8 Tdo 353/2010
Datum rozhodnutí: 02.06.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



8 Tdo 353/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. června 2010 o dovolání obviněného V. O., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 3 To 595/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 108/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. O. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově podala dne 28. 5. 2009 pod sp. zn. ZT 30/2009 na obviněného V. O. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) obžalobu, kterou mu kladla za vinu, že:

dne 24. 10. 2008 kolem 16:45 hodin ve V., ul. D., okres Č. K., použil na školním hřišti za základní školou, při provádění služebního zákroku, jako strážník Městské policie V., za běhu na nerovné a mokré travnaté ploše služební samonabíjecí pistoli zn. ČZ Strakonice, vz. 50, r. 7.65 Brow., kterou po marných výzvách k zastavení, vystřelil do vzduchu, aby takto donutil k zastavení utíkajícího K. D., o kterém věděl, že je na něho vydán příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, přičemž K. D. při těchto varovných výstřelech do vzduchu zasáhl nejméně jedním nábojem do pravé hýždě, když poškozený K. D. stačil utéci přes mezinárodní silnice E 55 a přilehlé kapustové pole až k zahrádkářské kolonii, kde byl následně obviněným omezen na svobodě a předán hlídce Obvodního oddělení PČR K., čímž způsobil K. D. zranění spočívající v průstřelu pravé hýžďové krajiny a průstřelu levé poloviny šourku s následným odstraněním levého varlete a s dobou léčení nejméně 4 týdny a trvalé následky, když obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu v ustanovení § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, když nad rámec citovaného znění zákona označil poškozeného K. D. nesprávně za nebezpečného pachatele a § 20 odst. 5 citovaného zákona, když nedbal nutné opatrnosti, zejména aby nebyl ohrožen život jiných osob a co nejvíce šetřit život a zdraví osoby, proti niž zákrok směřuje ,

v čemž spatřovala trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák. ).

Okresní soud v Českém Krumlově po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 10 T 108/2009, obviněného uznal vinným, že:

dne 24. 10. 2008 kolem 16:45 hodin poblíž budovy základní školy ve V., okres Č. K., při služebním zákroku proti K. D., na něhož byl soudem vydán příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, ve snaze jej zadržet, v rozporu se zákonem č. 553/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o obecní policii použil služební pistoli ČZ Strakonice, vz. 50, ráže 7.65 mm browning, při pronásledování utíkajícího K. D., po marných zákonných výzvách k zastavení, použil služební zbraň k varovným výstřelům do vzduchu, v běhu na nerovném terénu školního hřiště rychle za sebou vystřílel všech sedm nábojů, které měl v zásobníku a v důsledku zakopnutí jednou z vypálených střel zasáhl pronásledovaného K. D., který právě přelézal drátěné oplocení směrem k silnici E 55; způ­sobil mu tak zranění spočívající v průstřelu pravé hýžďové krajiny a levé poloviny šourku, které si vyžádalo operativní zákrok s trvalým následkem v podobě odstranění levého varlete a ztráty levé poloviny šourku a s následnou dobou výraznějšího omezení na běžném způsobu života zhruba tři týdny .

Srovnáním výrokové části rozsudku se znělkou obžaloby je zřejmé, že soud prvního stupně popis skutku poněkud upravil. I tak jednání obviněného právně kvalifikoval ve shodě s obžalobou jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu za ně podle § 224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 3 To 595/2009, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Kříženeckého podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel v úvodu svého podání upozornil, že opakovaně od počátku poukazoval na to, že v době jeho jednání zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii v tehdy platném znění (dále převážně jen zák. č. 553/1991 Sb. ) stanovil v § 20 podmínky pro použití služební zbraně ve formě varovného výstřelu, kdy to bylo vázáno mimo jiné k zabránění jiného jednání, jímž je vážně narušován veřejný pořádek, a to pouze jsou-li splněny podmínky pro použití služební zbraně podle § 20 odst. 1 písm. b) zák. č. 553/1991 Sb., aby zamezil útěku nebezpečného pachatele. Připomněl, že dopodrobna vypověděl, z jakých informací čerpal při svém rozhodnutí použít varovných výstřelů a co vše věděl, když započal zákrok proti poškozenému. Poukazoval na to, že pojem nebezpečný pachatel není v zákoně dostatečně vyložen a není vyložen ani v jiném právním předpise. Jde tedy o zákonný pojem, při jehož aplikaci je nutno vycházet přísně v zákoně stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, jinak by mohlo jít o svévoli. V daném případě nalézací soud ve svých závěrech o jeho vině vycházel jednak z toho, že si nesprávně vyložil pojem nebezpečného pachatele, a dále z toho, že musel počítat s tím, že dojde k zakopnutí a k jeho nekontrolovanému pádu a tudíž i k nechtěnému výstřelu. Pro úplnost dodal, že nalézací soud rozhodoval již v době, kdy zákonodárce zejména použití donucovacího prostředku varovným výstřelem ze služební zbraně ve smyslu § 18 odst. 1 písm. g) zák. č. 553/1991 Sb. již nevázal na § 20 tohoto zákona, pouze stanovil povinnost zákonné výzvy .

Obviněný dále odvolacímu soudu vytknul, že (jak prý vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) obohatil nerespektování kogentní normy o názor, že pohyb celostátně hledaného mnohonásobného recidivisty v obci vlastně není jiným jednáním, jímž je vážně narušován veřejný pořádek, a ač to výslovně neuvedl, naznačoval, že dodání do výkonu trestu je věcí státní policie . Připomněl, že Nejvyšší soud se už ve svých dřívějších rozhodnutích zabýval výkladem původního znění zákona a k výkladu pojmu nebezpečný pachatel uvedl, že je příliš restriktivní a nepostihuje veškeré případy osob, jež lze za nebezpečné pachatele považovat (dovolatel konkrétně neuvedl o jaká dřívější rozhodnutí se jedná, ale podle obsahu spisu se dá usoudit, že měl na mysli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 798/2006). Odvolací soud sice doplnil v předmětné věci dokazování a ač se plně z dokumentů Policie ČR v K. potvrdilo to, co (obviněný) uváděl o tom, jaké měl informace od příslušníků státní policie, evidentně tomu v rozporu se skutečností neuvěřil; tvrdil sice, že nechce o tom spekulovat, ale spekuluje o tom a nepřípustným způsobem zužuje oprávnění obecních policistů na jakési lokální záležitosti. Odvolací soud se tak zcela nesprávně ztotožňuje z nalézacím soudem, že zavinění obviněného bylo dáno ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. Vezme-li se v úvahu, že (obviněný) věděl od státní policie, že došlo k vloupání, při němž pachatel namířil na zasahujícího policistu střelnou zbraň a že jeho popis odpovídá poškozenému, že šlo o recidivistu, byť na bázi majetkové trestné činnosti, navíc i jemu známého tím, že užívá násilí vůči své družce, která ovšem nedává souhlas k postihu, měl osobní zkušenost s poškozeným, který při předchozím zásahu ujížděl jednosměrnou ulicí v protisměru, byl devětkrát odsouzen pro majetkovou trestnou činnost, osmkrát proti němu bylo vyhlášeno celostátní pátrání, měl informaci, že uprchl z výkonu trestu, a připočte-li se k tomu nevyvrácený a tedy prokázaný neobvyklý pohyb poškozeného, přikrčení se a rychlý pohyb rukama k pasu a vzápětí útěk, není vyloučeno použití donucovacího prostředku při vyhodnocení, že se jedná o nebezpečného pachatele .

Dovolatel rovněž uvedl, že jestliže použití varovných výstřelů bylo v daném okamžiku oprávněné, pak při pohybu na terénu toho druhu, v jakém se pohyboval, může vést k výstřelu, kdy je ohroženo zdraví či život pronásledované osoby. Proč soudy obou stupňů spekulovaly o možnosti ohrožení jiných osob zejména na frekventované silnici E 55, k níž poškozený prchal, když si ani nezjistily, že tato silnice se nachází hluboko pod úrovní předmětného hřiště, takže ohroženy by mohly být snad jenom nadměrné náklady přesahující 4 až 5 metrů, zjistit nelze. Ve směru výstřelu při zakopnutí dovolatele se žádná osoba nepohybovala, takže úvahy o možném ohrožení jiných osob nemají žádný racionální základ a jsou opět pouhou spekulací.

Obviněný konečně uvedl, že mu není známo, zda soudci rozhodující ve věci mají nějaké negativní zkušenosti s příslušníky obecní policie, ale zejména razance při ústním zdůvodňování rozhodnutí odvolacího soudu tímto dojmem působila . Je přesvědčen, že byl posouván do polohy člověka vyvolávajícího obecné nebezpečí. Zranění poškozeného je jistě vážné, avšak je třeba si uvědomit, co dovolatel sledoval svým jednáním nepochybně zadržet osobu, na níž soudy, které ho nyní odsoudily, vydaly příkaz k dodání do výkonu trestu. Svým rozhodnutím tak soudy vyvolávají přesvědčení zejména pro obecní policisty nezasahovat a příkazy soudu nerespektovat. Osoby typu poškozeného skutečně ohrožují veřejný pořádek, a proto zejména soudy by měly dbát na to, aby vykonatelnost jejich rozhodnutí byla reálná, neboť to je koneckonců smysl jejich existence. Každé rozhodnutí soudu a tím více v podobných případech ovlivňuje myšlení obecních policistů i policistů státních a soudy si budou muset zvážit, zda chceme policisty, kteří se snaží jejich příkazy plnit nebo ty, jak se to stalo předešlého roku v P., přeruší pronásledování nebezpečného pachatele, protože jim skončila pracovní doba. Své úvahy v tomto směru uzavřel tím, že již v odvolání poukazoval na zásadu adekvátního nebezpečí , ale na některé soudy kampak se spravedlností, když pragmatismus je jednodušší .

V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 3 To 595/2009, i rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 10 T 108/2009, a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst.1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českém Krumlově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že námitky dovolatele jednak směřují proti závěru soudů, že poškozený nebyl nebezpečným pachatelem ve smyslu § 20 odst. 1 písm. b) zák. č. 553/1991 Sb., jednak poukazují na skutečnost, že soudy obou stupňů ve věci rozhodovaly v době, kdy již byl zák. č. 553/1991 Sb. účinný ve znění zák. č. 274/2008 Sb. (byť označení tohoto zákona není v dovolání výslovně citováno), který stanoví pro použití služební zbraně k varovným výstřelům podle § 18 odst. 1 písm. g) zák. č. 553/1991 Sb. odlišné (mírnější) podmínky.

Zatímco první část uvedených námitek považoval státní zástupce za natolik bezpředmětnou, že není třeba se jí zabývat, jejich druhou část naopak shledal zcela důvodnou. Poté, co citoval paragrafové znění ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., dovodil, že je třeba je vztáhnout nejen k samotnému trestnímu zákonu, ale i k jiným právním normám, z jejichž porušení se trestnost činu dovozuje, pokud doznaly změn dříve, nežli bylo pravomocně rozhodnuto o vině obviněného. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 17/2006, v němž je obdobná problematika řešena.

Státní zástupce v této souvislosti poukázal na to, že v dané věci soudy obou stupňů rozhodovaly již za účinnosti zákona o obecní policii ve znění zák. č. 274/2008 Sb., který pro použití výstražného výstřelu ze služební zbraně nevyžaduje splnění podmínek § 20 odst. 1 zák. č. 553/1991 Sb. Je prý proto zcela irelevantní posuzovat otázku nebezpečnosti pachatele a na pouhém závěru o absenci této nebezpečnosti stavět porušení zák. č. 553/1991 Sb., když jinak nebylo zákroku obviněného vytýkáno ničeho (na poškozeného byl vydán příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody). Rozhodnutí o vině obviněného tak podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V závěru svého podání proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. vyhověl a z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 3 To 595/2009, i rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 10 T 108/2009, zrušil, současně zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a věc podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českém Krumlově k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Odhlédl-li Nejvyšší soud od výše zmíněných invektiv, které obsah dovolání obviněného celkově devalvovaly, musel zaměřit pozornost na otázku, zda námitky v něm obsažené jsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Z tohoto pohledu dospěl k závěru, že uplatněné výhrady tomuto důvodu dovolání odpovídají, neboť obviněný jednak namítl nesprávnost závěru soudů obou stupňů, že poškozený nebyl nebezpečným pachatelem ve smyslu § 20 odst. 1 písm. b) zák. č. 553/1991 Sb., a vyslovil přesvědčení, že použití varovných výstřelů při zákroku proti němu bylo oprávněné, a jednak poukázal na skutečnost (byť jen pro úplnost a bez konkrétnější argumentace), že oba soudy ve věci rozhodovaly v době, kdy zákonodárce zejména použití donucovacího prostředku varovným výstřelem ze služební zbraně ve smyslu § 18 odst. 1 písm. g) zák. č. 553/1991 Sb. již nevázal na § 20 tohoto zákona, když pouze stanovil povinnost zákonné výzvy.

Nejvyšší soud však současně shledal, že takto formulované výhrady jsou zjevně neopodstatněné.

Z logiky věci je třeba zaměřit pozornost nejprve na druhou z uvedených námitek, neboť ta má zásadní význam pro závěr o tom, zda při posuzování jednání obviněného měl být aplikován (vedle trestního zákona) zák. č. 553/1991 Sb. účinný v době spáchání činu, nebo tento zákon ve znění novely č. 274/2008 Sb. účinné od 1. ledna 2009, jež po tomto datu (a tedy i v době rozhodování soudů obou stupňů) stanovila pro použití donucovacího prostředku ve formě varovného výstřelu jiné (mírnější) podmínky. Je tomu tak i proto, že státní zástupce ve svém vyjádření především na tuto námitku reagoval a na její (domnělé) opodstatněnosti založil svůj návrh na zrušení jak napadeného usnesení odvolacího soudu, tak jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně (a všech dalších rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazujících, pokud zrušením ztratila svůj podklad), a na přikázání věci Okresnímu soudu v Českém Krumlově k novému projednání a rozhodnutí.

Aniž by bylo (prozatím) zapotřebí věnovat pozornost otázce přesné úpravy pro rozhodnutí významných ustanovení zák. č. 553/1991 Sb., je nutno především uvést, že obviněný se skutku dopustil za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že v téže době (do 31. 12. 2009) soudy obou stupňů o něm pravomocně rozhodly. Už proto případná aplikace trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010, nepřicházela v dané věci v úvahu.

Podle § 16 odst. 1 tr. zák. platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Citované ustanovení tímto způsobem zakotvuje časovou působnost trestního zákona a zásadu, že trestní zákony nepůsobí nazpět (zákaz retroaktivity zákona). Platí tedy, že trestnost činu se zásadně posuzuje podle toho zákona, jenž byl účinný v době spáchání trestného činu. Pozdější zákon lze na konkrétní případ aplikovat pouze tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Citované ustanovení se vztahuje i na časovou působnost zákonů, na něž odkazuje trestní zákon v normě s blanketní dispozicí (srov. například ustanovení § 152 tr. zák.).
Pokud státní zástupce ve svém vyjádření rozvedl zmíněné námitky obviněného a poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 17/2006 (publikované pod č. 17/2007 Sb. rozh. trest.), je třeba uvést, že tak neučinil zcela případně. Závěry obsažené v tzv. právní větě tohoto rozhodnutí totiž nelze na posuzovanou věc bezezbytku použít už proto, že soudy tehdy řešily situaci obviněného, o jehož vině a trestu bylo pravomocně rozhodnuto předtím, než nabylo účinnosti pro něj příznivější právo (soudy posuzovaly možnost aplikace ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. ve vykonávacím řízení). V nyní posuzované věci se však o takovouto situaci nejedná, jelikož soudy rozhodovaly o vině a trestu dovolatele až v době, kdy novela č. 274/2008 Sb. již nabyla účinnosti.

Jako přiléhavější se Nejvyššímu soudu v tomto směru jeví odkaz na jeho usnesení ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003 (publikované pod č. 11/2004-I. Sb. rozh. trest.), byť ani v tomto případě závěry shrnuté do jeho právní věty nelze na nyní projednávanou věc bezezbytku aplikovat. I tak lze ovšem připomenout jeho obecnou tezi, že trestnost činu ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. je třeba posoudit zásadně podle celého souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních (na něž trestní zákon odkazuje ve skutkových podstatách s blanketní dispozicí), které jsou všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle citovaného ustanovení; proto nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (např. z hlediska mimotrestních právních norem, na něž odkazuje trestní zákon).

Lze tak shrnout, že pokud z hlediska § 16 odst. 1 tr. zák. přicházelo v úvahu posoudit trestnost činu dovolatele podle trestního zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, pak při posuzování této trestnosti bylo třeba současně aplikovat i zák. č. 553/1991 Sb. účinný právě v té době. Také v dané věci totiž platí, že trestnost činu je třeba posuzovat podle celého souhrnu současně účinných trestních i mimotrestních zákonných norem.

Ještě předtím, než se Nejvyšší soud bude zabývat první z výše vymezených námitek dovolatele, považuje za potřebné zmínit [už proto, že soudy nižších stupňů se takovou otázkou nezabývaly (a nepoukázal na ni ani dovolatel), ačkoliv její vyřešení mělo předcházet dalším úvahám o oprávněnosti obviněného použít donucovací prostředek v podobě varovného výstřelu], že v posuzované věci nepřichází v úvahu aplikace § 15 tr. zák. o oprávněném použití zbraně jako jedné z okolností vylučujících protiprávnost (podle citovaného ustanovení trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích zmocnění příslušných zákonných předpisů).

Je tomu tak proto, že pod pojmem použití zbraně se rozumí zacházení se zbraní takovým způsobem, k němuž je určena (např. střelné zbraně ke střelbě, bodné zbraně k bodání apod.). Oprávnění použít zbraň je pak v příslušných zákonných předpisech, na které trestní zákon odkazuje, vázáno na konkrétní a přesné podmínky (v dané věci má zásadní význam především ustanovení § 20 zák. č. 553/1991 Sb. o použití služební zbraně ). S ohledem na to se použití zbraně jiným způsobem (např. u střelné zbraně úderem) posuzuje jako použití jiného donucovacího prostředku. Obdobně za donucovací prostředek , tedy nikoliv použití zbraně ve smyslu § 15 tr. zák., se zpravidla považuje i varovný výstřel . Rozlišení mezi varovným výstřelem ze služební zbraně jako donucovacího prostředku na straně jedné a použitím služební zbraně na straně druhé je zřejmé i ze samotného textu zák. č. 553/1991 Sb. (srov. níže citovaná ustanovení § 18 odst. 1 písm. g), § 20, ale i blíže necitované ustanovení § 21 o povinnostech strážníka po použití donucovacích prostředků a služební zbraně).

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ tak lze uzavřít, že pokud obviněný použil (služební) zbraň uvedeným jiným způsobem k varovným výstřelům, a nikoliv ke střelbě na utíkajícího poškozeného pak šlo o donucovací prostředek ve smyslu § 18 odst. 1 písm. g) zák. č. 553/1991 Sb., nikoliv o použití zbraně ve vlastním slova smyslu, tedy podle § 20 citovaného zákona.

Uvedené rozlišení sice v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů nebylo vždy zcela zřetelné (srov. například poslední odstavce na straně 8, 9 a 11 rozsudku soudu prvního stupně, nebo první odstavec na straně 7 usnesení odvolacího soudu), což je ale celkem pochopitelné, neboť zmíněné nuance lze mnohdy jen obtížně popsat a pregnantně vyjádřit. Proto je možné konstatovat, že byť soudy obou instancí v odůvodněních svých rozhodnutí ne vždy zcela přesně rozlišovaly pojmy donucovací prostředek ve formě varovného výstřelu podle § 18 odst. 1 písm. g) zák. č. 553/1991 Sb. a použití služební zbraně podle § 20 téhož zákona, nic to nemění na tom, že jejich nezpochybnitelným závěrem bylo, že dovolatel porušil zák. č. 553/1991 Sb. tím, že použil donucovacích prostředků ve formě varovných výstřelů podle § 18 odst. 1 písm. g) zák. č. 553/1991 Sb., aniž by současně byly splněny podmínky podle § 18 odst. 2 a § 20 odst. 1 tohoto zákona.

Soudy obou stupňů posoudily jednání dovolatele jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. (toho se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení, nebo funkce uloženou mu podle zákona). Jeho naplnění spatřovaly (vedle způsobeného a dovoláním nenapadaného následku v podobě těžké újmy na zdraví u poškozeného) především v tom, že porušil výše citovaná ustanovení zák. č. 553/1991 Sb. (ve znění do 31. 12. 2008).

Podle § 18 odst. 1 písm. g) citovaného zákona je donucovacím prostředkem varovný výstřel ze služební zbraně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je strážník oprávněn použít donucovací prostředky k ochraně bezpečnosti jiné osoby nebo své vlastní nebo majetku, k zabránění výtržnosti, rvačce nebo jinému jednání, jímž je vážně narušován veřejný pořádek; pouta smí však použít jen při předvedení osoby, která klade odpor, nebo při omezení osobní svobody; donucovací prostředek podle odstavce 1 písm. e), f) a g) je strážník oprávněn použít pouze tehdy, jestliže jsou splněny podmínky pro použití služební zbraně podle § 20 odst. 1 zák. č. 553/1991 Sb. [podle něho je strážník oprávněn použít služební zbraň a) za podmínek nutné obrany nebo za podmínek krajní nouze; b) aby zamezil útěku nebezpečného pachatele, jehož nemůže jiným způsobem zadržet]. V návaznosti na to je třeba poznamenat, že v dané věci přicházela v úvahu jen varianta uvedená pod písm. b); ostatně dovolatel po celé trestní řízení ani nenamítal, že by snad jednal ve smyslu varianty uvedené pod písm. a), tedy za podmínek nutné obrany nebo krajní nouze.

Obsahu ustanovení § 18 zák. č. 553/1991 Sb. se sice dotkla novela č. 274/2008 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2009 (jeho odst. 2 od té doby zní: Donucovací prostředky je strážník oprávněn použít v zájmu ochrany bezpečnosti jiné osoby nebo své vlastní, majetku nebo k zabránění výtržnosti, rvačce nebo jinému jednání, jímž je vážně narušován veřejný pořádek. ), pro posouzení trestní odpovědnosti dovolatele to však z důvodů výše vyložených nemá žádný zásadní význam.

Po připomenutí takto vymezeného zákonného rámce posuzované věci je na místě vypořádat se s těmi námitkami dovolatele, jimiž napadl závěry soudů obou stupňů, které dovodily, že si poškozeného nesprávně vyhodnotil jako nebezpečného pachatele ve smyslu § 20 odst. 1 písm. b) zá­k. č. 553/1991 Sb. I když soudy obou instancí věnovaly této problematice v odůvodněních svých rozhodnutí poměrně velkou pozornost (srov. strany 8 až 11 rozsudku nalézacího soudu a strany 5 až 8 usnesení odvolacího soudu) a v zásadě přesvědčivě se s ní vypořádaly, přece jen je třeba na podporu jejich argumentuce některé významné skutečnosti zopakovat a další (neméně významné) doplnit.

V obecné rovině je zapotřebí akcentovat, že varovný výstřel ze služební zbraně je prakticky nejtěžším donucovacím pro­středkem, u něhož je třeba vždy počítat s potenciálním ohrožením života či zdraví jiných osob (a to nejen pachatele, ale například i náhodných kolemjdoucích). Použití takového donucovacího prostředku ve smyslu § 18 odst. 1 písm. g) zá­k. č. 553/1991 Sb. by proto mělo být pro strážníka obecní policie doslova krajní možností.

Jestliže obviněný od počátku trestního stíhání tvrdil, že si poškozeného vyhodnotil zcela správně jako nebezpečného pachatele, a že proto použil donucovacího prostředku ve formě varovného výstřelu v souladu s podmínkami uvedenými v § 18 odst. 1 písm. g), odst. 2 a § 20 odst. 1 písm. b) zák. č. 553/1991 Sb., je zapotřebí uvést, že pojem nebezpečného pachatele není v zák. č. 553/1991 Sb. (ale ani v jiné právní normě) blíže vymezen. Podle právní teorie je třeba za takového pachatele považovat: a) zvlášť závažného recidivistu podle § 41 tr. zák.; b) pachatele závažného úmyslného trestného činu, který byl při jeho spáchání či bezprostředně poté přistižen; c) pachatele úmyslného trestného činu, o kterém vyjde najevo, že je ozbrojen; d) vězně na útěku; e) osobu, která byla nadřízeným, nebo jiným oprávněným orgánem za nebezpečného pachatele výslovně označena (srov. Vetešník, P., Jemenka, L. Zákon o obecní policii. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 214; v podstatě shodně i Mates, P. a kol. Nové policejní právo. Linde Praha, a. s., s. 121 a násl.). S takovým vymezením se v podstatě ztotožnila i soudní praxe (příkladmo lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 798/2006, nebo ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 643/2009, učiněné ve stejné věci). S takovým vymezením se lze zásadně identifikovat.

V posuzované věci je mimo jakoukoliv pochybnost, že ze shora uvedených možností přichází v úvahu (při extenzivním výkladu a s ohledem na tvrzení dovolatele jednak o jeho vědomí, že předchozí noci, resp. v časných ranních hodinách došlo ve Velešíně k vloupání, při němž pachatel namířil na zasahujícího policistu střelnou zbraň, přičemž jeho popis odpovídal poškozenému, jednak o neobvyklém pohybu poškozeného, jeho přikrčení se a rychlém pohybu rukama k pasu) leda možnost uvedená pod písm. c), tj. že v případě poškozeného se jednalo o pachatele úmyslného trestného činu, o kterém vyšlo najevo (resp. vzniklo podezření), že je ozbrojen.

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná skutečnosti zjištěné soudy nižších stupňů, které jsou pro posouzení řešené otázky významné. Jedná se zejména o to, že obviněný poškozeného poměrně dobře znal (především z předchozích služebních zákroků, ale nejen z nich) jako pachatele opakovaně páchajícího převážně majetkovou trestnou činnost [v letech 2001 až 2007 byl sedmkrát odsouzen například pro trestné činy § 247 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zák., § 238 odst. 1, 2 tr. zák., § 250b odst. 1 tr. zák. a § 257 odst. 1 tr. zák. většinou k nepodmíněným trestům odnětí svobody, z nichž většinu vykonal z posledního z nich byl propuštěn dne 7. 6. 2008], případně i trestnou činnost spočívající v řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění [§ 180d tr. zák., § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák.]. Obviněnému bylo o poškozeném rovněž známo, že na něho byl soudy vydán jednak příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, jednak příkaz k zatčení (od roku 2001 bylo na něho vyhlášeno 8 celostátních pátrání, v žádném z nich však nebyl označen za nebezpečného pachatele, a přestože byl opakovaně kontrolován policií, nikdy nebyla nalezena žádná zbraň). Bylo mu také známo, že poškozený v minulosti nebyl přestupkově postihován nebo dokonce soudně trestán pro násilnou trestnou činnost (s výjimkou oficiálně nenahlášených a tedy i neprojednaných případů napadení jeho družky nebyly ani žádné konkrétní poznatky o jeho případném agresivním chování). Bez povšimnutí nelze ponechat ani to, že obviněný měl předchozí (asi týden starou) zkušenost s poškozeným, který mu za dramatických okolností ujížděl v osobním automobilu (nepřiměřenou rychlostí a někdy i v protisměru), až se mu nakonec podařilo uniknout.

Soudy obou stupňů ani tyto významné skutečnosti nepřehlédly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi dostatečně přesvědčivě vypořádaly právě v souvislosti s posouzením toho, zda obviněný mohl oprávněně považovat poškozeného za nebezpečného pachatele ve smyslu § 20 odst. 1 písm. b) zá­k. č. 553/1991 Sb. I když by zásadně mohlo postačovat na příslušné pasáže jejich rozhodnutí odkázat, Nejvyšší soud považuje za vhodné některé pro věc zásadní závěry přece jen akcentovat.

Pokud obviněný namítal, že jeho posouzení poškozeného jako nebezpečného pachatele bylo správné s ohledem na to, že věděl, že v časných ranních hodinách kritického dne došlo k vloupání do restaurace v obci V., při němž pachatel namířil na zasahujícího policistu zbraň, a že jedním z vytypovaných podezřelých byl právě i poškozený, je nutno připomenout, že již soudy obou stupňů se s takovou argumentací přesvědčivě vypořádaly, když uvedly, že popis pachatele vloupání nebyl nikterak konkrétní (srov. obsah spisu Obvodního oddělení Policie ČR v K.), a pokud došlo ke srovnávání zajištěných stop z místa činu s osobou poškozeného, bylo tomu tak proto, že ten patří k majetkovým recidivistům, který byl jako kriminálně závadná osoba společně s dalšími čtyřmi osobami vytypován coby možný pachatel. U pachatele vloupání však nebylo zjištěno ani jeho stáří, čemuž odpovídá i to, že zajištěné stopy byly porovnávány se srovnávacími vzorky od osob poměrně širokého věkového rozptylu. V žádném případě však nebylo zjištěno, že by Policie ČR činila jakékoliv zásadnější opatření v tom směru, že v obci V. či v jejím blízkém okolí se pohybuje ozbrojená osoba páchající majetkovou trestnou činnost. Uvedené převážně jen obecné a nekonkrétní informace o pravděpodobném pachateli vloupání ve spojení s vědomím obviněného o tom, že poškozený při své dosavadní trestné činnosti nikdy nepoužil zbraň, ba dokonce nebyl nikdy označen jako nebezpečný pachatel, proto nemohly spolehlivě nasvědčovat tomu, že pachatelem vloupání se zbraní v ruce mohl být právě poškozený.

Druhým z důvodů, o které dovolatel opíral své přesvědčení o správnosti vyhodnocení poškozeného jako nebezpečného pachatele, spočíval v tvrzení, že poškozený bezprostředně poté, co jej u školy spatřil, udělal rychlý pohyb rukou směrem dolů k pasu, čehož se (obviněný) lekl, pojal obavu, že poškozený má zbraň, proto se při jeho pronásledování bál, že se každou chvíli může otočit proti němu a zbraň použije.

Také s touto argumentací se soudy obou instancí náležitě vypořádaly, když uvedly, že pokud obviněný viděl, že jeho zákonná výzva ani prvotní varovné výstřely nepřiměly poškozeného k zastavení a ten utíká dál, pak další a další varovné výstřely postrádaly smysl. V souvislosti s tím je však zapotřebí jejich argumentaci doplnit poukazem na dikci § 18 odst. 1 písm. g) zák. č. 553/1991 Sb., který jako donucovací prostředek uvádí varovný výstřel ze služební zbraně . I když zákonodárce užil v tomto ustanovení (zřejmě záměrně) singuláru (jeví se logické, že nevedlo-li užití jednoho varovného výstřelu k zamýšlenému účelu, tj. zpravidla ke zklidnění situace, případně k upuštění od protiprávního jednání ze strany osoby, vůči které směřuje zákrok strážníků, nepovede k tomuto cíli ani opakování varovného výstřelu), lze připustit, že pokud osoba, vůči níž je zákrok veden, nereagovala na první varovný výstřel, může se strážník rozhodnout pro další (druhý, příp. i třetí) varovný výstřel. Postrádá však logiku pokračování v dalších a dalších varovných výstřelech (v posuzované věci obviněný vystřelil celkem sedmkrát), neboť po prvních výstřelech muselo být i obviněnému zjevné, že užití tohoto donucovacího prostředku není účinné a k zamýšlenému (sledovanému) cíli nevede. Lze tak shodně se soudy nižších stupňů uzavřít, že dovolatel neužil donucovacího prostředku ve formě varovného výstřelu (varovných výstřelů) ve smyslu § 18 odst. 1 písm. g) zák. č. 553/1991 Sb. pouze v nezbytném rozsahu. Uvedená rychlopalba (jak ji označily oba soudy) proto naprosto neodpovídala použití varovného výstřelu jako donucovacího prostředku.

V návaznosti na to soudy nižších stupňů dospěly k závěru o nelogičnosti argumentace obviněného, že se obával (příp. domníval), že poškozený má u sebe zbraň, kterou může kdykoliv v průběhu pronásledování vůči němu použít. Pokud totiž považoval poškozeného za nebez­pečného pachatele a při jeho pronásledování měl obavu, že se obrátí (případně i se zbraní) proti němu, pak skutečně není logické, aby v krátkém časovém sledu vystřílel do vzduchu všech sedm nábojů, zvláště pak za situace, kdy u sebe jiný zásobník neměl. Navíc údajné obavě obviněného, že poškozený je ozbro­jen, neodpovídá ani jeho chování a bezprostřední vyjadřování při tele­fonických hovorech s operačním střediskem Policie ČR (například na dotaz operačního důstojníka Proč střílíš, prosím tě? odpověděl Utíká, tak co bych nestřílel ), když tehdy se vůbec nezmínil o tom, že by pro­následovaného považoval za nebezpečného pachatele, za pachatele ranního vloupání do re­staurace, nebo že by měl podezření, že je ozbrojen. Celkovou situaci o průběhu zákroku obviněného dokresluje nejen to, že poškozenému tykal a po jeho dostižení prohlašoval No tak budeme střílet dál či K., já Tě zastřelím! , nebo že při hlášení události operačnímu důstojníkovi použil slova, že poškozenému nastřelil prdel , ale především to, že uvedl Já už jdu po něm hrozně dlouho, já z něj nespustím oči .

Všechny tyto skutečnosti svědčí jak o neprofesionálně provedeném zákroku, který dovolatel vůbec nezvládl, tak o jeho zřetelné snaze zadržet poškozeného stůj co stůj . Ať už byla důvodem pro jeho rozhodnutí k zákroku vůči poškozenému nepřiměřená služební horlivost, nebo otázka osobní prestiže, je mimo jakoukoliv pochybnost, že šlo spíše o impulzivní rozhodnutí, než o řádné zhodnocení dané situace a posouzení oprávnění použít donucovacího prostředku ve formě varovného výstřelu ze služební zbraně. Proto není důvod zpochybňovat závěry soudů obou stupňů, že dovolatel poté, co si zcela nesprávně vyhodnotil situaci, použil donucovacího prostředku ve smyslu § 18 odst. 1 písm. g) zák. č. 553/1991 Sb., mimo rámec podmínek vymezených v § 18 odst. 2 a § 20 odst. 1 tohoto zákona. Tím zároveň poru­šil i ustanovení § 18 odst. 5 jmenovaného zákona, které mu jako strážníkovi ukládá povinnost dbát, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává (obviněný totiž v podaném dovolání takové námitky neuplatnil), že soudy nižších stupňů se spolehlivě a přesvědčivě vypořádaly jak s otázkou zavinění obviněného na způsobeném následku (účinku), když u něho dovodily vědomou nedbalost podle § 5 písm. a) tr. zák., tak s otázkou příčinné souvislosti mezi takovou formou zavinění a těžším následkem, a odvolací soud přiléhavě reagoval i na odvolací námitku obviněného vztahující se k problematice tzv. negativního skutkového omylu. Jestliže nakonec uzavřely, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., nelze jim ničeho vytknout.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265h odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. června 2010

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a