8 Tdo 37/2017
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku



8 Tdo 37/2017-22

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání obviněného D. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 10 To 24/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 10/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný D. B. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 3 T 10/2015, uznán vinným, že
dne 10. 7. 2015, v době od 19.00 hod. do 19.15 hod., v P. S., na ul. Č., na chodníku u OD Albert, ve značně podnapilém stavu, při chůzi předešel poškozeného J. L., poté s cílem získat finanční hotovost se k němu vrátil a prudce jej oběma rukama strčil do hrudníku, což poškozený nečekal a upadl na chodník na záda a levý bok, následně mu se slovy: a to je taky moje vytrhl z ruky bankovku v hodnotě 200 Kč, kterou poškozený držel v ruce, protože si ji po nákupu nestačil zandat do peněženky, a z místa rychlou chůzí odešel, přičemž v důsledku pádu na zem poškozený utrpěl zlomeninu horního konce levé stehenní kosti mezi chocholíky a zlomeninu dolních konců kostí levého předloktí (kosti vřetenní a zobcovitého výběžku kosti loketní), kteréžto zranění je považováno za vážnou poruchu zdraví, neboť omezilo poškozeného v obvyklém způsobu života bolestivostí poranění, nutností podrobit se operaci a omezením hybnosti levé horní a levé dolní končetiny, a to nejméně po dobu dvou měsíců. 2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ústavní formě. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, Na Perštýně 359/6, Praha 1, částku 120. 679 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného J. L. (dále převážně jen poškozený ), s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání (státní zástupkyně je podala v neprospěch obviněného do výroku o trestu). Vrchní soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 10 To 24/2016, tak, že
I. podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 3 T 10/2015-341, zrušil toliko ve výroku o ochranném léčení protitoxikomanickém a ve výroku, kterým byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozený J. L. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

II. podle § 256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítl.

4. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Capouška proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 5. V podrobnostech dovolatel rozvedl, že skutek tak, jak byl popsán a zjištěn soudy obou stupňů, nelze právně podřadit pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Namítl, že shromážděné důkazy nesvědčí pro jeho úmyslné jednání s cílem zmocnit se finanční hotovosti, které současně sám popřel, a v této souvislosti poukázal na to, že nejen v rozhodný den, ale i předtím měl k dispozici dostatek finančních prostředků, a tudíž neměl žádnou potřebu získat finanční hotovost protiprávním způsobem. Dále tvrdil, že celý tento velmi nešťastný incident měl počátek v jeho prvotním kontaktu s poškozeným, kdy o něj nechtěně zavadil, a následná verbální reakce poškozeného byla příčinou toho, že se k němu vrátil několik kroků zpět. Zdůraznil, že jeho jednání poté mělo charakter zkratkovitého jednání (jak je ostatně uvedeno i ve znaleckém posudku), jednalo se o náhlý impuls, který nemohl být nijak promyšlen, natož plánován (to vše s ohledem na míru alkoholu, kterou byl ovlivněn), a proto v tomto případě nelze přisvědčit právnímu závěru soudu prvního stupně a dovodit jeho úmyslné jednání, a to ani nejméně úmysl nepřímý. Uvedl, že závěr o úmyslu musí být konkrétně prokázán a nemůže být v žádném případě obecně opřen o jeho předchozí trestní minulost tak, jak to učinily soudy obou stupňů; s poukazem na to, že v minulosti již byl pro shodný trestný čin odsouzen, či z důvodu totožného modu operandi (jak uvedl odvolací soud) nelze v žádném případě dospět k závěru o formě zavinění a právní kvalifikaci.

6. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný vyslovil názor, že právní závěry obou soudů nižších instancí jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudům obou stupňů vytkl rovněž to, že z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá žádný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

7. Z těchto důvodů dovolatel v samém závěru svého podání navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. 8. K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která uvedla, že obviněným namítaný tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry v souvislosti s jeho stěžejní výtkou nedostatku úmyslného zavinění v daném případě nenastal, neboť soudy bez důvodných pochybností dospěly k závěru, že se přisouzeného jednání dopustil minimálně v úmyslu nepřímém, který též v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě zdůvodnily z toho hlediska, které skutečnosti a z jakých důvodů v tomto směru vzaly za prokázané; tyto výhrady jsou tedy i totožné s odvolacími námitkami a odvolací soud jejich důvodnost již přezkoumal.

9. Státní zástupkyně následně zdůraznila, že při posouzení povahy dovolatelova zavinění ve vztahu k jeho úmyslu zmocnit se cizí věci soudy zcela správně vycházely ze zjištěné situace, za které se s poškozeným dostal daného dne do kontaktu a kterou rozhodně nemohly označit za nešťastnou náhodu, při které o poškozeného tzv. nechtěně zavadil, a to za stavu, kdy jej cíleně předešel a sebral mu bankovku, a připojil tak jednoznačný slovní komentář, že nemohlo být pochyb o tom, že jeho záměrem bylo dostat bankovku do své dispozice. Obhajoba obviněného, že peníze akutně nepotřeboval, není z hlediska posouzení otázky jeho zavinění rozhodující, neboť takto odůvodněná chybějící motivace mu nezabránila, aby přisouzeným způsobem nejednal. Opatřená skutková zjištění nevypovídají ničeho o tom, že v posuzovaném případě byl dán podnět k dovolatelově zkratkovitému jednání impulsem ze strany poškozeného, a tomu také odpovídá způsob, jakým znalec z odvětví psychologie a psychiatrie posoudil emocionální stránku povahy obviněného vyznačující se stěžejním rysem její nevyváženosti, lability, impulzivity a vznětlivosti, především pak ve stavu opilosti; výsledkem byl právě onen násilný způsob, jakým do poškozeného v záměru získat jím drženou bankovku oběma rukama strčil, a tudíž musel být srozuměn s tím, že se mu tento jen stěží bude moci bránit v poloze na zádech, zvláště pak v jeho zřetelně pokročilém věku. Jestliže soudy vedle zmíněných okolností neopomenuly přihlédnout k trestní minulosti obviněného, resp. k jeho zkušenostem se speciální recidivou a obdobným modem operandi, pak nepochybily, ale naopak zohlednily subjektivní stránku jeho jednání ve všech dostupných souvislostech. Státní zástupkyně doplnila, že subjektivní stránku ve formě minimálně nedbalostního zavinění ve vztahu k těžšímu následku jeho jednání v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného dovolatel ve svém podání nenapadl. 10. S ohledem na to, že povaha argumentace obviněného, jenž se omezil toliko na vlastní způsob vyhodnocení provedeného dokazování, aniž by vyložil, že v jeho případě je rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy extrémní intenzity, neodpovídala judikovaným podmínkám výjimečného zásahu do těch skutkových zjištění, která se stala rozhodnými pro shodný závěr soudů obou stupňů, že se přisouzeného jednání vůči poškozenému dopustil v úmyslné formě, a to minimálně v nepřímém úmyslu, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. 11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 13. 1. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici. 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. 13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). 15. Z tohoto pohledu lze jen se značnou mírou tolerance považovat dovolací argumentaci obviněného, jež spočívala na jeho stěžejní námitce o absenci subjektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě úmyslného zavinění, za podřaditelnou pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrzení o nedostatku jeho úmyslu ve vztahu k zmocnění se cizí věci, v posuzovaném případě konkrétně finanční hotovosti, totiž obviněný odůvodňuje převážně výhradami k průběhu skutkového děje, přičemž jednak vytýká soudům obou stupňů, že na podkladě nesprávného hodnocení provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, a jednak provádí vlastní hodnocení provedených důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje; tak je tomu v případě, když poukazuje na to, že měl v době, kdy se daného jednání dopustil, dostatek finančních prostředků, a tvrdí, že příčinou jeho jednání byla verbální reakce poškozeného na to, že o něj předtím nechtěně zavadil, a že jeho jednání poté mělo charakter zkratkovitého jednání, náhlého impulsu, který nemohl být nijak promyšlen, natož plánován (to vše s ohledem na míru alkoholu, kterou byl ovlivněn). Takové jeho námitky směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů obou stupňů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily, a stojí tudíž mimo jím tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 16. Obviněný v souvislosti s výše uvedenými námitkami ve svém dovolání rovněž vyslovil názor, že právní závěry obou soudů nižších instancí jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudům obou stupňů vytkl rovněž to, že z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá žádný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. 17. K uvedené argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). 18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). 19. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 7 a 8 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. zejména jeho strany 4 a 5). 20. Jestliže obviněný ve svém dovolání vyslovil názor, že v důsledku zmíněného tzv. extrémního nesouladu soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru o tom, že se posuzovaného jednání, a to ve vztahu ke zmocnění se finanční hotovosti, dopustil minimálně v nepřímém úmyslu, a tudíž skutek nesprávně právně posoudily jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, lze tuto námitku (se značnou mírou tolerance, neboť jak již bylo shora uvedeno ji spojil do značné míry s výhradami procesní a skutkové povahy) považovat z hlediska výše citovaného důvodu dovolání za relevantní. 21. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná. 22. K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví .

23. Trestný čin loupeže má dva objekty, jimiž jsou osobní svoboda a majetek, přičemž trestní zákoník zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, přičemž násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728 až 1730). 24. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací, obviněný (zkráceně vyjádřeno) ve shora uvedené době a na shora uvedeném místě ve značně podnapilém stavu, při chůzi předešel poškozeného , poté s cílem získat finanční hotovost se k němu vrátil a prudce jej oběma rukama strčil do hrudníku, což poškozený nečekal a upadl na chodník na záda a levý bok, následně mu se slovy: a to je taky moje vytrhl z ruky bankovku v hodnotě 200 Kč, kterou poškozený držel v ruce , protože si ji po nákupu nestačil zandat do peněženky, a z místa rychlou chůzí odešel, přičemž v důsledku pádu na zem poškozený utrpěl (výše popsané) zranění , (které jej) omezilo v obvyklém způsobu života po dobu dvou měsíců.

25. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obžalovaný se doznal, že do poškozeného strčil, až upadl, a sebral mu bankovku z násilného napadení poškozeného s loupežným cílem jej usvědčuje poškozený J. L., který uvedl, že když vycházel z OD Albert s bankovkou v hodnotě 200 Kč v ruce, kterou si ještě nestihl vložit do peněženky, otočil se k němu obžalovaný . motající se, něco mu řekl, a pak ho prudce strčil do hrudníku, v důsledku čehož poškozený upadl na záda a částečně na bok. Obžalovaný, který jej napadl, mu pak se slovy: a to je taky moje vytrhl bankovku z ruky a rychle odešel poškozený v důsledku pádu utrpěl zranění mající charakter vážné poruchy zdraví shromážděné důkazy svědčí pro úmyslné jednání s cílem zmocnit se finanční hotovosti, neboť obžalovaný měl poškozeného nejprve předejít asi o 10 metrů, následně se otočit a vrátit se k poškozenému, kterého prudce strčil do hrudníku, až upadl, a poté mu měl sebrat bankovku. Nešlo tedy o nějaké náhodné opilecké zavrávorání (srov. strany 7 a 8 tohoto rozsudku).

26. Odvolací soud na str. 3 a 4 odůvodnění svého usnesení k tomu dále uvedl, že z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny v podstatě všechny potřebné důkazy, které mohly k objasnění skutkového stavu věci přispět a nalézací soud si tak vytvořil patřičný skutkový základ pro svoje rozhodnutí shromážděné důkazy městský soud pak hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. soud prvého stupně také k tomu v odůvodnění napadeného rozsudku, které odpovídá kritériím § 125 odst. 1 tr. ř., vyložil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení tvrzení, že nebyl vůbec prokázán záměr obžalovaného získat do dispozice cizí věci, vyvrací výpověď poškozeného, který mimo jiné popsal, jak se k němu obžalovaný vrátil a s jakým slovním doprovodem mu sebral bankovku, kterou si předtím nestačil uklidit poškozený přitom popřel předchozí slovní konflikt, o který se opírala obhajoba obžalovaného, a o věrohodnosti jeho výpovědi nevznikly žádné pochyby, když jinak líčí událost v podstatě shodně jako obžalovaný sám . 27. S ohledem na učiněná skutková zjištění opřená o provedené důkazy, formulovaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací, a rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na posuzovaný skutek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy použitá právní kvalifikace (jíž přisvědčila i státní zástupkyně ve svém výstižném vyjádření) je správná a zákonná. 28. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný poté, co při chůzi předešel poškozeného, se záměrně k němu vrátil, a s cílem získat bankovku, kterou poškozený viditelně držel v ruce, neboť si ji nestačil uložit po nákupu do peněženky, prudce jej oběma rukama strčil do hrudníku, v důsledku čehož poškozený upadl, a následně mu se slovy a to je taky moje vytrhl bankovku z ruky a z místa rychlou chůzí odešel. Z násilného způsobu jednání obviněného a rovněž ze slovního vyjádření, jímž je doprovodil, je nepochybné, že nešlo o pouhé nechtěné zavadění o poškozeného a následné zkratkovité jednání v důsledku reakce poškozeného, nýbrž že se tohoto jednání dopustil úmyslně, a to v úmyslu přinejmenším nepřímém, neboť musel být minimálně srozuměn [srov. § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] s tím, že poškozený, téměř osmdesátiletý muž, se po pádu na zem, v poloze na zádech bude moci stěží bránit odejmutí bankovky (obviněný je třicetiletý muž v plné síle). 29. V důsledku pádu na zem poškozený utrpěl zranění mající charakter vážné poruchy zdraví [srov. § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku], neboť pohybové problémy u něj přetrvávaly ještě v době rozhodnutí soudu prvního stupně (tj. půl roku poté). 30. Lze proto učinit závěr, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Soudy nižších instancí tudíž nepochybily, pokud daný skutek právně posoudily podle citovaného zákonného ustanovení. 31. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou stupňů, které se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly. 32. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 33. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2017

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu