soudu Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti , která u něj započala dne 24. 8. 2015 (č. l. 2606). Obviněná A. R. S. podle úředního záznamu pořízeného předsedou senátu odvolacího soudu dne 25. 8. 2015 (v den konání veřejného zasedání) v 7.40 hodin před zahájením veřejného zasedání telefonicky kontaktovala předsedu senátu odvolacího soudu, jemuž sdělila, že je v pracovní neschopnosti a že se k soudu nedostaví (č. l. 2608 spisu), což vzal předseda senátu na vědomí s požadavkem, aby doklad o pracovní neschopnosti doložila, což přislíbila. 81. Odvolací soud podle protokolu o veřejném zasedání poté, co přečetl omluvy s požadavky na odročení u obviněných M. Š. a I. K. a přečetl úřední záznam a doklad o pracovní neschopnosti u obviněných A. R. S. a R. M., vyhlásil usnesení, že podle § 233 odst. 1 tr. ř. a § 263 odst. 4 tr. ř. a contrario bude veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti absentujících obviněných, k čemuž vysvětlil důvody, jež ho k takovému rozhodnutí vedly (č. l. 2610). V rámci takto konaného veřejného zasedání podle § 213 odst. 1 tr. ř. četl výpisy z katastru nemovitostí na č. l. 2534 až 2589 a výpis z obchodního rejstříku obviněných na č. l. 2601 2602. Poté vyhlásil nyní přezkoumávané rozhodnutí. 82. K uvedenému procesnímu postupu v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že v daném případě nejprve obviněné M. Š., I. K., R. M. a A. R. S. předvolal, neboť si chtěl aktualizovat výslechem jejich majetkové a osobní poměry. Když však po doložení obviněných majetkových poměrů z listinných podkladů, jež si vyžádal, dospěl k závěru, že jejich osobní účast z jeho hlediska není nutná, když tito obvinění nepožádali o odročení veřejného zasedání, ale z jeho účasti se jen omluvili, považoval za splněné podmínky pro konání veřejného zasedání bez jejich osobní přítomnosti. 83. Nejvyšší soud k tomuto postupu odvolacího soudu se zřetelem na skutečnosti, které z obsahu spisu vyplynuly, i všechna kritéria, na jejichž základě je možné jednat v nepřítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, k němuž byl nepřítomný obviněný předvolán, považuje za nutné zdůraznit, že v daném případě jmenovaní dovolatelé byli v době konání veřejného zasedání na svobodě, byli k veřejnému zasedání včas a řádně předvoláni vzorem č. 8a tr. ř., podle něhož je obviněný poučen, že jeho účast je u veřejného zasedání nutná, jakož i o tom, že bez dostatečné omluvy může být předveden, nebo mu může být uložena pořádková pokuta. Uvedený vzor pro předvolání svědčí o tom, že se jím nařizuje obviněnému, aby se dostavil, jakož i to, že jeho neposlušnost v tomto směru bude sankcionována, pokud se řádně neomluví. Podmínkou tedy je dostatečná omluva. Je pak na soudu, aby uvážil, jaký postup bude dále volit, jestliže se obviněný nedostaví. 84. V daném případě odvolací soud od obviněné A. R. S. obdržel v den konání veřejného zasedání telefonickou omluvu, kde tato jen lakonicky uvedla, že se nedostaví ze zdravotních důvodů. Takovou omluvu lze sice považovat za dostatečnou ve smyslu uvedeného vzoru předvolání, aby nebylo přistoupeno k sankčním krokům, avšak je zřejmé, že nemohla být dostačující pro to, aby předseda odvolacího soudu ji mohl považovat za potřebný podklad k tomu, že obviněná trvá na své osobní účasti u veřejného zasedání a že si přeje, aby bylo veřejné zasedání odročeno. Žádná taková okolnost z tohoto jejího telefonického oznámení nevyplynula a nutno též konstatovat, že ani přítomná obhájkyně žádný takový požadavek ústně u veřejného zasedání nevznesla. S ohledem na obecné zásady je třeba zdůraznit, že ve vztahu k této obviněné odvolací soud neporušil její právo na účast u veřejného zasedání, protože ona sama se svého práva být mu přítomna dobrovolně vzdala, a to i přesto, že věděla, jaký je obsah odvolání krajského státního zástupce, jenž navrhoval uložení trestu propadnutí majetku, a musela být proto srozuměna s tím, že o tomto trestu bude ve veřejném zasedání rozhodováno. 85. Pokud jde o nepřítomnost obviněného R. M., ten svou neúčast nikterak neomluvil, pouze odvolacímu soudu elektronicky den před konáním veřejného zasedání odeslal doklad o pracovní neschopnosti, aniž by k němu uvedl cokoliv dalšího, co by vysvětlilo důvod, pro který pracovní neschopnost nastala. Z obsahu tohoto dokladu totiž není zřejmé, jaký byl zdravotní stav obviněného, a zda lékař, jenž tuto pracovní neschopnost vystavil, jeho účast u veřejného zasedání doporučoval či nikoliv. Jak naznačila státní zástupkyně ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely (srov. § 4 odst. 3 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2008) a samo o sobě nikterak neprokazuje, že obviněný není schopen se hlavního líčení účastnit (viz přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010). Aby bylo možné omluvu obviněného považovat za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že mu zdravotní důvody skutečně znemožňují účast na nařízeném úkonu. Je rovněž třeba připomenout, že ani u tohoto obviněného obhájkyně při veřejném zasedání nekonstatovala nic, co by tuto skutečnost objasnilo. 86. Významné je v této situaci právě to, že bez potřebných informací o zdravotním stavu omlouvajících se obviněných je předseda senátu povinen dbát práva obviněných na jejich možnost projevit svou vůli o neúčasti na veřejném zasedání, které je ze zákona umožněno i obviněnému, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 335/2010). 87. Významné je v této věci i to, zda odvolací soud za situace, že obviněné k veřejnému zasedání předvolal, mohl svůj postoj k procesnímu průběhu veřejného zasedání již po jeho nařízení změnit. Z rozvedené nastalé situace u veřejného zasedání odvolací soud, když si za potřebou objasnit poměry obviněných opatřil listinné důkazy a vyhodnotil, že mu postačí pro rozhodnutí o trestu propadnutí majetku, který jmenovaným obviněným hodlal uložit, učinit rozhodnutí i bez obviněných, mohl ve smyslu § 205 odst. 2 tr. ř. provést hlavní líčení, aniž by byli přítomni. Tedy v této obecné rovině předseda senátu zákonem stanovený procesní postup neporušil, což však současně neznamená, že pro výsledek, k němuž směřoval, bylo provedené dokazování dostatečné a ve svém výsledku ukládaného trestu správné, jak bude dále vysvětleno. 88. Z hlediska procesního postupu odvolacího soudu a toho, zda porušil práva obviněných na jejich přítomnost u veřejného zasedání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je ze všech uvedených důvodů třeba uzavřít, že k takové procesní vadě nedošlo, a proto v tomto kontextu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud porušení, jež obvinění A. R. S. a R. M. namítali, neshledal.
VIII. K námitkám obviněných M. Š., I. K., R. M. a A. R. S.
z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

89. Obvinění M. Š. , I. K. , R. M. a A. R. S. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojili shodně proti uloženému trestu, a to v zásadě identickými výhradami, že jim byl uložen trest propadnutí majetku, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Především vytýkali, že jim tím, že nebyli přítomni veřejnému zasedání, nebylo umožněno podat informace ke svým majetkovým poměrům a jaká práva jiných osob se k propadnuté části majetku vztahují, zejména pak k právu bydlení členů společné domácnosti. Podle dovolatelů nebylo možné tyto skutečnosti vyčíst ani z katastru nemovitostí, ani z žádného jiného veřejného rejstříku, kterým odvolací soud dokazování při veřejném zasedání doplnil. Podle obviněných došlo uložením trestu propadnutí majetku k porušení podmínek stanovených v § 66 odst. 3 tr. zákoníku. Obvinění A. R. S. a R. M. přitom zdůraznili, že v nemovitostech, které byly zahrnuty do trestu propadnutí majetku, uspokojují své základní životní potřeby bydlení s tím, že spolu s nimi zde bydlí členové jejich společné domácnosti, kteří jsou na tomto majetku životně závislí, což soud dostatečně neobjasnil. 90. S ohledem na tyto výhrady obviněných je třeba se zřetelem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž je opřeli, v obecné rovině uvést, že jde o námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, které s tímto důvodem korespondují, protože je lze uplatnit, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 91. Podle obsahu podaného dovolání lze usoudit, že obvinění vytýkali, že jim byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, to znamená některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku (dříve § 27 tr. zák.) bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá. Vzhledem k tomu, že obvinění namítali, že jim byly tresty propadnutí majetku uloženy v rozporu s podmínkami stanovenými zejména v § 66 odst. 3 tr. zákoníku, Nejvyšší soud shledal, že v této části uplatnili dovolání v souladu s kritérii dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto z hledisek § 265i odst. 3 tr. ř. z tohoto podnětu přezkoumal správnost výroku o trestu propadnutí majetku.

92. Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že obviněným byly tresty propadnutí majetku uloženy odvolacím soudem na základě odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podaného v neprospěch obviněných. Odvolací soud podle výpisů z katastru nemovitostí, jimiž ve veřejném zasedání provedl důkaz, rozhodl o tom, že se obviněným ukládají mimo jiných trestů, jak jsou výše uvedeny, i tresty propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému M. Š. tak uložil propadnutí nemovitostí, parcely orná půda o výměře 2116 m 2 , parcely orná půda o výměře 6367 m 2 , parcely orná půda o výměře 319 m 2 , parcely orná půda o výměře 3850 m 2 , parcely vodní plocha o výměře 243 m 2 , vše v obci H. n. B., katastrální území H. n. B., zapsané na LV. Obviněnému I. K. byly propadnuty; bytová jednotka v bytovém domě, podíl o velikosti 2804/1198872 na společných částech domu, vše v obci B. katastrální území L., zapsáno na LV, podíl o velikosti 1402/598569 na budově bytový dům na parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV, v obci B. katastrální území L., zapsáno na LV, podíl o velikosti 2804/1197138 na jednotce P 577/25 jiný nebytový prostor prodejna v bytovém domě L., zapsáno na LV, na parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV, parcele, LV a jejího podílu na společných částech domu v obci B. katastrální území L., zapsáno na LV, podíl o velikosti 1402/598569 na parcele o velikosti 11 m 2 ostatní plocha, podíl o velikosti 1402/598569 na parcele o velikosti 8 m 2 ostatní plocha, podíl o velikosti 1402/598569 na parcele o velikosti 7 m 2 ostatní plocha, podíl o velikosti 1402/598569 na parcele 885/28 o velikosti 25 m 2 ostatní plocha, vše v obci B. - katastrální území L., zapsáno na LV. Obviněnému R. M. uložil propadnutí nemovitostí; 1/3 podíl na parcele zastavěná plocha a nádvoří o výměře 478 m 2 , 1/3 podíl na parcele zahrada o výměře 1474 m 2 , 1/3 podíl na parcele ostatní plocha o výměře 145 m 2 , 1/3 podíl na budově rodinný dům na parcele, vše v obci Č. T. katastrální území H. Ž., zapsané na LV, obviněné A. R. S. propadnutí nemovitostí; parcela zastavěná plocha a nádvoří o výměře 107 m 2 , parcela zahrada o výměře 626 m 2 , parcela zastavěná plocha a nádvoří o výměře 49 m 2 , rodinný dům na parcele, garáž bez č. p. na parcele, vše v obci Č. T. katastrální území M. u Č. T., zapsáno na LV.

93. Takto odvolací soud rozhodl přesto, že soud prvního stupně, byť i vůči němu státní zástupce obdobný návrh na uložení tohoto druhu trestu rovněž učinil, dospěl k závěru (strany 53 a 54 rozsudku), že z jednotlivých usnesení o zajištění nemovitostí a budov v přípravném řízení je zřejmé, že tyto nemovitosti byly obviněnými pořízeny daleko dříve před spácháním trestné činnosti, někteří obvinění je dokonce nabyli dědictvím a zcela jednoznačně se tedy nejedná o věci, které by byly pořízeny z výnosu z trestné činnosti, a také vzhledem k celkové výši daňové výhody, která byla obviněnými tímto trestným jednáním vylákána a pouze nepatrně přesáhla hranici škody velkého rozsahu, se jeví soudu jako neadekvátní uložení tohoto druhu trestu, když v trestním řízení nebyla ani zjišťována aktuální hodnota tohoto zajištěného majetku . Z tohoto důvodu soud prvního stupně neshledal podmínky pro to, aby tresty propadnutí majetku obviněným vedle jiných jim uložených trestů uložil. 94. Odvolací soud však pro vyměření trestu propadnutí majetku shledal splněnými všechny podmínky § 66 tr. zákoníku i považoval pro své závěry dostatek důkazů, které spatřoval v opatřených výpisech z katastru nemovitostí, a shledal, že obvinění nadále vlastní nemovitosti v takovém rozsahu, jak tomu bylo v době, kdy byly tyto nemovitosti zajištěny podle § 79f tr. ř. jako náhradní hodnota, a tato zajištění jsou zanesena i v jednotlivých listech vlastnictví (viz strany 34 a 35 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nemožnosti uložení trestu propadnutí majetku, protože skutečnost, že takový majetek musí pocházet z výnosů z trestné činnosti, není zákonnou podmínkou pro jeho uložení (viz strany 36 a 37 rozsudku odvolacího soudu). 95. K jednotlivým obviněným pak odvolací soud konstatoval jejich osobní poměry. V případě obviněného M. Š. zdůraznil zejména vyživovací povinnost k sedmi dětem ve věku od 9 do 21 let, avšak nemovitosti (orná půda a vodní plocha), jejichž propadnutí mu uložil, nepovažoval za potřebné pro to, aby zajistil výživu svých sedmi dětí. Jelikož podnikatelskou činnost tento obviněný provozuje v nemovitosti, v níž s rodinou současně také bydlí, nebyl mu ve vztahu k ní trest propadnutí majetku ukládán. Odvolací soud vedle tohoto trestu obviněnému M. Š. uložil i peněžitý trest, jak je uveden ve výroku o trestu citovaném v počátku tohoto rozhodnutí. U obviněného I. K. , invalidního důchodce, který kromě toho ještě podniká, a tedy má příjmy, a tím i prostředky pro uspokojení svých životních potřeb i v případě propadnutí nemovitostí, žádnou ze skutečností ve smyslu § 66 odst. 3 tr. zákoníku neshledal (strana 38 rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k trestu propadnutí majetku obviněnému R. M. rovněž odvolací soud nezjistil žádnou vyživovací povinnost, neboť je bezdětný, má stálý příjem z pracovního poměru u OKD, a. s., a tudíž má prostředky pro uspokojení svých životních potřeb i v případě propadnutí uvedených nemovitostí (strana 39 rozsudku). K obviněné A. R. S. soud konstatoval, že má stálý příjem z pracovního poměru u společnosti Kaufland Česká republika, v. o. s., a tak má příjmy, jakož i prostředky pro uspokojení svých životních potřeb i potřeb své dcery, a proto odvolací soud ani v jejím případě neshledal důvody, které by bránily uložení trestu propadnutí majetku, konkrétně vymezených nemovitostí (viz stranu 40 rozsudku). Z těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že trest propadnutí majetku nemovitostí ve výroku jeho rozsudku konkrétně uvedených je trestem, v jehož uložení mu nic nebrání (vyjma skutečnosti uvedené výše ve vztahu k obviněnému M. Š.).

96. Nejvyšší soud se s těmito závěry odvolacího soudu neztotožnil a považuje je za nesprávné, a to z těchto důvodů: 97. Trest propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele, pokud ho odsuzuje k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle § 66 odst. 3 tr. zákoníku postihuje trest propadnutí majetku celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věc, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat. Z hlediska majetkových sankcí se jedná o nejpřísnější druh trestu, neboť představuje nejintenzivnější formu prolomení ústavně garantovaného základního lidského práva nedotknutelnosti majetku zakotvené v článku 11 Listiny, jehož podstata spočívá v odnětí celého majetku pachatele nebo části tohoto majetku a přechodu propadeného majetku pachatele na stát. Majetkem se zde rozumí souhrn všech aktiv věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot pachatele. Patří do něj zejména movité a nemovité věci včetně jejich součástí, a to i nemovitosti neevidované v katastru nemovitostí nebo rozestavěné, peněžní prostředky v hotovosti i na účtech, cenné papíry, obchodní podíly, peněžité i nepeněžité pohledávky, další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu, mzda, plat, důchod a jiné příjmy nahrazující odměnu za práci a také veškeré příslušenství, přírůstky, plody a užitky z majetku (srov. ZELENKA, P. Komentář k § 66 . Dostupné v systému ASPI, verze 2016, právní stav k 1. 1. 2015). Citelnost tohoto druhu trestu je však závislá na individuálních majetkových poměrech pachatele, které se mohou podstatně lišit. 98. Z povahy tohoto trestu plyne, že při jeho ukládání je soud povinen brát do úvahy pečlivě všechny rozhodné okolnosti, a to jak z hlediska spáchaného činu, tak i osoby pachatele, a to nejen jeho poměry, ale i rodinné a majetkové poměry, jakož i oprávněný zájem poškozených na náhradě škody [srov. přiměřeně výtah z materiálu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 3. 1987, sp. zn. Tpjf 46/86 (uveřejněný pod č. 35/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Kromě toho je soud podle § 39 odst. 7 tr. zákoníku povinen ukládat tento trest postihující pachatele na majetku, jestliže spáchaným trestným činem získal nebo snažil-li se získat majetkový prospěch. Dále je pro něj významné, že může být vysloven jen k tomu majetku (celému nebo jeho ideální části), jenž patřil pachateli v den, kdy rozsudek o uložení tohoto trestu nabyl právní moci, nelze jím postihnout majetek, který pachatel nabyl po právní moci odsuzujícího rozsudku, jímž byl uložen tento trest. U věcí, které má pachatel ve spoluvlastnictví s jinými osobami, se propadnutí majetku může vztahovat jen na spoluvlastnický podíl pachatele, ale nemůže se dotýkat spoluvlastnického podílu jiných osob [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 1953, sp. zn. 1 Tz 29/53 (uveřejněné pod č. 69/1953 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 99. Pro trest propadnutí majetku rovněž platí, že jej nelze uložit vedle peněžitého trestu, což výslovně vyplývá z § 53 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku, podle něhož nelze uložit peněžitý trest vedle propadnutí majetku. Důvodem je povaha těchto dvou trestů, které se vzájemně vylučují, protože účinky by se zbytečně kumulovaly.

100. Zákon neslučitelnost peněžitého trestu (§ 67 tr. zákoníku) a trestu propadnutí majetku uložených vedle sebe týmž rozsudkem v § 53 odst. 1 tr. zákoníku vymezuje pouze obecně tím, že stanoví, že tyto dva druhy trestu nelze uložit vedle sebe, aniž by podrobněji určil, zda tato neslučitelnost se týká jen propadnutí veškerého majetku anebo zda se tato podmínka vztahuje i na trest propadnutí části majetku soudem určené ve smyslu § 66 odst. 3 věta před středníkem tr. zákoníku. S ohledem na význam a smysl, pro které zákon nemožnost uložení některých druhů trestů vedle sebe stanoví, jimiž jsou zejména nežádoucí kumulace jejich účinků, jež jsou podobné (což je případ zde srovnávaného peněžitého trestu a trestu propadnutí majetku), anebo snaha o zachování alternativního charakteru některých druhů trestů vůči trestu odnětí svobody, je možné dovodit, že zákon tuto neslučitelnost stanoví ke konkrétnímu druhu trestu v jeho obecném vymezení, tzn. bez modifikací či konkrétně uložené výši trestu, s nimiž jinak v dalších ustanoveních za určitých okolností počítá. Proto je třeba pro závěr o neslučitelnosti trestu propadnutí majetku s trestem peněžitým vycházet z této zásady bez ohledu na to, že podle § 66 odst. 3 věta před středníkem tr. zákoníku je možné ho ukládat i v jeho části soudem určené, tedy může se týkat i jen části majetku pachatele. Rozhodná v tomto smyslu je totiž nežádoucí kumulace těchto dvou druhů trestů plynoucí z jejich majetkové povahy, neboť oba představují vždy, ať je ukládán trest propadnutí majetku na veškerý majetek anebo jen na jeho část, výrazný zásah do majetkové sféry pachatele. Obdobný účinek má i peněžitý trest (§ 67 tr. zákoníku), který je rovněž zásahem do majetkových poměrů pachatele, což vede ke zdvojení téhož účinku, a to v obou případech ve prospěch státu. U obou těchto trestů majících dopad do majetkových poměrů pachatelů je jejich společným rysem i to, že ve větší či menší míře postihují i jiné osoby než pachatele, a to ve stejně negativním směru zhoršení jejich životní úrovně. Kromě toho právě majetková povaha těchto trestů svědčí o tom, že v propadnutí majetku je zahrnut týž účel, k němuž směřuje i peněžitý trest. 101. Jestliže soud ukládá trest propadnutí majetku nebo části majetku pachatele, je jeho povinností, aby i ve vztahu k tomu druhu trestu zkoumal podmínky uložení se zřetelem na hlediska obecně vymezená pro ukládání trestu v § 39 tr. zákoníku, neboť i v tomto případě jde o otázku výměry trestu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 878). Pro tento případ je třeba, aby soud zvažoval rozsah majetku, který má propadnout, zejména, jaký majetek a v jaké hodnotě patří pachateli, a to přesto, že soud nezjišťuje podrobně, co tvoří jeho majetek, ale musí mít alespoň rámcovou představu o jeho rozsahu, a tím o citelnosti ukládaného trestu, což je významné zejména z hlediska principu proporcionality tohoto trestu obzvláště, pokud je ukládán vedle dalších druhů trestů, anebo pokud je zřejmé, že tento majetek se může dotýkat i jiných osob. Důvodem je zejména § 66 odst. 3 věta za středníkem tr. zákoníku, podle něhož jsou vyňaty z tohoto druhu trestu prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený povinen podle zákona pečovat. To platí i v případě, že propadá jen část majetku odsouzeného. Pokud jde o okruh osob, o jejichž výživu nebo výchovu má odsouzený pečovat, musí tato povinnost vůči nim vyplývat ze zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 881 až 882). Z těchto důvodů je proto nezbytné, aby soud ukládající trest propadnutí majetku, a to při jeho ukládání jen k části majetku obviněného, zaměřil své dokazování alespoň v tomto nezbytném rozsahu na poměry pachatelů, jimž tento trest ukládá, protože jen podle jeho výsledků bude možné stanovit nejen rozsah věcí, které budou podléhat vynětí z tohoto trestu, ale i veškeré další nezbytné a podstatné okolnosti, které z ustanovení § 66 odst. 3 tr zákoníku plynou. 102. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že odvolací soud při ukládání trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku, jak je shora uveden, se popsanými pravidly pro jeho ukládání důsledně neřídil, a uložil jej bez toho, aby si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí o něm a zvážil všechny podmínky ve smyslu § 39 tr. zákoníku u každého z obviněných, jimž tento trest ukládal, zvlášť, nebo aby zkoumal, kromě výše uvedených hledisek i to, zda jeho uložení je přiměřené všem zjištěným okolnostem, a to mimo jiné i podle § 38 tr. zákoníku, podle něhož je trestní sankce nutné ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele, přičemž tam, kde postačí uložení trestní sankce méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. 103. Toto obecné zákonné hledisko navazuje na zásadu proporcionality [viz nález Ústavní soudu v nálezu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499)], která musí být zachována mezi hodnotou zajištěných věcí a celkovým rozsahem zkrácení daně, resp. výnosu z trestného činu zkrácení daně, cla a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, a to nikoliv jen v celkové výši daně, o níž pachatelé stát připravili, ale zejména, je-li tento následek trestného činu spáchaný více pachateli, též v souvislosti s ukládaným trest propadnutí majetku, musí být dopad tohoto trestu proporcionální i k tomu, jaký osobní přínos z trestné činnosti měl každý z pachatelů, jemuž je trest propadnutí majetku ukládán (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1089, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1721/16)
.
Princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby, nýbrž váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů typicky ukládáním exemplárních trestů anebo zostřením represe proti cizincům ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces, jakož i křiví cit pro spravedlnost ve společnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827)]. 104. Jak totiž v přezkoumávané věci plyne ze samotného výroku o tomto trestu, tak i z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se zřetelem na okolnosti spáchaného trestného jednání a poměry obviněných dostatečně všechny skutečnosti nezvažoval, neboť kladl důraz zejména na to, že se obvinění dopustili zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a že se pro sebe nebo jiného snažili získat majetkový prospěch, o který se nepochybně v předmětné trestní věci rovněž jednalo. Takové úvahy a závěry však s ohledem na poměry obviněných a povahu tohoto trestu, byť s konkrétními okolnostmi činu, korespondují a jsou samy o sobě správné, nepostačují, neboť nezohledňují vše, co bylo v daných souvislostech nutné brát do úvahy se zřetelem na všechna výše rozvedená kritéria. U ukládání trestu propadnutí majetku totiž není dostačující, aby byly splněny toliko podmínky vymezené v § 66 odst. 1 tr. zákoníku, ale musí být současně s nimi brány do úvahy všechny skutečnosti, jak byly shora rozvedeny. IX. Závěry Nejvyššího soudu k námitkám proti trestu propadnutí majetku

105. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci k dovolání obviněného M. Š. shledal, že odvolací soud při ukládání trestu propadnutí majetku u tohoto obviněného nerespektoval podmínky stanovené v § 53 odst. 1 tr. zákoníku a pochybil, jestliže obviněnému M. Š. uložil trest propadnutí části majetku, a to orné půdy na uvedených parcelách a rovněž vodní plochy (hodnoty tohoto majetku ani k jakému účelu byl obviněným využíván soud nezjišťoval), vedle peněžitého trestu v celkové částce 500.000 Kč. Jak bylo výše vysvětleno, tyto dva tresty majetkové povahy podle § 53 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku uložené jedním rozsudkem vedle sebe jsou ze zákona vyloučeny, a proto odvolací soud je nemohl obviněnému M. Š. takto společně uložit. Již z důvodu této vady vyplývající ze zákona nemohl trest propadnutí majetku, proti němuž obviněný M. Š. ve svém dovolání brojil, obstát, a bylo nutné, aby jej Nejvyšší soud u tohoto dovolatele zrušil.

106. Dalším důvodem, a to nejen u tohoto dovolatele, ale ze stejných příčin i u ostatních dovolatelů I. K., R. M. a A. R. S. , byly Nejvyšším soudem zjištěny nedostatky v uložení trestu propadnutí majetku vycházející jednak z nedostatečných podkladů, které si odvolací soud pro uložení tohoto druhu trestu opatřil, a též jednostranného vyhodnocení všech nezbytných okolností, zejména pominutí skutečností vyplývajících z ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku. 107. Podstatným pochybením odvolacího soudu bylo, že pokud při nařízení veřejného zasedání již věděl, že hodlá vyhovět odvolání státního zástupce a uložit jmenovaným obviněným uvedený trest, byl povinen si pro takové rozhodnutí opatřit všechny podklady tak, aby shora rozvedeným podmínkám zákonem stanoveným zejména v 38, 39 a § 66 odst. 3 tr. zákoníku vyhověl. 108. Přestože Nejvyšší soud v konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněných nespatřoval obviněnými na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vytýkané procesní nedostatky, to, že si odvolací soud neopatřil potřebné podklady pro posouzení poměrů obviněných a jejich rodinných příslušníků, nezjistil alespoň rámcově rozsah majetku u každého z obviněných, a neměl tudíž potřebné informace o tom, jak uložení propadnutí popsaných nemovitostí ovlivní rodiny obviněných, zejména pokud jde o jejich obživu, je nutné jako nedostatek hodnotit jako podstatnou vadu v rámci ukládaného trestu, pro který si nevytvořil dostatečný zákonem vyžadovaný podklad. Žádnou z těchto skutečností odvolací soud neposuzoval, ale spokojil se pouze s rozhodnutím o zajištění tohoto majetku z přípravného řízení (viz č. l. 124 až 147 spisu), a spoléhal na výpisy z katastru nemovitostí (viz č. l. 2534 až 2589 spisu), což zásadně nemohlo postačovat pro spolehlivé uvážení všech skutečností, které byl povinen před rozhodnutím o tomto druhu trestu brát do úvahy. Jak totiž stanoví obecné zásady pro ukládání tohoto trestu, odvolací soud byl povinen pečlivě zvážit jak okolnosti spáchaného činu, tak i osobu a poměry pachatele (§ 39 tr. zákoníku), zvláště poměry rodinné a majetkové (§ 66 odst. 3 tr. zákoníku), a to u každého z pachatelů zvlášť. Pouhé konstatování skutečností podávajících se z výpisů z katastru nemovitostí a listů vlastnictví k jednotlivým nemovitostem a obecné zjištění o počtu dětí a pracovním zařazením pachatelů bez posouzení dalších okolností, a zohlednění celkového byť rámcového rozsahu majetku obviněných, dopadu, jaký takový trest bude mít do majetkové sféry obviněných, zejména pokud jde o jejich základní životní potřeby zahrnující mimo jiné i právo na bydlení, i jejich rodinných příslušníků, děti a osoby na nich svojí výživou závislé, tyto důkazy nepostačovaly. Tato vada se pak promítá i do absence závěru a vyváženosti tohoto trestu k ostatním druhům trestů, jež byly obviněným současně uloženy bez zohlednění podmínek § 38 tr. zákoníku. 109. V té souvislosti Nejvyšší soud jen připomíná, že jestliže státní zástupce v předmětné trestní věci považoval za vhodné či z jeho pohledu za potřebné obviněným uložit tento druh trestu, jak sám navrhoval v podaném odvolání, a brojil tak proti rozsudku soudu prvního stupně, který uložení tohoto druhu trestu s ohledem na okolnosti činu i poměry obviněných potřebným a nezbytným neshledal, bylo jeho povinností, aby již při podání obžaloby (§ 176 tr. ř.) tento druh trestu nejen navrhl obviněným uložit, ale aby již v přípravném řízení, byť byl tento majetek podle § 347 tr. ř. zajištěn, též opatřil, resp. zajistil opatřit takové podklady a důkazy, z nichž lze objasnit poměry obviněných (srov. § 89 tr. ř.), což však v posuzované věci nesplnil (č. l. 1900 až 1926 spisu). Návrh na uložení trestu propadnutí majetku státní zástupce učinil až v závěrečné řeči při hlavním líčení dne 13. 3. 2015, a to pouze s lakonickým odkazem na usnesení policejního orgánu ze dne 24. 6. 2013 založené ve spisu na č. l. 124 až 143 (č. l. 2277 spisu). Je třeba připomenout, že předmětem dokazování se rozumí okruh skutečností, jež je nutné v trestním řízení dokazovat, a proto trestní řád ukládá orgánům činným v trestním řízení mimo jiné dokazovat okolnosti důležité pro rozhodnutí ve věci samé (které jsou významné z hlediska hmotného práva), mezi nimiž nelze pominout vedle skutkových okolností ani okolnosti důležité pro uložení určitého opatření obviněnému, a to buď trestu, ochranného opatření, náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení. Tato povinnost státního zástupce vyplývá mimo jiné i z toho, že je povinen v rámci dokazování objasňovat i osobní poměry pachatele, které přímo nesouvisí se spácháním trestného činu, ovšem mohou ovlivnit úvahy při ukládání trestu nebo ochranného opatření [§ 38 odst. 1, § 39 odst. 1, § 96 odst. 1 tr. zákoníku, § 14 odst. 1 t. o. p. o., apod.]. Jde o dokazování okolností, které charakterizují osobu pachatele, a proto v rámci nich je třeba zjišťovat i jeho majetkové poměry [přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 2. 1972, sp. zn. 11 Tz 16/72 (uveřejněné pod č. 57/1972-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dále zejména ŠÁMAL P. a kol. Trestní řád I. § 1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1319, 1329]. 110. Přestože v ustanoveních § 176 a § 177 tr. ř. není výslovně uvedeno, že musí obžaloba obsahovat podklady i pro uložení trestu, tato povinnost vyplývá z postavení státního zástupce jako veřejného žalobce v kontradiktorním procesu a ze zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.), která má dopad nejen pro objasnění otázek spojených s vinou, ale má nedílný vztah k zajištění podkladů pro uložení trestu, neboť Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07 (N 86/49 SbNU 217)]. 111. Dovolací soud jen připomíná, že na obdobnou povinnost státního zastupitelství již v minulosti poukázal [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. Ts 43/2012 (uveřejněné pod č. 9/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], když zdůraznil, že na ukládání trestů má vliv i přístup státních zástupců, kteří by se také měli ve své praxi zaměřit na efektivní ukládání trestu. Byť se uvedená zásada vztahovala na ukládání krátkodobých nepodmíněných trestů odnětí svobody a alternativních trestů, jde o obecnou zásadu, jíž je nutné respektovat i u trestů majetkové povahy, kde právě majetkové poměry patří k základním podmínkám proto, aby tento druh trestů byl ukládán. Rovněž je třeba zdůraznit, že i v tomto materiálu Nejvyšší soud stanovil, že K lepšímu využívání ustanovení § 39 odst. 7 tr. zákoníku by mohla přispět i zvýšená aktivita státních zástupců při navrhování uložení přiměřeného trestu majetkové povahy ve všech vhodných případech. Přitom již v přípravném řízení by měly policejní orgány, a to i k pokynu státního zástupce ve smyslu § 174 odst. 2 písm. a) tr. ř. (příp. i § 157 odst. 2 tr. ř.), opatřovat podklady pro ukládání trestů majetkové povahy, včetně objasňování majetkových poměrů obviněného (srov. § 39 odst. 1 tr. zákoníku), což je základním předpokladem pro uložení peněžitého trestu, ale i ostatních trestů majetkové povahy . 112. Jestliže odvolací soud v projednávané trestní věci neměl ze všech uvedených důvodů v obsahu spisu dostatečné podklady (a to buď proto, že v tomto směru byly aktivity v přípravném řízení nedostatečné, anebo i proto, že si je sám neopatřil a neprovedl), pro to, aby mohl řádně poměry všech obviněných, jimž trest propadnutí majetku ukládal, posoudit tak, jak stanoví § 39 odst. 1 tr. zákoníku, neměl splněny podmínky pro to, aby tento trest uložil. Pro takový závěr nepostačovalo, že vycházel z toho, že u I. K. nebyly zjištěny žádné okolnosti ve smyslu § 66 odst. 3, věta za středníkem tr. zákoníku, které by bránily uložení i tohoto trestu, a že již zjištěné okolnosti trestné činnosti a poměry obviněného I. K., které jsou zcela standardní, svědčí pro nutnost doplnit uložené tresty odnětí svobody a zákazu činnosti i o trest propadnutí určeného majetku . Rovněž tak tomu bylo u obviněného R. M. , k němuž odvolací soud konstatoval, že je 1/3 spoluvlastníkem rodinného domu, nádvoří a zahrady v obci Č. T., katastrální území H. Ž., byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin (§ 240 odst. 3 tr. zákoníku) a tímto pro sebe nebo pro jiného získal majetkový prospěch. U tohoto obviněného nebyly zjištěny žádné okolnosti ve smyslu § 66 odst. 3, věta za středníkem tr. zákoníku, které by bránily uložení i tohoto trestu . I u tohoto obviněného soud shledal poměry standardními, z čehož dovodil nutnost doplnit uložené tresty odnětí svobody a zákazu činnosti i o trest propadnutí určeného majetku, přestože jeho příjem plynul pouze z pracovního poměru u OKD, a. s. Obdobně nedostatečné zjištění učinil i u obviněné A. R. S. , u níž trest propadnutí majetku se týkal parcely, zahrady, rodinného domu, a garáže, neboť shledal, že poměry této obviněné jsou zcela standardní, svědčí pro nutnost doplnit uložené tresty odnětí svobody a zákaz činnosti i o trest propadnutí určeného majetku. Obžalovaná má stálý příjem z pracovního poměru u společnosti Kaufland Česká republika, v. o. s., tedy příjmy má, a tudíž má prostředky pro uspokojení svých životních potřeb i své dcery v případě propadnutí uvedených nemovitostí . Podle této argumentace odvolací soud, zásadně považoval za splnění podmínek pro uložení trestu propadnutí majetku, pokud jde o poměry obviněných, že byly standardní, a obvinění měli jakýkoliv příjem, jehož výši však nezkoumal. 113. Uvedené závěry Nejvyšší soud nepovažoval za odpovídající zákonným podmínkám ani za dostatečné, a shledal je zcela nepřesvědčivými, neboť vycházely jen z povrchních zjištění, které pro uložení trestu propadnutí majetku nepostačují. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že uložený trest propadnutí majetku v dané trestní věci nemohl obstát, a proto ho podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. zrušil. Shledal totiž, že byť šlo ve smyslu § 66 odst. 1 tr. zákoníku o zvlášť závažný zločin a obvinění se snažili získat majetkový prospěch, jak toto ustanovení v návaznosti na § 39 a 38 tr. zákoníku předpokládá, nebyly zjištěny takové okolnosti spáchaného trestného činu a poměry pachatelů, které by jeho uložení opodstatňovaly.

114. K okolnostem spáchaného trestného činu odvolací soud sice přihlížel, avšak nezvažoval jeho povahu vzhledem k pravidlům pro ukládání trestu ve smyslu § 38 tr. zákoníku, ani neměl plně na paměti zásadu proporcionality, neboť uložený trest propadnutí majetku nebyl vyvážený ke všem uloženým dalším druhům trestů s přihlédnutím jen k nezbytné trestní represi, a to ani s ohledem na vzniklý následek v podobě neoprávněného majetkového prospěchu. Všichni obvinění společně (včetně obviněného J. M.) způsobili na daních českému státu škodu v celkové výši 6.674.005 Kč, což představuje hranici škody velkého rozsahu. 115. Obviněnému M. Š. byl uložen trest odnětí svobody pět roků a 6 měsíců a trest zákazu činnosti na čtyři roky jakož i peněžitý trest, obviněnému I. K. trest odnětí svobody pět roků a trest zákazu činnosti též na čtyři roky, obviněnému R. M. souhrnný trest odnětí svobody na sedm roků a šest měsíců a trest zákazu činnosti na osm roků, obviněné A. R. S. byl uložen trest odnětí svobody pět roků a trest zákazu činnosti na čtyři roky. S ohledem na to, že společně způsobená škoda činila více než 6 milionů korun u všech obviněných nelze přepínat trestní represi, neboť jen o nepatrnou část přesáhla hranici škody velkého rozsahu určující trestní sazbu u kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, podle níž byli obvinění odsuzováni, a to v rozpětí od pěti do deseti let odnětí svobody. Přestože obviněným byly ukládány tresty odnětí svobody téměř na samé spodní hranici trestní sazby, jde o tresty citelné, které jsou navíc doplněny o tresty zákazu činnosti uložené v polovině rozmezí, v nichž je lze stanovit. Odvolací soud obviněným (až na obviněného R. M., u něhož zpřísnil i trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti) uložil uvedené dva druhy trestu ve stejné výměře, a navíc uložil trest propadnutí majetku. Přičemž je třeba zdůraznit, že pokud jde o obviněné, nejedná se o nikterak majetné osoby, jak vyplynulo z výše uvedených charakteristik jejich majetkových, pracovních a rodinných poměrů rozvedených odvolacím soudem. Bylo třeba též hodnotit, že obviněný M. Š. byl sice již čtyřikrát soudně trestán, ale k těmto odsouzením nelze z důvodu osvědčení přihlížet, obviněný I. K. je osobou bezúhonnou, když k odsouzení z roku 1979 již vzhledem k odstupu času (navíc jen za přečin) nelze přihlížet, obvinění R. M. i A. R. S. jsou osobami dosud bezúhonnými. U žádného z těchto obviněných nebylo zjištěno, že by se v minulosti podíleli na prosperujících společnostech, a pokud jde o majetky, které jim byly uloženy k propadnutí, všichni je získali nikoliv v důsledku nyní projednávané trestné činnosti, ale na základě běžných způsobů nabytí majetku, navíc i před dlouhou dobou, než trestnou činnost spáchali. 116. Z hlediska proporcionality uloženého trestu a okolností, za nichž byl čin realizován, je třeba zdůraznit i dobu, která uplynula od jeho spáchání, když k němu došlo v roce 2009, což je téměř šest let předtím, než odvolací soud (25. 8. 2015) o uložení trestu propadnutí majetku rozhodl. Taková doba se jeví příliš dlouhá na to, aby bylo nutné trestní represi, byť u závažného trestného činu, neúměrně zvyšovat nad rámec obvyklý (i soudem prvního stupně považovaný za postačující). Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uložení trestu propadnutí majetku není nezbytné ani vhodné i vzhledem k době, která uplynula od spáchání činu (roku 2009). 117. Všechny tyto skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že trest propadnutí majetku u všech obviněných je trestem necitelným, pouze zvyšujícím represi trestu, aniž by přitom byl nezbytně nutný k nápravě obviněných nebo k ochraně společnosti, a podle názoru Nejvyššího soudu jej z hledisek vymezených v § 66 odst. 1 a § 39 tr. zákoníku k nápravě obviněných nebylo třeba. Potřebnou sankci za čin, jejž obvinění M. Š., I. K., R. M. a A. R. S. spáchali, zajistí uložené citelné tresty odnětí svobody a k ochraně společnosti povedou i tresty zákazu činnosti, u obviněného M. Š. rovněž peněžitý trest. 118. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, že z podnětu dovolání obviněných M. Š., I. K., R. M. a A. R. S. směřujících na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proti výroku o trestu propadnutí majetku podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 To 44/2015, ve výroku o trestu, a to v části trestů propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku těmto obviněným uložených. Protože tento druh trestu považoval za nesprávně uložený, tuto část výroku o trestu pouze zrušil a nečinil žádné jiné rozhodnutí, čímž vady, které shledal v přezkoumávaném rozsudku odvolacího soudu, sám napravil. Podle § 265 odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené části rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 119. V ostatních částech dovolání obviněných M. Š., I. K., R. M. a A. R. S. nepovažoval důvodnými, a proto kromě uvedeného ponechal přezkoumávané rozhodnutí beze změny. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu