8 Tdo 367/2011
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 251 odst. 1 tr. zák., § 4 odst. 1 písm. a) tr. zák.



8 Tdo 367/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2011 o dovolání obviněného M. C. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 55 To 78/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 269/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. C. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 7 T 269/2009, byl obviněný M. C. uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 22. 12. 2004 v Č. T., okres K., na ulici J. v autobazaru M., uzavřel jako soukromý podnikatel, podnikající pod obchodním jménem M. C. A., kupní smlouvu s ROMBA Consulting, s. r. o., O., zastoupenou jednatelem J. J., na základě které odkoupil motorové osobní vozidlo zn. Volkswagen Passat Sedan 1,9 TDi, tmavě zelené metalízy, a toto vozidlo užíval až do 21. 6. 2005, kdy je odprodal H. P., přičemž uvedené vozidlo odkoupil, užíval a následně převedl na jiného i přesto, že od počátku věděl o tom, že ROMBA Consulting, s. r. o., O. pořídila vozidlo podvodným způsobem na leasing, v době odprodeje vozidla obviněnému, nebyla jeho majetkem a nebyla tedy oprávněna s vozidlem disponovat.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 251 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, a tento trest byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 55 To 78/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný.

Prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Hampla podal obviněný proti uvedenému usnesení odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž nejprve rozvedl průběh ve věci provedeného řízení s konstatováním obsahu výroků napadených rozhodnutí a vylíčením některých pasáží. z obsahu jejich odůvodnění. Obviněný uvedl, že má za to, že došlo k pochybení, pokud byl uznán vinným pro trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. b) tr. zák., když správná právní kvalifikace měla být podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za podstatné obviněný považoval, že ačkoli bylo jeho jednání hodnoceno jako trestný čin podílnictví, neměl soud pro tento právní závěr dostatečné podklady v provedených důkazech. Obviněný zejména brojil proti tomu, že oba soudy své úvahy a závěry o jeho vině založily na obsahu výpovědi svědka J. J., k níž vyjádřil a rozvedl výhrady, na jejichž podkladě s uvedenými závěry soudů nesouhlasil, a to s odkazem na konkrétní citace předmětných výpovědí. Obviněný naznačil, že věc není založena na podkladě objektivního hodnocení provedených důkazů, které byly hodnoceny jen jednostranně v jeho neprospěch. Nelze dospět k závěru, že se jedná o předmětný trestný čin, neboť nebyla zejména subjektivní stránka. Podle obviněného je nezbytné, aby byla jednoznačně prokázána vědomost pachatele o tom, že předmětná věc je věcí získanou trestným činem. Z provedených důkazů se nepodávají konkrétní skutečnosti o tom, jak přesně měl být obviněný vyrozuměn o tom, že se jedná o věc, která byla získána trestným činem, a kdo konkrétně v něm tuto vědomost vyvolal. Na základě zjištěných a prokázaných skutečností tak není možné u daného trestného činu učinit právní závěr o jeho zavinění.

Na základě shora uvedeného obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 55 To 78/2010, a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že v předmětné trestní věci jsou skutkové okolnosti, ze kterých mohl obviněný v okamžiku, kdy uzavíral s J. J. kupní smlouvu, usuzovat na specifický podvodný úmysl. Státní zástupce poukázal na časový průběh skutkového děje, neboť když dne 22. 12. 2004 obviněný uzavíral smlouvu s J. J., věděl nejen o tom, že tento vůz je v leasingu, ale navíc musel být již s ohledem na obsah a charakter uzavírané smlouvy, stáří předmětného vozidla a způsob, jakým se domlouval na kupní ceně a ze samotné kupní ceny předmětného vozidla, přinejmenším srozuměn, že spoluobviněný měl již v době uzavírání leasingové smlouvy v úmyslu nejenom neplatit dohodnuté leasingové splátky, ale i současně znemožnit či zmařit možnost realizace odebrání vozidla pachateli ze strany leasingové společnosti. Podle státního zástupce nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že za vozidlo spoluobviněnému J. J. obviněný zaplatil částku 200.000,- Kč, přičemž mu jako majiteli autobazaru muselo být zřejmé, že vyplacená částka neodpovídá nejen skutečné ceně vozidla, ale ani spoluobviněnému neumožňuje alespoň v určité ekonomicky přijatelné míře, aby dostál závazkům vůči leasingové společnosti. Je tak zřejmé, že obviněný od okamžiku, kdy mu vozidlo bylo nabídnuto ke koupi, věděl o tom, že bylo pořízeno podvodným způsobem na leasing, a lze tedy dovodit, že znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc získána, je trestným činem. Naplnil tak znaky subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Státní zástupce však dále konstatoval, že dovolání obviněného nelze odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný nemohl spáchat trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. b) tr. zák., když předmětem podílnictví nebylo to, co za věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou, bylo získáno. Také právní věta rozsudku soudu prvního stupně odpovídá skutkové podstatě trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Zmíněné pochybení soudů obou stupňů je formálního charakteru a jedná se o vadu blížící se podstatou písařské chybě, nikoliv o otázku zásadního právního významu. V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po stránce právní zásadního významu.

Nejvyšší soud nejprve považuje pro přehlednost za vhodné ujasnit, že v písemném vyhotovení rozsudku, jenž byl původně zúčastněným stranám rozeslán, byla právní kvalifikace užita podle § 251 odst. 1 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že podle zvukového záznamu ze dne 11. 12. 2009 (č. l. 126) byl rozsudek řádně vyhlášen v souladu s § 128 tr. ř. a současně byl ústně přednesen celý jeho obsah, z něhož je patrné, že soud vyhlásil právní kvalifikaci podle § 250 odst. 1 písm. a) tr. zák. Proto soudu prvního stupně nařídil ve shodě s tím, co požadoval v odůvodnění usnesení i odvolací soud, avšak okresní soud to nerespektoval, aby tato zřejmá nesprávnost byla postupem podle § 131 tr. ř. opravena. Z obsahu spisu je zřejmé, že Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 7 T 269/2009, podle § 131 odst. 1 tr. ř. opravil písařskou chybu ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 7 T 269/2009, kde nesprávný trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. b) tr. zák. nahradil správným trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (č. l. 155).

Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolání lze podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a proto je možné takto podaným dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Vzhledem k tomu, že z tohoto vymezení plyne, že dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění, a to ani pro nedostatečný rozsah provedeného dokazování, či proto, že důkazy nebyly řádně hodnoceny, obviněný v části dovolání označený dovolací důvod, ale ani žádný jiný vymezený v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř, nenaplnil. Zejména se jedná o argumenty, z nichž dovozoval, že soudy neprovedly všechny důkazy a v důsledku toho neměly dostatečné podklady pro závěr o jeho vině, zdůrazňoval nesprávný postup při hodnocení především výpovědi svědka J. J., brojil proti tomu, že soud prováděl jen důkazy, které svědčily v jeho neprospěch. V těchto pasážích dovolání obviněný uvedenými námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože vytýkal porušení postupu při provádění a hodnocení důkazů a nerespektování § 2 odst. 5 tr. ř., tedy brojil proti učiněným skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud proto z podnětu těchto výhrad neměl povinnost správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat.

Nejvyšší soud se proto zabýval jen výhradami, jež byly užity v souladu s označeným dovolacím důvodem, kterými obviněný zmiňoval, že pro nedostatek subjektivní stránky soud nedostatečně uvážil všechny okolnosti rozhodné pro použití skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., a proto z tohoto hlediska zkoumal, zda je dovolání v této části opodstatněné.

Trestného činu podílnictví se podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, postačí i úmysl eventuální. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

K naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zák. je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc uvedená v tomto ustanovení získána, je trestným činem. Musí vědět a být alespoň srozuměn s tím, že tímto činem mohla být způsobena škoda, kterou lze posoudit jako škodu nikoli nepatrnou (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 7/1995 Sb. rozh. tr.).

V projednávané věci se soudy obou stupňů otázkou, zda obviněný věděl, že předmětný automobil pochází z trestné činnosti, zabývaly a v potřebné míře na ni soustředily i prováděné dokazování. Zejména soud prvního stupně na straně 3 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že závěr o této skutečnosti opřel zejména o výpověď J. J., a na straně 4 učinil závěr, že z okolností, jak o nich vypověděl, obviněný věděl o tom, že věc byla získána trestným činem. Ač tento závěr soud prvního stupně vyjádřil jen slovně, je z citované dikce patrné, že uzavřel, že obviněný se uvedeného činu dopustil v přímém úmyslu, tj. podle § 4 písm. a) tr. zák.

Odvolací soud na těchto závěrech soudu prvního stupně na podkladě podaného odvolání nic neměnil, jen v důsledku příliš stručného rozvedení předmětného závěru, zejména se zřetelem na posouzení věrohodnosti svědka J. J. v příslušných pasážích na straně 3-5 rozvedl, z jakých důvodů se s učiněnými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a považuje je za správné.

Nejvyšší soud uvedené závěry soudů obou stupňů posoudil jako logické a přesvědčivé, když zejména argumentace odvolacího soudu zaměřená na zdůraznění věrohodnosti svědka J. J. na jedné straně a z ní vyplývající vědomost obviněného o tom, že předmětné vozidlo bylo získáno tímto svědkem a dalšími osobami podvodným jednáním, na straně druhé, vychází z výsledků provedeného dokazování, které nevzbuzuje pochybnosti. Toto hodnocení proto není výsledkem přehlíživosti ani libovůle soudů nižších stupňů, ale soustředěné a vědomé činnosti založené na důsledném a zákonném postupu.

Pro úplnost Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů obou stupňů považuje za vhodné na podkladě spisového materiálu připomenout, že vozidlo obviněný získal od obviněného J. J., který byl obžalován z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se mimo jiné měl dopustit tím, že dne 18. 11. 2004 v O. v prodejně vozidel AUTOCENTRUM Olomouc, s. r. o., s cílem získat neoprávněný majetkový prospěch uzavřel jako jednatel společnosti ROMBA Consulting, s. r. o., leasingovou smlouvu se společností Leasing České spořitelny, a. s., na základě které převzal do užívání osobní motorové vozidlo zn. Volkswagen Passat, v prodejní ceně 970.000,- Kč, kterou se zavázal uhradit ve 48 měsíčních splátkách ve výši 21.500,- Kč, aniž by uhradil první udávanou splátku ve výši 242.500,- Kč, přestože již v době uzavírání smlouvy a převzetí vozidla věděl, že jmenovaná společnost, jejímž byl jednatelem, nevyvíjí žádnou činnost a nebude tedy schopna splátky hradit, což při uzavírání smlouvy zatajil, čímž uvedl předmětnou společnost v omyl a způsobil jí tak škodu ve výši 970.000,- Kč. (č. l. 962). Z výpovědi J. J., kterou v přezkoumávané věci učinil v postavení svědka, vyplynulo, že M. C. s ohledem na okolnosti, za nichž vozidlo kupoval, věděl, že auto je v leasingu , a že je nutné ho převést na dalšího kupce, aby ho nezabavila policie. Právě z tohoto důvodu byla vyhotovena kupní smlouva, na základě níž toto vozidlo obviněný převedl (č. l. 187) a následně zaplatil částku ještě nižší, ve výši 200.000,- Kč (č. l. 310).

Ze všech těchto skutečností vyplývá, že z provedeného dokazování bylo prokázáno, že obviněný věděl, že předmětné vozidlo bylo podvodně vylákáno na leasing, tedy bylo získáno trestnou činností jiného. Rovněž obviněný věděl, zejména i s přihlédnutím k tomu, že jako majitel autobazaru znal okolnosti pronájmů aut na leasing, že auto, které je prodáváno na leasing, zůstává v majetku společnosti a teprve poté, co je zaplacena celá kupní cena, se stává leasingový nájemce vlastníkem. Při posuzování jeho úmyslu je třeba poukázat také na to, jak i odvolací soud zmínil, že za nové vozidlo (byť bourané), zaplatil obviněný nízkou částku, z čehož mu muselo být zřejmé, že s ohledem na charakter poškození, je prodáváno za velmi nízkou cenu. Obviněný tedy věděl, že toto není majetkem J. J. Byl seznámen i s tím, že toto vozidlo bylo získáno shora popsanou trestnou činností J. J. společně s L.K. (byl stíhán samostatně), který toto vozidlo převedl na obviněného přesto, že leasingové splátky ani nezačal hradit. Právě proto, že si obviněný byl všech těchto skutečností vědom, dne 21. 6. 2005 vozidlo na základě kupní smlouvy prodal H. P. za částku 720.000,- Kč (č. l. 201).

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud závěry obou soudů o tom, že obviněný jednal v přímém úmyslu a naplnil tak znaky trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. považuje za cela správné a odpovídající jak zákonu, tak i provedenému dokazování.

Na základě výše rozvedených úvah Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 55 To 78/2010, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2009 sp. zn. 7 T 269/2009, obviněným namítanými vadami netrpí. Jelikož oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace, v jednání obviněného zcela správně shledaly naplněné všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Dovolací soud pro úplnost dodává, že výhrady, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z řízení před oběma soudy nižšího stupně. Námitky obviněného M. C. uvedené v dovolání posoudil jako neopodstatněné, a proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. března 2011


Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová