8 Tdo 381/2013
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 381/2013-33
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2013 o dovolání obviněného D. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 8 To 97/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 4/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. V. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 49 T 4/2012, byl obviněný D. V. spolu s dalšími čtyřmi spoluobviněnými (V. D. V., H. S. N., H. C. D. a B. V. T.) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to konkrétně věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ostatních čtyř spoluobviněných. Podle § 100 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo uloženo i ochranné opatření, a to zabrání rostlinného materiálu o váze 1.365,9 g uloženého v režimovém skladu SKPV KŘ Ústeckého kraje.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedeného zločinu dopustil společně se spoluobviněnými tím, že od přesně nezjištěné doby do 11:30 hodin dne 11. 10. 2011 v obci B., okres. M., na stavební parcele č. v budově bez čísla popisného za použiti automatizovaného výbojkového osvětlení sestávajícího ze 175 lamp, ventilátorů zajišťujících vnitřní cirkulaci vzduchu, teplovzdušných konvektorů k temperování prostor, zavlažovacího systému sloužícího k hydroponnímu pěstování rostlin, uhlíkových filtrů a potrubí vzduchotechniky, jakož i roztoků obsahujících rozpuštěné látky nezbytné pro zdárný růst rostlin tzv. indoorovou metodou v optimálně vytvořených vnitřních podmínkách, organizovaně neoprávněně pěstovali a vypěstovali přesně nezjištěné množství rostlin konopí setého (Cannabis sativa), které následně usušili, čímž získali 45,98 kg sušeného rostlinného materiálu (tzv. vrcholíků) obsahující okolo 18 % psychotropní látky delta-9-tetrahydrocannabinol (THC), a dále ve stejné době a na stejném místě stejným způsobem pěstovali 855 ks rostlin konopí o velikosti okolo 90 cm a 1038 ks sazenic takových rostlin o velikosti 10 cm obsahujících v této fázi růstu okolo 3,7 % psychotropní látky delta-9- tetrahydrocannabinol (THC), ačkoli neměli k jakémukoli nakládání s rostlinami konopí oprávnění, přičemž konopí seté je omamnou látkou zařazenou do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, který je přílohou zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a delta-9-tetrahydrocannabinol je psychotropní látka zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je přílohou č. 5 citovaného zákona.

Označený rozsudek soudu prvního stupně napadlo všech pět spoluobviněných odvoláními, směřujícími proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 8 To 97/2012, byla podle § 256 tr. ř. odvolání všech obviněných zamítnuta jako nedůvodná.

Obviněný D. V. podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu, který se ho týkal. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přestože si byl vědom toho, že Nejvyšší soud nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým závěrům nižších soudů, v daném případě považoval zásah do skutkových zjištění krajského soudu, z nichž vycházel i soud vrchní, za potřebný pro existenci zásadního rozporu mezi skutkovými zjištěními, z nichž oba soudy vycházely, a provedenými důkazy.

Nalézací soud opřel své rozhodnutí zejména o skutečnost, že dovolatel je vlastníkem nemovitosti bez č. p. na stavební parcele č. v obci B., kde byla nalezena pěstírna. Soudy dále přičetly k jeho tíži, že otevřel klíči, které měl v držení v době, kdy již několikátý měsíc byla nemovitost pronajata V., jehož jméno dovedl obviněný uvést teprve v průběhu hlavního líčení. Soud nevzal vůbec v potaz, že v přípravném řízení byl obviněný vyslechnut pouze jednou. Nadto nelze hodnotit v jeho neprospěch skutečnosti týkající se osoby nájemce V. M. D., tedy že se jmenovaný nezdržuje v místě trvalého bydliště, jedná se o osobu bez živnostenského oprávnění, který není zaměstnaný v žádné malé organizaci, není vedený v evidenci uchazečů o zaměstnání, osobu, která nepodává daňové přiznání a v minulosti již potrestanou za trestné činy loupeže a vydírání, jak to činí oba soudy, když se zjevně jedná o skutečnosti, které objektivně nemohl obviněný znát. Rovněž hodnocení soudu, že obviněný disponuje nadstandardními vztahy s vietnamskou komunitou, působí jako by se dovolatel dopouštěl trestné činnosti pouze tím, že zná spoluobviněného V. D. V. deset let.

Dovolatel držení klíčů od počátku vysvětloval tím, že přední část nemovitosti užíval ke skladování drobných dílů lešení. V rozsudku nalézacího soudu je dále v jeho neprospěch hodnocena skutečnost, že teprve u hlavního líčení se zmínil o jednorázové úhradě nájemného na zbytek roku 2011 v částce 140.000,- Kč. Soud je v tomto směru nepřesný, respektive nesprávně uvádí, že se obviněný D. V. o tomto zmínil až před soudem. O tom, že byl objekt pronajat, již obviněný vypovídal spontánně v přípravném řízení, a to i včetně částky, kterou za nájem na rok 2011 převzal. Navíc k inkasu nájemného byly předloženy u hlavního líčení listinné důkazy, které potvrzují převzetí částek, nájmu a dalších úhrad za služby. Soud tyto listinné důkazy včetně podaného daňového přiznání pominul a ve svém rozsudku je nehodnotí, ač byly jako důkazy u hlavního líčení v rámci prováděného dokazování provedeny. Obdobně soud neuvěřil tvrzení obhajoby o způsobu předávání peněz a vyúčtování dovozu vody i rozsahu elektrikářských prací, ačkoliv verze dovolatele má být podle obhajoby potvrzována výpovědí svědka P. S.

Jestliže soudy opřely dokazování pouze o důkazy, které jsou popisovány v rozsudku soudu prvního stupně, nejsou podle dovolatele splněny podmínky pro to, aby mohly učinit nepochybně závěr o jeho vině. V celém řízení nebyl opatřen jediný důkaz, který by poukazoval na to, že dovolatel dělal jakékoli kroky, které by směřovaly k výrobě, nabídce či prodeji nalezené drogy. Jeho podíl na trestné činnosti je toliko dovozován z vlastnictví nemovitosti, zajištění její obslužnosti (zhotovení elektrické přípojky, dovoz vody), tedy zajištění naprosto běžných a obvyklých činností a běžného a obvyklého zázemí pro nájemce takového objektu. Podle názoru obhajoby vady dokazování nutně vedou k významné pochybnosti o skutkových zjištěních a současně i o správnosti uplatnění hmotně právních norem trestního práva.

Obviněný D. V. proto navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 8 To 97/2012, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 49 T 4/2012, jakož i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a aby podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po stručné rekapitulaci předchozího průběhu řízení a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku ve vyjádření k dovolání uvedl, že obsah konkrétních výhrad obviněného k napadenému meritornímu rozhodnutí se prakticky kryje s námitkami, které na svou obhajobu uváděl už v rámci předchozího řízení před soudem a především v řádném opravném prostředku.

Odvoláními všech pěti obviněných se soud druhého stupně náležitě zabýval a v souladu se zákonem o něm rozhodl. Dovolání je mimořádný opravný prostředek významně formalizované povahy, jehož účelem není realizace opětného všeobecného přezkumu napadeného rozhodnutí, nýbrž výlučně prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Jestliže přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, což jak již bylo uvedeno platí i v této věci, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel neúspěšně uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku.

O uplatněném dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. platí, že v jeho rámci lze úspěšně uplatnit toliko výhrady vůči aplikaci norem hmotného práva na soudem učiněná skutková zjištění. Obviněný by tedy neměl podporovat tento důvod námitkami proti skutkovému základu věci, jak je vyjádřen v popisu skutku ve výroku o vině, polemizovat s rozsahem dokazování či se způsobem hodnocení důkazů soudem nebo brojit proti procesním aspektům řízení, nýbrž by měl uvádět námitky proti vadnému hmotně právnímu posouzení tohoto skutkového stavu. Takové výtky však dovolatel nevznáší. Pod uvedený dovolací důvod by mohla zdánlivě směřovat námitka obviněného, že ve věci existuje zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V této formulaci by mohl být spatřován náznak tvrzení, že napadené rozhodnutí je zatíženo tzv. extrémním nesouladem, což je souhrnné označení pro některé zvláštní vady, jež mívají tak závažné dopady na zákonnost rozhodnutí, že jimi zatížené rozhodnutí nemůže dostát požadavkům kladeným na spravedlivé a ústavně konformní soudní rozhodnutí o vině a trestu. V konkrétních formulacích podaného dovolání se však žádný takový závažný nedostatek nevytýká a dovolatel se v zásadě omezuje pouze na polemiku se způsobem, jímž soudy vyložily provedené důkazy. Takové námitky však není možno podřadit nejen pod deklarovaný, ale ani pod žádný jiný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů (§ 265b tr. ř.). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, ani formální tvrzení o existenci tzv. extrémním rozporu bez uvedení toho, v čem konkrétně by měl v souladu s ústavně konformní judikaturou spočívat.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Krajský soud v Ústí nad Labem a z nichž v napadeném usnesení vycházel i Vrchní soud v Praze. Tuto povahu mají především námitky obviněného, spočívající ve zpochybňování způsobu, jakým soudy hodnotily jeho tvrzení o nájemní smlouvě mezi ním a V. V. M. D. ohledně předmětné budovy, a dále v hodnocení jeho tvrzení o neinformovanosti a neobeznámenosti s činností provozovanou v předmětné hale, a tedy naprosté nezúčastněnosti na celé výrobě omamných látek. Z těchto východisek potom obviněný vyvozoval, že soudy obou stupňů nedostatečně a nesprávně objasnily skutkový stav věci.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (budovu haly pronajal nyní nezvěstné osobě V. M. D., o pěstování konopí setého uvnitř nemovitosti mu nebylo nic známo, pouze využíval přední prostory haly ke skladování drobných součástí lešení) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.

Ačkoliv z textu dovolání se podává, že dovolatel v obecné rovině uplatnil výtku, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je zásadní rozpor, ze skutečného obsahu uplatněných námitek k takovému závěru nelze dospět, neboť obhajoba nenamítla ani získávání důkazů v rozporu s procesními předpisy, ani hodnocení důkazů bez jakéhokoliv možného racionálního logického základu, ani (kromě jediné, avšak věcně zcela neopodstatněné výjimky) opomenutí důkazů, nýbrž pouze hodnotila provedené důkazy s jiným v úvahu připadajícím, a často vysoce nepravděpodobným, závěrem, nadto ještě bez vzájemné souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy. Dovolatel tak sám provedené důkazy hodnotí zcela svévolně a bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (viz níže).

Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry velmi pečlivě a podrobně odůvodnil způsobem zcela odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. (viz strany 11 až 19 rozsudku). Odvolací soud nepochybil, vystavil-li na nich své rozhodnutí. Tento soud se také svědomitě a přesvědčivě vypořádal s námitkami, které se v podstatě shodují s těmi, jež byly uplatněny i v dovolání (viz strany 5, 6, 7, 8 usnesení).

Závěr o vině dovolatele (jakož i dalších spoluobviněných) soud prvního stupně opřel především i svědectví zasahujících policistů J. Č. a J. R., ale též výpovědi svědků, příslušníků policie, T. M. a J. M., svědka P. S., o protokoly o zadržení podezřelých osob dne 11. 10. 2011, protokoly o zajištění předmětů na místě činu, u obviněného H. C. D. dvou mobilních telefonů Nokia a Sony Ericsson, u V. D. V. částky 103.688,- Kč, mobilního telefonu zn. Nokia se SIM kartou a papírového kapesníku s obsahem rostliny zelené barvy, u D. V. tří mobilních telefonů zn. Nokia a tří svazků klíčů, z čehož jeden byl o devíti klíčích s karabinou, dále o odborné vyjádření z odvětví chemie, jímž bylo zjištěno, že usušený rostlinný materiál o hmotnosti 0,98 g, nalezený u V. D. V., obsahoval tetrahydrokanabinoly, tedy složky rostlin konopí, protokol o prohlídce jiných prostor ve spojení s pořízenou fotodokumentací a protokol o hledání místa činu, včetně specifikace dalších stop, které byly předmětem dalšího odborného zkoumání, a to z odvětví chemie a fyzikální chemie, důkazy výpisy z bankovních účtů u Komerční banky, a. s. (č. l. 183 205), vedených na jméno V. D. V., odborná vyjádření (č. l. 269 270 a 275 279) zabývající se zajištěným sušeným materiálem o hmotnosti 45,98 kg, odborné vyjádření z odvětví analýzy dat a zkoumání nosičů dat (č. l. 284 288 a 360 363) a další listinné materiály vztahující se k trestní minulosti a pověsti všech spoluobviněných.

Soudy správně vyhodnotily, že výpověď obviněného je naprosto nevěrohodná, protože je plná vnitřních rozporů, když navíc ani tvrzení obviněného o tom, že soudy opomenuly zabývat se jím předloženými důkazy v podobě faktur za platbu elektřiny, je zjevně nepravdivé, neboť se těmito důkazy zabýval již soud nalézací na straně 16 in fine a straně 17 shora svého rozsudku.

Soudy pečlivě rozvedly, proč skutková verze dovolatele je nejen nepravděpodobná, nýbrž prakticky zcela vyloučena. Je zcela nesporné, že dovolatel přijel na místo činu společně s obviněným V. D. V., s nímž se znal přibližně deset let a kterému v té době běžela zkušební lhůta podmíněně odloženého trestu odnětí svobody za spáchání trestného činu podle § 187a odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., tedy za přechovávání omamné nebo psychotropní látky nebo jedu ve větším rozsahu. Bez významu není ani to, že u spoluobviněného V. D. V. byl v papírovém kapesníku nalezen vzorek rostliny konopí setého, ačkoliv tento obviněný stejně jako dovolatel tvrdil, že o existenci pěstírny v předmětné budově neměl ani potuchy. Soudy tedy nehodnotily k tíži obviněného pouze samotný fakt, že se s V. D. V. dlouhodobě znal, nýbrž skutečnost, že tento byl již za drogový delikt v minulosti soudně trestán, což s ohledem na již uvedené vedlo soud k důvodnému předpokladu, že dovolateli musely být známy i předchozí aktivity spoluobviněného s předmětnou psychotropní látkou (viz strana 7 napadeného usnesení).

Ještě podstatnější pro závěr o vině obviněného D. V. je ovšem zjištění, že ač tvrdil, že neměl přístup do žádné místnosti v budově kromě oddělené části bezprostředně za vstupními dveřmi, ve skutečnosti u něho byly zajištěny klíče umožňující vstup do všech prostor objektu (strana 17 in fine rozsudku), přičemž nelze odhlédnout od skutečnosti, že vnitřní dveře nebyly zamčeny (strana 18 shora rozsudku). V tomto posledně uváděném bodě obviněný zcela protiřečí svědectvím obou zasahujících policistů T. M. a J. M., které byly protokolárně zachyceny již v průběhu přípravného řízení (č. l. 213 a 219) a poté shodně zopakovány v hlavním líčení, jakož i protokolům o zadržení podezřelých osob (č. l. 123 125). Dále soudy správně připomněly, že byl zjištěn opakovaný telefonický kontakt mezi vietnamskými státními příslušníky uzamčenými v objektu a spoluobviněným V. D. V., který s dovolatelem přijel (údajně zcela náhodou) na místo činu. To však zdaleka nejsou všechny usvědčující důkazy.

Aktivní podíl obviněného na výrobě drog totiž nebyl dovozován pouze z těchto nepřímých důkazů, nýbrž bylo zjištěno i konkrétní jednání obviněného, kterým podstatným způsobem přispíval k provádění trestné činnosti, když hradil náklady na vodu a elektrickou energii, spotřebované při pěstební činnosti. Nelze přitom nezmínit, že faktury za spotřebovanou elektřinu na řádově stotisícové částky měsíčně (tedy ve svém souhrnu několikanásobně převyšující výši údajného nájmu) byly vystavovány na jeho jméno (č. l. 239 244), nikoli na jméno údajného nájemce V. M. D., na něhož dokonce obviněný neměl ani žádný spolehlivý kontakt, ale ani na jméno společnosti obviněného, pro jejíž činnost údajně původně objekt zakoupil.

Proto není možné akceptovat výhradu dovolatele, že soudy hodnotily nesprávně v jeho neprospěch skutečnosti týkající se osoby údajného nájemce V. M. D. Soudy nepřičítaly k tíži obviněného skutečnosti, které nemohl vědět, tedy že se V. M. D. nezdržuje v místě trvalého bydliště, jedná se o osobu bez živnostenského oprávnění, která není zaměstnána v žádné malé organizaci, ani není vedená v evidenci uchazečů o zaměstnání, osobu, která nepodává daňové přiznání a v minulosti již potrestanou za trestné činy loupeže a vydírání, nýbrž to, že tyto uvedené okolnosti svědčí pro závěr, že taková osoba pravděpodobně nikdy žádnou nájemní smlouvu neuzavřela, protože není známo, že by se v době páchání trestného činu na území České republiky vůbec vyskytovala. Na tomto hodnocení nemůže nic změnit ani skutečnost, že o existenci nájemní smlouvy bez konkretizace jména nájemce se obviněný zmiňoval již v přípravném řízení.

Tvrzení obviněného, že s nezákonnou činností v jím vlastněném objektu nemá nic společného, je zcela zjevně, ba až triviálně, nepravdivé především ještě z poněkud jiného důvodu. Totiž i kdyby snad čistě hypoteticky bylo možno připustit, že by obviněný předmětný objekt pronajal V. M. D., který následně odjel do V. viz č. l. 516 (ačkoliv měl každý měsíc přebírat faktury za elektřinu položené na barelech v hale), přičemž obviněný nikdy nevstoupil do jiných než vstupních prostor objektu, přestože vnitřní dveře nebyly uzamčeny, a nevzbudil v něm třeba jen zvědavost nápadný charakteristický zápach marihuany, který podle svědectví zasahujících policistů byl cítit i vně samotné budovy, pak je již velmi nepravděpodobné, aby na místo činu přijel s osobou, která byla v telefonickém styku s osobami uzavřenými v objektu; za naprosto vyloučené je však třeba za takových okolností považovat jeho obeznámenost s tím, že se uvnitř budovy nacházejí ještě tři další V. (č. l. 213, 219 a 454 a verte).

Soud proto správně vyvodil, že obviněný spolupracoval na stíhaném trestném jednání v přímém úmyslu (strana 19 rozsudku), když v roce 2011 zajistil předmětnou výše označenou nemovitost, kterou stavebně a technicky přizpůsobil k tomu, aby zde mohlo být pěstováno konopí seté, a v součinnosti s obviněným V. D. V., který byl zřejmě hlavním organizátorem samotné produkce drogy, posléze zajistil přítomnost minimálně zbývajících třech spoluobviněných, aby se zde osobně podíleli na samotném procesu pěstování a následném zpracování rostlin konopí setého. Odvolací soud nadto správně připomenul, že podíl obviněného na celkové trestné činnosti byl velmi podstatný, neboť jako občan České republiky významně přispíval k zastření této činnosti a tvořil jakýsi nárazník mezi zbývajícími spoluobviněnými a ostatním světem, zejména tím, že jim zajišťoval nezbytnou logistickou podporu.

Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu, proto je v daných souvislostech významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal. Naopak rozsah provedeného dokazování byl pro vypořádání se s obhajobou obviněného a pro rozhodnutí o jeho vině zcela postačující. Výše uvedené důkazy ve svém souhrnu podaly takový obraz o jednání dovolatele, že o jeho vině není žádných rozumných pochybností. Je také zjevné, že v dané věci se soudy vypořádaly dostatečně s jeho námitkou, že neexistují žádné důkazy o tom, že se na výrobě drog ve velkém rozsahu vědomě podílel. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě neznamená, že lze dovodit extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a v důsledku toho i nesprávné právní posouzení skutku. Shledáno však nebylo ani porušení základních zásad spravedlivého procesu či zásady presumpce neviny, a proto zásah Nejvyššího soudu není v žádném ohledu potřebný.

Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. dubna 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková