8 Tdo 341/2005
Datum rozhodnutí: 31.03.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 341/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2005 o dovoláních podaných obviněnými J. K. a B. C. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 3 To 222/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 395/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. K. a B. C. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění J. K. a B. C. byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 6 T 395/2002, uznáni vinnými, že

dne 9. 6. 1998 v B. uzavřel B. C. jakožto statutární zástupce společnosti S. A. C. I., s. r. o., jako nájemce leasingovou smlouvu s O. M., a. s., jako s pronajímatelem, jejímž předmětem byla souprava výpočetní techniky údajně v hodnotě 1.726.544,- Kč, kterou jako dodavatel dodal po vzájemné domluvě s obžalovaným C. J. K., s tím, že se mělo jednat o nové nepoužité přístroje odpovídající uvedené ceně, přičemž za předmět leasingu uhradila společnost O. M., a. s., obžalovanému K. částku 1.026.544,- Kč, když po uzavření smlouvy obžalovaný C. jakožto akontaci zaplatil O. M., a. s., částku ve výši 76.944,80 Kč, následně však obžalovaný C. 100% podíl ve společnosti S. A. C. I., s. r. o., převedl na třetí osobu za účelem zbavení se odpovědnosti za vzniklý závazek, když poté bylo zjištěno, že hodnota počítačové sestavy, která byla předmětem leasingové smlouvy, činila maximálně 518.660,- Kč, neboť se jednalo o přístroje staršího data výroby a již použité, tímto jednáním byla způsobena společnosti O. M., a. s., jakožto kupci počítačové sestavy, škoda ve výši nejméně 430.939,20 Kč.

Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž obviněnému J. K. uložil podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a obviněnému B. C. uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. taktéž podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. soud dále každému z nich uložil, aby podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili.

Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba obvinění odvolání, která projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 14. 7. 2004, a rozsudkem sp. zn. 3 To 222/2004 rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje ohledně obou obviněných ve výroku o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. se u obou obviněných výkon trestu podmíněně odkládá a délka zkušební doby se stanoví u každého z nich v trvání dvou let.

Proti posledně citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců včas dovolání. Zatímco obviněný J. K. tak učinil osobně u Městského soudu v Brně dne 29. 11. 2004, obviněný B. C. svůj mimořádný opravný prostředek podal na poště a Městskému soudu v Brně byl doručen dne 1. 12. 2004.

Obviněný J. K. své dovolání v obecné rovině opřel o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podrobnostech rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Konstatoval, že deklarovaný důvod dovolání z části spatřoval v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení skutku vyvozoval z jiných skutkových okolností, než jaké byly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů, resp. z odlišného hodnocení důkazů. Doplnil však, že přestože jeho dovolání se v části opírá o námitky zasahující do skutkového stavu, nejsou tyto námitky osamoceny pro odmítnutí dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný zpochybnil závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Provedené důkazy prý byly hodnoceny jednostranně a v rozporu s podmínkami přepokládanými v § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl. a § 207 a násl. tr. ř. a soudy nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jelikož se údajně zcela opomněly vypořádat s okolností svědčící v jeho prospěch, tj. se skutečností, že vedle obchodní transakce prostřednictvím společnosti O. M., a. s., toliko spoluobviněnému prodal počítačovou sestavu, přičemž s jeho pozdější obchodní společností (měl zřejmě na mysli společnost S. A. C. T., spol. s r. o.) neměl ničeho společného (v podrobnostech odkázal na obsah jeho odvolání). Namítl, že skutečnost, že se dopustil zmíněného trestného činu, nebyla v řízení bezpečně zjištěna, a soudům obou stupňů vytkl nezákonné předjímání skutečností, jež se nikdy nestaly. Nesprávné právní posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spatřoval v nedostatku jeho zavinění ve formě úmyslného jednání, neboť podstatná část předmětného skutkového děje se vyvíjela odděleně od jeho jednání a mimo jeho osobu (zejména poté, co došlo k převodu obchodního podílu společnosti S. A. C. I., s. r. o., na třetí osobu). Trval na tom, že spoluobviněnému, kterého do té doby neznal a nebyl s ním ani v přátelském či jiném vztahu, toliko prodal počítačovou sestavu za tvorby zisku; ostatně popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně prý neobsahuje žádnou okolnost, z níž by bylo možné usuzovat na to, že jednal protiprávně nebo dokonce s úmyslem poškodit společnost O. M., a. s. Rovněž žádné skutkové okolnosti neodůvodňují závěr, že by předmětnou počítačovou sestavu získal trestným činem nebo že by počítače koupil a prodával v jakémkoli nepoměru cen s cílem dopustit se podvodu.

Dále obviněný namítl, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem se na příslušné trestné činnosti podílel a v čem spočívala jeho trestní odpovědnost (ve výroku rozsudku je pouze uvedeno, že prodal spoluobviněnému soupravu výpočetní techniky, u které se mělo jednat o přístroje nepoužité). Za nesprávný označil závěr soudu, že přístroje byly dva roky používány, když argumentoval tím, že použití výpočetní techniky v internetové kavárně má zcela jiný charakter opotřebení než u individuálního použití např. jednoho uživatele. Zdůraznil, že není odpovědný za to, že subjekty, které vstoupily do závazkového vztahu s poškozeným, nedodržely své povinnosti z tohoto závazku plynoucí. Pokud jde o výši způsobené škody, pak poukázal jednak na souhlas poškozené společnosti O. M., a. s., s výší kupní ceny tak, jak byla dohodnuta, a současně i na skutečnost, že za prodej dražšího zboží, než je jeho hodnota, se trestně postihovalo v jiném období jejich společnosti . V uvedených souvislostech zmínil uzavření dodatku č. 1 ke kupní smlouvě, na jejímž základě došlo k tzv. narovnání obchodních vztahů a vyplacení částky ve výši 80.000,- Kč, přičemž ani tuto skutečnost soudy při svých úvahách o jeho vině nezohlednily a nesprávně mu stanovily povinnost k náhradě škody.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 3 To 222/2004, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a současně aby zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný B. C. ve svém mimořádném opravném prostředku taktéž odkázal na důvod dovolání specifikovaný v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Především namítl, že ačkoliv se odvolací soud podrobně zabýval zkoumáním stáří počítačových sestav, nezohlednil podstatné skutečnosti, mající značný vliv na právní kvalifikaci skutku a případnou následnou subsumpci tohoto jednání pod konkrétní skutkovou podstatu trestného činu; v tomto směru soudům obou stupňů vytkl, že se dostatečně nezabývaly posouzením subjektivní stránky jeho jednání, tj. zejména toho, zda vzhledem k jeho znalostem a dalším faktorům jeho osobnosti mohl vědět či byl schopen posoudit stáří dodaných počítačových sestav, když od tohoto zjištění by se pak mohl odvíjet jeho případný úmysl (přímý či nepřímý) uvést někoho v omyl. Tvrdil, že si od spoluobviněného objednal počítačové sestavy, jež mu byly z jeho strany dodány za dohodnutou cenu. Tyto počítačové sestavy údajně splňovaly účel, pro který si je (dovolatel) objednal (tj. účel pro potřeby internetové kavárny) a řádně fungovaly v jeho provozovně. Neměl tudíž důvod pochybovat o skutečném stáří a ceně dodaného zboží, když po osobě objednatele, v jejíž pozici se v daném případě nacházel, nelze rozumně požadovat, aby dokázal posoudit cenu za počítačové sestavy, které byly předmětem dodávky a následně leasingu. Dovodil tak, že jeho úmysl uvést leasingovou společnost v omyl z hlediska ceny a stáří počítačových sestav nebyl přítomen a ani nebyl v dosavadním řízení s jistotou prokázán. Obviněný prý v žádném případě nikoho v omyl uvést nechtěl a je osobou, která sama byla v omyl uvedena; složil požadovanou akontaci a začal řádně platit splátky leasingové společnosti, a přestože se dostal do ekonomických potíží, snažil se škodu, o níž se údajně posléze dozvěděl, napravit a již ji nahradil.

Na základě uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací po provedeném řízení usnesením podle § 265k tr. ř. v plném rozsahu napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 3 To 222/2004, z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněných zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 18. 1. 2005 k dovolání obviněného J. K. uvedla, že jeho námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v té části, když namítl, že zjištěný skutek nevykazuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. zejména pro absenci podvodného jednání, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a taktéž pro absenci subjektivní stránky tohoto trestného činu. K těmto námitkám státní zástupkyně poukázala na skutkovou část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jež obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. naplňují. Vzhledem k tomu, že jednání obviněného naplnilo veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného B. C. se státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřila podáním ze dne 10. 3. 2005. Uvedla, že vzhledem k tomu, že dovolací námitky jmenovaného obviněného se do značné míry kryjí s obsahem dovolání spoluobviněného J. K., a vzhledem k tomu, že trestná činnost obou obviněných byla provázána v takové míře, že ve vyjádření k dovolání obviněného J. K. je poukazováno rovněž na aktivní trestnou činnost obviněného B. C., odkázala plně na výše uvedené vyjádření k dovolání prvně jmenovaného obviněného. Rovněž v tomto případě, kdy měla za to, že jednání obviněného B. C. naplnilo veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, když současně vyslovila souhlas, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají rozsudek, jímž byli uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byli obvinění uznáni vinnými. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obvinění v části svých námitek uplatněných v jejich dovoláních činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Námitky obviněného J. K. (které ostatně uplatnil již v rámci odvolacího řízení), že nalézací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s § 89 a násl. tr. ř. jednostranně, čímž nedošlo ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, dále že jmenovaný soud nezohlednil okolnosti svědčící v jeho prospěch (tj. zejména že spoluobviněnému B. C. toliko prodal prostřednictvím společnosti O. M., a. s., počítačovou sestavu a s jeho pozdější obchodní činností neměl nic společného) a konečně ty jeho výhrady, že soud založil své rozhodnutí na nespolehlivých a neucelených důkazech (obviněný v tomto směru zejména polemizoval se správností závěrů znaleckých posudků), které samy o sobě či vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchal (soudy prý nesprávně předjímaly skutečnosti, které se nikdy nestaly), jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Obviněný J. K. ve svém podání rovněž zpochybnil výrok o náhradě škody. K tomu je třeba uvést, že ze strany dovolatele jde o zřejmý omyl, neboť napadená rozhodnutí žádný výrok o náhradě škody neobsahují. V rozsudku soudu prvního stupně je pouze jako součást výroku o uloženém podmíněném trestu odnětí svobody obsažen výrok, jímž bylo podle § 59 odst. 2 tr. zák. každému z obviněných uloženo, aby podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili.

Výrok o trestu však pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelný není. Ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví ve vztahu k výroku o trestu jen dva zvláštní dovolací důvody uvedené pod písmeny h) a i) citovaného ustanovení. Na popsanou situaci však ani žádný z nich nelze aplikovat.

Pokud by obviněný J. K. uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho mimořádný opravný prostředek odmítnout ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však relevantně uplatněn v té části dovolání obou obviněných, v níž zpochybnili správnost právního posouzení jednání, které je jim kladeno za vinu. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněných je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a to formální znaky spočívající v existenci úmyslného zavinění, podvodného jednání a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněných jsou v tomto ohledu opodstatněná.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Uvedený trestný čin je přitom dokonán okamžikem obohacení pachatele nebo jiné osoby.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Pro posouzení otázky, zda obvinění spáchali trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně blíže rozvedený v jeho odůvodnění.

Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obvinění ke škodě cizího majetku sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili takovým činem škodu nikoli malou.

Skutková část výroku o vině citovaného rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů pak obsahují konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu; vedle vlastního jednání obviněných vyjadřují též následek spočívající v tom, že v důsledku společného podvodného jednání obviněných byla poškozené leasingové společnosti způsobena škoda přesahující částku 50.000,- Kč.

Tato skutková zjištění vyjadřují vedle uvedeného následku především společné podvodné jednání obviněných vůči poškozené leasingové společnosti, které směřovalo k tomu, aby sebe nebo jiného obohatili. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný B. C. jakožto statutární zástupce společnosti S. A. C. I., s. r. o., uzavřel dne 9. 6. 1998 jakožto nájemce leasingovou smlouvu se společností O. M., a. s., jako pronajímatelem, když předmětem této smlouvy byla souprava výpočetní techniky údajně v hodnotě 1.726.544,- Kč, kterou jako dodavatel dodal po vzájemné domluvě s obviněným B. C. obviněný J. K. s tím, že se mělo jednat o nové nepoužité přístroje odpovídající uvedené ceně, přičemž za předmět leasingu uhradila uvedená leasingová společnost obviněnému J. K. částku ve výši 1.026.544,- Kč; následně však obviněný B. C. převedl obchodní podíl ve výši 100% ve společnosti S. A. C. I., s. r. o., na třetí osobu za účelem zbavení se odpovědnosti za vzniklý závazek, když poté bylo zjištěno, že hodnota předmětné počítačové sestavy, jež byla předmětem leasingové smlouvy, činila maximálně 518.660,- Kč, neboť se ve skutečnosti jednalo o přístroje staršího data výroby a již použité, a společnosti O. M., a. s., jakožto kupci počítačové sestavy, byla tímto jednáním způsobena škoda ve výši nejméně 430.939,20 Kč.

K námitkám obviněných o údajném nedostatku subjektivní stránky jejich jednání ve formě úmyslného zavinění je třeba v obecné rovině uvést, že podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

V těchto souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu; vztahuje se k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu s výjimkou znaků subjektivní stránky tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.

Podvodné jednání označuje takové jednání, jež spočívá v uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.

Podstatou požadavku příčinného vztahu je skutečnost, že určitá osoba může být trestně odpovědná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom jednáním pachatele(ů). Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání či okolnost. Důležité však je, aby jednání pachatele(ů) bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jednání je příčinou následku nejen tehdy, jestliže by následek bez něj vůbec nenastal, ale i tehdy, nenastal-li by bez něho takovým způsobem, jakým konkrétně nastal, právě v důsledku jednání, jehož kauzální význam je v dané věci posuzován.

Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně se podává, že není pochyb o tom, že obviněný J. K. jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., když chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeném porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný, konkrétně zájem na ochraně vlastnictví. Podle názoru tohoto soudu lze tentýž závěr učinit i ve vztahu k obviněnému B. C., neboť oba obvinění vstupovali do obchodních vztahů s leasingovou společností, kterou svým jednáním a chováním uvedli do situace, v níž se zcela jistě mohla a musela domnívat, že financuje leasing, jehož předmětem je naprosto jiné plnění. Pokud obviněný B. C. potvrzuje, že mu bylo řádně dodáno nové zboží, nicméně z provedených důkazů vyplývá, že tomu tak nebylo, je nepochybné, že obviněný B. C. rovněž musel být obeznámen alespoň vizuálním kontaktem s tím, že se o nové zboží nejedná. Městský soud v Brně připomněl, že přestože z listinných důkazů i z výpovědí svědků vyplývá, že uvedené počítače byly v horším technickém stavu a nebyla k nim dodána technická dokumentace, obviněný B. C. v rámci své obhajoby tvrdil, že dodání proběhlo v pořádku.

Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se nalézací soud dále zabýval i objektivní stránkou tohoto trestného činu a dovodil, že bylo bez pochybností prokázáno, že mezi jednáním obviněných a následkem existuje příčinná souvislost, neboť v důsledku jejich jednání se poškozená leasingová společnost stala vlastníkem počítačové sestavy, o níž se mylně domnívala, že má určité stáří a určitou kvalitu. Nebezpečnost jednání obviněných pro společnost tento soud hodnotil jako vyšší než nepatrnou, a to jednak s ohledem na způsob spáchání uvedeného jednání, když obvinění využili poměrnou náročnost leasingových právních vztahů, a jednak vzhledem k relativně vysoké škodě, která je jen o malou částku nižší, než škoda značná ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. Pro podvodný úmysl obviněného B. C. svědčí podle soudu prvního stupně nepřímo také fakt, že převedl 100% obchodní podíl ve společnosti S. A. C. I., s. r. o., na osobu, která neměla zájem dále podnikat a už vůbec ne hradit vzniklé dluhy, přičemž se tento obviněný zřejmě domníval, že leasingová společnost si v souladu se smlouvou o finančním leasingu namísto vymáhání dlužných pohledávek vezme zpět do držení počítačové sestavy, jejichž byla vlastníkem (str. 8 rozsudku).

Přestože nalézací soud ve vztahu k zavinění obviněného B. C. výslovně neodkázal na zákonné ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., z jím citovaných slovních formulací evidentně vyplývá, že i v jeho případě měl tento soud za to, že jednání obviněného bylo vedeno úmyslem přímým.

Odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil a uvedl, že po právní stránce soud jednání obviněných správně kvalifikoval, když lze souhlasit s tím, že obvinění svým jednáním jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní, naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Současně soud druhého stupně konstatoval, že provedeným dokazováním bylo nepochybným způsobem zjištěno, že počítačové sestavy, jež byly předmětem leasingu, neodpovídaly hodnotě, která byla zaplacena leasingovou společností. Uzavřel, že leasingová společnost byla uvedena v omyl tím, že oba obvinění předstírali, že počítačové sestavy, které byly předmětem leasingu, jsou zcela nové a nepoužité; není přitom důvod nevěřit závěrům znaleckého posudku Ing. J. J., který doplnil v rámci hlavního líčení, neboť je nepochybné, že tento znalec předmětné počítačové sestavy viděl, a to v době, kdy byly zabaveny leasingovou společností.

Výše uvedené závěry soudů obou stupňů nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat, a proto neshledal námitky obviněných týkajících se nenaplnění znaku subjektivní stránky za důvodné.

K výhradě obviněného B. C., kterou uplatnil v souvislosti s namítanou absencí jeho úmyslu, tj. že již zcela nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, Nejvyšší soud uvádí, že tato skutečnost není s ohledem na to, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. je dokonán obohacením pachatele nebo jiného (a náhrada způsobené škody má vliv toliko při úvahách o druhu a výši ukládaného trestu a při stanovení povinnosti k náhradě škody), z hlediska posouzení splnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nikterak relevantní.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením obviněného J. K., jímž brojil proti nedostatečnému popisu jeho jednání ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (s tím, že není zřejmé, jakým způsobem se podílel na předmětné trestné činnosti, když ve výroku rozsudku je pouze konstatováno, že spoluobviněnému prodal soupravu výpočetní techniky, u níž se mělo jednat o přístroje nepoužité), a dospěl k závěru, že ani tato námitka není opodstatněná.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Jak bylo již výše uvedeno, výrok rozsudku soudu prvního stupně obsahuje v tomto směru konkrétní skutková zjištění, ze kterých evidentně vyplývá společné podvodné jednání obviněných J. K. a B. C., spočívající v cíleném uvedení shora jmenované leasingové společnosti v omyl ve snaze se k její škodě (tedy ke škodě cizího majetku) obohatit. V žádném případě proto nelze obviněnému J. K. přisvědčit, že jeho jednání spočívalo toliko v realizaci obchodního případu , když obviněnému B. C. pouze prodal soupravu počítačových přístrojů, u kterých se mělo jednat o přístroje nepoužité.

Z těchto důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl, přičemž své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. března 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a