8 Tdo 352/2005
Datum rozhodnutí: 07.04.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 352/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. dubna 2005 o dovolání obviněného M. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 9 To 59/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 97/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 2 T 97/99, byl obviněný M. T. se spoluobviněným R. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. a pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. byl obviněný M. T. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uloženém mu trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 6 T 7/2003, kterým byl odsouzen za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. a trest mu byl uložen i za sbíhající se pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 3 tr. zák., za který byl odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 8 k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud prvního stupně dále rozhodl o vině a trestu spoluobviněného R. V. a o náhradě škody.

Shora citované rozhodnutí napadli obviněný M. T. a poškozená S. z. š. J. E. P. a V. z. š. M. odvoláními, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 9 To 59/2004, podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného M. T. v celém rozsahu a z podnětu odvolání jmenované poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil ohledně spoluobviněného R. V. ve výroku o náhradě škody.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného M. T. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. účinného od 1. 1. 2002, jehož se dopustil tím, že po předchozí dohodě společně s již odsouzeným R. V. a s nejméně jednou další neustanovenou osobou dne 29. 12. 1997 v přesně nezjištěné době mezi 9.00 hod. a 11.00 hod. v M., v expozituře U. b., a. s., O., předložili padělaný formulář příkaz k úhradě , splatný dne 29. 12. 1997, opatřený reprograficky přeneseným otiskem razítka a napodobeným podpisem A. S., ředitelky S. z. š. J. E. P. a V. z. š. M., J. E. P., na základě něhož vylákali převod částky 1.173 568,20 Kč z účtu této školy vedeného u U. b., a. s., expozitury M., na účet vedený u U. b., a. s., expozitury Č. L., založený dne 23. 12. 1997 obviněným M. T. za asistence obviněného R. V. a z tohoto účtu dne 30. 12. 1997 prostřednictvím K. Š., který byl oprávněn s účtem disponovat a jednal na pokyn obviněného M. T., vybrali částku 1.000 000,- Kč a dne 2. 1. 1998 částku 170.000,- Kč, a to tak, že K. Š. předal peníze obviněnému M. T. a ten je odevzdal obviněnému R. V., zbývajících 4.467,10 Kč vybral z účtu a pro svou potřebu použil obviněný M. T. dne 30. 3. 1998, který účet téhož dne zrušil, čímž způsobili poškozené S. z. š. J. E. P. a V. z. š. M., J. E. P., škodu ve výši 1.173 568,20 Kč.

Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. a pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. jej odvolací soud odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výroky o trestech uložených obviněnému M. T. trestními příkazy Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 6 T 7/2003, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 4 T 28/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V neposlední řadě rozhodl o náhradě škody.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. T. prostřednictvím obhájkyně Mgr. A. V. dovolání, které opřel o důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soud jeho čin nesprávně kvalifikoval. Napadenému rozhodnutí především vytkl, že z provedeného dokazování nevyplývá jeho úmysl spáchat trestný čin podvodu tak, aby zahrnoval všechny znaky charakterizující jeho objektivní stránku. Podle něj učiněná zjištění nemohou být podkladem pro závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, protože z toho, že si založil bankovní účet na své jméno, nelze usuzovat, že plánoval jednání v rozporu s právem. Pokud by totiž takové jednání zamýšlel, chtěl by od počátku zůstat skryt a k zastření podvodného jednání by užil třetí osobu. Dále namítl, že nebyla prokázána spojitost mezi ním a neztotožněnou osobou, i to, že nevěděl o původu peněz ani způsobu, jakým se tato osoba podílela na jejich převodu. Vyjádřil názor, že pokud soud neprokázal jeho úmysl, nemohl dojít k závěru, že byl spáchán trestný čin. Za jednoznačně prokázanou okolnost považoval pouze to, že si na popud R. V. otevřel u peněžního ústavu účet, že v jeho prospěch byla následně převedena částka získaná podvodným jednáním neustanovené osoby a že k tomuto účtu zřídil za účelem výběru hotovosti podpisové právo pro další osobu. Konstatoval, že jiné okolnosti mu nemohou být kladeny za vinu.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 9 To 59/2004, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.

K předmětnému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného předloženo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. Uvedl v něm, že deklarovaný dovolací důvod obviněný v dovolání respektuje pouze zdánlivě, když sice tvrdí neexistenci podmínek pro použitou právní kvalifikaci, ovšem činí tak s odkazem na vadné hodnocení ve věci provedených důkazů, čímž předestírá jinou variantu skutkového děje. Státní zástupce má tudíž za to, že dovolatel svými námitkami nevyhověl definici uplatněného dovolacího důvodu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.

Obviněný této povinnosti dostál jen v části dovolání, neboť v rozporu s výše uvedeným vymezením dovolacího důvodu uplatnil také námitky, které na označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, protože brojí proti skutkovým zjištěním. Konkrétně jde o argumenty, jejichž obsahem je snaha obviněného vyjádřit průběh činu odlišně od skutkových zjištění učiněných soudem druhého stupně. Spadají sem rovněž námitky obviněného, jimiž tvrdí, že nevěděl o původu peněz, a popírá, že by se jakkoliv na převodu peněz z účtu poškozeného na svůj účet podílel nebo o něm věděl. Je tudíž zjevné, že v této části obviněný zaměřil dovolání proti správnosti skutkových zjištění. Takové námitky, které nemají právní povahu, nezakládají žádný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení § 265b tr. ř. Ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumávat, a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, a ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 296/2004).

Dovolání obviněného však na označený dovolací důvod dopadá tam, kde poukázal na nesprávnost právní kvalifikace, když podle něj ze soudem tvrzeného skutkového stavu nevyplývá jeho zavinění ve formě úmyslu. Tyto námitky byly uplatněny ve shodě s označeným dovolacím důvodem, proto se jimi Nejvyšší soud mohl dále zabývat a zkoumat, zda dovolání obviněného je v této části opodstatněné.

Nejprve je vhodné v obecné rovině uvést, že trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.

Pro právní posouzení skutku je rozhodující jeho popis ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedený v jeho odůvodnění. Podle tam popsaných skutkových zjištění se obviněný činu, který mu je kladen za vinu, dopustil tak, že po předchozí dohodě společně se spolupachatelem R. V. a nejméně s další neustanovenou osobou v expozituře U. b., a. s., předložil padělaný formulář příkaz k úhradě , splatný dne 29. 12. 1997, který byl opatřený reprograficky přeneseným otiskem razítka a napodobeným podpisem A. S., ředitelky S. z. š. J. E. P. a V. z. š. M., na základě kterého vylákal převod částky 1.173.568,20 Kč z účtu patřícího této škole, vedeného u U. b., a. s., na účet vedený u U. b., a. s., expozitury Č. L., který dne 23. 12. 1997 obviněný založil.

Obviněný soudům obou stupňů vytkl, že takto vymezená skutková zjištění nemohou být podkladem pro dostatečné posouzení subjektivní stránky trestného činu, a vyjádřil názor, že na ni není možné usuzovat jen z toho, že si založil bankovní účet nebo zřídil podpisové právo k tomuto účtu další osobě. K této výhradě je však nutné právě s ohledem na shora uvedená skutková zjištění poznamenat, že obviněný, byť v jiné části svého dovolání konstatuje, že vychází ze skutku, jak byl odvolacím soudem zjištěn, nebere v úvahu celý obsah popsaných skutkových zjištění a především přehlíží tu jejich část, v níž se podává, že se činu dopustil po předchozí dohodě společně se spolupachatelem R. V. a s nejméně další neustanovenou osobou. Stejně tak neakceptuje ani tu pasáž uvedeného skutku, podle které v expozituře U. b., a. s., O., předložili (jak vyplývá z výrokové části rozsudku citované shora) všichni tři tam popsaní pachatelé padělaný formulář příkaz k úhradě , na jehož základě vylákali převod uvedené částky. Takto popsané jednání, které zahrnuje i aktivní jednání obviněného, je dostatečné pro závěr o zavinění obviněného, a to i přesto, že v popisu skutku není úmysl obohatit se ke škodě jiného jeho uvedením v omyl explicitně uveden. Kromě výstižného skutkového zjištění je subjektivní stránce zmíněného trestného činu věnována dostatečná pozornost v odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud se touto otázkou zabýval proto, že shledal pochybení soudu prvního stupně spočívající v nedostatečném vyjádření zavinění jednání obviněného, které sám napravil právě tím, že precizoval chování obviněného tak, že do skutkové věty zahrnul zjištění, že jmenovaní spolupachatelé vylákali převod uvedené částky.

Uvedená skutková zjištění nepochybně svědčí o tom, že obviněný M. T. byl jedním z pachatelů, kteří uzavřeli dohodu, na základě které zcela vědomě a chtěně proto, aby získali potřebné finanční prostředky, předložili pracovnici U. b., a. s., expozitury v M., I. B. padělaný příkaz k úhradě. Byl to tudíž i obviněný M. T., kdo poskytl na předmětném formuláři údaje, které neodrážely faktický stav věci, neboť razítko i podpis patřily organizaci a osobě, které takový úkon učinit nezamýšlely a vůbec o něm nevěděly. Tím byla U. b., a. s., prostřednictvím pracovnice I. B. uvedena v omyl. Protože neznala podstatu věci, převedla na základě tohoto podvodného jednání obviněného požadované peníze na jím uvedený účet. Správně proto oba soudy shledaly, že obviněný tímto způsobem uvedenou částku vylákal.

Nad rámec zmiňovaných skutkových zjištění je vhodné též poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na které v této souvislosti odkázal i odvolací soud, kde na straně 8 je k subjektivní stránce obviněného uvedeno, že oba obvinění na výběru peněz spolupracovali, přičemž přesně věděli, o jaké peníze se jedná a odkud pocházejí, jejich jednání pokrývá celou dobu, co byl trestný čin plánován, páchán a dokončen, tedy dobu od založení účtu až po vybrání peněz . Na základě těchto úvah soud prvního stupně a ve shodě s ním i soud odvolací shledaly, že obviněný jednal v přímém úmyslu.

Oba soudy shodně dospěly k závěru o úmyslném zavinění obviněného M. T., a to s ohledem na všechny okolnosti, podle nichž se shora popsaného činu dopustil, za které je třeba považovat nejen obviněným opakovaně zmiňované založení účtu, ale v neposlední řadě i zřízení podpisového vzoru K. Š., způsob výběru peněz a dispozici s nimi, jakož i následné zrušení předmětného účtu. Zřejmá je taktéž promyšlenost trestného činu a příprava k němu (reprograficky přenesený otisk razítka, napodobení podpisu A. S.).

Námitky dovolatele zpochybňující subjektivní stránku trestného činu v jeho základní skutkové podstatě jsou nepřípadné, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. a jež ve svých rozhodnutích dostatečně vysvětlily.

Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že shodné výhrady, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, uvedl i v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, před nímž tuto obhajobu také uplatňoval. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, tento se opakovanými námitkami zabýval a vypořádal se s nimi.

Nejvyšší soud dovolání obviněného M. T. na základě všech popsaných úvah a závěrů posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud obviněný v podaném dovolání požádal, aby odvolací soud ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, je nutné poznamenat, že odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, může před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu. Jde o fakultativní postup a záleží zcela na uvážení předsedy senátu tohoto soudu, když zde není vázán žádným návrhem či podnětem. V dané věci nebyly shledány důvody k odkladu výkonu trestu; negativní rozhodnutí v tomto směru se nevydává.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová