8 Tdo 323/2017
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku



8 Tdo 323/2017-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 5 To 173/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 8/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. B. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 5 T 8/2015, uznán vinným, že

dne 3. 12. 2014 okolo 05:00 hod. společně s další osobou vnikli do opuštěného a nezajištěného domu č. p. ... v obci H. S. Š., odkud odcizili litinová kamna, která za pomoci sáněk odvezli do sklepa domu č. p. ... v obci H. S. Š., kde je uschovali, čímž majiteli domu L. M., způsobili škodu ve výši 5 170 Kč,
a tohoto jednání se dopustil poté, co byl trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 3 T 88/2013, který nabyl právní moci dne 28. 9. 2013, odsouzen za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na dobu dvou let.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a uložil mu za tento přečin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 6 T 11/2015, podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 6 T 11/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného L. M., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 5 To 173/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Markéty Tukinské, Ph. D., proti němu a též proti rozsudku soudu prvního stupně podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že jeho odvolání bylo zamítnuto, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V podrobnostech dovolatel rozvedl, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje především v tom, že soud prvního stupně ze zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní závěry ohledně právního posouzení skutku. Soudu přitom vytkl, že neopatřil žádný důkaz, který by svědčil o subjektivní stránce daného trestného činu, tedy o tom, že měl v úmyslu kamna ukrást, a tato nevyplývá ani ze skutkové věty a ani z odůvodnění jeho rozhodnutí. Současně tvrdil, že nevěděl, že kamna jsou kradená, a naopak si myslel, že Z. B. je dostal od Vietnamců.

6. Pod citovaný důvod dovolání obviněný podřadil dále výhradu, že v dané věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedeným dokazováním. V tomto směru namítl, že soud prvního stupně se ani nepokusil provést výslech jediného přímého svědka, a to výše jmenovaného Z. B., ve věci rovněž podezřelého, jenž byl vyslechnut v přípravném řízení, kdy uvedl, že kamna odcizil sám a on mu jen pomáhal odtáhnout sáňky již naložené kamny; jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem jmenovaného svědka pak nejenže nevyhověl ani soud odvolací, ale ani se s ním nijak nevypořádal, čímž založil opomenutý důkaz. Zdůraznil, že takový postup soudů nelze odůvodnit skutečností, že proti tomuto svědkovi je vedeno trestní stíhání jako proti uprchlému, a vyslovil názor, že soudy tím zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces a porušily jeho zásady zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V důsledku uvedených skutečností soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel pouze z jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení, přestože ji u hlavního líčení popřel, a neměl k dispozici žádné jiné důkazy, které by jednu či druhou výpověď podporovaly nebo vyvracely. Vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na zásady presumpce neviny a in dubio pro reo měl proto soud vyjít z té jeho výpovědi, která pro něj byla příznivější.

7. Dovolatel vyslovil názor, že tím, že soud druhého stupně jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl, přestože shora uvedená pochybení byla dána již v předcházejícím řízení, je založen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a dále aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) ve svém vyjádření uvedl, že dovolací námitky obviněného nepovažuje za důvodné, neboť není pravdou, že by z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku nešlo dovodit existenci zlého úmyslu na straně obviněného, a rovněž není pravdou, že by nevyplýval ani z odůvodnění dotčených rozhodnutí. Znění skutkové věty vyjadřuje jednoznačně úmysl obviněného a vylučuje pouhou nedbalost přímo z povahy věci; nelze totiž vniknout do cizího domu a odnést z něj a posléze uschovat kamna z pouhé nedbalosti, když takovému jednání je úmysl přímo imanentní. K tvrzení obviněného, že nevěděl, že kamna jsou kradená, poukázal na to, že bylo soudy vyvráceno, a to i s odkazem na vlastní doznání obviněného. Nepřisvědčil ani další námitce dovolatele o existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí a opomenutého důkazu, jež dovozoval především z toho, že soud se ani nepokusil provést výslech jediného přímého svědka celé věci, a to Z. B., neboť absence tohoto výslechu v žádném případě tvrzené vady nezakládá; jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, tyto měly vedle doznání obviněného (následně účelově odvolaného) k dispozici i další důkazy, jež s doznáním korespondují, přičemž se s obhajobou obviněného popírající subjektivní stránku přečinu a zpochybňující doznání dostatečně vypořádaly. I bez požadovaného výslechu Z. B. tak soudy mohly učinit závěr o vině bez důvodných pochybností, a to na podkladě spolehlivě zjištěného skutkového stavu vyplývajícího z dostatečného množství důkazů, včetně doznání obviněného. 9. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

10. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 14. 3. 2017). Její případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo zamítnuto jeho odvolání, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod nějž podřadil námitku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.

14. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .

15. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

16. Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

17. V tomto ohledu některé námitky k naplnění subjektivní stránky posuzovaného přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jež představovaly podstatu dovolací argumentace obviněného a které uplatnil s poukazem na uvedený dovolací důvod, nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly výlučně proti úplnosti provedeného dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů. Tak tomu bylo tehdy, pokud namítal, že soud prvního stupně neopatřil žádný důkaz, který by svědčil o subjektivní stránce daného trestného činu, tedy o tom, že měl v úmyslu kamna ukrást, že při svém rozhodování vycházel pouze z jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení, přestože ji u hlavního líčení popřel a tvrdil, že nevěděl, že kamna jsou kradená, a naopak si myslel, že Z. B. je dostal od Vietnamců, a že neměl k dispozici žádné jiné důkazy, které by jednu či druhou výpověď podporovaly nebo vyvracely, přičemž vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na zásady presumpce neviny a in dubio pro reo měl soud vyjít proto z té jeho výpovědi, která pro něj byla příznivější; stejný charakter měla i jeho výhrada, že soudy obou stupňů nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem jmenovaného svědka, v čemž spatřoval opomenutý důkaz. Prostřednictvím uvedených výhrad se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na ně (tedy až sekundárně) dospěl k závěru o nesprávném právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, z důvodu nesprávného závěru soudů obou stupňů o tom, že svým jednáním naplnil rovněž po subjektivní stránce skutkovou podstatu daného přečinu.

18. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že nepostupovaly podle zásad presumpce neviny a in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění, a proto nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného , tj. týká se právě jen otázek skutkových.

19. Pokud obviněný spatřoval naplnění shora citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v posuzované věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním a že soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud uvádí, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého (byť stručného) rozhodnutí, také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž výše zmíněnou obhajobou obviněného (srov. stranu 3 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a učiněnými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. strany 3 a 4 jeho usnesení). V tomto směru Nejvyšší soud nemá nic zásadního, co by soudům nižších instancí vytkl.

21. Jestliže by podané dovolání obviněného obsahovalo jen výše uvedené výhrady, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

22. Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž vyslovil názor, že subjektivní stránka přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku nevyplývá ani ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku a ani z odůvodnění jeho rozhodnutí.

23. Takto formulovanou námitku dovolatele k naplnění subjektivní stránky daného přečinu lze považovat přestože je úzce spjata s dovolací argumentací v tomto směru, která se jinak míjí s tvrzeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako jedinou za relevantně uplatněnou, neboť jejím prostřednictvím vytkl rozhodnutím obou soudů nižších instancí, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada obviněného je zjevně neopodstatněná.

24. Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

25. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (viz odstavec 1. shora) a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz odstavec 20. shora), a z obsahu spisu nadevší pochybnost vyplývá subjektivní stránka skutkové podstaty daného přečinu, a to zavinění ve formě úmyslného jednání obviněného, jenž (společně s další osobou) vnikl do specifikovaného domu a cíleně se zmocnil litinových kamen, která následně odvezl do jeho faktického bydliště; uvedená skutková zjištění jsou přitom zřejmá jak z původního doznání obviněného v přípravném řízení, tak z výpovědí svědků. Za takové situace je nesporné, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a jeho argumentaci, že ani ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, ani z jeho odůvodnění (případně odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) subjektivní stránka nevyplývá, nelze v žádném případě přisvědčit. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že právní kvalifikace daného skutku jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a rovněž státní zástupce ve svém výstižném vyjádření), je správná a zákonná.

26. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného týkající se neprokázání, resp. nenaplnění subjektivní stránky daného přečinu při současném jejím popření je opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly, jak bylo uvedeno výše.

27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2017

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu