8 Tdo 334/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




8 Tdo 334/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovoláních obviněných A. L., R. L., a G. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 To 567/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 47/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných A. L., R. L. a G. L. o d m í t a j í .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 T 47/2009, uznal obviněné A. L., R. L. a G. L. (dále převážně jen obvinění , příp. dovolatelé ) vinnými, že

1. obvinění A. L. a R. L. společně

po vzájemné dohodě o tom, že pro obviněného dosáhnou neoprávněného přiznání a výplaty plného invalidního důchodu, obviněná podala u Okresní správy sociálního zabezpečení v P. dne 14. 8. 2000 žádost o přiznání plného invalidního důchodu pro obviněného a dne 17. 6. 2002 žádost o zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost, přičemž žádost ze dne 14. 8. 2000 doložila lékařskou zprávou MUDr. O. H. vycházející z jeho posudku ze dne 19. 4. 2000, při jehož vypracování obviněného za přítomnosti obviněné vyšetřil, přičemž v rozporu s tím, že obviněný trpěl pouze sníženým intelektem na dolní hranici širší normy a byl soběstačný, předstírali podstatně závažnější duševní poruchu obviněného, a to zejména tak, že obviněná tvrdila, že je při základních životních úkonech nesoběstačný, a obviněný se záměrně choval dětinsky a předstíral neznalost skutečností týkajících se jeho vlastní osoby, v důsledku čehož MUDr. O. H. ve svém posudku i v předložené lékařské zprávě mylně konstatoval středně těžkou mentální retardaci obviněného, přičemž při jednání u Okresní správy sociálního zabezpečení v P. dne 19. 10. 2000 obvinění opět oproti skutečnosti předstírali těžší duševní poruchu obviněného tak, že obviněná tvrdila, že je nesoběstačný, a obviněný se záměrně choval dětinsky a předstíral neschopnost slovního projevu, na základě čehož byl nesprávně shledán plně invalidním a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v P. ze dne 12. 1. 2001 mu byl přiznán ode dne 2. 5. 1999 plný invalidní důchod, který byl rozhodnutím ze dne 6. 3. 2003 s účinností od 17. 6. 2002 zvýšen pro bezmocnost, načež důchod byl od 1. 7. 2008 měsíčně vyplácen obviněné jako opatrovnici obviněného, přičemž získané peníze použili pro svoji potřebu, čímž České republice České správě sociálního zabezpečení způsobili škodu ve výši 660.374,- Kč,

2. obvinění A. L. a G. L. společně

po vzájemné dohodě o tom, že pro obviněnou G. L. dosáhnou neoprávněného přiznání a výplaty plného invalidního důchodu, obviněná A. L. podala u Okresní správy sociálního zabezpečení v P. dne 26. 2. 1996 žádost o přiznání plného invalidního důchodu pro obviněnou G. L. a dne 19. 5. 1997 žádost o zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost, přičemž žádost ze dne 26. 2. 1996 následně doložila lékařskou zprávou MUDr. O. H. vycházející z jeho posudku ze dne 7. 10. 1995, při jehož vypracování obviněnou G. L. za přítomnosti obviněné A. L. vyšetřil, přičemž v rozporu s tím, že obviněná trpěla pouze lehkým duševním postižením a byla soběstačná, předstírali podstatně závažnější duševní poruchu, a to zejména tak, že obviněná A. L. tvrdila, že je při základních životních úkonech nesoběstačná a trpí neodolatelným nutkáním ke krádežím, a obviněná G. L. se záměrně chovala dětinsky a předstírala neznalost skutečností týkajících se její vlastní osoby, místa a času, v důsledku čehož MUDr. O. H. ve svém posudku i v předložené lékařské zprávě mylně konstatoval středně těžkou mentální retardaci obviněné G. L., na základě čehož byla nesprávně shledána plně invalidní a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v P. ze dne 23. 4. 1997 jí byl přiznán ode dne 1. 3. 1995 plný invalidní důchod, který byl rozhodnutím ze dne 3. 10. 1997 s účinností od 1. 3. 1995 zvýšen pro částečnou bezmocnost, načež důchod byl do 31. 8. 2008 měsíčně vyplácen obviněné A. L. jako opatrovnici obviněné G. L., přičemž získané peníze použili pro svoji potřebu, čímž České republice České správě sociálního zabezpečení způsobili škodu ve výši 988.875,- Kč.

Takto zjištěná jednání obviněné A. L. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako dva trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ) spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (body 1. a 2. rozsudku), jednání obviněného R. L. právně posoudil jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (bod 1. rozsudku) a jednání obviněné G. L. jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (bod 2. rozsudku).

Za tyto trestné činy soud uložil obviněné A. L. podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, obviněnému R. L. podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, když současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 9. 2009, č.j. 1 T 66/2009-233, který nabyl právní moci dne 24. 11. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a obviněné G. L. podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, když zároveň zrušil výrok o souhrnném trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně za skutky pod body 2 a 3 z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 2. 2010, č.j. 3 T 232/2008-211, který nabyl právní moci dne 17. 3. 2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 2 To 75/2010, za současného zrušení výroku o trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně za jednání pod bodem 4 rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 1. 2009, č.j. 14 T 28/2008-345, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 7 To 111/2009, dne 6. 8. 2009, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti uvedenému rozsudku podali všichni shora jmenovaní obvinění odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 To 567/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obvinění ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasili a prostřednictvím svých obhájců proti němu podali samostatná dovolání. Obviněné A. L. a G. L. tak učinily prostřednictvím obhájkyně JUDr. Anity Nejedlé a obviněný R. L. prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Klapky. Všichni přitom shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, ale i proto, že všechna tři podání jsou obsahově totožná, lze námitky v nich obsažené subsumovat do jednoho společného resumé.

Obvinění předně vyslovili nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů o tom, že svým vědomým a záměrným chováním před soudním znalcem MUDr. O. H. vyvolali a způsobili jeho nesprávné rozhodnutí, které se stalo podkladem pro rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o přiznání plného invalidního důchodu (G. a R. L.), v jehož důsledku jim byly také následně neoprávněně vyplaceny částky uvedené v odsuzujícím rozsudku. Soudům v této souvislosti vytkli, že přisvědčily znaleckým posudkům přibraných znalců, kteří popřeli znalecký nález MUDr. O. H. s tím, že obvinění G. a R. L. uvedli tohoto znalce v omyl na základě navedení jejich matkou obviněnou A. L.; poslední z těchto znaleckých posudků byl navíc zpracován již v roce 2008. Obvinění rovněž namítali, že žádný z provedených důkazů nepotvrdil vliv A. L. na chování jejích dvou dětí, navíc za stavu kdy (posledně jmenovaná obviněná) není vzhledem ke svým rozumovým schopnostem, snížené inteligenci a negramotnosti schopna takového jednání, které by bylo způsobilé ovlivnit natolik zkušeného znalce, jakým MUDr. O. H. nepochybně je.

Dovolatelé dále poukázali na skutečnost, že k jednání kladenému jim za vinu by museli mít natolik dobré informace z oblasti medicíny, aby věděli, jak se před znalcem chovat, aby dosáhli jeho mylného úsudku ohledně svého zdravotního stavu. Žádná z těchto okolností ale podle jejich názoru nebyla soudy prokázána. Naopak soudy přehlédly fakt, že jak G., tak R. L. nadále pobírají dávky invalidního důchodu, přičemž na základě dalšího zkoumání zdravotního stavu obviněné G. L. (např. MUDr. M. V., MUDr. I. K., atd.) bylo jednoznačně prokázáno, že jmenovaná je osobou invalidní s poklesem její pracovní schopnosti o 70 %. Na základě těchto závěrů soudům vytýkali, že se nedostatečně vypořádaly se stavem, kdy G. a R. L. byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům a veškeré úkony za ně vykonávala soudem stanovená opatrovnice, jakož i s tvrzeními uváděnými v rámci odvolacího řízení. Obviněná A. L. na svoji obhajobu dále uvedla, že po celou dobu jednala v dobré víře a v souladu se zákony České republiky.

Na základě výše rozvedených úvah obvinění uzavřeli, že soudy dosud činné ve věci překročily meze ústavně daného principu volného hodnocení důkazů, čímž založily velkou míru svévole a současně i stav, kdy jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení skutku.

V závěru svých podání všichni dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v souladu s ustanovením § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek a podle § 265 l tr. ř. přikázal věc k novému projednání Okresnímu soudu v Prostějově.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podaným dovoláním ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, vyslovil však svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou dovolání všech tří obviněných přípustná [ § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , byla podána osobami oprávněnými [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Jak již bylo uvedeno výše, všichni obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu námitky, které obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedli, nemohly obstát. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že zdánlivě směřují proti právní kvalifikaci skutků, jimiž byli dovolatelé v odsuzujícím rozsudku uznáni vinnými, neobsahují však žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že toto právní posouzení je chybné.

Dovolatelé ve svých podáních napadali výlučně správnost a rozsah dokazování před soudem prvního stupně, zejména pak způsob hodnocení provedených důkazů, když jmenovanému soudu vytýkali, že závěry o jejich vině vystavěl na dřívějších znaleckých posudcích jím přibraných znalců (z nichž poslední byl zpracován již v roce 2008), místo znaleckého posudku MUDr. O. H. svědčícího o plné invaliditě G. a R. L. z důvodu jejich středně těžké mentální retardace a nesoběstačnosti. Odvolacímu soudu pak vytýkali, že se s postupem nalézacího soudu ztotožnil. Takovými výhradami dovolatelé zásadně napadali správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhali jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byli uznáni vinnými. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněnými vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelé neuplatnili žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Za extrémní nesoulad pak rozhodně nelze považovat ani skutečnost, že soudy vyhodnotily jednotlivé ve věci vypracované znalecké posudky odlišně od názoru dovolatelů a ve své podstatě zřejmě i od stanoviska příslušných orgánů České správy sociálního zabezpečení.

Jestliže by uvedené výhrady obviněných měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných A. L., R. L. a G. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelů, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. dubna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a