8 Tdo 313/2013
Datum rozhodnutí: 10.04.2013
Dotčené předpisy: § 12 odst. 2 tr. zákoník



8 Tdo 313/2013-28

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. dubna 2013 o dovolání obviněné M. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 14 To 274/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 56/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. Š. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 1 T 56/2012, byla obviněná M. Š. uznána vinnou pod bodem 1) výroku o vině zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzena podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené M. B. na náhradě škody částku 1.742.740,- Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od právní moci rozsudku do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž nabyl rozsudek právní moci, zvýšené o 7 procentních bodů. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek soudu prvního stupně obviněná napadla odvoláním. Z jeho podnětu Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 14 To 274/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měla dopustit dílčími skutky uvedenými pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a za tento zločin a dále za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině pod bodem 2) v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, ji odsoudil podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost zaplatit poškozené M. B. na náhradě škody částku 1.272.740,- Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od právní moci rozsudku do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž nabyl právní moci rozsudek, zvýšené o 7 procentních bodů. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v části, jíž byla obviněná uznána vinnou pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně dalším dílčím útokem pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, vrácena soudu prvního stupně.

Není od věci dodat, že soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 1 T 56/2012, obviněnou podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro tento skutek, původně kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla obviněná stíhána, a podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal všechny právní nástupce M. B., kteří budou zjištěni v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 20 D 57/2013, s nárokem na náhradu škody ve vztahu k částce 470.000,- Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění a právních závěrů nalézacího soudu, jež zůstaly rozsudkem odvolacího soudu nezměněny, se obviněná dopustila přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku tím, že v průběhu měsíce října 2010 v Ž., okres Ú. n. O., využila duševní závislosti M. B., způsobené jejím zhoršeným fyzickým i psychickým stavem, který poškozené neumožňoval jejímu jednání se bránit či odporovat a jednat podle své vlastní vůle, k tomu, že v přesněji nezjištěný den před 26. 10. 2010 nechala sepsat doklad, kterým M. B. žádá o změnu výplaty dávky z jejího penzijního připojištění u Komerční banky z původní výplaty v hotovosti na výplatu na účet, kdy do žádosti uvedla svůj účet č. u penzijního fondu České pojišťovny, žádost dne 26. 10. 2010 na Městském úřadu v Ž. dala poškozené podepsat a podpis ověřit, aby žádost byla platná, a takto ověřenou žádost odeslala 1. 11. 2010 do Komerční banky, a. s., P., která na základě této žádosti provedla změnu způsobu výplaty v hotovosti z původní žádosti z 20. 9. 2010 na výplatu na účet obviněné a na základě toho dne 3. 12. 2010 vyplatila dávku v celkové výši 72.740,- Kč na shora uvedený účet obviněné ke škodě M. B.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (totožných s dílčími skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) obviněná spáchala zločin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku tím, že dne 13. 10. 2010 ve večerních hodinách v Ž., okres Ú. n. O., na nám. G. K. v bytě M. B. poté, co M. B. v 15.21 hodin téhož dne na pobočce České pošty v Ž., po předložení a ověření výplatního šeku ČSOB, a. s., č. byla z jejího účtu č. vyplacena finanční částka 1.200.000,- Kč, kterou společně s poškozenou vybíraly a odnesly do bytu M. B., zde obviněná využila duševní závislosti poškozené způsobené jejím zhoršeným fyzickým i psychickým stavem, který poškozené neumožňoval jejímu jednání se bránit či odporovat a s penězi podle své vůle nakládat, této finanční částky se přesně nezjištěným způsobem zmocnila pro svoji potřebu, a způsobila tak poškozené M. B. škodu ve výši 1.200.000,- Kč.

Obviněná podala proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 14 To 274/2012, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. V odůvodnění dovolání, jež bylo datováno dnem 4. 2. 2013, uváděla, že rozsudky soudů obou stupňů napadá ve všech výrocích z důvodů nesprávného právního posouzení věci, nesprávného vyhodnocení provedených důkazů a porušení základních zásad trestního řízení, zejména zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, jakož i zásady subsidiarity trestní represe.

Obviněná ve shodě s již dříve uplatněnou obhajobou tvrdila, že její jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ačkoliv se mělo jednat pouze o dary, které jí poškozená věnovala za péči o její osobu až do konce života, respektive šlo o prostředky z penzijního připojištění, které zamýšlela použít na potřeby poškozené. Znovu argumentovala tím, že peníze v částce 1.200.000,- Kč přijala v dobré víře jako dar a ani případná neplatnost darování ve smyslu ustanovení § 37 občanského zákoníku z důvodu možné duševní poruchy na straně poškozené rozhodně nemůže změnit nic na tom, že se o trestný čin nejedná. Nedílnou složkou trestní odpovědnosti u trestného činu krádeže i podvodu je zavinění ve formě úmyslu, a to alespoň ve formě úmyslu eventuálního, nepochybně však je nutná vědomost o tom, že se případný pachatel těchto trestných činů dopouští jednání, které není v souladu se zákonem. V jejím případě však tomu bylo zcela jinak, částku ve výši 1.200.000,- Kč přijímala jako dar s tím, že se o poškozenou bude starat do konce jejího života, a to za situace, kdy se její vlastní rodina k ní obrátila zády, rozhodně ne jako nějakou odměnu za dosavadní péči. Totéž platí i o částce z penzijního připojištění. I tuto částku přijala jen proto, že počítala s tím, že se o M. B. bude starat i nadále, přičemž tyto peníze za jejího života použije na její potřeby. V tomto směru soud prvého stupně vůbec neobjasnil, odkud se na účtu penzijního připojištění vzaly úložky ve výši 1.500,- Kč a 800,- Kč, které zmiňuje na str. 10 svého rozsudku, když je zcela nelogické, aby si osoba v jejím věku sjednávala nové penzijní připojištění s tím, že by na ně musela měsíčně posílat peníze. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že soud prvého stupně dospěl k závěru o její vině jen na základě toho, že od poškozené obdržela poměrně velkou částku, pokud by se jednalo o částku nižší, nepochybně by závěr byl naprosto odlišný.

Dále obviněná s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08 namítla, že soud prvého stupně provedené důkazy vyhodnotil nesprávně, zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo. K závěru o její vině dospěl na základě důkazů, které nelze považovat za jednoznačné, v podstatě se jedná pouze o dohady podporované tím, že poškozená evidentně nechtěla před svou dcerou, která ji měla v době trestního řízení ve své moci, připustit, že obviněné uvedenou částku peněz dala dobrovolně. Závěry dovozené znalci rozhodně nemohly dovést soud prvého stupně k závěru o vině, když sami při svém výslechu připustili, že darování vyloučit nemohou, jen že je považují za málo pravděpodobné, protože poškozená byla podle jejich názoru až lakotná. Tato skutečnost je však v příkrém rozporu s výpověďmi slyšených svědků, zejména svědkyně V. B. či L. K., přičemž i sama poškozená připustila, že předmětnou částku peněz obviněné dát mohla. Měla za to, že soud zatížil řízení vadou spočívající v nedostatečném provedení důkazů i tím, že nepřipustil provedení důkazu znaleckého posudku z oboru psychologie, eventuálně psychiatrie, kterým by byl zjištěn vnitřní vztah obviněné k tomu, co se stalo.

K uloženému trestu obviněná podotkla, že byť je stále přesvědčena o své nevině, pak i za situace, kdy byla uznána vinnou, pokládá uložený trest jako nepřiměřeně přísný. Vzhledem k její dosavadní absolutní bezúhonnosti by zcela postačovalo uložení podmíněného trestu, neboť již samotné trestní stíhání ji dostatečně poučilo o tom, že pomáhat lidem se nevyplácí . Ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele, přičemž podle druhého odstavce tohoto ustanovení platí, že tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. V tomto směru tedy vnímá nepodmíněný trest jako nepřiměřeně přísný. K možným důsledkům uloženého trestu upozornila, že její zdravotní stav je velmi špatný, v nedávné minulosti prodělala těžkou operaci slinivky břišní a musela-li by vykonat trest odnětí svobody, rozhodně by to jejímu zdravotnímu stavu neprospělo.

Upozornila, že soud prvého stupně při stanovení druhu a výše trestu pochybil i v tom, že jako přitěžující okolnost hodnotil, že setrvává na své nevině a že se ani nepokusila odstranit škodlivé následky svého jednání, když tato okolnost rozhodně nemůže být takovýmto způsobem posuzována, neboť jednak v případě, že by předmětnou částku vrátila, de facto by tím doznala vinu, což kategoricky odmítá, a jednak není jasné, z čeho by případně měla údajnou škodu vracet, když veškeré prostředky má z rozhodnutí policejního orgánu zablokovány a jediný zdroj příjmu, který má, představuje její starobní důchod, ze kterého sotva pokryje náklady na živobytí a na léky. V tomto ohledu odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09, v němž se Ústavní soud vyjadřoval i k otázce práva na obhajobu a k taktice obhajoby, jakož i k otázce volného hodnocení důkazů.

K výzvě soudu prvního stupně na odstranění vad dovolání posléze podáním ze dne 16. 2. 2013 dovolatelka prostřednictvím obhájce upřesnila, že dovolání směřuje do výroku I. o vině, jakož i do všech dalších výroků na výrok o vině obsahově navazujících , přičemž odkázala na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítla, že stíhané jednání není trestným činem a rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání s tím, že mu uloží doplnit dokazování o znalecké posudky navrhované v řízení před soudem prvého stupně, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že ji v celém rozsahu zprostí obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se věcně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila zejména námitky, které ve své podstatě směřovaly proti úplnosti dokazování a správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném rozsudku vycházel i odvolací soud. Právě takovou povahu mají výhrady dovolatelky brojící proti tomu, že soudy pochybily, pakliže ve vztahu k její osobě nedoplnily dokazování o znalecký posudek z oboru psychologie, eventuálně také psychiatrie, a že nesprávně hodnotily provedené důkazy, když dospěly k závěru, že peněžní hotovost v částce 1.200.000 Kč a potažmo i částku 72.740,- Kč z penzijního připojištění jí poškozená nedarovala. Dovolatelka své jednání interpretovala zcela odlišně od skutkových zjištění soudů, když tvrdila, že poškozená ji obdarovala předmětnými částkami peněz, což obviněná subjektivně vnímala jako odměnu za to, že se o poškozenou bude doživotně starat, respektive část z těchto peněz použije ve prospěch poškozené. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. V souladu s praxí Ústavního soudu tak lze typicky vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (který však obviněná v dovolání ostatně ani nenamítala) totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatelka sama na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v jejich vzájemné souvislosti vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze bezvýhradně akceptovat (zejména strany 5 až 12 rozsudku soudu prvního stupně, strany 7 až 9 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněné M. Š., výpovědí poškozené M. B., ale i výpovědí dalších v rozhodnutích soudů označených svědků (M. K., L. K., L. Š., A. D., P. B., I. M., E. M. a dalších), znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, znalkyně PhDr. Ivy Košťálové a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr. Františka Diblíka, zajištěných listin a dalších předmětů při domovní prohlídce v bytě obviněné, výpisů z bankovních účtů, jakož i dalších provedených důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Své závěry také srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř.

Soud prvního stupně přesvědčivě zdůvodnil, že obviněná s penzijním fondem jednala o výplatě předmětné peněžní částky, takže si musela být vědoma nejen jeho existence, nýbrž projevila i vůli disponovat s penězi jako s vlastními. Logicky také vyvodil, že jednání obviněné, kterým zmanipulovala poškozenou, aby změnila dispoziční práva ke svému účtu u ČSOB, a. s., bylo ve skutečnosti pouze zastíracím manévrem, aby se příbuzní poškozené nedozvěděli o již učiněném předchozím výběru částky 1.200.000,- Kč, nikoliv tedy aby zabránila dceři poškozené peníze vybrat. V obou případech by se obviněná dozajista chovala jiným způsobem, byla-li by, jak tvrdí, skutečně v dobré víře o tom, že ji poškozená obdarovala odměnou za doživotní péči. Jestliže tedy soudy zjistily úmysl obviněné přisvojit si předmětnou částku peněz, respektive úmysl uvést poškozenou v omyl, a tak se obohatit přičemž je třeba podtrhnout, že k tomuto závěru nedospěly pouze na základě výpovědí poškozené a jejich rodinných příslušníků, nýbrž tento závěr je podporován i výpověďmi zcela na výsledku řízení nezainteresovaných osob (Mgr. D. D., I. M., A. N., L. Š., A. D. a dalších) jedná se primárně o závěr skutkový, který je přesvědčivě podložen provedenými důkazy a Nejvyššímu soudu nepřísluší jej přehodnocovat. Je zjevné, že tato úvaha se týká jak skutku kvalifikovaného jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nezměněn, tak i skutku kvalifikovaného jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, třebaže dovolatelka v doplnění dovolání specifikovala, že dovolání směřuje proti výroku I. o vině, jímž byla nově uznána vinnou právě a jen zločinem krádeže. Z celkového kontextu dovolání lze totiž usuzovat, že směřovalo proti celé odsuzující části rozsudku odvolacího soudu.

V této souvislosti je třeba také upozornit, že dovolatelkou namítané porušení principu in dubio pro reo směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.

Proto pokud by dovolatelka uplatnila pouze výše uvedené důvody, musel by Nejvyšší soud podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než který trestní řád předpokládá v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Za jedinou relevantní námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud pokládá výtku, že soudy rozhodnutím o její vině porušily zásadu subsidiaritu trestní represe. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.

Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu (k tomu stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012).

Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.

Na druhé straně je třeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, aj.).

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je proto významná otázka, zda konkrétní jednání obviněné dosahuje takové společenské škodlivosti, aby je bylo možno kvalifikovat jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.

Podstata jednání obviněné spočívala podle zjištění soudů (ve stručnosti) v tom, že jednak dne 13. 10. 2010 využila duševní závislosti poškozené způsobené jejím zhoršeným fyzickým i psychickým stavem, který poškozené M. B. neumožňoval jejímu jednání se bránit, a zmocnila se částky 1.200.000,- Kč, které předtím společně s poškozenou vybraly z účtu poškozené, vedeného u ČSOB, a. s., a jednak že v období měsíce října 2010 opět využila výše popsaného psychického stavu poškozené k tomu, že ji nechala sepsat doklad, kterým poškozená požádala o změnu výplaty dávky z jejího penzijního připojištění u Komerční banky z původní výplaty v hotovosti na výplatu na účet obviněné, a takto ji připravila o částku 72.740,- Kč.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. O takovou situaci se ovšem zjevně nejedná, a to jak s ohledem na závažnost trestných činů, kterých se obviněná dopustila ve vícečinném souběhu, výši škody, kterou obviněná poškozené způsobila, jakož i se zřetelem k poměrně sofistikovanému a zároveň cynickému způsobu jejich provedení, vyznačujícímu se výraznou psychickou manipulací (str. 10 napadeného rozsudku) a snahou izolovat od okolního prostředí poškozenou, která byla v důsledku své nemoci a věku na obviněné závislá. Bez významu rovněž není skutečnost, že obviněná v minulosti pracovala po dobu šestnácti let jako sanitářka v léčebně dlouhodobě nemocných, a proto lze důvodně předpokládat, že dobře znala projevy starobní demence, Alzheimerovy choroby i působení různých léků jako jsou sedativa, hypnotika či opiáty, které poškozená užívala, respektive které jí byly obviněnou i mimo lékařský předpis podávány (str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Odhlédnout rovněž nelze od skutečnosti, že u poškozené v době péče obviněné došlo k váhovému úbytku a ztrátě vitality (č. l. 481), což dokresluje závěr o tom, že vztah obviněné vůči poškozené byl motivován výlučně zištnými důvody a pro poškozenou měl pouze negativní důsledky. Není proto žádných pochyb o tom, že trestní odpovědnost obviněné a důsledky s ní spojené byly u obou skutků vyvozovány opodstatněně.

Konečně nutno uvést, že námitka dovolatelky proti přiměřenosti uloženého trestu není s ohledem na uplatněný dovolací důvod přípustná. I výši a druh uloženého trestu sice lze učinit předmětem dovolání, nikoliv však s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ale dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí dovolatel namítat, že byl buď uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

Z charakteru výtek obviněné se podává, že uložený trest odnětí svobody, byl-li uložen jako nepodmíněný, pokládala za nepřiměřeně přísný. Pochybení soudu spočívající v nesprávné výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku či § 41 a 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze podle praxe dovolacího soudu v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že předpokladem uložení podmíněného trestu jsou takové charakteristiky osoby pachatele nebo jeho osobní poměry a takové okolnosti případu, které zavdávají důvodný předpoklad, že k působení na pachatele není třeba výkonu trestu odnětí svobody, aby nadále vedl řádný život. Jestliže odvolací soud uzavřel, že u obviněné M. Š. takové podmínky nejsou dány, nemá Nejvyšší soud důvod tento závěr zpochybňovat i s ohledem na rozsah způsobené škody, způsob provedení trestného činu i absenci lítosti nad jeho spácháním ze strany obviněné.

Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.

Obviněná odkázala také na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení nedošlo k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněné, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., jelikož z podnětu odvolání obviněné bylo jednak znovu rozhodnuto o vině a trestu, jednak věc byla ve zrušené části vrácena soudu prvního stupně, nemohl být tento dovolací důvod relevantně uplatněn.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková