8 Tdo 352/2011
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoník



8 Tdo 352/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 o dovolání obviněného J. R., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 12 To 486/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 99/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 1 T 99/2010, byl obviněný J. R. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a byl za něj podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.Podle skutkových zjištění v tomto rozsudku popsaných se obviněný uvedeného trestného činu v zásadě dopustil v bodech I. IV. tím, že
pod smyšlenou legendou spočívající v tom, že má od pojišťovny A. v H. obdržet odškodnění z titulu vzniklé újmy na zdraví z jím nezaviněné dopravní nehody, ačkoliv věděl, že od pojišťovny A. již v roce 2005 plnění za dopravní nehodu, kde vystupoval jako poškozený, obdržel a již od této pojišťovny žádnou další finanční náhradu obdržet nemůže, tuto nepravdivou legendu v úmyslu se obohatit,
I. sdělil V. P., a postupně ho tak o pravdivosti celé smyšlenky přesvědčil, a v období od měsíce července 2008 do 24. 2. 2009 na něm na základě této legendy postupně vylákal celkovou částku ve výši nejméně 832.113,- Kč ve formě několika na sebe navazujících půjček sloužících právě pro složení onoho vstupního poplatku s tím, že po vyplacení odškodnění od něho V. P. získá několikanásobek takto zapůjčených částek, přičemž se tohoto jednání dopustil celkem 10 konkrétními popsanými jednáními, čímž poškozenému V. P., způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 832.113,- Kč,
II. postupně v období od 14. 7. 2008 do 6. 9. 2008 v N., poškozené A. K., na základě uvedené legendy postupně převzal zejména pod záminkou půjčky na vyřízení celé záležitosti celkem 28.100,- Kč a 50 (podle kurzu ČNB 1 činilo 24,80 Kč, tedy 1.240,- Kč), tedy celkem 29.340,- Kč s tím, že 10.000,- Kč a 50 , které si půjčil dne 14. 7. 2008, potřebuje na jídlo, neboť doma nemají co jíst, a zbytek finančních prostředků, které si pak postupně půjčoval pod konkrétními záminkami různé částky, a za toto jí sliboval, že z odškodnění úrazu ve výši 400.000 , které by měl k datu 8. 9. 2008 obdržet, jí vrátí 100.000,- Kč, což jí dne 6. 9. 2008 potvrdil i písemně, kdy ze zapůjčených finančních prostředků jí vrátil celkem 7.000,- Kč, čímž jí nadále dluží nejméně 22.340,- Kč,
III. v přesně nezjištěných obdobích od června 2008 do července 2009 v N. poškozenému H. Č., takto tvrdil, že peníze potřebuje na uhrazení různých poplatků a kolků, a postupně na něm na základě těchto nepravd vylákal pod záminkou půjček celkem 106.000,- Kč v různých částkách okolo 4.000,- Kč až 8.000,- Kč s příslibem, že po zaplacení všech těchto poplatků mu bude vyplacena částka 420.000 , z níž si poškozený ponechá 100.000 za zapůjčené finanční prostředky a za dřívější závazky obviněného vůči němu, ale do současné doby mu žádné finanční prostředky nevrátil, a tímto mu způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 106.000,- Kč,
IV. v blíže nezjištěném období od listopadu 2008 do května 2009 za budovou Okresního soudu v Náchodě a na jiných místech v N. postupně vylákal od poškozeného P. G., finanční hotovost v částkách pohybujících se okolo 2.000,- Kč, 10.000,- Kč, 20.000,- Kč až 60.000,- Kč, a to vždy s tím, že tyto částky právě v den předání potřebuje k uhrazení jakéhosi poplatku pojišťovně A. pro urychlení vyřízení jeho škodné události, a poškozeného v pravdivosti tohoto tvrzení utvrzoval i tím, že mu předkládal k nahlédnutí různé písemnosti sepsané v holandštině, kdy takto od poškozeného postupně převzal celkovou finanční částku ve výši nejméně 475.000,- Kč, přičemž mu sliboval vrácení zapůjčených částek zpočátku do prosince 2008, následně do března až dubna 2009 a nakonec do června a července 2009 a sliboval mu zhodnocení této předané částky, a to dvojnásobně, a to právě až po vyplacení jeho odškodnění za dopravní nehodu,
přičemž žádnému z těchto poškozených do současné doby nic nevrátil, neboť k tomu v zásadě ani neměl žádné odpovídající finanční prostředky, když dobře věděl, že žádné ani neobdrží, protože od pojišťovny A. již v roce 2005 pojistné plnění obdržel a již od této společnosti žádnou finanční náhradu dostat nemůže, neboť na základě určovací smlouvy se veškeré jeho nároky na náhradu již vzniklé i budoucí hmotné a nehmotné škody určily stanovenou částkou a obviněný se s konečnou platností vzdal všech svých nároků na náhradu hmotné a nehmotné škody, která mu vznikla a v budoucnu ještě vznikne v důsledku nehody a zranění, které při ní utrpěl, když dne 15. 7. 2005 mu byla pojišťovnou A. vyplacena záloha na odškodnění ve výši 3.000 a dne 23. 8. 2005 mu vyplacena zbylá částka ve výši 45.000 a došlo tak k úplnému vypořádání pojistného plnění.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 12 To 486/2010, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Františka Kollmana z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Namítal v něm, že i přes rozsáhlé dokazování nebyl najisto prokázán rozsah viny obviněného, neboť soudy při provádění důkazů postupovaly způsobem, při němž nemohl být správně zjištěn skutkový stav věci a jsou o něm stále důvodné pochybnosti. Podle obviněného již podaná obžaloba byla postavená na domněnkách a neprůkazných důkazech, zejména ohledně výše škody u poškozených V. P. a P. G. Soudu byly předloženy doklady, jejichž pravost či falza nejsou zcela prokazatelné a není tedy postaveno najisto, kdo je jejich autorem. Obviněný též při konstatování, že pojišťovna A. v H. vypořádávala v roce 2004 a 2005 jeho odškodnění, vznesl pochybnost, zda při podpisu úplného vypořádání věděl, že od pojišťovny v H. nic nedostane. Soudu vytkl, že tento závěr učinil jen na podkladě výpovědi svědka M. S. a nezvažoval, že jako poškozenému mu měla být vyplacena též i náhrada za trvalé následky, které očekával, že ještě dostane. Obviněný doznal půjčky od A. K. a H. Č., avšak zcela popřel výši půjček od V. P., a opakovaně tvrdil, že si půjčil maximálně částku 289.000,- Kč. Výpověď svědka V. P. týkající se celé jím tvrzené částky označil za nevěrohodnou a vytýkal soudu, že nezkoumal, zda poškozený mohl celou jím uvedenou částkou disponovat, a odkud získal uváděné finanční prostředky, a že zamítl návrh obhajoby na prošetření účtu poškozeného. Obviněný popřel i výši půjčky od poškozeného P. G. a doznával ji jen v částce 135.000,- Kč. Za jediný relevantní důkaz ohledně této okolnosti považoval svědectví matky poškozeného, podle níž synovi zapůjčila 100.000,- Kč. Ostatní finanční prostředky nebyly prokázány. Obviněný ve vztahu k výroku o trestu namítal, že soudy dostatečně nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, zejména k tomu, že obviněný spolupracoval na zjištění, jak došlo k půjčkám, a řadu z nich doznal. Výše vyměřeného trestu, která byla stanovena v horní hranici trestní sazby, se obviněnému jeví jako příliš vysoká a neodpovídající rozsahu škody, která pode něj nebyla ani najisto postavena. Soud proto měl vyměřit trest odnětí svobody v dolní hranici trestní sazby.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 1 T 99/2010, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 12 To 486/2010, zrušil a věc vrátil k novému projednání se závazným právním názorem.

Ačkoli byl opis dovolání doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to své případné písemné stanovisko do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslalo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dovolací soud zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o takové skutečnosti, které dopadají na jím označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolání lze podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a proto je možné takto podaným dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Je nutné připomenout, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen extrémní nesoulad , resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

S ohledem na takto vyjádřená hlediska je nutné posuzovat i přezkoumávané dovolání, v němž obviněný neuplatnil žádnou vadu, která by měla právní povahu. Podstata všech námitek obviněného spočívá ve výhradách proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily a jež zanesly do popisu skutkových okolností rozvedených ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Obviněný tak brojil proti tomu, že tento skutkový stav byl zjištěn nesprávně zejména ohledně toho, zda mohl vědět, s jakým výsledkem skončilo řízení u holandské pojišťovny A. V této souvislosti obviněný vytýkal, že soudy uvedenou skutečnost nedostatečně objasnily, a zásadně se neztotožnil se závěrem soudů, že mu byly uvedenou pojišťovnou vyplaceny veškeré náhrady, na něž měl nárok, a tudíž, pokud poškozeným tvrdil, že jim půjčené peníze vrátí z dalších výplat, jež z odškodnění následně obdrží, jednalo se o nepravdivou skutečnost a lživé tvrzení. Vedle této námitky obviněný považoval za neopodstatněné i závěry týkající výše škod zjištěné u v bodech I. a IV., když ve vztahu ke skutkově prokázaným okolnostem nesouhlasil s tím, že soudy pro svá zjištění vyšly z výpovědí poškozených V. P. a P. G., jež sám označil za nevěrohodné a předkládal vlastní verzi o průběhu činu a o výši škody těmto poškozeným způsobené.

Z charakteru uvedených námitek je zřejmé, že obviněný jimi nevytkl žádné konkrétní nedostatky týkající se vadnosti použité právní kvalifikace, ale brojil výhradně proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly po provedeném dokazování, které i sám obviněný v úvodu podaného dovolání označil za rozsáhlé.

Je nutné zmínit, že obviněný se nedovolával extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, který ani Nejvyšší soud v přezkoumávané věci nezjistil. Nad rámec podaného dovolání lze jen pro úplnost uvést, že oba soudy se ve svých rozhodnutích dostatečně a v souladu se zákonnými požadavky vypořádaly se všemi skutkovými okolnostmi. Důkazy ve věci provedené hodnotily způsobem odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř. Opatřily si tak dostatek podkladů důležitých pro právní posouzení skutku. V odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, z jakých důkazů vycházely, a z jakých důvodů výpovědi V. P. a P. G., ale i jiné důkazy, jež s těmito výpověďmi byly v souladu, považovaly za věrohodné, kdežto obhajobě obviněného zejména o tom, že od poškozených vylákal menší částky, event. že bylo opodstatněné, že mohl od pojišťovny z H. očekávat další plnění za odškodnění jeho úrazu, shledaly jako nevěrohodné. V této souvislosti lze jen pro stručnost odkázat na příslušnou pasáž ze strany 11 a 12 rozsudku soudu prvního stupně a strany 7 až 9 rozsudku odvolacího soudu, kde oba soudy s odkazem na výsledky provedeného dokazování konstatovaly, že obviněný byl dostatečně informován o tom, že odškodnění, které se mu ve dnech 15. 7. 2005 a dne 23. 8. 2005 v celkové částce 48.000 dostalo, je částka konečná. Lze jen připomenout, že kromě jiných důkazů tato okolnost vyplynula i z výpovědi svědka M. S., který obviněnému v řízení o odškodnění dělal tlumočníka, a který dosvědčil, že obviněný věděl, že se jedná o konečnou částku, s níž souhlasil. Ve vztahu k věrohodnosti výpovědi svědků V. P. a P.G. soud prvního stupně na straně 13 a 17 vysvětlil, na základě jakých důkazů a z nich vyvozených úvah považoval výpovědi těchto poškozených za pravdivé a tedy i věrohodné.

Nejvyšší soud postup soudů v rámci prováděného dokazování shledal zcela v souladu s hledisky vymezenými v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. bez jakýchkoliv známek libovůle či logických nesouladů, a proto dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevykazují žádné známky extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a na nich založenými právními závěry.

Pokud obviněný v dovolání brojil proti nepřiměřené výši uloženého trestu, který považoval za příliš tvrdý, je vhodné uvést, že námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Obviněný za této situace, kdy dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo ve vztahu k trestu zaměřeno jen proti okolnostem vyjádřeným v ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák., označený dovolací důvod výhradami proti výroku o trestu nenaplnil.

Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah shledal, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, či takové, které byly zaměřeny proti výměře trestu, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v návaznosti na to rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a též i snížení uloženého trestu. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajné nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Lze shrnout, že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, jíž by bylo možno považovat za relevantní z hlediska deklarovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Stejně tak nebyl dovolací soud povinen přezkoumat ani námitky týkající se nepřiměřenosti trestu, na něž též žádný dovolací důvod nedopadá, jak bylo výše vysvětleno.

Vzhledem k tomu, že ze všech uvedených skutečností je zřejmé, že obviněný argumenty uplatněnými v podaném dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento důvod nenaplnil a dovolání tak podal z jiných důvodů než které jsou v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. uvedeny, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. dubna 2011
Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová