8 Tdo 363/2013
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: § 274 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 363/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. května 2013 o dovolání obviněného Ing. P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 68 To 7/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 191/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 5 T 191/2012, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal tím, že
dne 16. 8. 2012 v době kolem 8.59 hod. po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, RZ:, v O. po třídě S., ve směru jízdy od náměstí N. h. k tř., a byl zastaven hlídkou Policie České republiky, Dopravní inspektorát, O., přičemž u něj dechovou zkouškou přístrojem Dräger bylo v 9.00 hod. zjištěno 1,16 a opakovanou dechovou zkouškou v 9.05 hod. 1,27 promile alkoholu v dechu a při následném odběru krve a provedeným laboratorním vyšetřením byla stanovena hodnota 1,17 g/kg alkoholu v krvi. Soud prvního stupně za tento přečin u obviněného podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 68 To 7/2013, z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného toliko proti výroku o trestu, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku, jímž bylo podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku upuštěno od potrestání, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.

Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Hádka s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jež zaměřil proti výroku o trestu, který nepovažoval za zákonný, a domáhal se toho, aby mu trest nebyl ukládán, a to se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio zakotvený v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V obsahu dovolání obviněný vylíčil podrobně průběh dosavadního řízení, především, že soud prvního stupně nejprve rozhodl podle § 307 odst. 1, 2 tr. ř. a podmíněně trestní stíhání zastavil, kdežto stížnostní soud toto rozhodnutí zrušil. Obviněný dále poukázal na okolnosti, za nichž motorové vozidlo řídil, hlavně na to, že i když předešlého dne vypil pět piv, udělal si před jízdou orientační dechovou zkoušku, která nepotvrdila alkohol, a proto se rozhodl vyhovět žádosti manželky a odvézt ji do nemocnice. Obviněný v rámci své argumentace brojící proti uloženému trestu poukázal na menší typovou škodlivost přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, a setrval tak na názoru, že by byl vhodný postup podle § 307 tr. ř., který byl od samého počátku připraven respektovat, a odmítal akceptovat názor stížnostního soudu, že v jeho případě takový postup nepřichází do úvahy. Podle obviněného by bylo rovněž přijatelné i upuštění od potrestání, o němž rozhodl soud prvního stupně, kdežto rozsudek odvolacího soudu obviněný označil za zcela formalistický, bez zohlednění veškerých následků, které jsou s ním spojeny s důrazem na to, že při ukládání trestu tento soud nerespektoval zásadu subsidiarity trestní represe. Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že pro jeho osobu a jeho další setrvání ve služebním poměru vojáka Armády České republiky má odsuzující rozsudek narozdíl od usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání či podmíněného zastavení fatální důsledky, jelikož tímto potrestáním přestává splňovat podmínku bezúhonnosti a hrozí mu propuštění ze služebního poměru. V tom spatřuje významné znevýhodnění, při němž tyto důsledky ponese především jeho rodina, která bude vystavena snížení životní úrovně.

Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, event. aby ve smyslu ustanovení § 265m odst. 1 věta prvá tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem.

K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který ve vztahu k zmínce obviněného o subsidiaritě trestní represe považoval dovolání obviněného jako podané proti výroku o vině, a tedy s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména usnesení ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, za nepřípustné. Dovolání obviněného ve vztahu k požadavku na postup podle § 307 odst. 1 tr. ř. shledal s ohledem na podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za uplatněné mimo tento dovolací důvod, protože nejde o pochybení v hmotně právním posouzení, a nemohlo proto dojít k naplnění nejen zvoleného ani žádného jiného z dovolacích důvodů. Obdobně za irelevantní považoval, pokud se obviněný domáhal upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku, neboť užití tohoto ustanovení se netýká právního posouzení skutku, ale zásadně vyhodnocení okolností rozhodných pro výrok o trestu, na nějž se vztahuje speciální dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o který se s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, a ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, nejedná. Jestliže obviněný zdůrazňoval negativní dopady uloženého trestu na jeho osobní a rodinné poměry, státní zástupce takovou argumentaci nepovažoval ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu za relevantní, neboť osobní poměry pachatele a další s tím související okolnosti se vyhodnocují při stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku a nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného, shledá-li některou z jeho námitek podřaditelnou pod některý z dovolacích důvodů, jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného, které podle jeho obsahu směřuje pouze proti výroku o trestu, je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože napadá takovou část rozhodnutí, kterou přezkoumával a byl povinen přezkoumat i odvolací soud, a to k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Takový postup koresponduje s požadavkem, že rozhodnutí soudu druhého stupně lze dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně podle hledisek § 254 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 3, roč. 2004, č. T 666).

Dále Nejvyšší soud shledal, že toto dovolání bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Za splnění výše uvedených podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný své dovolání opřel, se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z těchto zásad proto plyne, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy týkající se výroku o vině, kdy skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z této dikce plyne, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vycházejí buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 27, roč. 2006, č. T 912). Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení , jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za jiné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Z obsahu podaného dovolání obviněného je zcela zřejmé, že obviněný požaduje, aby nebyl za trestné jednání, proti němuž žádné výhrady nevznesl ani on ani státní zástupce v rámci odvolacího řízení, potrestán. Trest, který mu byl uložen, přitom považuje za nepřiměřeně přísný a tvrdý nejen pro něj, ale svými dopady i pro celou jeho rodinu. Argumenty, jež obviněný na dotvrzení toho, že mu byl uložen příliš represivní trest, který mu ve svém dopadu znemožní být dále ve služebním poměru příslušníka Armády České republiky, a tedy vykonávat zaměstnání, směřují výhradně proti výroku o trestu a jsou těžištěm jeho dovolání. Pokud obviněný nebrojí proti výroku o vině, ale jen proti výroku o trestu, jeho poukaz na zásadu subsidiarity trestní represe, kterou v dovolání zmínil s odkazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze posuzovat jako mířící proti vině, k níž se vztahuje tato zásada týkající se trestní odpovědnosti pachatele. Kontext dovolání svědčí o tom, že obviněný jím odůvodňoval nespravedlivost a nepřiměřenost uloženého trestu. Vedle těchto námitek, kterými obviněný dokladoval nesprávnost trestu, jímž byl potrestán, současně požadoval využití takových alternativních opatření, která by uložení trestu nahrazovala.

Nejvyšší soud k těmto námitkám konstatuje, že nevyhovují podmínkám, za nichž lze, byť podle jiného dovolacího důvodu, výrok o trestu napadat, protože námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To přichází do úvahy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na shora uvedené je tak zřejmé, že ačkoli obviněný v dovolání formálně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitkami, že trest mu neměl být ukládán, protože je pro něj velmi tvrdým odsouzením, tento ani jiný dovolací důvod nenaplnil.

Nejvyšší soud, který neměl, s ohledem na to, že obviněný dovolání neopřel o žádný důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., zákonný podklad proto, aby mohl z podnětu tohoto dovolání přezkoumat správnost napadených rozhodnutí, jen pro úplnost připomíná, že se soudy v projednávané věci zabývaly otázkou ukládaného trestu, ale i alternativními způsoby, a zejména soud prvního stupně se je snažil aplikovat. Takový způsob řešení však odvolací soud nepovažoval za vhodný z důvodů, které jsou v napadeném rozhodnutí dostatečně přesvědčivě a v souladu se zákonem vysvětleny. K požadavkům obviněného na využití alternativního způsobu řízení ve smyslu ustanovení § 307 tr. ř., event. upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku, je potřeba uvést, že jde o postupy fakultativní, záležející i při kumulativním splnění zákonem stanovených podmínek na uvážení soudu, zda je bude aplikovat či nikoli. Postup podle nich si nelze vynucovat. Jestliže pro takový postup nebyly odvolacím soudem shledány podmínky, nelze v takovém závěru shledávat žádná porušení pravidel zákonem stanovených v ustanovení § 307 tr. ř., tak ani pro aplikaci § 46 tr. zákoníku, ani pro vyměření a uložení trestu, pro který byly uváženy všechny zákonné požadavky.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. května 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová