8 Tdo 343/2011
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1 tr. zákoník, § 29 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 343/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2011 o dovolání obviněného P. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 61 To 437/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 76/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 T 76/2010, byl obviněný P. V. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl uložen trest propadnutí věci, a to podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku 1 ks plynové pistole zn. Zoraki, v. č. 079240, stříbrné barvy s černými střenkami, a podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku částky 100,- Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 4 T 12/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené VZP ČR, Krajská pobočka pro hl. m. P., N., P., částku 4.076,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 6. 1. 2010 v době mezi 13.30 hodin do 13.42 hodin v P., ul. T., na ulici při běžném provozu, za přítomnosti minimálně čtyř dalších osob, po předchozím fyzickém konfliktu s poškozeným T. B. o krabičku Subutexu, vyndal plynovou pistoli zn. Zoraki, s níž zamířil do obličeje poškozeného T. B., a ze vzdálenosti cca 20 cm dvakrát krátce za sebou vystřelil do obličeje poškozeného, následkem tohoto jednání obviněného četné zástřely postihly kůži obličeje poškozeného T. B., zejména vpravo, a to nos, horní a dolní víčka pravého oka, na pravém oku spojivku a oční rohovku, přičemž v případě rohovky zástřely pronikly nejen do povrchní epiteliální vrstvy, ale též do hlubších úseků rohovky, tj. do bazální membrány a Bowmanovou vrstvou do tzv. stromatu rohovky, spojivka a rohovka levého oka byly postiženy pouze povrchně, na její vnitřní části, oboustranně na spojivkách bylo poranění doprovázeno překrvením sliznice, poškození rohovky pravého oka bylo rozsáhle doprovázené snížením zrakové schopnosti poškozeného, mj. též ztrátou schopnosti vidění v období prvních čtrnácti dní po incidentu, zranění oka bude vyžadovat příslušnou léčbu, pravděpodobně keroplastiku, tj. náhradu rohovky, uvedené zranění lze pak ze soudně lékařského hlediska považovat za vážnou poruchu zdraví, neboť došlo k poškození důležitého smyslového orgánu poškozeného T. B., a to oka. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 61 To 437/2010, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl uložen trest propadnutí věci, a to podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku plynové pistole značky Zoraki, v. č. 079240, stříbrné barvy s černými střenkami, a podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku peněžní částky ve výši 100,- Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 4 T 12/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný nepopíral, že poškozenému způsobil vážné zranění, avšak namítal, že toto neměl v úmyslu. Soudy podle jeho přesvědčení nevzaly v úvahu, za jakých okolností ke zranění poškozeného došlo. Dovolatel poukazoval na svoji výpověď, výpovědi svědkyně J. Š. i samotného poškozeného, z nichž je zřejmé, že on konflikt nevyvolal, ba naopak byl poškozeným napaden s úmyslem zmocnit se krabičky Subutexu, kterou měl obviněný v té době v držení. Tvrdil, že se bránil poškozenému, který je fyzicky zdatnější, a proto ke své obraně použil plynovou pistoli, nikoliv však v úmyslu jej vážně zranit, ale k zastrašení útočníka. Z tohoto důvodu také plynovou zbraň při sobě nosil, neboť byl již v minulosti několikrát napaden. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině i trestu a aby sám obviněného zprostil obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství svého práva vyjádřit se k dovolání obviněného nevyužil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda se obviněný jednání, které mu je kladeno za vinu a v němž byl vedle přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spatřován zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil úmyslně a zda se posuzovaného jednání nedopustil za podmínek nutné obrany.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zák., spočívající v tom, že obviněný jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která tyto zákonné znaky jak zločinu těžkého ublížení na zdraví podle 145 odst. 1 tr. zákoníku, tak přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku vyjadřují.

Podstata jednání obviněného záležela v tom že dne 6. 1. 2010 v době mezi 13.30 hodin do 13.42 hodin v P., ul. T., na ulici při běžném provozu, za přítomnosti minimálně čtyř dalších osob, po předchozím fyzickém konfliktu s poškozeným T. B. o krabičku Subutexu, vyndal plynovou pistoli, s níž zamířil do obličeje poškozeného T. B., a ze vzdálenosti cca 20 cm dvakrát krátce za sebou vystřelil do obličeje poškozeného, následkem tohoto jednání obviněného četné zástřely postihly kůži obličeje poškozeného T. B. a ten utrpěl mimo jiné již dříve specifikované poškození oka jakožto důležitého smyslového orgánu.

Výtržností ve smyslu zákonných znaků § 358 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Napadení jiného představuje jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní projevy namířené vůči jiné osobě apod. Trestný čin je spáchán veřejně mimo jiné i tehdy, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými [§ 117 písm. b) tr. zákoníku]; místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).

Objektem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je lidské zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle definice obsažené v ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví některý z taxativně uvedených případů pod písm. a) až i) § 122 odst. 2 tr. zákoníku.

Jak zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, tak přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku jsou úmyslnými trestnými činy. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní výhradu, jíž by zpochybnil naplnění zákonných znaků přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně jeho subjektivní stránky. Jeho námitky byly soustředěny ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný nesouhlasil se závěry soudů, že se tohoto zločinu dopustil úmyslně.

Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Na takové srozumění pak lze usuzovat z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu provedení (např. z tohoto, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí č. II/1965, č. 35/1991 Sb. rozh. tr.).

Nalézací soud v souladu s těmito východisky v odůvodnění svého rozsudku uvedl (strana 5), že jednání obviněného spočívající ve vytažení plynové pistole, její namíření z nevelké vzdálenosti do obličeje poškozeného T. B. s následnými dvěma výstřely cílenými do obličejové části poškozeného, za současného držení poškozeného, svědčí jednoznačně o úmyslném jednáním obviněného, které bylo motivováno snahou ubránit krabičku Subutexu, které se obviněnému, konzumentu drog, podařilo zmocnit. Jednání obviněného bylo podle soudu jednoznačně aktivní, přičemž si obviněný musel být vědom s ohledem na použití zbraně, její vzdálenost, jakož i namíření do obličeje poškozeného, kde se nachází citlivý smyslový orgán oči, že může dojít k vážné újmě na zdraví poškozeného. Obviněný tak podle soudu prvního stupně jednal minimálně v úmyslu nepřímém, což podporuje i skutečnost, že obviněný střílel dvakrát, když již po prvním výstřelu mu muselo být zřejmé, že došlo k zásahu poškozeného a jeho zranění.

Z těchto závěrů vycházel i odvolací soud a označil je za správné (strana 3 rozsudku odvolacího soudu). Ani dovolací soud nemá důvod je zpochybnit. Obviněný při použití zbraně, v daném případě plynové pistole, kterou namířil do obličejové části hlavy, a opakovaně vystřelil ze vzdálenosti 20 cm, musel vědět, že taková střelba poškozeného zasáhne a že s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou mu způsobí velmi závažné poranění mající charakter těžké újmy na zdraví, k čemuž také došlo, jak tomu odpovídá soudně lékařský nález, z jehož obsahu je patrný rozsah zranění, které poškozený utrpěl a které ani obviněný nezpochybňoval. Dovolatel tedy nepočítal a ani nemohl počítat s tím, že by mohla nastat taková okolnost, která by vzniku následku mohla zabránit. Právě vzhledem k povaze zbraně a místům, proti kterým byl útok obviněného veden, a konečně i pohnutce činu je zřejmé, že z hlediska zavinění obviněný jednal nejméně ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Za správné lze považovat i závěry soudů, pokud vyloučily, že obviněný jednal v nutné obraně.

Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (§ 29 odst. 2 tr. zákoníku).

Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Protože obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnosti i jeho protiprávnost. Nutná obrana předpokládá odvracení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem; obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Útok přímo hrozící je naukou chápán jako útok, který vytváří bezprostřední nebezpečí pro právem chráněné zájmy a nevyhnutelně musí začít v nejbližší době; hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá. Útok musí skutečně existovat; jestliže reálný útok chybí, obránce se však domnívá, že útok přímo hrozí nebo trvá, jde o tzv. domnělou (putativní) nutnou obranu (§ 18 odst. 4 tr. zákoníku).

Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Na druhou stranu ale nelze zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby; vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.

Námitka nutné obrany tvořila součást dosavadní obhajoby obviněného a soudy se s ní náležitě vypořádaly. Soud prvního stupně uvedl, že tuto obhajobu obviněného považuje za účelovou. Vycházel přitom z konkrétních skutkových zjištění, které byly osvětleny především výpovědí poškozeného a svědků P. H. a K.K. Připomněl především, že z těchto výpovědí vyplývají okolnosti, za kterých došlo ke zranění poškozeného T. B. Soud prvního stupně především zdůraznil, že mezi obviněným a poškozeným došlo před použitím zbraně k potyčce o krabičku Subutexu, což ostatně obviněný ani poškozený nepopřel. Vzájemnému konfliktu odpovídaly i výpovědi policistů K. K. a P. H., kteří uváděli, že se poškozený s obviněným drželi a strkali. Z žádného důkazu, a to ani z výpovědi obviněného nevyplynulo, že by ze strany poškozeného vůči obviněnému docházelo k útoku takové povahy a intenzity, jenž by opravňoval obviněného k použití zbraně na svoji obranu. Neexistenci takového útoku ze strany T.B. dovozoval nalézací soud i z lékařské zprávy, konstatující sice hematom na obličeji obviněného, avšak vzhledem k jejímu vystavení až pět dní po události nebyl této zprávě přikládán žádný větší význam, když navíc při životním stylu obviněného, konzumenta drog, nebylo možné vyloučit, že k tomuto zranění mohl přijít kdykoliv po předmětné události. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který k námitce sebeobrany uvedl, že jednání obviněného nelze považovat za jednání v nutné obraně, neboť provedené důkazy takový závěr ani v nejmenším nenaznačují (strana 3 napadeného rozsudku). I v tomto ohledu považuje dovolací soud závěry soudů obou stupňů za správné a odpovídající provedenému dokazování.

Není pochyb o tom, že příčinou konfliktu mezi obviněným a poškozeným byla krabička Subutexu, představující náhražku drogy heroin, o kterou oba jakožto uživatelé drog usilovali. Přetahování se o balení Subutexu v daných souvislostech nelze považovat za útok ze strany poškozeného. Důvodem k použití zbraně obviněným nebyl útok poškozeného T. B. a ani snaha odvracet útok poškozeného, ale záměr obviněného za každou cenu, tedy i za užití zbraně, získat náhražku drogy. Dovolatel postavil svoji obhajobu na tvrzení, že měl obavu z případného útoku, jelikož měl být již v minulosti napaden, a proto též nosil zbraň, avšak proklamovaná obava z možného útoku poškozeného neměla v konkrétní situaci žádné opodstatnění, a soudy proto tuto obhajobu odmítly. Poškozený totiž na obviněného reálně neútočil způsobem, který by zavdal příčinu k razantní obraně, navíc z povahy potyčky plyne, že šlo o vzájemný konflikt, v důsledku čehož nelze jednání poškozeného označit výlučně za útok a jednání obviněného za obranu. Za takové situace nelze proto hovořit o jednání v nutné obraně.

Z výsledků provedeného dokazování je tedy zřejmé, že obviněný nepřiměřeně reagoval na vzniklou situaci při sporu o krabičku Subutexu, ke kterému sám aktivně přispěl. Veden snahou získat tuto náhražku drogy, v průběhu oboustranné potyčky v době, kdy se s poškozeným vzájemně drželi, vytáhl plynovou pistoli a opakovaně vystřelil do obličeje poškozeného a způsobil mu zranění smyslového orgánu, které bylo třeba kvalifikovat jak těžkou újmu na zdraví. Takové jednání nese znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a nelze je posuzovat jako jednání za podmínek nutné obrany, event. domnělé (putativní) nutné obrany.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2011
Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková