8 Tdo 325/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 325/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovolání obviněného Ing. V. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 5 To 126/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 101/95, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 2 T 101/95, byl obviněný Ing. V. P. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 128 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na čtyři léta; podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla obchodní společnost V. S., s. r. o., Ú. n. L. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním státní zástupce i obviněný. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o trestu, obviněný podal odvolání proti výroku o vině i výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 5 To 126/2003, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. a odsouzen podle § 128 odst. 2 tr. zák., § 53 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 50. 000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce; podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla obchodní společnost V. S., s. r. o., Ú. n. L. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. e) tr. ř. byl obviněný současně zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. dopustil tím, že jako jeden ze společníků společnosti s ručením omezeným V. S. (nepřesně uvedeno V. S.) Ú. n. L. se v přesně nezjištěný den měsíce května 1994 dostavil do sídla M. u. s., a. s., v M., kde jednal s odpovědnými zástupci této akciové společnosti a nabídl jim zhotovení a dodání 10.000 kusů identifikačních karet pro zaměstnance společnosti s čárkovým kódem s tím, aby smlouva byla uzavřena s jeho firmou V. P. E. Ú. n. L. a nikoli se společností V. S., s. r. o., Ú. n. L., která již v předchozí době na základě uzavřené smlouvy dodala M. u. s., a. s., M. 1.200 kusů těchto identifikačních karet a byla uzavřena ústní dohoda o tom, že v případě osvědčení těchto karet bude učiněna další objednávka na 10.000 kusů karet a na základě tohoto jednání pak došlo dne 13. 6. 1994 k uzavření kupní smlouvy mezi M. u. s., a. s., M. a firmou V. P. E. Ú. n. L. a následnému plnění z této smlouvy.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proto výroku o vině trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a proti výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Ve shodě s již uplatněnou obhajobou obviněný obsáhle rozvedl, že u skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 tr. zák. nedovolenost jednání a jeho rozpor s právem je třeba nacházet v té oblasti práva, která předmět daných společenských vztahů upravuje a jíž je v daném případě obchodní zákoník. Ten ale podle dovolatele nedovolenost konkurenčního jednání společníka společnosti s ručením omezeným v době, ve které se měl skutku dopustit, nestanovil. Zdůraznil, že není možné, aby jednání v příslušné speciální oblasti práva nebo normě sankcionováno nebylo, resp. bylo dovoleno nebo nebylo zakázáno, zatímco v trestním právu a trestním zákoně pod hrozbu sankce spadalo. S odkazem na znění ustanovení § 65 a § 136 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném v době, kdy se měl skutku dopustit, dovozoval, že společníku společnosti s ručením omezeným nic nebránilo v tom, aby podnikal ve stejném předmětu podnikání jako byl ten, v němž podnikala obchodní společnost, jejímž byl společníkem, a tento stav trval až do účinnosti novely obchodního zákoníku zákonem č. 142/1996 Sb., tedy do 1. 7. 1996. Dodal, že v těch případech, kde zákonodárce chtěl pamatovat na osoby, kterých se zákaz konkurence týká, vyjmenoval takové osoby v ustanovení u jednotlivých obchodních společností, a to i tam, kde jsou takové osoby společníky; u společnosti s ručením omezeným byl však do 1. 7. 1996 jmenován toliko jednatel. Zpochybnil, zda lze vůbec dovodit jeho úmysl spáchat trestný čin, neboť podnikatelskou činnost prováděl po poradě s právníkem a s takovou znalostí věcí, jakou deklaroval. Znovu opakoval své přesvědčení, že i když obchodní společnost V. S., s. r. o., měla podle výpisu z obchodního rejstříku zapsán jako předmět činnosti koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a on coby soukromý podnikatel podnikající na základě živnostenského listu, vydaného ještě před vznikem obchodní společnosti, měl živnostenským úřadem povolen stejný předmět podnikání, nic nebránilo tomu, aby ve své soukromopodnikatelské činnosti pokračoval. Rozhodnutí o vině trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 tr. zák. je podle dovolatele výsledkem nesprávného pochopení právní úpravy obchodního zákoníku, který tu podle něj stojí jako blanketní norma ve vztahu speciality k trestnímu zákonu . Shrnul, že jako společník společnosti s ručením omezeným se ve smyslu § 136 obchodního zákoníku ve znění účinném do 1. 7. 1996 nemohl nikdy vystavit porušení zákazu konkurence a jakýmkoli důsledkům, které by měly pro něj z takového porušení vyplývat, v důsledku čehož nebyl dán ani prostor pro uplatňování sankcí podle obchodního zákoníku, tím méně pak sankcí trestněprávních. Podle obviněného nemohly nastat podmínky trestnosti skutku především z důvodů takto vyložených a dále též proto, že nebyl přinesen jediný uspokojivý důkaz o tom, že by předcházející kontrakt, týkající se prodeje 1.200 kusů identifikačních karet, byl jakkoliv vázán na kontrakt pozdější, který zněl na 10.000 karet. Polemizoval se závěrem o významu předchozí ústní dohody o tom, že bude učiněna další objednávka na 10.000 karet; zmínka o jakési ústní dohodě v systému ekonomiky založené na volné soutěži a tržním hospodářství nemůže podle jeho názoru k trestnosti postačovat. Poukázal i na nejasnosti a nesrovnalosti ve společenské smlouvě obchodní společnosti V. S., s. r. o., které podle něj přispěly k jeho odsouzení.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve výroku o vině trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a v na něj navazujících výrocích o trestu a o náhradě škody, podle § 265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku krajského soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby jej podle § 265m odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby a poškozeného podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, event. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslala, že jeho rozsáhlou argumentaci, jíž se vracel k již uplatněné obhajobě, je třeba odmítnout. Na rozdíl od dovolatelova stanoviska pro posuzování trestní odpovědnosti ve smyslu § 128 tr. zák. postačuje podle ní vycházet ze znění této skutkové podstaty, neboť nejde o normu blanketní povahy, jak ostatně správně uzavřely soudy obou stupňů. Upozornila, že vzhledem ke znění skutkové podstaty § 128 odst. 2 tr. zák. dovolání nezpochybňuje naplnění některého z jejích znaků po stránce objektivní; dodala, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků rozvedly způsob zneužití odvolatelova postavení společníka obchodní společnosti coby jednoho z možných speciálních subjektů jednání ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák., spáchaného v daném případě na úkor poškozené obchodní společnosti V. S., s. r. o., jakož i motivaci činu. Uvedla, že stále opakovaný odkaz na obchodně právní úpravu zákazu konkurence v prostředí obchodních společností, zvláště pak v podmínkách společnosti s ručením omezeným, může mít význam jen při zvažování otázky dovolatelova zavinění, avšak ani zde mu nelze přisvědčit. Nehledě na již zmiňovanou trestněprávní úpravu společníka obchodní společnosti jako pachatele trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák., připomněla, že obviněný byl svým podpisem společenské smlouvy zavázán dodržet mimo jiné i její antikonkurenční ujednání, které bylo vyjádřeno zcela jasnými, přesnými formulacemi, jež na jeho případ plně dopadaly. Zrekapitulovala, že obviněný svými samostatnými obchodními aktivitami ve vztahu k M. u. s. v podstatě vstoupil do předem dohodnutého obchodního případu jiných obchodních partnerů a okolnost, zda on sám s tímtéž odběratelem jednal na základě kupní smlouvy v porovnání s jiným právním podkladem jejich předchozího smluvního kontaktu, resp. otázka, zda šlo o dodávku či subdodávku, není z hlediska takto narušených podmínek rovnosti hospodářské soutěže podle jejího názoru rozhodující. Doplnila, že není sporu ani o tom, že veškeré původní smluvní podmínky prvé dodávky identifikačních karet měly v rámci jeho následného separátního jednání s tímtéž odběratelem povahu výchozích informací pro jeho nesrovnatelně výhodnější obchodní nabídku. Pokud tedy v této souvislosti obviněný odkazuje na tzv. všeobecně známý záměr M. u. s. řešit systém evidence docházky pracovníků za pomoci těchž identifikačních karet, nemá podle ní taková námitka žádného opodstatnění a rozhodně nelze mít za to, že obviněný svým jednáním pouze využil tržního konkurenčního prostředí a počínal si tak výlučně dovoleným způsobem. Státní zástupkyně navrhla, aby zjevně neopodstatněné dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek obviněného vykazuje znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., jak vyvodily soudy obou stupňů, či zda jde o dovolené jednání v rámci obchodněprávních vztahů, jak namítl dovolatel.

Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jako společník na podnikání dvou organizací se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě výhodu a prospěch uzavřel smlouvu na úkor jedné z nich.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění především vyjadřují, že obviněný uzavřel s obchodní společností M. u. s., a. s., v M., kupní smlouvu na 10.000 kusů identifikačních karet mezi subjekty V. P., E., Ú. n. L. a M. u. s., a. s., M., a to jako společník obchodní společnosti V. S., s. r. o., Ú. n. L., která už v předchozí době na základě uzavřené smlouvy dodala 1.200 ks identifikačních karet s ústní dohodou, že v případě osvědčení karet bude učiněna další objednávka na 10.000 kusů karet. Zřetelný je i motiv jednání obviněného v postavení podnikatele fyzické osoby, který kupní smlouvou uzavřenou na úkor obchodní společnosti V. S., s. r. o. a jejím plněním získal výhodu (výhodu uzavření smlouvy) a prospěch (hmotný zisk).

Nutno připustit, že popis skutku ve výrokové části napadeného rozsudku není zcela přesný. Odvolací soud měl správně ve skutkové části výroku o vině ve vztahu k tomuto jednání obviněného uvést konkrétní předmět činnosti obchodní společnosti V. S., s. r. o., Ú. n. L., jímž byla koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a předmět podnikání obviněného jakožto podnikatele fyzické osoby V. P., E., jímž byla shodně koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Jde však jen o určitou dílčí nepřesnost či neúplnost popisu skutku, proti níž ostatně ani námitky dovolatele nesměřovaly. Rozsudek tím sice beze zbytku nevyhovuje požadavkům ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku.

Otázkou právního posouzení skutku se soudy obou stupňů zevrubně zabývaly a teoretická východiska i konkrétně učiněné právní závěry vztahující se k naplnění skutkové podstaty § 128 odst. 2 tr. zák., jak jsou uvedeny v rozsudku soudu prvního stupně ( č. l. 312 313) a upřesněny v napadeném rozsudku odvolacího soudu (č. l. 363, 363 p. v., strany 9, 10), jsou přiléhavé a správné.

Obviněný ve shodě s obhajobou uplatňovanou v předcházejících stadiích řízení opakoval, že byl uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. v důsledku nesprávné interpretace těch ustanovení obchodního zákoníku, která upravují zákaz konkurence a zákaz konkurence v poměrech společnosti s ručením omezeným. Zdůraznil, že obchodní zákoník nedovolenost konkurenčního jednání společníka společnosti s ručením omezeným v době spáchání činu nestanovil, a vyvozoval, že z pohledu trestnosti jeho činu je třeba vycházet nikoli jen z trestního zákona, nýbrž zejména z obchodního zákoníku, který zde stojí jako blanketní norma ve vztahu speciality k trestnímu zákonu . Protože na společníka společnosti s ručením omezeným se zákaz konkurence nevztahoval, nemohl se dopustit trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tyto námitky obstát nemohou.

Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. chrání zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Znaky tohoto trestného činu jsou však přímo popsány v ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. Skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. se nedovolává obecně jiné normy či norem určitého druhu, nedovolává se ani normy určité (jedinečné), a proto nejde o skutkovou podstatu odkazovací či blanketní. Z toho důvodu není nutné, aby pro naplnění trestní odpovědnosti podle tohoto ustanovení muselo dojít k porušení zákazu konkurence ve smyslu obchodního zákoníku (§ 65 a § 136), a obchodní zákoník není v poměru speciality k trestnímu zákonu, jak nesprávně argumentoval obviněný.

V daných souvislostech není pro posouzení trestnosti činu obviněného významné, zda a jak byl upraven zákaz konkurence společníka společnosti s ručením omezeným v ustanovení § 136 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 1996 a poté od 1. 7. 1996.

Obviněný naznačil, že nelze vyvodit jeho úmyslné zavinění, jestliže podnikatelskou činnost prováděl po poradě s právníkem a s takovou znalostí věci, jakou deklaroval při výkladu ustanovení § 136 obchodního zákoníku účinného v době spáchání činu. Tomuto názoru obviněného nelze přisvědčit.

Nejvyšší soud v této souvislosti znovu připomíná, že ustanovení § 136 obchodního zákoníku není z pohledu naplnění znaků trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. nikterak podstatné; ze znění § 128 odst. 2 tr. zák. nepochybně plyne, že zákaz konkurence se týká i společníka obchodní společnosti a tedy i společníka společnosti s ručením omezeným. Nehledě na tuto trestněprávní úpravu, obviněný podepsal společenskou smlouvu a věděl o jejím jasně formulovaném ustanovení, které mu ukládalo zákaz zneužívání informací a podkladů k separátnímu jednání.

Z obsahu společenské smlouvy o zřízení společnosti s ručením omezeným ze dne 27. května 1992 uzavřené mezi společníky V. B., Ing. V. P. a Ing. V. Z. se podává, že v části VIII. označené jako Práva a povinnosti společníků, následky jejich porušení bylo mimo jiné dojednáno: Účastníci této smlouvy nesmí zneužívat informací a podkladů získaných ze společné činnosti k separátnímu jednání souvisejícímu s dohodnutými obchodními případy. Pokud by některý z účastníků této smlouvy jednal v rozporu s touto smlouvou je povinen vydat zisk, který získal nedovolenou činností na společný účet společnosti.

Právě takovou povahu však jednání obviněného má. Odvolací soud zdůraznil (strana 9 jeho rozsudku), že obviněný jako společník V. S., s. r. o., na základě informací získaných ze společné činnosti ve zvoleném předmětu podnikání, tyto informace a podklady využil ve prospěch svých podnikatelských aktivit jako fyzické osoby při jednání s původním obchodním partnerem V. S., s. r. o. Výsledkem tohoto jednání bylo uzavření kupní smlouvy s M. u. s., a. s., na dodání identifikačních karet při výhodnější cenové nabídce a na základě takto uzavřené smlouvy došlo posléze i k jejímu plnění a zaplacení kupní ceny podnikateli V. P., E., Ú. n. L.

Z těchto skutkových zjištění je evidentní, že obviněný jako společník V. S., s. r. o., využil informací získaných při jednání a realizaci smlouvy o dodání 1.200 kusů identifikačních karet M. u. s., a. s., a jako podnikatel fyzická osoba V. P., E., který měl zcela shodný předmět činnosti jako společnost s ručením omezeným, jejímž byl společníkem, s obchodním partnerem V. S., s. r. o., po dojednání podstatně cenově výhodnějších podmínek odběru týchž výrobků uzavřel kupní smlouvu na 10.000 ks identifikačních karet; tuto dodávku též uskutečnil a obdržel za ni sjednanou cenu včetně zisku (nikoliv jen podíl na zisku, jak by tomu bylo u společníka společnosti s ručením omezeným), a to přestože byla mezi obchodními společnostmi V. S., s. r. o., a M. u. s., a. s., uzavřena ústní dohoda o možné další obchodní spolupráci.

Obviněný vytkl, že nebyl přinesen žádný uspokojivý důkaz o tom, že předcházející kontrakt o prodeji 1.200 kusů identifikačních karet byl jakkoliv vázán na kontrakt pozdější, který zněl na 10.000 kusů karet, a zdůraznil nevymahatelnost jakéhokoliv ústního příslibu uzavření další smlouvy v neurčité pozdější době za neurčitou cenu s nespecifikovaným předmětem plnění. Upozornil, že jím uzavřená kupní smlouva byla dohodou samostatnou, ničím nepodmíněnou, a za významnou okolnost pokládal to, že původní dodávku 1.200 kusů karet zajišťovala sice obchodní společnost V. S., s. r. o., ovšem jako subdodávku pro obchodní společnost E. se sídlem v T., která byla generálním dodavatelem celého systému evidence docházky do zaměstnání na ředitelství M. u. s., a. s. Dodávka identifikačních karet byla podle něj jen jednou ze součástí generální dodávky podle příslušné smlouvy o dílo uzavřené mezi M. u. s., a. s., jako objednatelem díla a společností E. T. jako dodavatelem díla, nikoliv mezi Mosteckou uhelnou společností, a. s., a V. S., s. r. o., a poukázal na skutečnost, že se jednalo o jiný smluvní typ, tj. smlouvu o dílo, a nikoliv smlouvu kupní. Uvedl, že realizoval-li pozdější dodávku karet on, stalo se tak v rámci tržního konkurenčního prostředí, neboť obchodní společnosti V. S., s. r. o., nic nebránilo, aby dodávku realizovala ona. Dodal, že bylo obecně známo, že M. u. s., a. s., hodlá řešit docházkový systém identifikačními kartami a významná není ani námitka cenového zvýhodnění, poněvadž ceny karet byly v okruhu potencionálních dodavatelů navzájem známy. Konkurenční prostředí vytvářené nabídkami jiných podnikatelských subjektů k uzavření smlouvy v témže oboru dodávky z hlediska tržních vztahů nelze podle něj ovlivňovat a jakékoliv podobné zásahy tohoto druhu označil za nepřípustné a v rozporu s Listinou základních práv a svobod.

Ani tyto výhrady obviněného nelze přijmout. Soudy obou stupňů zjistily a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, že obviněný v postavení společníka V. S., s. r. o., využil informace a podklady získané ze společné činnosti pro tuto obchodní společnost ve prospěch svého podnikání jakožto fyzické osoby při jednání a uzavření smlouvy s M. u. s., a. s. Pro závěr o tom, že obchodní aktivity obviněného jako podnikatele fyzické osoby V. P., E., Ú. n. L., završené uzavřením kupní smlouvy a též jejím plněním, byly obchodními aktivitami samostatnými, založenými však na předchozích jednáních mezi V. S., s. r. o., a M. u. s., a. s., není relevantní, zda původní dodávku 1.200 kusů identifikačních karet zajišťovala obchodní společnost V. S., s. r. o., jako subdodávku pro společnost E. v T. a že dodávka identifikačních karet byla jednou ze součástí generální dodávky podle příslušné smlouvy o dílo uzavřené mezi jinými subjekty. Není ani důležité, zda původní smlouva 1.200 kusů byla smlouvou kupní či součástí šíře pojaté smlouvy o dílo. Soudy zjistily, že veškeré původní smluvní podmínky prvé dodávky identifikačních karet měly v rámci jeho následného samostatného jednání s tímtéž odběratelem povahu výchozích informací pro jeho nesrovnatelně výhodnější obchodní nabídku (při záruce stejné kvality učinil cenovou nabídku zvýhodněnou proti původní ceně sjednané s V. S., s. r. o., o 40 50%). Pokud obviněný odkazoval na všeobecně známý záměr M. u. s., a. s. řešit docházkový systém identifikačními kartami i všeobecnou znalost cenových relací těchto karet mezi jejich potencionálními dodavateli, nejde taktéž o námitku jakkoliv opodstatněnou.

Obviněnému nelze přisvědčit ani v závěru, že uzavření příslušné obchodní smlouvy bylo jen otázkou nabídky a poptávky a vzájemné dohody stran a že konkurenční prostředí vytvářené nabídkami jiných podnikatelských subjektů k uzavření smlouvy v témže předmětu dodávky z hlediska tržních vztahů nelze ovlivňovat. Ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. chrání zneužívání postavení především v oblasti konkurence v obchodní činnosti, rovnost hospodářské soutěže a stanoví tak mantinely podmínkám tržní konkurence, které obviněný nerespektoval a porušil je. Nelze proto souhlasit s tím, že zásah státu proti němu je nepřípustný a v rozporu s Listinou základních práv a svobod.

Uzavřel-li obviněný za vyložených okolností kupní smlouvu mezi subjekty V. P., E., Ú. n. L. a M. u. s., a. s., naplnil znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Smlouva byla uzavřena na úkor obchodní společnosti V. S., s. r. o., a ve skutkových zjištěních mají oporu i právní závěry, že tak učinil v úmyslu opatřit sobě výhodu a prospěch.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková