8 Tdo 376/2013
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoník



8 Tdo 376/2013-51

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. května 2013 o dovolání obviněného K. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 12 To 428/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 74/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 1 T 74/2012, uznal obviněné K. P. a R. P., roz. Š., vinnými skutky popsaným pod body 1. až 17. výroku o vině, které právně kvalifikoval u obviněného K. P. v bodech 1. až 17. jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, a u obviněné R. P. v bodech 10., 13., a 15. až 17. jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku.

Za to soud obviněnému K. P. uložil podle § 205 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 70 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (v rozsudku blíže vyjmenovaných) a podle § 75 odst. 1, 5, 6 trestního zákoníku trest zákazu pobytu v obvodu okresu Rychnov nad Kněžnou na deset let. Obviněné R. P. soud uložil podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, podle § 70 odst. 1 písm. a), c) trestního zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (v rozsudku blíže specifikovaných) a podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na čtyři roky. Celkem 30 poškozených soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a v neprospěch obviněného K. P. poškozené Občanské sdružení R. chrámový sbor a Sociální služby města R. n. K. Krajský soud v Hradci Králové o nich rozhodl rozsudkem ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 12 To 428/2012, tak, že z podnětu odvolání obviněné R. P. a obou poškozených podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu uložený R. P. a výrok o náhradě škody ve vztahu k oběma shora jmenovaným poškozeným, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné R. P. uložil podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců, podle § 70 odst. 1 písm. a), c) trestního zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (blíže popsaných) a podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků a šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému K. P. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. chrámovému sboru škodu ve výši 48.980,-- Kč a Sociálním službám města R. n. K. škodu v celkové výši 25.536,-- Kč, přičemž tohoto poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného K. P. soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný K. P. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Denise Mitroviće podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), c) a g) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl vyloučení soudce Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou JUDr. Jiřího Fukse z toho důvodu, že jedním z poškozených je R. chrámový sbor, jehož vedoucí je snacha jmenovaného soudce Mgr. E. F., a že sbormistrem tohoto sboru je JUDr. J. F., PhD., jenž je synem tohoto soudce a sám rovněž soudcem téhož soudu. Tyto skutečnosti prý zakládají pochybnosti o nestrannosti a nepodjatosti soudce. Obviněný dále uvedl, že tyto skutečnosti zjistil až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně od spoluobviněné R. P. a namítl je tedy v rámci odvolání, odvolací soud se však s nimi nevypořádal. Podjatost soudce JUDr. Jiřího Fukse shledával dále v tom, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou obsaženy skutky, pro které nebyla podána obžaloba. Tato vada měla být odstraněna opakováním celého hlavního líčení, neboť sám soud prvního stupně uvedl, že při svém rozhodování byl marginálně těmito skutky ovlivněn.

V další části svého podání obviněný [zřejmě v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť to výslovně neuvedl] brojil proti tomu, že odvolací soud nijak nezohlednil, že soud prvního stupně nezjistil skutkový stav, o němž by nebyly dány důvodné pochybnosti. Oba soudy vycházely pouze z nepřímých důkazů, které netvoří uzavřený kruh, a jejich rozhodnutí jsou postavena na diskutabilních kriminalistických metodách, jakými jsou shoda laku, shoda obuvi, pachové a mechanoskopické stopy a ryze spekulativní výpis o telekomunikačním provozu. Soudy si neuvědomily, že spoluobviněná je jedinou osobou, s níž se ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedm let stýkal, nikomu jinému tedy volat nemohl, protože nikoho jiného nezná. Svědci také k jeho osobě nic konkrétního neuvedli, jednalo se spíše o řadu amatérských detektivů (v této souvislosti zpochybnil zejména výpověď svědkyně M. V.), soudy jejich výpovědi vyhodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že byl vyslechnut po zahájení trestního stíhání bez přítomnosti obhájce, ačkoli orgány činné v trestním řízení věděly, že bude stíhán vazebně, a měly tak předpokládat existenci nutné obhajoby. Z toho dovodil, že vzhledem k závažnému porušení jeho práva na obhajobu nelze výsledky z výslechu použít vůči němu pro vydání meritorního rozhodnutí.

Ohledně uložených trestů obviněný namítl (aniž uvedl, pod který z dovolacích důvodů chce tuto námitku podřadit), že jsou nepřiměřené, protože trestná činnost mu nebyla řádně prokázána. Pokud jde o trest propadnutí věci, soud prý neprovedl žádný důkaz o jejím vlastnictví.

Vzhledem k uvedenému obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že obviněný uplatnil námitku podjatosti již v odvolání, tudíž se citovaného dovolacího důvodu domáhat může. Poté, co státní zástupce nastínil teoretické teze k námitce podjatosti, uvedl, že soudce JUDr. Jiří Fuks žádný významnější poměr k poškozenému (R. chrámovému sboru) neměl. Skutečnost, že se na jeho chodu určitým způsobem podílí další osoby, k nimž se tento soudce v poměru (příbuzenském) nachází, však nedosahuje potřebné intenzity, jež by mohla odůvodnit výjimečný postup podle § 31 odst. 1 tr. ř. (při jisté míře analogie odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 6 Tz 50/2012). Podle státního zástupce je nutné zohlednit, že soudce musí být ve vztahu ke své funkci profesionál, jenž je povinen postupovat v řízení nestranně, a v případě, že shledá na své straně důvody vyloučení (mimo jiné) ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., je povinen postupovat podle § 31 odst. 1 tr. ř. Jmenovaný soudce však žádné takové zjištění neučinil, žádné pochybení nekonstatoval ani soud odvolací, jenž v postupu soudu prvního stupně nelze shledat nic, co by svědčilo o zvláštním vztahu JUDr. Jiřího Fukse, který by mu bránil v nestranném rozhodnutí. Na popsaných závěrech ničeho nemění ani zmínka soudu prvního stupně o dalších případech obdobných útoků, které byly obviněnému původně kladeny za vinu, pro které však na obviněného nebyla podána obžaloba. Taková poznámka byla do jisté míry zbytečná, avšak byla výslovně učiněna pouze na okraj, aniž by existence těchto dalších útoků byla jakkoli obviněnému kladena k tíži, a naopak bylo řečeno, že právě tyto obdobné útoky obviněnému přičítány nejsou pro nedostatek důkazů.

Státní zástupce obviněnému nepřisvědčil ani ve výhradách týkajících se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Zdůraznil, že po zahájení trestního stíhání obviněného nevznikl žádný z důvodů nutné obhajoby, proto mohly být prováděny úkony vyšetřování bez přítomnosti obhájce. Pokud jde o tvrzení obviněného, že orgány činné v trestním řízení měly presumovat vazební řízení, státní zástupce uvedl, že policejní orgán sice mohl mít jistou představu o tom, že by mohly být naplněny důvody vazby, nicméně i tak bylo zcela důvodné provést výslech obviněného za účelem zjištění jeho postoje k věci a teprve následně učinit podnět (k případnému návrhu na vzetí do vazby). Teprve po akceptaci podnětu státním zástupcem mohl být učiněn návrh, o kterém závazně rozhodl soud. Do okamžiku takového rozhodnutí jsou však jakékoli presumpce předčasné a policejní orgán je povinen postupovat podle § 164 odst. 1 věta první tr. ř. Státní zástupce rovněž konstatoval, že obviněný byl před předmětným výslechem řádně poučen zejména o právu odepřít výpověď, čehož také z větší části využil, neboť v zásadě vypovídal pouze ke skutkovému ději popsanému v bodě 17. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a spáchání další trestné činnosti odmítl. Jeho výpověď tak pro jeho odsouzení ani neměla podstatný dopad.

K poslednímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že soudy činné ve věci sice primárně vycházely z nepřímých důkazů, které však ve svém souhrnu tvořily ucelený řetězec umožňující konstatování viny obviněného. Domníval se proto, že existenci extrémního rozporu dovodit nelze.

K námitkám obviněného o údajné nepřiměřenosti uložených trestů státní zástupce zdůraznil, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (odkázal přitom na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).

Ve vztahu ke zmíněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (avšak obviněným neuplatněnému) by podle státního zástupce do jisté míry mohlo být relevantní tvrzení, že nebylo prokázáno vlastnictví k věcem, stran kterých byl obviněnému uložen trest propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního zákoníku. K tomu státní zástupce stručně uvedl, že se ve všech případech (všech takto postižených věcí) jednalo o předměty, které byly jím nebo spoluobviněnou vydány jako majetek obviněného, popřípadě které byly zajištěny u obviněného při domovní prohlídce. Závěr o naplnění požadavku podle § 70 odst. 2 trestního zákoníku s odkazem na § 135 trestního zákoníku (pro který postačuje skutečnost, že obviněný fakticky nakládá s věcí jako vlastní, aniž by musel být právním vlastníkem) byl zcela namístě, když ani obviněný v průběhu řízení žádnou jinou argumentaci neuplatnil.

Státní zástupce v závěru svého vyjádření konstatoval, že obviněný neuplatnil ani jeden z důvodů dovolání relevantně, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

První z obviněným uplatněných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Zákonná podmínka uvedená ve větě za středníkem je nepochybně splněna, neboť obviněný již ve svém odvolání namítal okolnosti, pro něž považoval soudce JUDr. Jiřího Fukse za vyloučeného. Pokud jde o primární podmínku, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je třeba uvést, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Jestliže je v dovolacím řízení uplatněna obsahově shodná námitka podjatosti vůči předsedovi senátu soudu prvního stupně, o které bylo v předcházejícím řízení již pravomocně rozhodnuto postupem podle § 31 tr. ř., pak dovolací soud při posuzování uplatněného dovolacího důvodu přezkoumá opodstatněnost právního závěru, že u dotčeného soudce nejsou dány důvody k jeho vyloučení předpokládané ustanovením § 30 odst. 1 tr. ř. též z hlediska správnosti skutkových zjištění, na jejichž podkladě byl v rozhodnutí o vyloučení takový závěr učiněn (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 19/2003 pod č. T 462).

Nejvyšší soud při posuzování této dovolací námitky shledal, že identickou námitkou podjatosti podrobně popsanou v dovolání obviněného se zabýval již odvolací soud, který nedovodil, že by soudce JUDr. Jiří Fuks měl k poškozené společnosti R. chrámový sbor takový vztah, který by zakládal jeho podjatost. Zdůraznil, že jeho představitelé nebyli jednáním obviněného nikterak dotčeni, neboť jim nevznikla škoda jakožto soukromým osobám. Finanční hotovost uložená v pokladničkách, krabičkách a obálkách byla navíc odcizena z kanceláře daňových poradců a mimo jiné patřila i občanskému sdružení. Soudce sám k poškozenému občanskému sdružení žádný vztah nemá, z jeho postupu při projednávání celé věci nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o jeho podjatosti.

Nejvyšší soud po zvážení uvedených okolností shledal, že závěry učiněné již odvolacím soudem při rozhodování o případném vyloučení jmenovaného předsedy senátu soudu prvního stupně, jsou správné. Skutečnosti, na které obviněný poukázal v dovolání, nejsou natolik významné, aby mohly tyto závěry jakýmkoliv způsobem zpochybnit. Jedná se totiž pouze o dovolatelovu domněnku vycházející z mylné představy, že soudce rozhodující ve věci musí stranit zájmové organizaci, ve které se ve svém volném čase angažují jeho blízcí. Osoby blízké soudci JUDr. Jiřímu Fuksovi (jeho snacha a jeho syn) však nebyly do věci nikterak vtaženy a jim osobně žádná majetková škoda nevznikla. Za těchto okolností pouhý příbuzenský vztah těchto osob ke jmenovanému soudci nemůže bez dalšího vyvolat pochybnosti o jeho nestranném a nezávislém rozhodování.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani zmínka soudu prvního stupně o dalších případech obdobných útoků, které původně byly obviněnému kladeny za vinu, pro něž však nakonec nebyla podána obžaloba. Tato zmínka sice nebyla příliš vhodná, soud prvního stupně ji však učinil jen pro úplnost, aniž by existenci dalších dílčích útoků jakkoliv obviněnému přičítal k tíži (naopak výslovně uvedl, že právě tyto obdobné útoky pro nedostatek důkazů obviněnému přičítat nelze).

Nejvyšší soud proto v této části nemohl považovat dovolání obviněného za důvodné.

Obviněný dále uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jenž je dán, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.

Z uvedené zákonné citace je zřejmé, že jde o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tato situace je důvodem dovolání bez ohledu na skutečnost, z jakého důvodu uvedeného v § 36 tr. ř. musel mít obviněný v řízení obhájce, popřípadě zda šlo o jediný důvod nutné obhajoby či více takových důvodů. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [srov. například čl. 6 odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto se též porušení práva na obhajobu považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 48/2003, č. 23/2007-II. Sb. rozh. trest., příp. rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 17/2002 pod č. T 413 a svazku 19/2003 pod č. T 455).

V posuzovaném případě obviněný namítl, že po zahájení trestního stíhání byl vyslechnut bez obhájce, ačkoliv orgány činné v trestním řízení měly předpokládat, že nastane důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Ani této dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud nepřisvědčil, neboť po zahájení trestního stíhání obviněného nevznikl žádný z důvodů nutné obhajoby. Jak již správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 13. 4. 2012 pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž za přísnější z nich byl ohrožen sazbou na jeden rok až pět let. Z tohoto pohledu se tedy o případ nutné obhajoby ve smyslu dikce ustanovení § 36 tr. ř. nejednalo. Podstatné rovněž je, že obviněnému se dostalo náležitého poučení o jeho procesních právech, zejména o tom, že již při podání vysvětlení má právo na právní pomoc advokáta [§ 158 odst. 4) tr. ř.]. V další argumentaci lze odkázat na vyjádření státního zástupce (srov. shora), s nímž se Nejvyšší soud identifikoval.

Konečně obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Některé námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob provedení důkazů z jejich strany (konkrétně když namítal, že soudy nevycházely z přesvědčivých důkazů, že trasologická stopa prokázala pouze druhovou shodu, že pachová stopa neprokázala jakoukoliv souvislost s jeho osobou, že z výslechu svědků se nic konkrétního k jeho osobě nezjistilo a že zjištěné nepřímé důkazy netvoří ucelený řetěz na sebe logicky navazujících důkazů). V důsledku toho se totiž primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Námitku nepřiměřenosti uloženého trestu nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 58, 59 trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).

Stejně tak dovolací soud považoval za nepřípadnou i dovolatelovu námitku, že soudy se nezabývaly objasněním vlastnictví k věci, o jejímž propadnutí nakonec rozhodly. I v tomto směru lze v podrobnější argumentaci odkázat na výstižné vyjádření státního zástupce (opět srov. shora).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a