8 Tdo 35/2013
Datum rozhodnutí: 20.02.2013
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoník



8 Tdo 35/2013-48
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
20. února 2013 o dovolání obviněného R. N. , roz. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 2 To 93/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 15/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. 28 T 15/2011, uznal obviněného R. N. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) vinným skutkem blíže specifikovaným [pod body 1) až 26)] ve výroku rozsudku, který právně kvalifikoval jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, za což mu podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Naproti tomu obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. 10. 2011, sp. zn. 2 KZV 31/2011, pro skutky, v nichž byly spatřovány další dílčí útoky pokračujícího zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byl obviněný stíhán.

Proti odsuzující části rozsudku (jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu) podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 2 To 93/2012, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Karla Vítka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel v prvé řadě zpochybnil procesní použitelnost výpovědi svědka R. B. tvrzením, že z jeho výpovědi z přípravného řízení nelze vycházet, a že odepření jeho svědecké výpovědi u hlavního líčení nebylo oprávněné. Uvedeným postupem mělo být zkráceno jeho (dovolatelovo) právo na obhajobu a měla být porušena zásada ústnosti a bezprostřednosti. Obdobné námitky uplatnil též ve vztahu ke svědkům D. L. a J. O. Ani v těchto případech prý nebyla dodržena zásada ústnosti a bezprostřednosti, neboť výpovědi těchto svědků vyznívaly u hlavního líčení nevěrohodně. Pokud by se soud držel uvedených zásad řízení, musel by jej v dílčích útocích týkajících se těchto poškozených zprostit obžaloby.

Obviněný dále vyslovil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání a vyjádřil přesvědčení, že mělo být posouzeno pouze podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a v návaznosti na to mu měl být uložen mírnější trest.

V podrobnostech pak dovolatel uvedl, že jeho jednání nebylo možné kvalifikovat podle § 283 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku z toho důvodu, že nebyl v posledních třech letech za takové jednání odsouzen ani potrestán. K jeho poslednímu odsouzení totiž došlo rozsudkem ze dne 8. 11. 2004, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2005.

Obviněný rovněž namítl, že svým jednáním nemohl naplnit ani skutkovou podstatu trestného činu podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť množství jím distribuované drogy nenaplňuje pojem značný rozsah . Naplněním tohoto pojmu se soudy obou stupňů věnovaly pouze okrajově a vágně. Odvolací soud pouze konstatoval, že judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) je poněkud rozporuplná a nakonec uvedl, že ve výkladové praxi Nejvyššího soudu nebylo množství 50g metamfetaminu jako orientační hranice pro dovození pojmu značný rozsah použito.

Podle názoru dovolatele se judikatura v této otázce již ustaluje a jsou k dispozici rozhodnutí, z nichž měly soudy v napadených rozhodnutích vycházet. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 3 Tdo 582/2012 a 8 Tdo 463/2010, podle nichž by se za hranici značného rozsahu mělo považovat množství 800g metamfetaminu; tato rozhodnutí se kromě množství distribuované drogy zabývají hodnocením i jiných otázek, které mají na právní kvalifikaci vliv. Dovolatel následně citoval část rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 463/2010 a své úvahy uzavřel tvrzením, že další rozhodné skutečnosti nabývají na významu zejména v situaci, kdy množství drogy je blízko hranice rozhodné pro naplnění kvalifikačního znaku. On však svým jednáním tento znak naplnil cca v jedné čtvrtině, takže by na něho další okolnosti neměly mít vliv.

S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby sám ve věci nově rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který v samém jeho úvodu uvedl, že zpochybnění provedeného dokazování ve vztahu ke svědkům R. B., D. L. a J. O. nemůže být považováno za relevantně uplatněné námitky.

Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu však státní zástupce považoval tvrzení obviněného, že jeho jednání nemůže být posouzeno podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. K tomu však uvedl, že znak potrestání se vztahuje k okamžiku výkonu trestu (popř. k okamžiku upuštění od výkonu trestu, k okamžiku podmíněného propuštění z výkonu trestu apod.), na rozdíl od odsouzení, které nastává právní mocí odsuzujícího rozsudku. Obviněný byl ovšem pro drogový delikt odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 7 T 108/2004, jenž nabyl právní moci dne 28. 1. 2005, a uložený trest odnětí svobody ve výměře 6 let a 6 měsíců vykonal až dne 28. 7. 2009, což je již v limitu zákonem požadovaných tří let (obviněný se, jak již bylo výše zmíněno, posuzované trestné činnosti dopouštěl od podzimu roku 2009 do listopadu 2010); v daném rozsahu se proto s dovolacími námitkami obviněného neztotožnil.

Jakkoliv státní zástupce považoval za relevantní i dovolatelovo tvrzení, že se nedopustil činu ve značném rozsahu ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ani v tomto případě se s jeho námitkou neztotožnil. Poukázal na to, že především podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 463/2010, publikovaného pod č. 12/2011 Sb. rozh. trest., je nutné na naplnění určitého typu rozsahu usuzovat ne pouze z konkrétního množství a kvality omamné nebo psychotropní látky, ale i z dalších okolností (následně citoval některá další rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech).

Podle státního zástupce je v dané věci nutné zohlednit, že obviněný se svého jednání dopouštěl po dobu cca jednoho roku, opakovaně a ve vztahu k dvaceti šesti odběratelům, kterým pravidelně v cca 848 případech prodal, daroval či za protislužbu předal pervitin; činil tak přitom za účelem finančního obohacení, přičemž hodnota distribuovaného pervitinu byla podle závěrů dovoláním napadeného rozhodnutí v řádech stovek tisíc korun. S ohledem na konkrétní skutkové okolnosti věci a na závěry soudní praxe považoval právní kvalifikaci zvolenou soudy za správnou a přiléhavou.

Z těchto podstatných důvodů státní zástupce shledal podané dovolání zjevně neopodstatněným a navrhl, aby Nejvyšší soud je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Některé námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Bylo tomu tak především v té části jeho podání, v níž napadal jednak způsob provedení některých důkazů, jednak jejich hodnocení ( konkrétně tak učinil ve vztahu ke svědeckým výpovědím svědků R. B., D. L. a J. O., když tvrdil, že při jejich výsleších byla porušena zásada ústnosti a bezprostřednosti), neboť tím primárně napadal procesní postup soudu a správnost jím učiněných skutkových zjištění a až v důsledku toho (tedy sekundárně) se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; je tak zjevné, že teprve z takto tvrzených nedostatků dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

K tomu je třeba dodat, že dovolatel kromě tvrzení, že při výpovědích svědků R. B., D. L. a J. O. byla porušena zásada ústnosti a bezprostřednosti, žádné bližší argumenty neuvedl, ani nespecifikoval, v čem mělo porušení těchto zásad spočívat. Všichni tři svědkové totiž byli u hlavního líčení vyslechnuti (D. L. dne 3. 5. 2012, J. O. dne 23. 11. 2011 a R. B. dne 24. 11. 2011), takže obviněný měl možnost se k jejich výpovědím vyjádřit.

Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky obviněného stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však uplatnil také výhrady relevantní, a to nenaplnění všech znaků tzv. kvalifikované skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, konkrétně znaků ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán a značný rozsah .

Po posouzení těchto námitek však Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o námitku dovolatele, že jeho jednáním není naplněn kvalifikační znak podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, je nutné zopakovat, že potrestáním se rozumí předchozí postih, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek to, že se na něho hledí, jakoby odsouzen nebyl.

Soud prvního stupně se naplněním této podmínky zabýval, o čemž svědčí str. 35 odůvodnění jeho rozsudku, kde uvedl, že obviněný byl naposledy odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 7 T 108/2004, a tento trest vykonal dne 28. 7. 2009. Z této skutečnosti tedy jednoznačně vyplývá, že k potrestání obviněného došlo v roce 2009, tedy v posledních třech letech před spácháním trestné činnosti nyní posuzované (v letech 2009 2010). Tuto výhradu tudíž Nejvyšší soud musel považovat za zcela nepřípadnou.

Pokud pak obviněný dále napadl správnost právní kvalifikace svého jednání i podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, je třeba uvést, že rozsah, v němž je trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spáchán, představuje z hlediska citovaného ustanovení trestního zákoníku další tzv. kvalifikační okolnost. V tomto ohledu trestní zákoník rozlišuje spáchání činu v množství větším než malém , ve větším rozsahu , ve značném rozsahu a ve velkém rozsahu srov. zákonný text. Vzájemný vztah a návaznost citovaných pojmů svědčí pro jednoznačný závěr, že uvedené pořadí vyjadřuje posloupnost od nejmenšího po největší množství drog, jež je východiskem pro úvahy o naplnění (či absenci) příslušného kvalifikačního znaku v tom kterém konkrétním případě.

Pro posouzení rozsahu trestné činnosti pachatele je nutné vycházet z pravidla, že trestný čin podle § 283 tr. zákoníku dopadá na všechny omamné a psychotropní látky, které se od sebe liší co do povahy i účinků, v důsledku čehož nelze pro všechny tyto látky stanovit společnou hranici či výši rozsahů ve smyslu § 283 odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. d) [větší rozsah], odst. 2 písm. c) [značný rozsah], odst. 3 písm. c) [velký rozsah] tr. zákoníku, ale je nutné každý z těchto rozsahů vymezovat individuálně. Toto rozlišení je třeba odvíjet od množství těchto látek stanoveného jako množství větší než malé, které je pro jednotlivé omamné a psychotropní látky určeno nařízením vlády č. 467/2009 Sb. Při stanovení každého z jednotlivých typů rozsahů omamné nebo psychotropní látky je třeba mít na zřeteli kvantifikační stupně rozsahu činu (větší, značný, velký) a lze je oddělit podle jejich vzájemné proporcionality a společenské škodlivosti vyjádřené sazbami trestu odnětí svobody u těchto zvlášť přitěžujících okolností. Na naplnění určitého typu rozsahu (většího, značného, velkého) bude však možné usuzovat ne toliko z konkrétního množství a kvality omamné nebo psychotropní látky, ale i z dalších okolností, např. z výše peněžní částky, kterou za takto vyráběnou či distribuovanou látku pachatel buď utržil anebo utržit chtěl či mohl, délky doby, po niž pachatel s uvedenými látkami neoprávněně nakládal, eventuelně pro jaký okruh osob byl určen. Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u poškozených osob, případně i jiné skutečnosti (srov. rozhodnutí č. 1/2006 Sb. rozh. trest.).

Pokud jde o argumentaci soudu prvého stupně k právní kvalifikaci zjištěného jednání obviněného, je třeba uvést, že tento soud na str. 35 odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že obžalovaný prodal nejméně 230,8 g metamfetaminu, což několikanásobně překračuje množství 50g metamfetaminu, kdy toto množství je orientační hranicí značného rozsahu, ale zejména i s ohledem na dobu páchání trestné činnosti obžalovaným, vzhledem k počtu odběratelů, kterým byla prodána a zejména i s přihlédnutím k tomu, že obžalovaný, který nikde nepracoval, si takto opatřoval finanční prostředky, zboží a služby po dobu přibližně jednoho roku, přičemž s ohledem na prodejní ceny pervitinu na trhu, mohl obžalovaný za prodej uvedeného množství pervitinu získat nejméně 230.800,-- Kč, resp. v části tomu odpovídající naturální plnění. Dle platné judikatury je pak právě rozsah trestné činnosti, pokud jde o dobu páchání a počet osob, kterým obžalovaný pervitin opatřoval, zásadním parametrem pro stanovení znaku, že takový čin spáchal ve značném rozsahu.

Odvolací soud k této námitce doplnil, že v případě pervitinu musí jít orientačně o množství v řádu stovek gramů a hodnotu na černém trhu v řádech stovek tisíc Kč, aby mohl být znak ve značném rozsahu dovozen. V projednávaném případě je toto hledisko splněno a k němu se druží další okolnosti, o kterých nalézací soud správně v odůvodnění svého rozhodnutí hovoří (srov. stranu 12 odůvodnění jeho usnesení) .

Uvedené úvahy soudů obou stupňů je třeba dále doplnit v tom směru, že v novém trestním zákoníku se rozsah jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby určuje podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných a psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, atd. Z přílohy č. 2 tohoto nařízení je patrno, že u metamfetaminu (pervitinu) se za množství větší než malé považují více než 2 gramy drogy, přičemž nejmenší množství účinné látky je 0,6 gramu, větší rozsah předpokládá přítomnost alespoň 12 gramů a značný rozsah vyžaduje přítomnost alespoň 240 gramů této látky.

Současná judikatura soudů v tomto směru je po určitém vývoji poměrně konstantní (jak ostatně uvedl i sám obviněný). Aniž by bylo zapotřebí na tomto místě obsah jednotlivých judikátů blíže rozvádět, stačí souhrnně poukázat zejména na obsah usnesení Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 12/2011 Sb. rozh. trest., usnesení Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 1/2006 Sb. rozh. trest., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 6 Tdo 620/2003, uveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, Svazek 25, č. T 608, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005, uveřejněného v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 15, č. T 787, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 12/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 631/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 609/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 795/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 673/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1103/2011, a další). K tomu lze dodat, že např. naposledy citované usnesení shledal správným a zákonným i Ústavní soud České republiky (srov. jeho usnesení ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 3833/2011).

Jelikož obviněným prodané, darované nebo předané množství drogy kvantitativně nedosahuje hranici značné škody (tj. přibližně 800g pervitinu, resp. 240g účinné látky), musely oba soudy nižších stupňů hodnotit také další okolnosti věci. Jednalo se zejména o to, že obviněný se zjištěného jednání dopouštěl po dobu přibližně jednoho roku, a to opakovaně, že drogu prodával, daroval nebo předával za protislužbu celkem dvaceti šesti odběratelům, že tak činil pravidelně a v cca 848 případech. Zcela vědomě takto činil za účelem finančního obohacení, přičemž hodnota distribuovaného pervitinu byla podle závěrů napadeného rozhodnutí v řádech stovek tisíc korun.

Při aplikaci všech shora uvedených východisek na posuzovaný případ a se zřetelem na všechny skutkové okolnosti zjištěné oběma soudy nižších instancí je třeba považovat jejich rozhodnutí za správná a zákonná. Oba soudy vyložily ustanovení § 283 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku v souladu s aktuální judikaturou a úměrně tomu použily tuto přiléhavou, výstižnou a zákonnou právní kvalifikaci jednání obviněného.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. února 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a