8 Tdo 327/2009
Datum rozhodnutí: 22.04.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 327/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněného M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 2 To 76/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 8/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. 2 T 8/2006, byli obvinění Y. M., M. S. a V. S. uznáni vinnými, že:

dne 2. 8. 2000 kolem 23:00 hod. všichni obžalovaní společně navštívili klub L. v D., okr. N., aby zde vybrali peníze z provozování prostituce od nájemce klubu P. Š., který nebyl přítomen, a když zjistili, že peníze nedostanou, rozhodli se, že se jich zmocní násilím, obžalovaný S. vzal nezjištěnou finanční částku z pokladny, rozbíjel nádobí a zařízení klubu, obžalovaný S. začal vyhrožovat přítomným smrtí, obžalovaný M. začal odnášet hodnotnější věci, když zjistili, že přítomné ženy chtějí telefonovat, všichni obžalovaní postupně fyzicky napadli některou z přítomných žen údery rukou do obličeje, tahali je za vlasy nebo je pořezali střepem skla, a to N. Ch., J. B., R. P., a J. Č., i přítomného hosta L. M., zmocnili se mobilních telefonů Ch. v hodnotě 2.000,- Kč, P. v hodnotě 1.000,- Kč a L. M. v hodnotě 2.400,- Kč, kterému odcizili i klíče od auta, ze kterého mu odcizili autorádio v hodnotě 2.000,- Kč a dva reproduktory v hodnotě 1.600,- Kč, a J. Č. jim z obavy z násilného jednání sama dala 1.000,- Kč, na napadení žen reagoval vyhazovač klubu V. Š., byl surově zbit obžalovanými S. a S., kteří jej na pokoji č. 5 v patře objektu mlátili pěstmi a kopali do hlavy a dalších částí těla, až poškozený upadl do bezvědomí a zůstal ležet na podlaze pokoje, kde jej obžalovaní S. a S. znovu surově napadli, když ho kopali zejména do hlavy a dalších částí těla, z klubu obžalovaní společně odnesli věci, kterých se zmocnili ke škodě majitele G. K., a to televizor v hodnotě 800,- Kč, videopřehrávač v hodnotě 1.000,- Kč, hudební věž v hodnotě 700,- Kč a dva reproduktory v hodnotě 200,- Kč, a z místa činu odjeli, přítomným se poté podařilo přivolat lékařskou pomoc schovaným mobilním telefonem a bylo zjištěno, že poškozený V. Š. utrpěl četná rozsáhlá poranění hlavy spočívající v mnohočetných zlomeninách nosních kůstek, horní čelisti, stropu očnice, čelní dutiny, pravé kosti jařmové a zadní jámy lební, pohmoždění spodiny levého spánkového laloku mozku a mezimozku, v důsledku toho u něj došlo k dušení v důsledku vdechnutí krve a žaludečního obsahu do dýchacích cest a následnému otoku mozku a těžkému poškození mozku s trvalou ztrátou mozkových funkcí, přičemž v důsledku oboustranného zápalu plic, který se vyvinul jako komplikace poranění hlavy, poškozený dne 16. 12. 2000 zemřel .

Takto popsané jednání obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže, a to u obviněného Y. M. podle § 234 odst. 1 tr. zák. a u obviněných M. S. a V. S. podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněnému Y. M. za to uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 4 T 94/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 5 To 452/2005, a další rozhodnutí na tento rozsudek navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Druhému obviněnému M. S. za to uložil podle § 234 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Motorola. Zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 45 T 29/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 3 To 140/2002, a všechna další rozhodnutí na tento rozsudek navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poslednímu obviněnému V. S. za to uložil podle § 234 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Konečně soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným M. S. a V. S., aby společně a nerozdílně uhradili způsobenou škodu ve výši 874.716,85 Kč Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, a § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou V. Š. s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání krajský státní zástupce (v neprospěch obviněného V. S.) a obvinění M. S. a V. S. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 2 To 76/2008, tak, že zatímco k odvolání krajského státního zástupce podle § 259 odst. 2, 3 tr. ř. doplnil výrok napadeného rozsudku tak, že obviněnému V. S. uložil podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou, odvolání obviněných M. S. a V. S. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Tento rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním již jen obviněný M. S. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ). Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. L. E. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř.

Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítal, že došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu tím, že jeho obhájce neměl možnost prověřit výpověď spoluobviněného Y. M., který byl vyslýchán pouze před tím, než bylo zahájeno jeho (dovolatelovo) trestní stíhání, přičemž tato výpověď nebyla provedena jako neodkladný či neopakovatelný úkon podle § 158a tr. ř. Tuto argumentaci doplnil tím, že jmenovaný spoluobviněný byl vyslechnut celkem čtyřikrát, naposledy dne 6. 4. 2005, avšak trestní stíhání proti němu (dovolateli) bylo zahájeno až dne

18. 4. 2005, a to právě na podkladě předcházejících výpovědí tohoto spoluobviněného. Po naposledy uvedeném datu Y. M. již v přípravném řízení vyslechnut nebyl a když měl být proveden jeho výslech u hlavního líčení, odmítl vypovídat. Pokud soudy obou stupňů za této situace použily k rozhodnutí o jeho vině původní výpovědi spoluobviněného Y. M., je přesvědčen, že se tak stalo v rozporu s ustanovením § 211 tr. ř. (v této souvislosti dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 175/06, který měl řešit obdobnou problematiku, a citoval z něho právní větu). Přitom podle jeho přesvědčení žádný jiný usvědčující důkaz, vyjma rekognice provedené podle fotoalba se svědkyní J. Č. (vystupující i pod jménem Č. a Č.), proveden nebyl. Tato rekognice ovšem nesplňovala požadavky stanovené v § 102b tr. ř., neboť jeho vzhled na fotografii se výrazně lišil od vzhledu ostatních osob ve fotoalbu i od jeho skutečné podoby v roce 2000, kdy došlo k inkriminovanému činu. Soud navíc zamítl jeho další návrhy na doplnění dokazování, jimiž chtěl znovu prokázat své alibi, že v době činu se na území České republiky vůbec nenacházel.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v zásadě odkázal na již výše popsanou argumentaci a z té dovozoval, že nebyl správně a bezchybně zjištěn skutkový stav věci, resp. byl zjišťován na základě důkazů, které nebylo možné použít při rozhodování o jeho vině. Také zde poukázal na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na jeho nález ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02)

a citoval část jeho odůvodnění. K právnímu posouzení věci dále uvedl, že všichni spoluobvinění byli od počátku stíháni jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák., avšak soud prvního stupně následně jednání spoluobviněného Y. M. kvalifikoval jako trestný čin loupeže toliko podle § 234 odst. 1 tr. zák., ačkoli z ničeho (kromě výpovědi samotného Y M.) nevyplývalo, že by se jmenovaný neúčastnil na loupeži a napadení stejnou měrou jako ostatní.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že v řízení, jež předcházelo řízení odvolacímu, byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. a byla flagrantním způsobem porušena jeho základní práva a svobody zaručená mu Ústavou a mezinárodními smlouvami. Argumentace odvolacího soudu byla ryze účelová a závěr o jeho vině není podložen žádným řádným a podle zákona získaným důkazem. Opětovně tvrdil, že činnost všech pachatelů na místě činu byla činností společnou, a tedy měla být kvalifikována podle § 234 odst. 1 tr. zák. nebo podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák., avšak vždy ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Postupem soudů činných dříve ve věci tak byl porušen zákon v jeho neprospěch a současně ve prospěch spoluobviněného Y. M.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze a aby jej sám podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, příp. aby po zrušení uvedených rozsudků věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem ve smyslu jeho dovolací argumentace.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nepostačuje jakékoli zkrácení práva obviněného na obhajobu v obecném smyslu, ale je nutné určité konkrétní pochybení (absence obhájce za určitých podmínek). Dovolatel přitom v průběhu trestního řízení obhájce měl, když ani nic jiného v této souvislosti nenamítal. Naplnění zmíněného důvodu dovolání tak dovodit nelze.

Státní zástupce dále uvedl (sám konstatoval, že tak činí nad rámec možností dovolacího řízení), že spoluobviněný Y. M. sice skutečně vypovídal v přípravném řízení, před zahájením trestního stíhání dovolatele, avšak k jeho výslechu bylo, již za přítomnosti dovolatele a jeho obhájce, přistoupeno i v rámci hlavního líčení. Pokud jmenovaný spoluobviněný v tomto okamžiku k věci odmítl vypovídat, resp. byl ochoten uvést pouze některé okolnosti ke své osobě, pouze tím využil svého zákonného práva, aniž by tím byla porušena jakákoli povinnost (např. povinnost spoluobviněného odpovídat za účelem prověření své výpovědi na otázky obhájce jiného spoluobviněného, která nijak stanovena není). Obdobně státní zástupce neshledal vadu ani při realizaci rekognice, resp. při hodnocení správnosti provedení tohoto důkazu.

Pokud jde o další obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce k němu konstatoval, že argumentace dovolatele se s tímto důvodem zcela míjí. Pokud dovolatel zpochybňoval právní kvalifikaci jednání spoluobviněného Y. M. v tom smyslu, že jeho jednání mělo být rovněž posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. (ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.), je třeba poukázat na ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož je obviněný oprávněn podat dovolání jen pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Takový vztah vůči výroku o vině spoluobviněného mu však v tomto případě nesvědčí, tedy uvedenou námitkou se nelze zabývat a je spíše možné (i vzhledem k absenci širší podpůrné argumentace) ji vnímat jako určitý odraz nesouhlasu s postojem spoluobviněného.

K poslednímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný jej zjevně uplatnil v jeho druhé variantě a jelikož v té souvislosti zmínil dříve uvedené dovolací důvody, lze k němu vztáhnout již shora uvedenou argumentaci jeho vyjádření. Závěrem konstatoval, že soudy nižších stupňů postupovaly správně a v souladu se zákonem, a proto dovolací argumentaci obviněného nelze v žádné její části přisvědčit.

S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. až na posledním místě, z hlediska logiky se však jeví vhodné zmínit se nejprve o něm. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený

v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy je uvedený dovolací důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Jak je zřejmé z dalšího obsahu dovolání, obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.

První z těchto dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Tento důvod dovolání dopadá především na situace, v nichž obviněný nebyl zastoupen obhájcem, přestože byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 a násl. tr. ř. (srov. například rozhodnutí publikované pod č. T 538. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 23, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 281 jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 49/2003). Taková situace je důvodem dovolání bez ohledu na to, z jakého důvodu obviněný musel mít v řízení obhájce, neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [například čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy.

Právo obviněného na obhajobu je ústavně zaručeným právem [čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen Listina )] a spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Tyto ústavní záruky se promítají i do trestního řádu (§ 33 odst. 1), jenž je ve shodě s Ústavou České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§ 33 odst. 1, § 37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stadiu neskončeného řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem užší, protože jím není jakékoli porušení práva na obhajobu, ale jen takové, při němž po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr. a přiměřeně i rozhodnutí publikované pod č. T 413. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, Praha: C. H. Beck, 2002, s. 203). Naplnění dovolacího důvodu nelze spatřovat ani ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002).

Z tohoto pohledu je mimo jakoukoliv pochybnost, že námitky obviněného podřazené pod tento dovolací důvod nesměřovaly proti tomu, že by neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít (nenamítal, že by v nějaké fázi trestního řízení vedeném proti němu nebyl zastoupen obhájcem), nýbrž proti procesní použitelnosti výpovědí spoluobviněného Y. M. učiněných v nepřítomnosti jeho i jeho obhájce a výsledků provedené rekognice jako důkazů proti němu. Bylo by proto možné konstatovat, že obviněný takovými námitkami jmenovaný důvod dovolání nenaplnil.

Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné alespoň stručně zmínit, že ani dovolatelův poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 175/06, který měl řešit obdobnou problematiku, není zcela případný, neboť oběma věcem je společné pouze to, že usvědčujícím důkazem proti dovolateli (v řízení před Ústavním soudem stěžovateli) byl výslech spoluobviněného z přípravného řízení učiněný před zahájením trestního stíhání dovolatele (stěžovatele) bez jeho účasti či účasti jeho obhájce. Poměrně zásadní rozdíly ale již spočívají v tom, že zatímco ve věci projednávané Ústavním soudem byla taková prvotní výpověď spoluobviněného, kterou navíc při výslechu u hlavního líčení změnil ve prospěch stěžovatele, jediným usvědčujícím důkazem, ve věci posuzované Nejvyšším soudem nebyly výpovědi spoluobviněného Y. M. učiněné při jeho (pěti) výsleších v přípravném řízení jediným důkazem usvědčujícím dovolatele. Soudy obou stupňů se totiž při formulaci skutkových závěrů mohly opřít i o další důkazy [např. rekognici provedenou podle fotoalba se svědkyní J. Č. (ve spise se objevuje přepis jejího příjmení i jako T. nebo Č., a vystupující i pod příjmením Č. či Č.)], které dovolatele ze spáchaného činu usvědčily. Navíc spoluobviněný Y. M. při výslechu u hlavního líčení své výpovědi z přípravného řízení nezměnil, pouze využil svého zákonného práva a odepřel vypovídat. Za této situace soudu prvního stupně nic nebránilo, aby podle § 207 odst. 2 tr. ř. jeho výpovědi z přípravného řízení přečetl a následně je (ve vzájemné souvislosti se všemi dalšími provedenými důkazy) ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil.

Tímto konstatováním Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje zásadu, že součástí práva na spravedlivý proces je (mimo jiné) zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem spoluobviněného (nebo svědka). Tento požadavek sice zásadně vyžaduje, aby obviněnému nebo jeho obhájci bylo umožněno zúčastnit se takového výslechu a klást vyslýchaným osobám otázky, lze si však představit situace, kdy z uvedené zásady je třeba připustit výjimky. Právě tak tomu bylo i v posuzované věci, v níž byl spoluobviněný Y. M. vyslýchán jako prvý z obviněných dne 9. 3. 2005 (více než 4 roky a 7 měsíců po spáchání činu), tedy v době, kdy se orgánům přípravného řízení ještě nepodařilo identifikovat další spolupachatele, nehledě na to, že ti byli v tu dobu nedosažitelní (u dalšího spoluobviněného V. S. tak tomu bylo dokonce po celé trestní řízení, které proti němu bylo vedeno jako proti uprchlému). Jestliže se jim podařilo dovolatele M. S. vypátrat a poprvé vyslechnout až 18. 4. 2005, nelze považovat za procesní pochybení, že při výsleších spoluobviněného Y. M. (konaných ve dnech 9. 3. 2005, 10. 3. 2005, 23. 3. 2005, 30. 3. 2005, 6. 4. 2005) nebyl přítomen ani dovolatel a ani jeho obhájce. Právo na obhajobu a kontradiktornost řízení jim oběma bylo garantováno při zamýšleném výslechu tohoto spoluobviněného před soudem prvního stupně v průběhu hlavního líčení. Je již jinou otázkou, že ten tehdy využil svého práva a odepřel ve věci vypovídat, resp. byl ochoten uvést jen některé skutečnosti vztahující se k jeho osobě (takovým postupem ovšem své předcházející výpovědi nikterak nezměnil ani neodvolal ). Využitím takového zákonného práva sice znemožnil dovolateli i jeho obhájci případné prověření své výpovědi, ale ani tím žádnou povinnost neporušil.

Hodnocení věrohodnosti jednotlivých výpovědí spoluobviněného Y. M., jakož i všech dalších důkazů (včetně správnosti provedení rekognicí) bylo plně v pravomoci obou soudů nižších stupňů, především pak soudu prvního stupně. Ten také vyložil, proč své skutkové závěry založil zejména na výpovědi jmenovaného spoluobviněného, který dovolatele nejen dostatečně identifikoval (hovořil o něm opakovaně jako o M. , který má přezdívku k. a někdy v roce 2002 nebo 2003 byl zatčen na Č. M. za padělání peněz ), ale poměrně podrobně popsal i jeho počínání v inkriminované době na místě činu. Jak bude ještě dále rozvedeno, takový postup nalézacího soudu Nejvyšší soud v dovolacím řízení v zásadě není oprávněn přezkoumávat.

Obviněný konečně uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu použil v zásadě stejné výhrady, jako k předchozím dvěma. Konkrétně namítl, že skutkový stav nebyl správně a bezchybně zjištěn zejména z toho důvodu, že soudy rozhodovaly na podkladě důkazů, které nebylo možné v řízení použít (výpovědi spoluobviněného Y. M. z přípravného řízení), že provedené rekognice nesplňovaly podmínky stanovené trestním řádem a že soudy neprovedly další důkazy, které k doplnění dokazování navrhoval.

Takové výhrady však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit, neboť napadají převážně rozsah a úplnost provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, čímž směřují proti § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., příp. proti dalším procesním ustanovením. Námitky skutkové totiž žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, a proto ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

To se týká i námitky dovolatele, že soudy neprovedly další důkazy, které k doplnění dokazování navrhoval a jimiž chtěl prokázat, že se v inkriminované době nenacházel ani na místě činu a dokonce ani na území České republiky. Pokud v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02, je třeba uvést, že ani takový odkaz není zcela případný. Ústavní soud v něm sice (mimo jiné) uvedl, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, současně však dodal, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy musí ovšem o nich rozhodnout a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů tak neučinil. Tomuto požadavku především soud prvního stupně dostál, když nejprve v průběhu hlavního líčení usnesením zamítl dovolatelův návrh na provedení dalších důkazů (výslechů jeho příbuzných k tomu, že se v době činu zdržoval na Ukrajině) a posléze v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (srov. stranu 12) uvedl, že ani provedení takových důkazů by nemohlo zpochybnit důkazy o přítomnosti obviněného v době činu na místě, kde k němu došlo . S tím se v odvolacím řízení ztotožnil i soud druhého stupně (srov. strany 7 a 9 odůvodnění jeho rozsudku).

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani výhradu dovolatele, kterou se snažil zpochybnit právní posouzení jednání spoluobviněného Y. M. v tom smyslu, že mělo být rovněž posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. (ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.). Taková výhrada sice zdánlivě směřuje proti právní kvalifikaci skutku, dovolatel se jí však domáhá změny právního posouzení ve vztahu ke jmenovanému spoluobviněnému. K tomu ovšem oprávněn není, neboť podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný může podat dovolání jen pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Jinými slovy řečeno, nemůže se dovolávat v neprospěch spoluobviněného, což ovšem dovolatel ve svém podání uvedenou argumentací fakticky činí.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. S. jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a