8 Tdo 367/2005
Datum rozhodnutí: 31.03.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 367/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2005 o dovolání obviněného P. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 To 147/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 10/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 4 T 10/2004, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., za který byl podle § 222 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci, a to revolveru Smith & Wesson, ráže 357 Magnum, včetně koženého pouzdra na zbraň, jakož i tří kusů nábojů a dvou kusů nábojnic. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného do výroku o vině i trestu podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znoru rozhodl tak, že obviněného P. Š. uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 8. 2. 2004 kolem 19,00 hodin v P., na rozhraní ulic B. a S. po předchozích rozepřích s manželkou V. Š., se vyzbrojil dřevěnou nohou od nábytku, kovovým tzv. boxerem a legálně drženým a nabitým revolverem Smith Wesson ráže 357 Magnum, a v podnapilém stavu vyhledal V. V., před domem v B. ulici jej ohrožoval dřevěnou nohou od nábytku, úderem kovovým boxerem mu způsobil poranění hrudníku a poté, co vystřelil z uvedeného revolveru do vzduchu, přiložil mu revolver hlavní k hrudníku, odstrčil jej a na něj vystřelil, čímž mu způsobil průstřel měkkých tkání krku se vstřelem do přední strany krku, přičemž toto poranění bezprostředně ohrozilo život poškozeného rozvojem akutního dechového selhání a krevní ztrátou, takže musel být neprodleně operován a hospitalizován s následnou pracovní neschopností v trvání nejméně jedenácti týdnů .

Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Dále mu podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil trest propadnutí věci, a to revolveru Smith - Wesson ráže 357 Magnum, včetně koženého pouzdra na zbraň, tří kusů nábojů a kovového boxeru. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody.

Proti shora citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. O., CSc. dovolání, jež vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že soud druhého stupně nesprávně vyhodnotil okolnosti, za nichž k výstřelu došlo, a proto skutek nesprávně posoudil jako pokus vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti obviněný poukázal na to, že nechtěl střílet, ale pouze zastrašit poškozeného, a proto zajistil bicí kohout; v opačném případě by ho musel natáhnout. Nejednal úmyslně a jeho jednání nesměřovalo k tomu, aby poškozeného usmrtil. Výstřel byl způsoben souhrou událostí - jeho opilostí a nesprávnou manipulací se zbraní, když poškozeného odstrkoval. Na podporu tohoto tvrzení také uvedl, že dřevěnou nohu od židle zahodil, aniž by ji použil, a poté, co vytáhl revolver, natáhl kohoutek, vystřelil do vzduchu nad sebe. Když poškozený vykročil proti němu, vrátil kohoutek zpět, čímž došlo k zajištění zbraně. Jelikož poškozený učinil rychlý krok proti němu, chtěl ho revolverem, který měl natahovací kohout v poloze nenataženo, odstrčit, a potom vyšla rána. Poukázal na to, že se bezprostředně po činu snažil poškozenému pomoci, což potvrdili i ve věci slyšení svědci. Podrobně rozvedl, za jakých okolností bylo možné vystřelit z revolveru s tím, že k překonání zajištění vypnutím bicího kohoutu muselo dojít vyvinutím velkého tlaku, a to při silném tlaku zbraní na tělo poškozeného, eventuelně součtem vektorů sil stojících proti sobě. Neztotožnil se z těchto důvodů se závěry znalce z oboru kriminalistika, odvětví balistika, o které své rozhodnutí opřel odvolací soud. Na podporu vyjádřeného nedostatku ve vztahu k subjektivní stránce zmínil, že skutek, jak byl soudem druhého stupně popsán, neobsahuje zjištění, že vystřelil v úmyslu poškozeného usmrtit, a v této souvislosti poukázal i na neexistenci důkazu prokazujícího jeho úmysl přivodit poškozenému smrt. Nebyla tudíž naplněna skutková podstata pokusu trestného činu kladeného mu za vinu, když odvolací soud pochybil rovněž při hodnocení důkazů, což ve svém důsledku vedlo k nesprávnému posouzení skutku.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a vrátil věc tomuto soudu se závaznými pokyny k dalšímu řízení.

K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatovala, že argumentace obviněného nekoresponduje s uplatněným dovolacím důvodem v té části, kde se jeho námitky opírají o rozdílné hodnocení vysvětlení znalce, který vyloučil možnost nahodilého výstřelu ze zajištěné zbraně, jakož i o odlišnou skutkovou verzi týkající se okolností útoku předcházejících, zejména úderu poškozeného boxerem. Pokud dovolatel namítl nedostatek subjektivní stránky trestného činu, shledala tuto jeho výhradu zjevně neopodstatněnou a poukázala v této souvislosti na závěry vyjádřené v rozsudku odvolacího soudu. V souladu s těmito skutečnostmi navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Relevantně uplatněnou námitkou způsobilou shora označený dovolací důvod naplnit je ta, jejímž prostřednictvím obviněný popřel existenci subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. s vysvětlením, že nechtěl poškozeného usmrtit, ale pouze ho zastrašit.

Vhodné je nejprve obecně konstatovat, že trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Dále to může být povaha a charakter nástroje či zbraně a způsob jejich použití, z nichž lze dovozovat následek zamýšlený pachatelem.

Pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující popis skutku ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedený v jeho odůvodnění.

Ze skutkových zjištění výše popsaných a z obsahu spisů vyplývá, že obviněný po předchozích rozepřích s manželkou se vyzbrojil dřevěnou nohou od nábytku, kovovým tzv. boxerem a legálně drženým a nabitým revolverem a v podnapilém stavu vyhledal V. V., milence své manželky. Vyzval jej, aby vyšel před dům, kde jej ohrožoval nejprve dřevěnou nohou od nábytku, pak ho udeřil kovovým boxerem, jímž mu způsobil poranění hrudníku. Nato vystřelil z revolveru do vzduchu, následně přiložil revolver hlavní k hrudníku poškozeného, odstrčil jej a vystřelil na něj, čímž mu způsobil průstřel měkkých tkání krku.

Z hlediska hodnocení okolností významných pro posouzení subjektivní stránky, jak je dovolatelem namítána, má význam především to, že odvolací soud vzal za prokázané, že obviněný vystřelil na poškozeného, a tuto skutečnost zanesl do skutkových zjištění. Vyjádřil tím aktivní vědomou činnost obviněného, neboť vystřelení ze zbraně znamená, že střelec vlastní činností ovládá spouštěcí mechanismus zbraně proto, aby z ní vyšel výstřel. Další otázkou je to, jaké konkrétní úkony v tomto směru nezbytné obviněný činil.

Odvolací soud se v potřebné míře věnoval všem souvislostem, které jsou pro danou otázku stěžejní, a v odůvodnění svého rozhodnutí je dostatečně vysvětlil. Vycházel z toho, že po výstřelu do vzduchu nedošlo k vystřelení dalšího náboje, protože obviněný bicí kohout zřejmě prstem natáhl, ale pak ho vrátil opět do přední polohy. Poškozený byl proto podle balistické expertízy zasažen až třetím výstřelem ve směru otáčení bubínku. Revolver, z nějž bylo vystřeleno na poškozeného, má automatickou pojistku, což vylučuje možnost výstřelu, pokud není zmáčknuta spoušť, tj. náhodného, nechtěného výstřelu; jinou manuální pojistku tato zbraň nemá (č. l. 443). Odvolací soud v souladu s těmito skutečnostmi, z nichž pro své další úvahy vyšel, shledal, že jakkoli obviněný nedovedl vysvětlit, jak došlo k výstřelu, jímž poškozeného zasáhl, považoval za objasněné, že se tak stalo proto, že obviněný, který stupňoval svou agresivitu vůči poškozenému, zcela vědomě manipuloval s ostře nabitou zbraní. Při vědomí, že takto připravená zbraň má vysokou účinnost, mířil s prstem na spoušti zbraně z bezprostřední vzdálenosti proti horní části těla poškozeného. Odvolací soud s odkazem na závěry znalce z oboru kriminalistika, odvětví balistika rovněž vysvětlil, že obviněný musel na spoušť vyvinout větší tlak, pokud předtím bicí kohout vrátil do přední polohy. Jinou příčinu výstřelu s ohledem na zjištěnou konstrukci zbraně neshledal jako možnou. Takto vyjádřené závěry odvolací soud podpořil i dalšími skutečnostmi, které s činem obviněného bezprostředně souvisely, a to proč k útoku obviněného došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo a jak byl proveden. Správně hodnotil v této souvislosti i použité nástroje a skutečnost, že obviněný záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné. Bez povšimnutí neponechal ani to, že k útoku na poškozeného použil hned dvě zbraně - revolver a kovový boxer, z nichž každá použita sama o sobě může způsobit smrtelné poranění člověka, jak vyplynulo ze závěru znaleckého posudku zpracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 16). V podrobnostech je možné odkázat na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (viz str. 6 - 7), s nímž se dovolací soud ztotožnil.

Nejvyšší soud s ohledem na uvedené okolnosti obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí shledal správným závěr odvolacího soudu, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Poukázat lze v této spojitosti rovněž na výpověď samotného obviněného, z jejíhož obsahu se podává, že poté, co vystřelil z revolveru do vzduchu, natáhl kohout, pak si to ale rozmyslel a vrátil ho zpět (č. l. 404). Zbraň měl tudíž v pozici, kdy k tomu, aby vyšel výstřel, musel, jak správně dovodil soud druhého stupně, na spoušť vyvinout větší tlak, neboť stiskem spouště bylo nutné otočit i bubínkem revolveru. Obviněný proto vlastním konáním (výrazným tlakem na spoušť) musel střelu aktivovat k výstřelu. Jde o chtěné a zcela vědomé jednání.

Z těchto důvodů rovněž nemohla obstát námitka obviněného o náhodném výstřelu. K té je pro úplnost vhodné poznamenat, že obviněný jako policista ve zvláštní zásahové jednotce byl absolventem specializačního kurzu pro odstřelovače a měl tudíž velice dobré znalosti o zbraních a byl náležitě vyškolen k zacházení s nimi.

Vzhledem ke všem těmto skutečnostem, pokud odvolací soud obviněného uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., bezpečně prokázal jeho úmysl tento trestný čin spáchat. Protože shledal, že obviněný čin spáchal v nepřímém úmyslu, dostatečně se vypořádal s tím, že obviněný jednal s vědomím, že pokud za daných shora uvedených okolností na poškozeného vystřelí, přivodí mu smrt. Pokud by ke smrti došlo, byl s ní pro ten případ srozuměn.

Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že pokud jde o tu část dovolání obviněného, v níž uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním týkajícím se mechanismu vzniku zranění poškozeného a jejímž prostřednictvím rozvedl svoji polemiku se závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví balistika, nebo jimiž se snažil vyjádřit svou vlastní verzi založenou na obhajobě odlišné od skutkových zjištění, která učinil soud druhého stupně, jedná se o námitky skutkové povahy, které nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a nemohou být proto podkladem k tomu, aby se Nejvyšší soud z jejich podnětu zabýval napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím řízením.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše shledal, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 To 147/2004, jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. je zcela správné a odpovídající zákonu. Nalézací soud posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného P. Š. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová