8 Tdo 346/2017
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 140 odst. 1 tr. zákoníku, § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku



8 Tdo 346/2017-27

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 o dovolání obviněné E. O. , roz. T. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 7 To 112/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 27/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. O. odmítá .
Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 7 T 27/2016, byla obviněná E. O. (dále jen obviněná , příp. dovolatelka ) uznána vinnou, že

v blíže nezjištěné době kolem 15,30 hodin dne 1. 12. 2015 v místě společného bydliště, v obytné místnosti přízemí domu č. p. ..., v ulici Č. a., v obci H., okres P.-z., po předchozím požití alkoholických nápojů a následné verbální rozepři, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadla svého manžela poškozeného V. O., a to tak, že ho opakovaně, nejméně 5x bodla kuchyňským keramickým nožem o celkové délce 23 cm, s čepelí délky 12 cm a šířky 2 cm do oblasti přední plochy hrudníku, břicha, pravé horní končetiny a pravé paže, čímž mu způsobila zranění spočívající v bodné ráně vpravo na hrudníku pronikající do dutiny hrudní s poraněním pravé podklíčkové žíly a pravé plíce, bodné ráně vlevo na hrudníku, bodné ráně vpravo na břiše s poraněním velké předstěry okruží tenkého střeva a průbodem tenkého střeva, bodné ráně bezprostředně pod pupkem, bodné ráně pravé paže a bodnořezné ráně nad vnitřním kotníkem pravé nohy a jednou poškozeného řízla na přední straně pravého kolene, v důsledku bodných ran na hrudníku poškozený na místě zemřel na zakrvácení hrudní dutiny, přičemž poškozený před činem nebo v jeho průběhu udeřil blíže nezjištěným předmětem do temene hlavy, v důsledku čehož obžalovaná utrpěla lehčí zranění spočívající v tržně zhmožděné ráně na vrcholu temene hlavy, délky 1,5 cm zasahující do podkoží .

2. Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku jednak trest odnětí svobody v trvání osm a půl roku, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, jednak podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí kuchyňského nože zelené barvy o celkové délce 23 cm s čepelí délky 12 cm a šířkou 2 cm. 3. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 7 To 112/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. 4. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Aleše Rozehnala, Ph.D. proti němu podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měla za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. V rámci podrobnější argumentace dovolatelka zdůraznila, že skutek kladený jí za vinu byl nesprávně právně posouzen, neboť ve skutečnosti není trestným činem. Jednala totiž, jak zdůraznila, v nutné obraně, která je jednou z okolností vylučujících protiprávnost. V této souvislosti připomněla, že iniciativa vedoucí ke vzájemnému střetnutí přišla od poškozeného V. O. (dále jen poškozený ) a nic na tom nemění ani ledabylé hození malé plastové misky z její strany, která dopadla zcela mimo dosah poškozeného. Pokud by nedošlo k vyvolání konfliktu poškozeným, skutku by se nedopustila. V daný okamžik totiž předpokládala útok poškozeného a proti tomu zaměřila své obranné jednání, což samo o sobě úmyslné zavinění vylučuje. Její reakce byla obranná, vystupňovaná v důsledku dlouhodobého vyhrožování ze strany poškozeného a vyplývající ze zátěžové situace, která v ní vyvolala pocit strachu. Po celou dobu své reakce proti poškozenému tak jednala na základě subjektivního pocitu, že odvrací jeho útok ohrožující její život, a to pocitu ovlivněného dlouhodobým týráním z jeho strany.

6. Dovolatelka dále připomněla, že přiměřenost nutné obrany je vždy nezbytné hodnotit se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby odvracející útok. Pro posouzení jednání v nutné obraně přitom není rozhodující, že prostředky použité útočníkem a obráncem nejsou stejné účinnosti. V této souvislosti rovněž poukázala na to, že oba soudy tvrdily, že její obrana byla zjevně nepřiměřená útoku poškozeného. To znamená, že byla v souladu se zákonnou podmínkou vymezenou v § 29 odst. 2 tr. zákoníku, neboť z něj vyplývá, že jednání za podmínek nutné obrany nevylučuje, pokud je obrana nepřiměřená či zjevně nepřiměřená, pouze nesmí být zcela zjevně nepřiměřená.

7. V další pasáži svého podání se dovolatelka vyjádřila k problematice domácího násilí. Namítla, že byla jeho obětí, přičemž to, že od poškozeného přes obavy z něj neodešla, je právě typickým rysem týraných osob, na pachateli domácího násilí mnohdy i psychicky závislých. Na obranný charakter jejího útoku lze podle ní usuzovat rovněž z umístění ran na těle poškozeného, jež nasvědčuje spíše chaotickému bodání v panice.

8. S ohledem na shora zmíněné důvody dovolatelka, aniž by odkázala na příslušná zákonná ustanovení, navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 7 T 27/2016, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 7 To 112/2016, zrušil a obžaloby ji zprostil.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřil. Klíčovou dovolací námitku obviněné sice lze podle jeho názoru pod jí zvolený dovolací důvod podřadit, za opodstatněnou ji však nepovažoval.

10. Po obecném úvodu do této problematiky se státní zástupce zaměřil na konkrétní okolnosti posuzovaného případu. Za zcela mylné a skutkovým zjištěním neodpovídající označil tvrzení obviněné, že ze strany poškozeného byla týrána, že byla obětí domácího násilí, a že její útok nožem byl pouze obrannou reakcí související s obavou o vlastní život. Naopak vyzdvihl, že šlo o neurovnaný a problematický konfliktní vztah zaviněný oběma stranami. Charakter roztržky předmětného dne přitom tedy až do okamžiku užití nože obviněnou nijak nevybočoval z rázu konfliktů předchozích. Státní zástupce zdůraznil zejména skutečnost, že obviněná po předchozí slovní rozepři hodila po poškozeném miskou, ten ji následně udeřil nezjištěným předmětem do hlavy, aniž by jí způsobil jakékoliv závažnější zranění, a v návaznosti na to jej obviněná opakovaně bodala do různých částí těla, přičemž útočila nožem mj. proti jeho hrudníku a břichu, tedy do míst, kde jsou v lidském těle uloženy životně důležité orgány (ke znalosti této skutečnosti přitom není třeba žádného odborného medicínského vzdělání).

11. Státní zástupce proto shledal, že nelze učinit závěr, že by obviněná svým jednáním odvracela hrozící či trvající útok poškozeného, který by ohrožoval její zdraví či život. Její útok navíc považoval za zcela zjevně nepřiměřený předchozímu útoku poškozeného, a doplnil, že byl vyvolán spíše kombinací jejích nepříznivých osobnostních rysů, vzteku a vlivu alkoholu. K poznámce soudů o zjevně nepřiměřené obraně stručně podotkl, že šlo pouze o nepřesnou formulaci, neboť z kontextu a další argumentace v odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ze strany obviněné šlo o reakci hrubě přehnanou, zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku , a tedy stojící mimo rámec nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku.

12. Proto v závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasím podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. 13. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 31. 3. 2017). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání dovolatelky je zřejmé, že se rozhodla pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 17. Jako další uplatnila obviněná dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 18. Argumentace dovolatelky, že jednala v nutné obraně, do kontextu právního posouzení skutku zapadá a naplňuje druhý ze zvolených dovolacích důvodů. Jde proto o relevantně uplatněnou námitku, kterou Nejvyšší soud v dovolacím řízení věcně posoudil, k názoru obviněné se ovšem nepřiklonil. Naopak se ztotožnil se stanoviskem obou soudů nižších instancí, které se danou otázkou zevrubně zabývaly a dospěly ke správnému závěru, že čin dovolatelky jednáním v nutné obraně nebyl. Jelikož oba zmíněné soudy věnovaly této problematice podstatnou část svých odůvodnění, postačuje, aby Nejvyšší soud ve stručnosti vyzdvihl pouze nejdůležitější okolnosti posuzovaného případu a v podrobnostech odkázal na obě dovoláním napadená rozhodnutí (srov. strany 2 až 13 odůvodnění rozsudku krajského soudu a strany 3 až 6 usnesení vrchního soudu). 19. Nižší soudy důvodně neuvěřily tvrzení obviněné, že její jednání bylo vedeno strachem, že ji poškozený zabije. Trefně si kladly otázku, proč u ní vyvstaly obavy o její život právě v okamžiku, jež předcházel jejímu činu, když obdobné situace byly pravidelnou součástí jejich bouřlivého manželského vztahu a vždy předtím končily jen lehkým poraněním obviněné nevyžadujícím ani lékařské ošetření. Oprávněně též poukázaly na skutečnost, že to byla právě obviněná, která daný konflikt vyvolala tím, že po poškozeném (o jehož agresivních sklonech velice dobře věděla) hodila plastovou misku. Rovněž nepominuly nezanedbatelné množství alkoholu v její krvi v době posuzovaného jednání (přinejmenším 2,04 promile), přičemž bylo prokázáno, že pod jeho vlivem se dovolatelka obvykle chovala útočně. 20. O panickém strachu dovolatelky z poškozeného pak nesvědčí ani poznatky o struktuře její osobnosti, ani zjištění o charakteru jejich vzájemného manželského soužití. Nejen sama obviněná, ale řada svědků potvrdila pravidelné vzájemné konflikty mezi oběma manželi, jež obvykle končily jejich fyzickou konfrontací. Důležitým zjištěním však je, že obviněná nebyla pouhou pasivní obětí domácího násilí, jak se snaží v rámci své obhajoby prezentovat. Naopak mnoho svědků hovořilo o tom, že po požití alkoholu (jemuž holdovala v nemalé míře) byla slovně agresivní, obvykle iniciovala roztržky s poškozeným a byla schopna na něho i fyzicky zaútočit (např. mu dala facku). Sama ostatně přiznala, že jej již v nedávné minulosti dokonce pobodala nůžkami (k jejímu trestnímu stíhání nedošlo jen pro nesouhlas poškozeného). Takto by se oběť domácího násilí, která by žila v permanentním strachu ze svého tyrana, zcela jistě neprojevovala. Takovou úvahu potvrdili i znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, kteří k závěru, že by snad obviněná byla týranou ženou, také nedospěli.

21. Ze všech uvedených důvodů soudy nižších stupňů shledaly, že obviněná v posuzovaném případě při útoku na poškozeného v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku nejednala. Logicky pak dovodily i její (nepřímý) úmysl poškozeného usmrtit, a to s ohledem na způsob útoku (větší množství bodných ran), užitý nástroj (dlouhý ostrý kuchyňský nůž) a místa na těle poškozeného, na něž útok vedla a jež byla útokem zasažena (mj. hrudník, břicho). Těmto úvahám soudů nemá Nejvyšší soud co vytknout a v detailech proto může na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat (srov. shora odstavec 18.). Z důvodu procesní ekonomie může stejně tak odkázat na přiléhavé a výstižné vyjádření státního zástupce k řešené problematice (srov. shora odstavce 10. a 11.). 22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 4. 2017

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu