8 Tdo 313/2017
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku



8 Tdo 313/2017-21

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání obviněného Ing. P. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 55 To 285/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 17 T 21/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. H. odmítá .
Odůvodnění:

1. Obviněný Ing. P. H. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 5. 2016, č. j. 17 T 21/2015-174, uznán vinným, že

v době od 13. 6. 2013 do 28. 6 2013 si na blíže nezjištěných místech v okrese Č. L. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vypůjčil na základě ústní dohody postupně od paní L. S., různě vysoké finanční částky, a to konkrétně dne 13. 6. 2013 částku ve výši 100 000 Kč, dne 17. 6. 2013 částku ve výši 25 000 Kč, dne 18. 6. 2013 částku ve výši 25 000 Kč, dne 21. 6. 2013 částku ve výši 50 000 Kč, dne 24. 6. 2013 částku ve výši 25 000 Kč, dne 27. 6. 2013 částku ve výši 25 000 Kč a dne 28. 6. 2013 částku ve výši 40 000 Kč, tedy celkovou částku 290 000 Kč s tím, že od počátku neměl v úmyslu takto vypůjčené peníze splatit, jelikož v té době neměl ani stálé zaměstnání ani žádný stálý příjem, pouze pobíral od Úřadu práce ČR dávky pomoci v hmotné nouzi, a to příspěvek na živobytí ve výši 3 410 Kč měsíčně a doplatek na bydlení ve výši 1 554 Kč měsíčně, tedy celkovou částku 4 964 Kč měsíčně, a byl si vědom, že s ohledem na výši svých stávajících závazků vůči jiným subjektům dosahující částky minimálně 32 457 214,80 Kč nebude schopen vypůjčené finanční prostředky vrátit, půjčku nesplácel v souladu se svým předchozím záměrem, do současné doby z poskytnuté finanční hotovosti neuhradil ničeho, na výzvy poškozené L. S. reagoval pouze sliby, že finanční hotovost již brzy vrátí, popřípadě ji ujišťoval, že vypůjčené peníze již vrátil, ačkoli do dnešního dne tak neučinil, čímž poškozené L. S., bytem R. M., způsobil škodu ve výši 290 000 Kč,
přičemž tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 6 T 93/2005, který nabyl právní moci dne 30. 8. 2006, odsouzen mimo jiné za spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, a přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. dubna. 2010, sp. zn. 3 T 230/2009, který nabyl právní moci dne 31. 8. 2010 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010, č. j. 13 To 296/2010-296, odsouzen za spáchání trestného činu podvodu ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku se zařazením do věznice s dozorem, s tím, že byl z výkonu obou výše uvedených trestů podmíněně propuštěn na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 1 PP 449/2011, které nabylo právní moci dne 29. 11. 2011 .

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a uložil mu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou L. S., bytem R., M. (dále jen poškozená ), s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nakonec podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 46 T 13/2015, který nabyl právní moci dne 3. 2. 2016 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 5 To 11/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 55 To 285/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. 4. Pro úplnost je vhodné dodat, že výše citovaná rozhodnutí obou soudů jsou již druhá v pořadí v této trestní věci. Prvním rozhodnutím nalézacího soudu byl rozsudek ze dne 20. 5. 2015, č. j. 17 T 21/2015-115, v němž za shora popsaný skutek uznal obviněného vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek ale Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 55 To 298/2015, podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem bylo podle odvolacího soudu procesní pochybení spočívající v tom, že nalézací soud konal hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, aniž byly splněny podmínky pro tento postup.

5. Obviněný se s druhým rozhodnutím odvolacího soudu (sp. zn. 55 To 285/2016) neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bc. Milana Honzejka proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Dovolatel ve svém podání nejdříve zdůraznil význam práva každého obviněného na spravedlivý proces, poté obšírně citoval judikaturu Ústavního soudu týkající se této otázky, přičemž se zaměřil na princip presumpce neviny a z něj plynoucího pravidla in dubio pro reo. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud neposuzoval skutek v souladu s uvedenými principy. V další části svého podání nastínil vlastní verzi skutkového děje. S poškozenou se seznámil na psychologických skupinách, kde si vyměnili telefonní čísla. V květnu nebo červnu 2013 to byla ona, kdo jej kontaktoval, uvažovala o tom, že mu pomůže a on by jí na oplátku pomáhal s domem a zahradou. Nechtěla být sama. O jeho dluzích přitom dobře věděla. Peníze mu půjčovala s tím, že budou vráceny v blíže neurčené budoucnosti. V této souvislosti vyzdvihl schopnost poškozené pomáhat. O tom, jak je závažný její zdravotní stav či dokonce prognóza absolutně nevěděl. Podle jeho názoru neexistuje žádná spojitost mezi zdravotním stavem poškozené a půjčkou peněz. Soud měl nekriticky, možná podvědomě, převzít názory státního zástupce a zmocněnce poškozené. 7. Obviněný dále namítl, že navrhl důkazy (výslech několika svědků), které měly prokázat, že skutek nemůže být pro svůj původ v civilním právu trestným činem, odvolací soud je však neprovedl. Současně připomněl, že o civilním charakteru skutku bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 425/2014, jímž byl uznán povinným zaplatit poškozené půjčenou částku. K tomu dodal, že předpokladem pro existenci tohoto rozsudku je důkaz vůle účastníků civilního sporu uzavřít smlouvu o půjčce. Jakékoliv pochybnosti o projevu vůle účastníků by nutně měly vést k zamítnutí žaloby pro absolutní neplatnost. 8. S ohledem na shora uvedené dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí, včetně vadného řízení jemu předcházejícího, zrušil.

9. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně u něho činná sdělila, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně udělila souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). 13. Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný se s poukazem na právo na spravedlivý proces většinou svých námitek domáhal právě naposledy zmíněného výjimečného postupu, kdy by Nejvyšší soud nově hodnotil provedené důkazy a na základě toho změnil nejprve nižšími soudy ustálená skutková zjištění a poté i právní kvalifikaci posuzovaného jednání. Nejvyšší soud ovšem k takovému kroku neshledal žádný důvod. Výpověď obviněného totiž spolehlivě vyvracejí svědecké výpovědi poškozené a její dcery, a různá nepravdivá tvrzení dovolatele také odhalují listinné důkazy, jimiž byl rovněž proveden důkaz. Po tomto obecném konstatování se Nejvyšší soud již nebude věnovat konkrétním důkazům a významným okolnostem skutkového děje, neboť to již v uspokojivém rozsahu učinily oba soudy nižších stupňů. Jejich úvahy i závěry jsou přitom zcela logické a plně odpovídající požadavkům všech základních zásad trestního řízení i spravedlivého procesu. V podrobnostech lze proto pouze odkázat na hodnotící pasáže v odůvodnění jejich rozhodnutí (str. 5 a 6 rozsudku nalézacího soudu a str. 3 a 4 usnesení soudu odvolacího).

14. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyššímu soudu nevznikla povinnost věcně se zabývat uplatněnými námitkami procesního charakteru. V posuzované trestní věci tedy striktně vycházel ze skutkových zjištění učiněných nižšími soudy a v tomto světle hodnotil jako relevantně uplatněnou pouze výhradu stran civilního charakteru předmětného skutku, jinými slovy snahu směřující k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ani v tomto směru ale dovolateli nepřisvědčil.

15. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. 16. Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118). 17. Pravdou je, že skutek se stal předmětem i civilního řízení, kdy soud uznal obviněného povinným zaplatit poškozené dlužnou částku 290 000 Kč. To ovšem nic nemění na tom, že dovolatel zjištěným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Konkrétně tak učinil tím, že pod smyšlenými záminkami a s příslibem vrácení finančních prostředků (což nehodlal a reálně ani nemohl splnit) vylákal na poškozené poskytnutí shora specifikované částky. Již pouhá její výše naznačuje, že nepochybně šlo o závažnější případ protispolečenského jednání. Výše zmíněnou společenskou škodlivost rozhodně nesnižuje ani fakt, že se obviněný tohoto činu dopustil vůči umírající ženě podstupující náročnou léčbu, která již neměla dostatek sil jeho neustálým žádostem o půjčku účinně čelit. V žádném případě tedy nelze dospět k závěru, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. již uvedené stanovisko Tpjn 301/2012), a tedy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Nadto nelze přehlédnout ani vcelku bohatou trestní minulost dovolatele, který se opakovaně dopouštěl majetkové trestné činnosti, především právě podvodů a též zpronevěr. Ostatně i v této trestní věci mu byl ukládán souhrnný trest za předmětný skutek a přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 46 T 13/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 5 To 11/2016. Lze proto shrnout, že využitím jenom prostředků práva civilního vůči obviněnému by zájem společnosti na ochraně majetkových práv fyzických i právnických osob zcela jistě ochráněn nebyl.

18. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Jan Bláha předseda senátu