8 Tdo 332/2013
Datum rozhodnutí: 10.04.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



8 Tdo 332/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. dubna 2013 o dovolání obviněného V. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 8 To 251/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 21 T 93/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 21 T 93/2011, uznal obviněného V. P. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) vinným, že:

1. dne 26. 10. 2011 kolem 19:25 hod. v K., okr. S., v ulicích H. a P., řídil osobní automobil zn. Fiat Tipo, přestože mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 38 T 50/2004, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2006, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let,

2. dne 27. 10. 2011 kolem 17:10 hod. v K., okr. S., v ulicích K. a P., řídil osobní automobil zn. Fiat Tipo, přestože mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 38 T 50/2004, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2006, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let .

Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil v bodech 1., 2. jako (dvojnásobný) přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 8 To 251/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a znovu obviněného uznal vinným, že:

1. dne 26. 10. 2011 kolem 19:25 hod. v K., okr. S., v ulicích H. a P., řídil osobní automobil zn. Fiat Tipo, přestože mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 38 T 50/2004, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2006, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let,

2. dne 27. 10. 2011 kolem 17:10 hod. v K., okr. S., v ulicích K. a P., řídil osobní automobil zn. Fiat Tipo, přestože mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 38 T 50/2004, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2006, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let.

Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně posoudil v bodech 1. a 2. jako (jediný) pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.

Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a podal proti němu prostřednictvím obhájce Mgr. Miroslava Šipky dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel v úvodu svého podání uvedl, že je mu známo, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) není zamýšlen jako třetí stupeň úplného přezkumu a že dovolací důvody jsou vykládány restriktivně. Je však přesvědčen, že soudy nižších stupňů neprovedly všechny důkazy, které se nabízely a jejichž provedení požadoval, zejména výslechy svědků K. B., A. R. a Ing. J. P. Za podstatný považoval také důkaz přehráním kamerového záznamu, který měl vyvrátit tvrzení usvědčujících policistů.

Vzhledem k těmto výhradám dovolatel uplatnil námitku extrémního nesouladu mezi opatřenými skutkovými zjištěními a způsobem jejich právního posouzení, namítl také rozpor mezi skutky formulovanými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a skutkem formulovaným odvolacím soudem a jím použitou právní kvalifikací. Nesouhlasil s tím, že odvolací soud jeho jednání právně posoudil jako (jediný) pokračující přečin, a tvrdil, že takové posouzení ze skutkových zjištění provedených soudy nevyplývá.

Z těchto důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně výslovně prohlásil, že se účasti při veřejném zasedání nevzdává a nesouhlasí s projednáním věci v zasedání neveřejném, neboť má zájem se jednání osobně účastnit.

Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. nevyužil, pouze prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (konkrétně namítal, že soudy odmítly provést důkazy, které navrhoval, zejména výslechy svědků K. B., A. R. a Ing. J. P., a přehrát kamerový záznam z místa činu) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (nesouhlasil s právním posouzení svého jednání jako pokračujícího přečinu a tvrdil, že ze skutkových zjištění takové zhodnocení nelze dovodit). Tím primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov.
§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [srov. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a