8 Tdo 337/2013
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoník, § 205 odst. 2 tr. zákoník, § 228 odst. 1 tr. zákoník, § 2 odst. 5, 6 tr. ř.




8 Tdo 337/2013-27
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. dubna 2013 o dovolání obviněného P. F., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 8 To 497/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 140/2012, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 8 To 497/2012, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 1 T 140/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu ve Vyškově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 1 T 140/2012, byl obviněný P. F. uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 27. 1. 2012 v době od 21.30 hodin do 21.33 hodin společně a po vzájemné dohodě s dosud neustanovenou osobou, na ulici T. v I. n. H., vnikl po rozbití dvojité skleněné výplně vchodových dveří do objektu prodejny čerpací stanice A., kde odcizil z regálu za pokladnou 61 krabiček cigaret různých značek v hodnotě 3.419,- Kč, tímto jednáním způsobil T. K., nájemci čerpací stanice, odcizením věcí škodu ve výši 3.419,- Kč a majiteli této čerpací stanice, společnosti Eni Česká republika, s. r. o., P., poškozením dveří škodu ve výši 7.895,- Kč,
přičemž tohoto jednání se dopustil poté, co byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 7 T 43/2009, který u něj nabyl právní moci dne 2. 3. 2010, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný dílem samostatně, dílem formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, ze kterého byl podmíněně propuštěn za současného stanovení zkušební doby v trvání čtyř roků usnesením Okresního soudu Brno venkov ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 3 PP 39/2011, které nabylo právní moci téhož dne.

Za uvedené přečiny a sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2012, sp. zn. 5 T 37/2012, který nabyl právní moci dne 12. 2. 2012, byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2012, sp. zn. 5 T 37/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.

Odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 8 To 497/2012, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Víta dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v němž nejprve zdůraznil, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil, neboť v inkriminovanou dobu na místě činu vůbec nebyl a ani neví, kde se I. nacházejí. Soudům vytkl, že pro závěr o jeho vině nevycházely ze souhrnu důkazů, ale opřely se jen o jediný nepřímý důkaz, kterým je odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, podle jehož závěrů jedna jediná složka směsného profilu DNA zajištěného na místě činu byla způsobilá pro individuální identifikaci a vykazovala individuální shodu s profilem DNA, který je v národní databázi DNA veden k osobě obviněného. Žádné ze zajištěných důkazů již jeho přítomnost na místě činu nedosvědčují, ale vedou pouze k závěru, že se skutek stal. Obviněný má za to, že odborné vyjádření nemá dostatečnou vypovídací schopnost a jemu předcházející postup zkoumání není relevantním forenzním postupem, když ze spisu není patrné, jaký druh směsného profilu DNA a jakou metodou byl zkoumán. Vzhledem ke složitosti a náročnosti oddělení individuálního směsného profilu DNA měl být zpracován znalecký posudek, kterým navrhoval dokazování doplnit, jakož i výslech osoby zpracovávající odborné vyjádření. Soud prvního stupně však tyto návrhy zamítl jako nadbytečné a odvolací soud takový postup považoval za správný. Pokud soudy požadavkům obviněného nevyhověly, nebyl nepochybně a objektivně zjištěn skutkový stav, jelikož nebyly prováděny důkazy ve prospěch obviněného, ale pouze ty, jež svědčily proti němu, a bylo tak porušeno jeho právo na obhajobu.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 8 To 497/2012, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 1 T 140/2012, zrušil a Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, anebo aby zrušil napadené usnesení a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného, jež bylo v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, se vyjádřil u něj působící státní zástupce, který předeslal, že v dovolání jsou jen opakovány výhrady ke skutkovým zjištěním, jež obviněný uváděl jak u hlavního líčení, tak i v odvolání. Těmito námitkami však nejsou splněny podmínky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o otázky skutkové, a nikoliv z oblasti hmotného práva. V tomto směru odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a zmínil usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 6 Tdo 778/2010, zabývající se obdobnou problematikou spolehlivosti analýzy vzorků DNA, i to, že nejde o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který navíc nebyl výslovně v dovolání namítán. Podle státního zástupce nalézací soud provedené důkazy řádně hodnotil a postoj k návrhům na doplnění dokazování, jež zamítl, vysvětlil na straně 5 odůvodnění svého rozsudku přiléhavým způsobem. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále proto posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Dovolání lze podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.

Uvedené zákonné vymezení se zřetelem na tento výklad však nelze chápat absolutně a nelze ho takto interpretovat bezvýjimečně, jak především Ústavní soud již v řadě svých nálezů konstatoval (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.). Proto je za určitých výjimečných okolností umožněno, aby bylo z podnětu tohoto dovolacího důvodu zkoumáno, zda ve výroku o vině uvedená skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace a zda skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy ze dne 28. 11. 2005 sp. zn. IV. ÚS 216/2004, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K takovému přezkumu může dojít jen tehdy, pokud Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v konkrétní projednávané věci shledá tzv. extrémní nesoulad, o nějž se jedná, pokud je shledán rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což může nastat, jestliže by byla prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde mimo jiné i v případě kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech a v případě opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Je tedy patrné, že o extrémní nesoulad se může jednat, jde-li o případ tzv. opomenutých důkazů, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 5 odst. 6. tr. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval. Takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Dochází k nim z různých příčin. Buď jde o situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, nebo se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí ať již negativně či pozitivně zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. IV. ÚS 582/01, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. ÚS 413/02]. srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. II. ÚS 418/03).

V projednávané věci se s ohledem na obsah podaného dovolání jedná o situaci, kdy soud neprovedl všechny potřebné důkazy a rovněž ani řádně nezdůvodnil, proč požadavky obviněného neshledal důvodnými. Podle obviněného soudy své rozhodnutí o vině opřely pouze o jediný a navíc nepřímý důkaz, a to kriminalistickou expertízu, na jejímž základě bylo určeno, že DNA na vzorku zajištěném na místě činu odpovídá DNA obviněného. Soudy však již neprovedly další důkazy a zamítly jím podaný návrh na vypracování znaleckého posudku, který by tuto otázku přezkoumatelným způsobem objasnil, event. ji mohl ozřejmit výslech zpracovatele uvedené expertízy, který však soudy rovněž neprovedly.

Nejvyšší soud s ohledem na tyto výhrady obviněného ve spojitosti se shora rozvedenými obecnými kritérii shledal, že obviněný fakticky namítl existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a právním posouzením skutku, neboť v případě důkazů, které soudy neprovedly, ač tak bez větších potíží učinit mohly, jde o opomenuté důkazy a z toho plynoucí pochybnosti o tom, zda byla vina obviněného bez pochybností prokázána. S ohledem na závažnost takto uvedených výhrad Nejvyšší soud, když nezjistil důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

Z obsahu spisu Nejvyšší soud shledal, že Okresní soud ve Vyškově rozhodl v předmětné trestní věci při hlavním líčení dne 24. 7. 2012, při němž vyslechl obviněného, poškozeného T. K., a stranám předložil k nahlédnutí obsah spisového materiálu (protokol o ohledání místa činu, fotodokumentaci, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika a trasologie, záznamy o inventuře, vyčíslení škody, zpráva z místa bydliště, rejstřík trestů a příslušná rozhodnutí o předchozích odsouzeních obviněného). Obviněný požádal o přečtení odborného vyjádření z odvětví biologie a genetiky a k němu uvedl, že výsledek analýzy DNA je závislý na množství a kvalitě oddělených buněk, a učinil návrh na zpracování znaleckého posudku z oboru genetiky, kterým by byl zkoumán postup kriminalistické laboratoře, jež zpracovala předmětné odborné vyjádření, a zda použitý postup byl lege artis, event. aby byl vyslechnut zpracovatel uvedeného odborného vyjádření. Tento návrh byl bez uvedení důvodů zamítnut. K tomuto rozhodnutí v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně (strana 5) uvedl, že tak učinil pro jeho nadbytečnost, neboť odborné vyjádření bylo dostatečně jasné a fundované, přesvědčivé a navazovalo na všechny další důkazy . V jiné části rozhodnutí považoval vinu obviněného za prokázanou svědeckou výpovědí Ing. T. K., nájemce čerpací stanice, a dále odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, jež navazovalo na všechny další důkazy, proto soud v tomto směru upustil od doplnění dokazování ve smyslu návrhů obhajoby... (srov. strany 3 až 5 rozsudku soudu prvního stupně).

Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a za správný považoval postup soudu prvního stupně, pokud tento vycházel z předmětného odborného vyjádření, a i on shledal, že obviněný je usvědčován i výpovědí svědka Ing. T. K. a provedenými listinnými důkazy, zejména protokolem o ohledání místa činu a následnou fotodokumentací, seznamem zajištěných stop (srov. stranu 3 usnesení soudu druhého stupně).

Nejvyšší soud považuje závěry učiněné soudy nižších stupňů a rozvedené v napadených rozhodnutích, jakož i spolehlivost úvah o tom, že bylo dostatečně prokázáno, že spolupachatelem shora uvedených přečinů je právě obviněný, za závěr předčasný, nepřesvědčivý a výsledky dokazování řádně nepodložený. Jak bylo uvedeno výše, soud prvního stupně, jak to ostatně vyjádřil i ve svém rozhodnutí, považoval uvedenou skutečnost za prokázanou především výpovědí nájemce čerpací stanice Ing. T. K. a odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, a odvolací soud správnost těchto jeho závěrů následně potvrdil.

Poškozený Ing. T. K., jak z jeho výpovědi vyplývá, události nebyl přítomen a na místo činu se dostavil až na základě zprávy z hlídací agentury A. o narušení bezpečnostního systému čerpací stanice. Z jeho výpovědi tudíž nebylo možné dovodit žádné skutečnosti vztahující se k osobě pachatele. I ostatní důkazy, o něž soudy závěr o vině obviněného opřely, pouze dotvrzují, že se skutek předmětného dne opravdu stal. Jediným důkazem, na jehož podkladě je možné učinit závěr o tom, kdo byl pachatelem činu, je odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika na straně 31 spisu. K jeho obsahu je nutné uvést, že se jedná o jeden list předtištěného formuláře, do něhož byly zaškrtnuty zjištěné skutečnosti a bylo uvedeno, že Výrazně majoritní složka stanoveného směsného profilu DNA je způsobilá pro individuální identifikaci. Genetické znaky minoritního zůstavitele ve směsném profilu DNA jsou nevyužitelné pro identifikaci. Stopa byla zkoumáním spotřebována. Izobát DNA byl vyřazen. Majoritní profil DNA ve směsném profilu DNA vykazuje individuální shodu s profilem DNA, který je v národní databázi DNA veden k osobě F. P. r. č. . Vypracovateli tohoto vyjádření jsou kpt. RNDr. I. K. a kpt. Ing. L. R.

Nejvyšší soud v souladu s námitkami obviněného shledal, že ze všech důkazů, které soudy provedly, byla osoba pachatele určena pouze na základě obsahu uvedeným způsobem zpracovaného odborného vyjádření učiněného podle § 105 odst. 1 tr. ř., jež si vyžádá orgán činný v trestním řízení, je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení a v řízení před soudem předseda senátu znalce. V této věci se jedná o nepřímý důkaz (§ 2 odst. 5 tr. ř.), pro který platí, že soud o něj může opřít výrok o vině, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. rozh. č. 38/1970-I a č. 29/1971 Sb. rozh. tr.).

Uvedenými zásadami se soudy obou stupňů v projednávané věci neřídily, protože neuvážily, že i když bylo ve věci zajištěno více důkazů, žádný z nich nedosvěčoval nic o tom, kdo je pachatelem předmětného činu, a opřely svůj závěr o vině obviněného výhradně o předmětné odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetiky. Jejich tvrzení, že tento důkaz je v souladu s dalšími důkazy, neodpovídá obsahu při hlavním líčení provedených důkazních prostředků, z nichž lze dovodit jen to, za jakých okolností k činu došlo a jakou škodu pachatel způsobil.

Z rozsahu provedeného dokazování je zřejmé, že soudy obou stupňů nedostály povinnostem vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a proto vznikají vážné pochybnosti o tom, zda je obviněný pachatelem předmětného trestného činu. Je nutné přisvědčit obhajobě, že výsledky kriminalistické expertízy, jak jsou zaznamenány v odborném vyjádření na č. l. 31, jsou jen konstatováním výsledků biologických zkoumání, která v tomto formuláři uvedena nejsou, a není tedy patrné, na základě jakých metod a postupů kriminalisté své závěry učinili. Soud, pro něhož je kriminalistická expertíza stejným důkazem jako každý jiný důkazní prostředek (§ 89 odst. 2 tr. ř.), je povinen takový důkaz přezkoumat z hlediska jeho pravdivosti a věrohodnosti (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), což se však v projednávané věci nestalo, protože soud odborné vyjádření nehodnotil ani je nepřezkoumal, ale pouze bez dalšího o ně své rozhodnutí opřel. Soudy správnost a použitelnost tohoto důkazu neposuzovaly ani na základě výhrad, jež obviněný při hlavním líčení vůči tomuto důkazu vyjádřil, ale zcela paušálně a formálně (jak je výše konstatováno) jeho požadavky na objasnění dalších souvislostí bez dalšího jako nadbytečné zamítly, aniž by se k výhradám obviněného o nepřezkoumatelnosti tohoto vyjádření vypořádaly.

Jestliže soudy opřely o uvedený jediný nepřímý důkaz výrok o vině obviněného, učinily tak v rozporu se zásadami pro takový postup zákonem zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud soudy doplnění dokazování nerealizovaly a otázku, zda byl obviněný pachatelem projednávaného skutku, dostatečně neprověřily i jinými důkazy, které by dotvrdily závěry vyplývající z odborného vyjádření, pak je dána existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a použitou právní kvalifikací, a napadená rozhodnutí proto nemohla obstát. Vzhledem ke všem těmto zjištěným nedostatkům Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 8 To 497/2012, i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 1 T 140/2012, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Uvedená trestní věc se tak vrací zpět do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zřetelem na všechny shora uvedené výhrady nedostatky zjištěné v provedeném dokazování odstranil, a to při zachování postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a za podmínek podle § 89 odst. 1 písm. b) tr. ř., které stanoví, že v trestním stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat mimo jiné i to, zda skutek spáchal obviněný, a aby doplnil dokazování za účelem odstranění vytýkaných nejasností o další ve věci se nabízející důkazy.

Na soudu prvního stupně bude, aby nejprve vyslechl zpracovatele předmětného odborného vyjádření k tomu, na základě jakých postupů, podkladů a metod dospěli k závěru, který je v něm vyjádřen, zejména aby objasnili, zda použitý vzorek zajištěný na místě samém byl dostačující pro uvedenou analýzu, a s jakou jistotou lze určit, že jimi použitá metoda dává pravdivý a dostatečný podklad pro závěr o tomto výsledku. Podle toho, co soud z uvedeného doplnění dokazování zjistí, bude potřeba zvažovat další postup při dodržení podmínek § 105 tr. ř.

Vedle tohoto postupu však na soudu bude, aby se dále zaměřil i na provedení dalších důkazů. Jde například o výslech jako svědka Z. B., který podle úředního záznamu na č. l. 1 spisu průběh činu sledoval z nedalekého domu, vloupání do čerpací stanice inkriminovaného dne nahlásil prostřednictvím hlásné služby operačnímu důstojníkovi a popsal mimo jiné vzhled a tělesnou konstituci osob prchajících z budovy čerpací stanice (č. l. 1 spisu). Ač je tedy zřejmé, že mohl podat potřebné svědectví, soud prvního stupně jej jako svědka k hlavnímu líčení nepředvolal. Bude nutné, aby tak učinil v dalším řízení.

Dále bude nutné zkoumat záznamy z bezpečnostních kamer, které byly na benzinové stanici nainstalovány a snímaly i průběh projednávaného činu. Tyto záznamy byly zajištěny již v přípravném řízení. Soud prvního stupně, byť tuto skutečnost zjistil, aniž by se pokusil tento důkaz vyžádat, v odůvodnění svého rozsudku jen uvedl, že z technických důvodů se pro účely trestního řízení nepodařilo opatřit předmětný záznam z kamerového systému... (č. l. 34, 98 spisu a stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně), a to přesto, že v obsahu spisu byly zaznamenány skutečnosti, které svědčí o opaku.

Dokazování tak bude spočívat ve vyžádání kamerových záznamů, o nichž se hovoří ve stejném úředním záznamu, sepsaným prap. M. J., jenž do tohoto záznamu uvedl, že na kamerovém záznamu bylo vidět dva muže vizáží odpovídající popisu pana B., jeden malé postavy v černé mikině a druhý vyšší postavy v bílé mikině . Soud nechť tyto záznamy vyžádá z příslušného oddělení policie, kde byly uloženy, a po jejich promítnutí vyhodnotí, zda na nich zaznamenané skutečnosti mají nějakou vypovídací hodnotu a podle tohoto výsledku je posoudí v souladu s dalšími ve věci zajištěnými důkazy podle požadavků vymezených v § 2 odst. 6 tr. ř.

Soud bude muset po provedeném dokazování tvrzené a prokazované skutečnosti ve všech zjištěných souvislostech hodnotit a s vysokou mírou pečlivosti je zvažovat jednotlivě i v jejich souhrnu, když nelze usuzovat vinu obviněného ze způsobu jeho obhajoby, např., že obviněný svou přítomnost na místě činu popíral. Souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (viz rozhodnutí č. 38/19686-II., IV Sb. rozh. tr., obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008).

K této činnosti soudu prvního stupně Nejvyšší soud současně dodává, že v případě, že existují jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak vždy v jeho prospěch (viz zásada in dubio pro reo), což je tehdy, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pod odsuzující výrok (k tomu srovnej: nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/2001, Sbírka nálezů usnesení, sv. 32, str. 251, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/1997, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, str. 125). Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou situaci, což garantuje, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištěních, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/2005 Sbírky nálezů usnesení, sv. 41, str. 453).

Nejvyšší soud pouze připomíná, že soud prvního stupně bude vázán podle § 265s odst. 1 tr. ř. právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, které Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. dubna 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová