8 Tdo 344/2009
Datum rozhodnutí: 22.04.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 344/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněného por. J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 4 To 284/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 33/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 21 T 33/2006, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle 159 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvoláním podaným v neprospěch obviněného, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 4 To 284/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný por. J. Š. byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že dne 7. 7. 2005 kolem 14:30 hodin v B., okres N. J., na Obvodním oddělení Policie České republiky jako policejní komisař Policie ČR OŘ SKPV N. J., provádějící prověřování v trestní věci podezření z trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., vedené pod č. j. ORNJ-1518/Bi-TČ-2005, v úmyslu označit Z. Ch. za pachatele a tímto mu způsobit škodu spočívající v zahájení trestního stíhání proti jeho osobě jako obviněnému,

při jednání již pravomocně odsouzeného npor. Ing. Z. B., který Z. Ch. pod pohrůžkou, že se zná s jeho nadřízeným a nechá jej propustit ze zaměstnání, nutil, aby se přiznal ke krádeži fotoaparátu, a když to jmenovaný odmítal, křičel na něj, uhodil jej nejméně čtyřikrát otevřenou dlaní do tváře, a když se ani poté ke krádeži fotoaparátu nedoznal, udeřil jej dvakrát pěstí do levé tváře, uchopil za vlasy tak, až mu je vytrhal, a hlavou mu uhodil třikrát o skříň a způsobil mu zranění spočívající ve zhmoždění obou částí dolní čelisti a temene hlavy, které si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření, přičemž takto jednal v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a § 52 tr. ř. a v rozporu s článkem 25 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001, a se Z. Ch., který opakovaně uvedl, že se krádeže nedopustil, o obsahu jeho vysvětlení nesepsal úřední záznam, čímž porušil ustanovení § 158 odst. 5 tr. ř.,

od počátku nijak nereagoval, ač byl povinen provést služební zákrok či úkon, když viděl, že je páchán trestný čin, a připustil, aby Z. Ch. vznikla bezdůvodná újma, přičemž takto jednal v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1, § 6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v rozporu s článkem 25 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001, v rozporu s § 52 tr. ř., a se Z. Ch., který opakovaně uvedl, že se krádeže nedopustil, o obsahu jeho vysvětlení nesepsal úřední záznam, čímž porušil ustanovení § 158 odst. 5 tr. ř.

Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o třetí rozhodnutí, kterým Krajský soud v Ostravě v projednávané věci rozhodl. V prvním případě ke stížnosti státního zástupce usnesením ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 4 To 35/2007, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 21 T 33/2006, kterým soud prvního stupně podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc obviněného J. Š. postoupil k projednání příslušnému nadřízenému obviněného, neboť dospěl k závěru, že nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako kázeňský přestupek, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V druhém případě k odvolání státního zástupce usnesením ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 4 To 102/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 21 T 33/2006, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Rozsudkem soudu prvního stupně byl v tomto případě obviněný J. Š. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 4 To 284/2008, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle obviněného nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že se odvolací soud řádně nevypořádal se subjektivní a objektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným tímto soudem, a trestného činu, jímž byl uznán vinným soudem prvního stupně. Vytkl, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že se měl úmyslně dopustit protiprávního jednání a spáchat tak trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., ačkoliv soud prvního stupně prokázal toliko nedbalostní jednání naplňující znaky trestného činu maření úkolu veřejného činitele podle § 159 odst. 1 tr. zák. Závěr o naplnění subjektivní stránky je podle něj vybudován na pochybné výpovědi poškozeného Z. Ch. Dovolatel rekapituloval skutková zjištění obsažená ve výroku o vině rozsudku soudů obou stupňů a uzavřel, že odvolací soud si patrně částečně upravil popis skutku v souladu s jeho právním posouzením stran jeho přítomnosti ve vyšetřovací místnosti, nicméně část popsaného jednání, kterého se měl dopustit ve vztahu k nesepsání úředního záznamu, oba soudy posoudily odlišně. Soud prvního stupně v něm spatřoval trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., zatímco odvolací soud jej posoudil jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. Podle jeho přesvědčení ale nelze změnu právního posouzení pojmout tak, že si soud upraví skutkový stav změnou hodnocení důkazů, které sám neprováděl. Měl za to, že odvolací soud nesprávně dospěl k jiné právní kvalifikaci jeho jednání, ačkoliv se důkazní situace nikterak nezměnila a oba soudy vycházely z prakticky stejného obsahu spisu. Dodal, že změnu důkazní situace nemohla znamenat jeho výpověď ve veřejném zasedání odvolacího soudu, která do celého případu nevnesla žádné nové skutečnosti. Zdůraznil, že odvolací soud si jinak nemůže sám stejné důkazy hodnotit naprosto rozdílně, poněvadž by tak mimo jiné porušil zásadu bezprostřednosti, ústnosti jednání a právo na spravedlivý proces. V této souvislosti upozorňoval na rozhodnutí publikované pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr. a tvrdil, že odvolací soud nezákonně, v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř. upravil skutkový stav oproti soudu prvního stupně, aniž provedl potřebné dokazování. Závěrem zopakoval, že se necítí vinen žádným trestným činem, nicméně akceptoval závěr soudu prvního stupně z důvodu délky trestního řízení, která pro něj znamenala nejistotu především z pracovního hlediska.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslal, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Řada námitek obviněného směřuje jednak proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, jednak proti způsobu, jímž soud vyložil provedené důkazy. Pokud jde o výhrady proti formulaci skutkové věty rozsudku, nelze podle něj opomenout, že trestná činnost obviněného J. Š. měla bezprostřední návaznost na trestné jednání někdejšího spoluobviněného Ing. Z. B., v jehož věci již bylo pravomocně rozhodnuto. Jestliže bylo jednání tohoto pachatele integrální součástí skutku připisovaného dovolateli, nemohl odvolací soud ignorovat existující pravomocné rozhodnutí v této věci a musel relevantní skutková zjištění z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 21 T 33/2006, vtělit do svého výroku o vině, což učinil. Skutkové námitky obviněného považoval, bez ohledu na to, že nevyhovují deklarovanému dovolacímu důvodu, za nedůvodné. Poznamenal, že ani dovolatelem zdůrazňované rozhodnutí č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr. na daný případ nedopadá, neboť od doby vydání tohoto rozhodnutí došlo ke zcela zásadní změně procesních pravidel platných pro řízení o odvolání v trestních věcech. Měl za to, že odvolací soud postupoval správně, pokud za situace, kdy úvahy soudu prvního stupně neodpovídaly náležité aplikaci příslušného procesního pravidla, tj. soud prvního stupně nepostupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., a kdy bylo v možnostech odvolacího soudu tuto vadu napravit, nevracel věc k projednání nalézacímu soudu, nýbrž byl podle § 259 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Navíc ani tyto procení námitky nejsou podle státního zástupce podřaditelné pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dále uvedl, že dovolacímu důvodu formálně vyhovuje pouze ta část námitek, jimiž dovolatel brojil proti právní kvalifikaci skutku podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a prosazuje právní posouzení věci podle ustanovení o trestném činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. (byť současně uvádí, že se necítí být vinen vůbec žádným soudně trestným jednáním). Za podstatné považoval to, že jednání dovolatele spočívalo v úmyslném porušení zákonných limitů služební činnosti příslušníků Policie České republiky; u obviněného byla podstata věci modifikovaná tím, že nezasáhl proti zjevně protiprávnímu způsobu výkonu pravomoci svým kolegou, nýbrž s plným vědomím nezákonného způsobu objasňování trestné činnosti na chování svého kolegy nijak nereagoval a připustil, aby se vůči podezřelému postupovalo způsobem odporujícím zákonu a porušujícím jeho občanská práva. Tímto jednáním však obviněný žádný důležitý služební úkol nemařil ani jeho splnění podstatně neztěžoval, a už vůbec se takového jednání nemohl dopustit nedbalostí. Naopak, zcela zřetelně si z titulu svého služebního postavení vědom protiprávnosti jednání spoluobviněného Ing. Z. B. a potažmo v úmyslu způsobit škodu podezřelému Ch., nesplnil svou povinnost zakročit k obnovení zákonného způsobu výkonu pravomoci příslušníka Policie České republiky, jak v podrobnostech rozvádí v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Právní posouzení skutku odvolacím soudem proto označil za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky skutkové či procesní povahy, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Tento závěr se týká výhrad, jejichž prostřednictvím obviněný především zpochybňoval svoji přítomnost během podávání vysvětlení poškozeného ve vyšetřovací místnosti, jimiž odvolacímu soudu vytýkal, že závěr o jeho vině vybudoval na nevěrohodné výpovědi poškozeného Z. Ch. a uznal jej vinným přísnějším trestným činem, aniž by náležitě doplnil dokazování, čímž podle něj postupoval v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř. a proti ustálené praxi soudů, jak dokládá kupř. rozhodnutí č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.

Je zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil v napadeném rozsudku Krajský soud v Ostravě. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídajícími částmi rozsudku soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 7 až 10). Odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, jehož ve veřejném zasedání vyslechl, a proč neuvěřil jeho výpovědi. Odvolací soud též zdůvodnil, proč nepovažoval způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně za správný a proč nebylo možno uvěřit obhajobě obviněného, který teprve v průběhu řízení změnil svou výpověď tak, že nebyl přítomen vytěžování poškozeného Z. Ch. po celou dobu a že po dobu, kdy přítomen byl, k žádnému protiprávnímu jednání vůči poškozenému nedošlo, přičemž změnu výpovědi nedokázal přijatelně vysvětlit. Zdůraznil, že obviněného usvědčovala především výpověď poškozeného Z. Ch., který jak v přípravném řízení, tak v průběhu hlavního líčení opakovaně uváděl, že obviněný byl přítomen jeho vytěžování v době, kdy byl Ing. Z. B. udeřen a tahán za vlasy, a napomínal ho, ať toho nechá (č. l. 364). Odvolací soud proto nepochybil, pokud na základě takového důkazu dospěl k závěru, že obviněný J. Š. v době, kdy Ing. Z. B. nezákonně postupoval při podání vysvětlení, byl přítomen ve vyšetřovací místnosti. Učiněná skutková zjištění tak odpovídají provedenému dokazování. Současně nelze nezmínit, že pro posuzovanou trestní věc je významné, že o vině a trestu původně spoluobviněného Ing. Z. B. již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 21 T 33/2006, ve spojení s usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 4 To 35/2007, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 462/2008. Trestná činnost spoluobviněného Ing. Z. B. měla bezprostřední spojitost s posuzovaným jednáním dovolatele, a proto ani odvolací soud nemohl skutková zjištění učiněná ohledně již pravomocně odsouzeného spoluobviněného pominout a nezahrnout je do skutkových zjištění relevantních pro rozhodnutí o vině dovolatele.

Obviněný také vytkl, že odvolací soud odlišným způsobem hodnotil provedené důkazy, ačkoliv sám, kromě jeho výslechu, který ovšem nevnesl do celého případu žádné nové skutečnosti , neprovedl žádné dokazování, z čehož dovozoval, že porušil ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. a postupoval v rozporu s rozhodnutím publikovaným pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr. Dovolatel tak uplatnil námitky procesní povahy, které však zásadně nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod, a dovolání obviněného bylo i v této části podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud však přesto k námitce dovolatele poznamenává následující:

Podle 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení

a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo

b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

Podle odst. 4 § 259 tr. ř. v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.

Podle § 263 odst. 7 tr. ř. může odvolací soud z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.

Ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. upravuje postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání a jejich návaznosti na provedené a zhodnocené důkazy v hlavním líčení před soudem prvního stupně v případech, kdy odvolací soud mění nebo doplňuje skutková zjištění oproti napadenému rozsudku. Jedná se o provázání skutkových zjištění a zjišťování skutkového stavu u soudů obou stupňů umožňující odlišné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem oproti tomu, jak důkazy zhodnotil soud prvního stupně. Postup odvolacího soudu nebyl v rozporu s citovaným ustanovením a nebyl v kolizi ani s rozhodnutím publikovaným pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr., na něž dovolatel odkazoval.

Podle právní věty v části I. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 53/1991 publikovaného pod č. 53/1992 Sb. rozh. tr. zásadně platí, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. O takovou situaci ale v předmětné věci nešlo a odvolací soud podrobně a přesvědčivě vyložil (viz strany 7 až 9 jeho rozsudku), proč nebylo přiléhavé aplikovat zmíněné ustanovení; doložil, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně v souladu se zásadami obsaženými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a neučinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Správným vyústěním jeho úvah bylo, že obviněného ve veřejném zasedání znovu a nikoliv jen formálně vyslechl, jeho postupně učiněné výpovědi pečlivě vyhodnotil i v kontextu dalších provedených důkazů a v odůvodnění rozsudku srozumitelně vysvětlil, o jaké úvahy opřel právě ta skutková zjištění, jimiž se odchýlil od původně učiněných skutkových zjištění soudu prvního stupně a jimiž napravil ta pochybení, jež tomuto soudu opodstatněně vytkl. Takový procesní postup, tj. nové rozhodnutí ve věci, je v souladu s ustanovením § 259 odst. 1 tr. ř., podle něhož je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. Protože o posledně zmiňované obtíže, které by mohly provázet odstranění vady rozsudku soudu prvního stupně nešlo, v úvahu přicházející doplnění dokazování nebylo nikterak obtížné, odvolací soud nepochybil, pokud ve veřejném zasedání po doplnění dokazování o výslech obviněného ve věci znovu rozhodl. Na správnosti jeho postupu nic nemůže změnit ani námitka obviněného, že mu tak byl proti tomuto přehodnocení odvolacím soudem odňat řádný opravný prostředek. Obviněný byl veřejnému zasedání osobně přítomen, měl vždy možnost vyjádřit se ke všem okolnostem, které mu byly kladeny za vinu již v obžalobě, a právě okolnost, kterou zpochybňuje, tedy jeho osobní přítomnost v době protiprávního jednání Ing. Z. B. proti Z. Ch., byla uvedena jak v obžalobě, tak posléze i v předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu. Stejná okolnost byla zmiňována i v odvolání státního zástupce, zakládala požadavek na změnu právního posouzení jeho skutku a obviněný měl možnost se na odpovídající změnu skutkových zjištění i právního posouzení připravit, nebyl nikterak omezen ve svém právu na obhajobu. Rozhodnutí odvolacího soudu pro něj proto nemohlo být překvapivé a nemohlo dojít k porušení zásad spravedlivého a fair procesu (k tomu srovnej přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 544/98, uveřejněn pod č. 109, sv. 15 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněn pod č. 109, sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Nelze proto přisvědčit názoru obviněného, že odvolací soud porušil ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. a že od soudu prvního stupně odlišným způsobem hodnotil důkazy, které sám ve veřejném zasedání neprovedl. Rozhodl-li v neprospěch obviněného, učinil tak za splnění všech zákonných předpokladů (§ 259 odst. 3, 4 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda jím byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., či zda jej lze posoudit jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák.

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci.

Naproti tomu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud považoval za naplněné zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci. Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu.

Jasně z ní plyne, že obviněný jako policejní komisař provádějící prověřování v trestní věci podezření z trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., v úmyslu označit Z. Ch. za pachatele a tímto mu způsobit škodu spočívající v zahájení trestního stíhání proti jeho osobě jako obviněnému, při jednání npor. Ing. Z. B., který Z. Ch. pod pohrůžkou, že se zná s jeho nadřízeným a nechá jej propustit ze zaměstnání, nutil, aby se přiznal ke krádeži fotoaparátu a když to jmenovaný odmítal, křičel na něj, uhodil jej nejméně čtyřikrát otevřenou dlaní do tváře a když se ani poté ke krádeži fotoaparátu nedoznal, udeřil jej dvakrát pěstí do levé tváře, uchopil za vlasy tak, až mu je vytrhal a hlavou mu uhodil třikrát o skříň a způsobil mu zranění, spočívající ve zhmoždění obou částí dolní čelisti a temene hlavy, které si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření, od počátku nijak nereagoval, ač byl povinen provést služební zákrok či úkon, když viděl, že je páchán trestný čin a připustil, aby Z. Ch. vznikla bezdůvodná újma, přičemž takto jednal v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1, § 6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s článkem 25 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001, v rozporu s § 52 tr. ř., a se Z. Ch., který opakovaně uvedl, že se krádeže nedopustil, o obsahu jeho vysvětlení nesepsal úřední záznam, čímž porušil ustanovení § 158 odst. 5 tr. ř.,

Ze skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu tedy vyplývá, že obviněný jako policejní komisař a tedy veřejný činitel podle § 89 odst. 9 tr. zák., což ostatně ani zpochybňováno nebylo, v úmyslu způsobit jinému škodu, a to konkrétně imateriální škodu spočívající v zahájení trestního stíhání, nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci. Jestliže odvolací soud ve vztahu k té části jednání obviněného, jež je popsána tím, že od počátku nijak nereagoval, ač byl povinen provést služební zákrok či úkon, když viděl, že je páchán trestný čin a připustil, aby Z. Ch. vznikla bezdůvodná újma , spatřoval v tomto jednání porušení konkrétních povinností stanovených v § 6 odst. 1 zákona. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a § 52 tr. ř. a v rozporu s článkem 25 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001, dále o obsahu podaného vysvětlení nesepsal úřední záznam, čímž porušil ustanovení § 158 odst. 5 tr. ř., pak tato zjištění přesvědčivě naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Závěry, jimiž odvolací soud dokládal (strany 10, 11 napadeného rozsudku), že obviněný nesplnil povinnosti policisty obsažené v § 6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v § 52 tr. ř. a jednal v rozporu s článkem 25 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001 a konečně i § 158 odst. 5 tr. ř., nelze než akceptovat. Dovolatel ostatně žádnou námitku vůči porušení některé z uvedených povinností neuplatnil.

Ve vztahu k naplnění zákonných znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. obviněný vytkl, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho objektivní a subjektivní stránkou.

Jde-li o jeho konkrétní výtky vůči správnosti posouzení objektivní stránky trestného činu, jímž byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným, je zjevné, že v převážné části se opírají o výhrady vůči správnosti skutkových zjištění, na nichž je právní závěr odvolacího soudu založen, k nimž však, jak již bylo vyloženo, relevantně přihlížet nelze. Přesto ale dovolatel také zmínil, že ač si odvolací soud patrně částečně upravil popis skutku v souladu se svým právním hodnocením ve vztahu k jeho přítomnosti ve vyšetřovací místnosti, tedy ve vztahu k posouzení jeho zavinění, část popsaného skutku, tedy popsaného jednání, kterého se měl dopustit ve vztahu k nesepsání úředního záznamu, oba soudy posoudily zcela odlišně. Zatímco nesepsání úředního záznamu o obsahu úkonu, který byl proveden, bylo soudem prvního stupně posouzeno jako jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., totéž jednání, tedy nesepsání úředního záznamu o obsahu úkonu, bylo odvolacím soudem posouzeno jinak, a to jako jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.

S touto námitkou souhlasit nelze. Předně nelze odhlédnout od skutečnosti, že dovolatel v popisu skutku izoloval dílčí skutkové zjištění a na podkladě tohoto postupu upozornil na odlišné právní posouzení jednoho a téhož zjištění. Nesepsání úředního záznamu o obsahu úkonu zdaleka nepředstavuje v relevantních skutkových zjištění odvolacího soudu zásadní pochybení obviněného, jež by zakládalo znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., třebaže i ono samo o sobě představuje nesplnění povinnosti vyplývající z jeho pravomoci. Podstata jeho jednání však spočívá především v tom, že jako policejní komisař provádějící prověřování v označené trestní věci, nijak nereagoval na protiprávní jednání npor. Ing. Z. B., ač byl povinen provést služební zákrok či úkon, když viděl páchat dalšího policistu trestný čin, a připustil, aby Z. Ch. vznikla bezdůvodná újma. Takové omisivní jednání rozhodně nepředstavuje zmaření nebo podstatné ztížení splnění důležitého úkolu, a to ještě z nedbalosti, jak přiléhavě poznamenal i státní zástupce ve svém vyjádření. Právní posouzení skutku obviněného, jak byl zjištěn a popsán v napadeném rozsudku odvolacího soudu, jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. nepřichází v úvahu a bylo by zcela nepřípadné.

Přisvědčit nelze ani těm výhradám, jejichž prostřednictvím obviněný namítal, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., jmenovitě úmyslné zavinění. Závěr o formě zavinění je závěrem právním, vycházejícím ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. To znamená, že v tzv. skutkové větě není nezbytně nutné výslovně uvést, že čin byl spáchán úmyslně; takový závěr coby závěr právní však musí mít ve skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku oporu. V posuzovaném případě soudy učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu evidentně naplňují.

Pro právní kvalifikaci skutku bylo rozhodné především skutkové zjištění (jak již bylo výše rozebráno), že obviněný J. Š. byl po celou dobu přítomen služebního úkonu podávání vysvětlení Z. Ch., sledoval protiprávní jednání již odsouzeného npor. Ing. Z. B., který poškozeného nutil pohrůžkami a následně i fyzickým násilím k přiznání se k trestnému činu. Ač si musel být jasně vědom protiprávnosti takového postupu jiného policisty, od počátku na takové jednání jiného policisty nereagoval, nezasáhl a - potažmo v úmyslu způsobit podezřelému Z. Ch. škodu - nesplnil svou povinnost zakročit k obnovení zákonného způsobu výkonu pravomoci příslušníka Policie České republiky, spoléhaje na to, že k prozrazení jejich jednání nedojde, a to zvláště za situace, kdy o prováděném vytěžovaní poškozeného nebude sepsán žádný protokol.

Vědomá nečinnost při protiprávním jednání spoluvyslýchajícího policisty npor. Ing. Z. B. též představuje úmyslné porušení zákonných limitů služební činnosti příslušníků Policie České republiky, úmyslné porušení povinnosti vyplývající z jeho pravomoci a naplňuje zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Čin obviněného byl správně posouzen jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. dubna 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková