8 Tdo 359/2009
Datum rozhodnutí: 08.04.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 359/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2009 o dovolání obviněného R. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 3 To 697/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 79/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. N. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 3 To 697/2008, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 71 T 79/2008. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle § 250b odst. 3, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na třináct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 71 T 202/2007, jenž byl obviněnému doručen dne 23. 4. 2008 a nabyl právní moci dne 3. 5. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o vině a o trestu ohledně spoluobviněné H. S. a o náhradě škody.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. dopustil tím, že dne 18. 6. 2007 v O. na ulici V., v a. V., prostřednictvím společnosti K., s. r. o., v úmyslu se neoprávněně obohatit, nejdříve obviněný R. N. poskytl obviněné H. S. při uzavírání úvěrové smlouvy se společností G. M. M., a. s., nepravdivé údaje o jejím zaměstnavateli a výši jejího pracovního příjmu, dle kterých měla obviněná H. S. být zaměstnána u podnikatelského subjektu J. M. a mít čistý měsíční příjem ve výši 12.726,- Kč, přičemž si obviněný R. N. byl vědom, že obviněná tyto údaje použije při uzavírání shora uvedené úvěrové smlouvy ve společnosti G. M. M., a. s., která byla následně ze strany obviněné H. S. uzavřena na sjednanou částku úvěru ve výši 123.710,- Kč, která byla určena na koupi osobního motorového vozidla tovární značky Opel Omega, B 3.0 MV6, a kterou se dále obviněná zavázala splácet měsíčními splátkami ve výši 5.433,66 Kč, a oba obvinění si byli vědomi skutečnosti, že údaje o zaměstnavateli a výši pracovního příjmu obviněné H. S. jsou nepravdivé, neboť tato v inkriminované době byla studentkou O. a. v O., splátky poskytnutého úvěru nikdo z nich nehradil, a způsobili tak společnosti G. M. M., a. s., se sídlem V., P., škodu ve výši 123.710,- Kč.

Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř. Namítl, že mu nebyl ustanoven obhájce, ačkoliv o jeho ustanovení obviněný žádal, a to alespoň pro fázi odvolacího řízení. V důsledku toho mu vznikla újma na jeho procesních právech, neboť se neorientuje ve složitostech právního řádu, nemá ani základní znalosti trestních norem a není schopen jim dostatečně porozumět. Vzhledem ke skutkové a právní složitosti věci nemohl zvládnout svoji obhajobu sám a soud mu proto měl ve smyslu § 36 odst. 2 tr. ř. obhájce ustanovit. Stran důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zdůraznil, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání. Měl za to, že soud prvního stupně pochybil, pokud neakceptoval jeho omluvu z důvodů pracovní neschopnosti. Jako omluvu předložil soudu potvrzení o své pracovní neschopnosti, která vedla k tomu, že se nedostavil k hlavnímu líčení a následně také k veřejnému zasedání o odvolání. Domníval se, že tak bylo porušeno jeho právo náležitě se hájit, protože soudy ignorovaly jeho důkazní návrhy a nesprávně výrok o jeho vině opřely o výpovědi spoluobviněné H. S., svědka V. M. Dovolatel nesouhlasil ani s právním posouzením skutku jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250b odst. 1, 3 tr. zák. s tvrzením, že žádné údaje o zaměstnavateli spoluobviněné J. M. neposkytoval, nepřipravil ani jiné podklady sloužící k uzavření leasingové smlouvy a ani se v důsledku jednání již odsouzené H. S. neobohatil. Uzavřel, že mu je soudy popsané jednání přičítáno neprávem a ani tak, jak je charakterizováno, nenaplňuje znaky účastenství na trestném činu formou pomoci. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nevyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že důvody nutné obhajoby dány nebyly a ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř., na které poukazuje obviněný v dovolání, se uplatní pouze tehdy, považuje-li (mimo jiné) soud za nutné, aby měl obviněný obhájce, a to s ohledem na tělesné nebo duševní vady obviněného, zakládající pochybnosti o jeho schopnosti se obhajovat. Soudy dříve činné ve věci však takovou situaci neshledaly a obviněný ani nyní v dovolání neuvádí žádnou relevantní okolnost (tělesnou či duševní vadu), bránící mu v samostatné obhajobě. Skutečnost, že obviněný je osobou se základním vzděláním, dostatečným důvodem sama o sobě pro takový postup není, zejména pokud zjevně nelze přisvědčit obviněnému, že se jedná o věc skutkově a právně složitou. K žádnému pochybení ze strany soudů podle jeho názoru nedošlo, ani bylo-li hlavní líčení a následně i veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Obviněný po nařízení hlavního líčení zaslal soudu prvního stupně omluvu s tím, že je v pracovní neschopnosti (s možností vycházek) a úkonu se nezúčastní. Dovolatel však nijak, byť právně neerudovaně, neprojevil vůli požádat o odročení hlavního líčení, když současně ani taková omluva by v dané věci nutně nebránila postupu podle § 202 odst. 2 tr. ř., pro který byly plně dány stanovené podmínky. Soud prvního stupně proto jednal správně a v souladu se zákonem. I postup odvolacího soudu je namístě akceptovat, neboť zásadní podmínky založení nemožnosti konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného nebyly naplněny, přičemž ani obviněný v této souvislosti neuvádí žádné bližší námitky, jež by měly zákonnost postupu odvolacího soudu zpochybnit. Argumentaci obviněného stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předloženou v dovolání, opírající se o tvrzení údajně nedostatečného rozsahu dokazování provedeného ve věci, resp. dovození nesprávných skutkových závěrů, odmítl s tím, že tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými, neboť dovoláním se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, jak učinil obviněný. Navrhl, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.



Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě ve smyslu ustanovení § 36 tr. ř., k čemuž v posuzovaném případě nedošlo. Z výčtu okolností uvedených v § 36 tr. zák., při jejichž existenci obviněný musí mít obhájce, je totiž zřejmé, že se na obviněného žádný z těchto případů nevztahuje.

Z obsahu spisu se podává, že obviněnému bylo sděleno obvinění (č. l. 7, 8) a následně na něho podána obžaloba (č. l. 71 až 74) pro skutek, v němž byla spatřována pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 1, 3 tr. zák., tj. pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, a v řízení o němž, neexistuje-li jiný důvod nutné obhajoby, obhájce mít nemusí (§ 36 odst. 3 tr. ř. a contrario). Již při výslechu dne 12. 3. 2008 (č. l. 13, 14) byl obviněný poučen mimo jiné i o tom, že si může zvolit obhájce, a po prohlášení, že poučení rozuměl, sdělil, že si obhájce nevolí.

Obviněný si obhájce nezvolil, ale v odůvodnění odvolání dovozoval, že by měl mít u soudního řízení advokáta, protože se jedná o trestní řízení a žádal, aby mu byl soudem ustanoven. Odvolací soud takové žádosti obviněného nevyhověl a veřejné zasedání konal za osobní přítomnosti obviněného, aniž by on na uvedeném požadavku nadále trval.

V dovolání však obviněný vytkl, že mu měl být obhájce ustanoven, protože šlo o věc natolik skutkově a právně složitou, že nebyl schopen zvládnout svoji obhajobu sám. Nepřímo tak odkázal na ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř., podle něhož obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Takovým důvodem může být za určitých okolností i právní nebo skutková složitost projednávané trestní věci, ale v konkrétním případě se o takovou situaci evidentně nejedná.

Především je třeba říci, že obviněný netrpěl žádnou fyzickou či psychickou nemocí, která by mu bránila v plném rozsahu uplatnit svoji obhajobu, a obviněný na existenci takové choroby ani nepoukázal. Poukázal výlučně na okolnost, že je pouze vyučen v oboru s technickým zaměřením, nemá ani základní znalosti trestněprávních norem, jimž není schopen dostatečně porozumět, a skutková a právní složitost jeho trestní věci mu bez ustanovení obhájce znemožnily účinně se hájit. K tomu je třeba uvést, že posuzovaný čin obviněného a povaha jeho trestní věci rozhodně nepodporují závěr, že se jednalo o věc složitou, a to ať už z pohledu skutkového či právního. I osoba se základním vzděláním a vyučena v oboru technického zaměření dokáže bez potíží učinit správný závěr o protiprávnosti jednání, jehož podstatou je poskytnutí potvrzení s nepravdivými údaji o zaměstnavateli a výši příjmů potřebné pro uzavření úvěrové smlouvy a získání úvěru bez reálné možnosti jeho splácení. Že byl obviněný dostatečně orientován v úvěrových vztazích, dokládá jeho vyjádření před odvolacím soudem (č. l. 113), a své místo má v této souvislosti i zjištění, že v minulosti byl opakovaně odsouzen právě pro trestné činy úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák.

Tyto skutečnosti, tj. povaha činu, jenž byl obviněnému kladen za vinu, ve spojení s jeho vystupováním v kontaktu s orgány činnými v trestním řízení, zvláště pak jeho vyjádřením před odvolacím soudem, opodstatněně nevzbudily u odvolacího soudu pochybnosti o způsobilosti obviněného náležitě se hájit. Nepovažoval-li za nutné ustanovit obviněnému obhájce, pak jeho postupu nelze ničeho vytknout.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 3. 6. 2008 konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Naznačuje-li totiž obviněný v textu dovolání, že v jeho nepřítomnosti mělo být konáno i veřejné zasedání odvolacího soudu, nelze než poznamenat, že veřejnému zasedání odvolacího soudu dne 6. 10. 2008 byl obviněný osobně přítomen (č. l. 112).

Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku otázkou splnění podmínek konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného zabýval. Uvedl, že byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ve smyslu § 202 tr. ř., neboť kvalifikace vytýkaného jednání dovolovala vést jednání v jeho nepřítomnosti a důkazní situace bez jakýchkoliv pochybností umožňovala rozhodnout o otázce viny v trestní věci. Obviněný, ač mu bylo řádně a včas doručeno předvolání k hlavnímu líčení, nedostavil se s odůvodněním, že je v pracovní neschopnosti, vycházky má od 14.00 18.00 hodin, avšak jeho zdravotní stav mu neumožňuje účastnit se soudního jednání. Že je skutečně ve stavu práce neschopných, ale nedoložil, a o odročení hlavního líčení nepožádal.

Dovolací soud shledal, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo opodstatněné.

Podmínky, za nichž může soud provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou upraveny v ustanovení § 202 tr. ř. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.). Podle § 202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211 tr. ř.

Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§ 202 odst. 4 tr. ř.), avšak o tuto situaci se v posuzovaném případě nejedná.

Obviněný v dovolání vytkl, že hlavní líčení bylo dne 3. 6. 2008 konáno v jeho nepřítomnosti, ačkoliv měl za to, že se řádně omluvil. Námitky obviněného nemohou obstát.

Z obsahu spisu, jak již bylo výše uvedeno, vyplývá, že obviněný byl k hlavnímu líčení stanovenému na den 3. 6. 2008 předvolán, předvolání mu bylo doručeno dne 14. 5. 2008 a dne 27. 5. 2008 prostřednictvím Policie ČR a současně mu byla též doručena obžaloba, jak je patrno z doručenek na č. l. 75. Na č. l. 85 je založeno podání obviněného, koncipované jako odvolání proti žalobě , jímž obviněný žádá, aby byl omluven u soudního jednání, neboť je v pracovní neschopnosti, vycházky má od 14 do 18 hodin, jeho zdravotní stav nedovoluje zúčastnit se soudního jednání . Obviněný tedy neformuloval žádným (ani neerudovaným) způsobem žádost o odročení hlavního líčení a ani neprojevil svoji vůli účastnit se hlavního líčení.

Pokud za těchto okolností soud prvního stupně usnesením rozhodl tak, že hlavní líčení provede v nepřítomnosti obviněného, nelze než jeho závěry akceptovat. Není také pochyb o tom, že splněny byly předpoklady spočívající v tom, že obviněný byl již v přípravném řízení vyslechnut, byla dodržena ustanovení o zahájení trestního stíhání, obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění dokazování (viz doručenka č. l. 68). Nezanedbatelné též je, že s ohledem na konkrétní situaci a povahu dokazování soud prvního stupně zcela dostál i té podmínce, že věc bylo lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Námitku obviněného, že nebyly provedeny všechny důkazy, které on sám pokládal za důležité, nelze v daných souvislostech pokládat za relevantní, poněvadž je zjevné, že byly provedeny všechny důležité důkazy (výpověď spoluobviněné, svědka V. M., důkazy listinné) významné pro rozhodnutí o jeho vině.

I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, zabýval se Nejvyšší soud nepřítomností obviněného v hlavním líčení konaném dne 22. 6. 2004 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále Listiny) a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).

S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Jisto je, že v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec, jak již bylo vyloženo. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu prvního stupně nebyl nekorektní.

Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud hlavní líčení konal v nepřítomnosti obviněného.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný, odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a tím i proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Ostravě a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ostravě. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy (aniž by je konkretizoval), znalecky (znalcem z oboru písmoznalectví) nezkoumaly text potvrzení o příjmech a nesprávně vycházely z výpovědi spoluobviněné H. S. a svědka V. M.

Je zjevné, že obviněný tak fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu v podobě zjištěné soudy nedopustil. V podstatě totiž tvrdil, že žádné údaje o zaměstnavateli spoluobviněné H. S. J. M. neposkytoval, nepřipravil ani jiné podklady sloužící k uzavření leasingové smlouvy a ani se v důsledku jednání spoluobviněné neobohatil. Uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku.

Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz strany 5 až 6 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3 usnesení odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Vysvětlily, proč své závěr o vině obviněného opřely zejména o výpověď spoluobviněné H. S., která potvrdila, že to byl obviněný, kdo ji přesvědčil, aby smlouvu v autobazaru uzavřela, předal jí tiskopisy týkající se potvrzení o příjmech a zaměstnaní. S výpovědí obviněné H. S. korespondovaly i další provedené důkazy - výpověď svědka V. M., pracovníka a. V., i důkazy listinné, především pak úvěrová smlouva a tzv. matriční list klienta, z něhož vzaly soudy za prokázané, že obviněná předložila doklad o zaměstnání, ačkoliv v inkriminované době zaměstnána nebyla. Ani podle názoru dovolacího soudu není žádných pochybností o tom, že rozsah provedeného dokazování byl postačující ke spolehlivému závěru o vině obviněného.

Pro úplnost je třeba dodat, že zpochybnil-li obviněný i správnost právního posouzení skutku zjištěného soudy, neuplatnil žádnou konkrétní výhradu, jež by toto obecné tvrzení opodstatňovala. Navíc je evidentní, že skutek zjištěný a popsaný soudy všechny zákonné znaky pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 250b odst. 1, 3 tr. zák. vykazuje. V této části bylo tedy dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl (jako celek) jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. dubna 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková