8 Tdo 375/2009
Datum rozhodnutí: 08.04.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 375/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2009 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 50 To 524/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 24 T 87/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 24 T 87/2008, byli obvinění M. H. a K. N. uznáni vinnými, že:

dne 18. 1. 2008 v době před 23:30 hod. poté, co byli převezeni mladistvým J. S., s dalšími dvěma dosud neustanovenými osobami vozidlem zn. Seat Toledo z dosud přesně neustanoveného místa v K. V. do Ch. v ul. Ř., okr. S. a ve vozidle převzali od ml. J. S. 2 ks bavlněné černé kukly s otvory pro oči a pusu, pak společně s dalšími dvěma dosud neustanovenými osobami v době od 23:30 hod. dne 18. 1. 2008 do 00:30 hod. dne 19. 1. 2008 vešli do domu v Ch., ul. Ř., okr. S., kdy nejméně dva z nich byli maskováni kuklami, následně zaklepali na vstupní dveře do bytu poškozeného J. E., který dveře do svého bytu otevřel a po zjištění, že před ním stojí čtyři muži, chtěl dveře uzavřít, což se mu ale nepodařilo, neboť jeden z mužů dal mezi dveře a práh dveří nohu a tím mu zabránil v uzavření dveří do bytu, poté násilně bez souhlasu poškozeného do bytu vnikli, kdy ten se před nimi snažil ukrýt v místnosti, která se nachází vlevo za vstupními dveřmi, kam jej maskovaní muži následovali, zde pak poškozeného fyzicky napadli opakovanými údery pěstmi do hlavy a obličeje a kopy do těla, a když do místnosti vstoupil V. O., host poškozeného, fyzického napadání zanechali a byt opustili, přičemž uvedeným jednáním způsobili poškozenému zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření v K. k. n., a. s., Nemocnice v S., na chirurgické ambulanci, neboť utrpěl četné hematomy na hlavě a ve tváři, ojedinělé oděrky bez tržných ran s pracovní neschopností od 21. 1. 2008 do 12. 3. 2008 .

Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a pokus ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle § 238 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. soud každému z nich uložil úhrnný trest odnětí svobody, a to obviněnému M. H. v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a obviněnému K. N. sice také v trvání osmnácti měsíců, ale jeho výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.

Citovaný rozsudek napadl odvoláním jen obviněný M. H. Krajský soud v Plzni o něm rozhodl usnesením ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 50 To 524/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. H. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) prostřednictvím svého obhájce JUDr. Z. S. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný uvedl, že podle výsledků dokazování přišel do bytu poškozeného nikoli s úmyslem způsobit mu poranění, ale pouze jej zastrašit. Proto vůči poškozenému použil pouze lehké kopy do horní části těla s úmyslem mu nezpůsobit zranění, přičemž byl obut do lehké sportovní obuvi. Zatímco jeho jednání bylo v souladu s předchozí dohodou (bylo domluveno poškozeného pouze zastrašit, nikoli ho zbít a způsobit mu zranění, které by vykazovalo znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák.), spoluobviněný K. N., který poškozeného napadl údery pěstí do obličeje, a další dva neustanovení pachatelé jednali v rozporu s touto jejich dohodou. Dále uvedl, že ze skutkových zjištění, že nemohl svým podílem poškozenému způsobit zranění a proto nemůže být odpovědný za jednání spolupachatelů, kteří evidentně postupovali v rozporu s předem dohodnutým postupem vůči poškozenému . Soudy obou stupňů se proto podle jeho přesvědčení dopustily pochybení, pokud jej uznaly vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. Současně výslovně uvedl, že proti právní kvalifikaci podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. nemá námitek.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Námitku týkající se excesu některého ze spolupachatelů (v tomto případě vlastně všech dalších spolupachatelů s výjimkou dovolatele) z rámce společné dohody by za určitých okolností bylo možno považovat za námitku hmotněprávního charakteru, musela by však vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. V předmětné trestní věci však tomu tak není. Dovolatel sice výslovně nepolemizoval s úplností provedeného dokazování nebo s hodnocením důkazů soudy, fakticky však svoje námitky opřel o taková skutková zjištění, která ze soudních rozhodnutí nevyplývají.

Podle státního zástupce ze skutkových zjištění nevyplývá existence nějaké předchozí dohody mezi spolupachateli v tom směru, že intenzita násilí použitého vůči poškozenému bude omezena natolik, aby mělo pouze zastrašující charakter a aby mu nebylo způsobeno zranění. Vyplývá však z nich, že na fyzickém napadání poškozeného se všichni spolupachatelé podíleli prakticky rovnocenně, když jej fyzicky napadli opakovanými údery pěstmi do hlavy a obličeje a kopy do těla. Obviněný poškozeného nejméně třikrát kopl do horní části těla a tloukl jej pěstí i do hlavy (ze skutkových zjištění přitom nevyplývá, že by nějak záměrně tlumil intenzitu kopů). Soudy rovněž neučinily skutkové zjištění o tom, že dovolatel byl při útoku obut do lehké sportovní obuvi, když soud druhého stupně tento údaj uvedl pouze v rámci reprodukce odvolacích námitek obviněného.

Státní zástupce své úvahy uzavřel s tím, že dovolací námitky obviněného vycházejí z jiných skutkových zjištění než z těch, o která soudy opřely svá rozhodnutí, a deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně směřují do skutkových zjištění, která soudy obou stupňů učinily. Obviněný v podaném dovolání konstruoval vlastní skutkovou verzi odlišnou od zjištění soudů, v závislosti na ní zpochybňoval závěr o správnosti právní kvalifikace pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. a vyvozoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jimiž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a