8 Tdo 311/2009
Datum rozhodnutí: 15.04.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 311/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2009 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného P. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 7 To 475/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 35/2006, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j í ve zprošťující části týkající se obviněného P. P. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 7 To 475/2008, stejně jako rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 2 T 35/2006.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 2 T 35/2006, byl obviněný P. P. (dále převážně jen obviněný ) podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že

dne 27. 5. 2004 v B., na ulici Č., na schůzce v hotelu A., nabídnul za úplatek 150.000,- Kč až 200.000,- Kč L. Š., možnost obstarání obecního bytu velikosti 2 + 1 v B., mimo určený pořadník, za pomoci jeho známého, úředníka Úřadu městské části B. s., který se zabývá bytovou agendou, přičemž i za další úplatek pro něj a pro osoby, které pro něj podobné věci vyřizují, nabídnul urychlené přehlášení do nového místa pobytu v B., získání fiktivní nájemní smlouvy v B., získání fiktivního partnera pro předstírání založení rodiny v B., když následně dne 7. 6. 2004 pro L. Š. obstaral za úplatu 2.000,- Kč fiktivního partnera M. Č., a téhož dne pak prostřednictvím D. W., pro ni zajistil fiktivní nájemní smlouvu na byt v B., nám. S., za což rovněž požadoval pro zprostředkovatele částku 15.000,- Kč, když ještě téhož dne pak prostřednictvím D. W. zprostředkoval za úplatu 3.000,- Kč pro jednoho z úředníků Magistrátu města B. urychlené vyřízení občanského průkazu, když pak dne 9. 6. 2004 za přítomnosti a pomoci D. W. na Magistrátu města B. v B., s L. Š. vyplnil potřebné listiny a vyčkal s ní na to, až jí bude vydán občanský průkaz s novým bydlištěm v B. na nám. S., když jí také v tento den sjednal telefonicky na pondělí 14. 6. 2004 schůzku s údajným úředníkem Úřadu městské části B. s., obviněným Mgr. J. J., pro něhož byl údajně určen úplatek ve výši 200.000,- Kč ,

v čemž byl obžalobou spatřován trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť soud dospěl k závěru, že uvedený skutek není trestným činem.

Pro úplnost je třeba hned v této souvislosti zmínit, že stejným rozsudkem byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby také druhý obviněný Mgr. J. J. pro skutek spočívající v tom, že

dne 14. 6. 2004 v hotelu A. v B., na ulici Č., na základě předem sjednané schůzky ze dne 9. 6. 2004, na kterou se měl dostavit s úmyslem získat úplatek, sdělil L. Š., že pro něj není problém pro ni zařídit ve výběrové komisi Úřadu městské části B. s. přidělení bytu, pro tento konkrétní případ výhledově v říjnu 2004, když na této schůzce vybíral vhodný formulář, potvrzení o zaměstnání a žádost o byt, které bylo nutno předložit za účelem získání bytu, když následně měl potvrdit, že úplatek 170.000,- Kč je dostatečný k získání bytu a při rozhovoru měl dále potvrdit, že se o peníze získané tímto způsobem dělí s kolegy a popsat způsob, jakým probíhá, resp. má proběhnout přidělení bytu Úřadem městské části B. s., pro tento konkrétní případ ,

v čemž byl obžalobou spatřován trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 tr. zák., neboť v jeho případě soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se skutek stal.

Proti zprošťujícímu rozsudku podal městský státní zástupce odvolání v neprospěch obou obviněných. Krajský soud v Brně o něm rozhodl usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 7 To 475/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla nejvyšší státní zástupkyně (dále též dovolatelka ) dovoláním podaným v neprospěch toliko obviněného P. P. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř.

Dovolatelka poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, připomněla, že soud prvého stupně zprostil obviněného P. P. obžaloby již podruhé (původní zprošťující rozsudek byl k odvolání státního zástupce zrušen). Vyjádřila nesouhlas s argumentací nalézacího soudu, který na jedné straně své rozhodnutí zdůvodnil tak, že se mu nepodařilo prokázat trestnou činnost hlavního pachatele (Mgr. J. J.), a proto nemohl rozhodnout o vině účastníka na takové trestné činnosti, na stranu druhou však uvedl, že není pochyb o tom, že obviněný P. P. vystupoval vůči svědkyni tak, že je schopen pro ni zajistit přidělení nájemního bytu, že má kontakt na osobu, která je schopna toto zařídit, a jednoznačně hovořil o úplatku pro tuto osobu, když uváděl, že za tyto služby žádá finanční odměnu i pro sebe a další osoby, které se na zařizování této záležitosti budou podílet. Poukázala rovněž na to, že soud se sice zabýval úvahami, zda obviněný P. P. se svým jednáním nedopustil jiného trestného činu, své úvahy však omezil pouze na ustanovení o trestném činu podvodu podle § 250 tr. zák. a dospěl přitom k závěru, že taková právní kvalifikace je vyloučena. Odvolací soud následně odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné, když s rozhodnutím soudu prvého stupně se ztotožnil. Své rozhodnutí ovšem odůvodnil pouze konstatováním, že tento soud se důsledněji vypořádal s námitkami státního zástupce vztahujícími se k odlišné právní kvalifikaci.

Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že oba soudy se s otázkou možného právního posouzení skutku obviněného P. P. řádně nevypořádaly, konkrétně se vůbec nezabývaly možností posoudit jeho jednání jako trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák. Z provedeného dokazování přitom jednoznačně vyplývá, že obviněný po svědkyni žádal a také zčásti přijal úplatek za to, že bude svým vlivem působit na pravomoc veřejného činitele, který se zabývá bytovou agendou. Tomuto skutkovému zjištění odpovídá také postup nalézacího soudu, který svým rozhodnutím zprostil obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. (tedy že skutek popsaný v obžalobě se stal, avšak není trestným činem). Poté, co dovolatelka ocitovala zákonné znění ustanovení § 162 odst. 1 tr. zák., připomněla, že v praxi se nevyžaduje, aby pachatel nepřímého úplatkářství na veřejného činitele skutečně působil. Vyslovila proto přesvědčení, že obviněný všechny zákonné znaky tohoto trestného činu naplnil, neboť popsaná skutková zjištění znakům této skutkové podstaty naprosto vyhovují.

Vzhledem k uvedeným námitkám nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu v rozsahu týkajícím se obviněného P. P. a ohledně tohoto obviněného zrušil také zprošťující výrok soudu prvého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně souhlasila s tím, aby soud takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí vyjádřila souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. P. a uvedl, že s dovoláním nesouhlasí a považuje je za zjevně neopodstatněné. Namítl, že závěry nejvyšší státní zástupkyně nemají oporu v provedeném dokazování (odkázal přitom na skutková zjištění soudu prvního stupně, který na str. 8 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že co se týká obviněného P. P., není pochyb o tom, že ten vůči svědkyni vystupoval tak, že je schopen pro ni zajistit přidělení nájemního bytu, tvrdil, že má kontakt na osobu, která je schopna toto zařídit, hovořil jednoznačně o úplatku pro tuto osobu ). Dále uvedl, že v rámci dovolacího řízení není možné zpochybňovat skutkové závěry soudů nižších stupňů a že nejvyšší státní zástupkyně své dovolání staví právě na závěrech, které v rozhodnutích soudů obsaženy nejsou. Pokud by se naopak vycházelo jen ze skutkových zjištění učiněných soudy, pak by byla právní kvalifikace jako trestného činu nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák. vyloučena.

Obviněný v této souvislosti odkázal na judikát Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 32/1987-II. Sb. rozh. trest., podle něhož jestliže pachatel přijímá nebo žádá úplatek pro osobu, která není veřejným činitelem, obstarává však věci obecného zájmu, sám však věci obecného zájmu neobstarává, dopouští se účastenství na trestném činu přijímání úplatku podle § 10 odst. 1 k § 160 odst. 1, 2 tr. zák. . Proto ani právní kvalifikaci podle § 162 odst. 1 tr. zák. nepovažoval za případnou. Své úvahy uzavřel tím, že pokud ze skutkových zjištění nevyplývá, že chtěl úplatek pro sebe, aby sám působil na rozhodování ve věci veřejného zájmu, pak je vyloučena také aplikace § 160 odst. 1 tr. zák., stejně jako § 250 tr. zák.

V závěru svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl; současně souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky nejvyšší státní zástupkyně naplňují uplatněné dovolací důvody. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. totiž lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně spatřovala naplnění tohoto dovolacího důvodu právě v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že k náležitému uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepostačuje pouze formální uvedení tohoto dovolacího důvodu, ale tento důvod je třeba také skutečně tvrdit a odůvodnit z hlediska konkrétních hmotně právních vad napadeného rozsudku tak, aby dovolání vyhovovalo obsahovým náležitostem uvedeným v § 265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda dovoláním byly skutečně uplatněny hmotně právní námitky ve shora uvedeném smyslu. Shledal přitom, že výhrady nejvyšší státní zástupkyně jsou relevantní.

Jelikož Nejvyšší soud současně neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i dost. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Z hlediska napadených rozhodnutí a relevantně uplatněných námitek nejvyšší státní zástupkyní je významná především otázka, zda skutek, pro který byl obviněný postaven před soud, v té podobě, jak jej po provedeném dokazování zjistil soud prvého stupně [přestože obviněného nakonec zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.], vykazuje znaky některého trestného činu či nikoliv.

Nalézací soud, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku (srov. strany 3 až 6), při zjišťování skutkového stavu vycházel především z výpovědi svědkyně L. Š. a jí předloženého videozáznamu. Z těchto důkazů zjistil, že obviněný P. P. této svědkyni řekl, že má možnost prostřednictvím blíže nespecifikovaného člověka působícího na ÚMČ B. s. získat obecní byt pomocí úplatku, a dále jí slíbil urychlené vydání občanského průkazu s trvalým bydlištěm v B. a doklad o tom, že v B. žije s fiktivním přítelem. Za to pro sebe žádal částku 10% z ceny bytu, částku 10.000,- Kč jako zálohu za poskytnuté služby a 5.000,- Kč za zprostředkování schůzky s J. J. Podle soudu tak bylo z provedeného dokazování jednoznačně zjištěno, že obviněný P. P. hovořil o úplatku, když jmenované svědkyni tvrdil, že je schopen prostřednictvím další osoby zařídit uzavření nájemní smlouvy k obecnímu bytu za úplatek. Tvrzení obviněného, že spolupracuje právě s J. J., který je schopen přidělení bytu za úplatek zařídit, však zůstalo v rovině jednostranného sdělení ze strany obviněného, nebylo nijak objektivizováno ani v rámci telefonického hovoru L. Š. s J. J.

Podle soudu prvního stupně z výslechu dalších svědků (L. M., M. W., D. W., J. B. a M. Č.) vyplynulo, že jednali vždy na základě žádosti obviněného P. P., z čehož soud dovodil, že měli informaci o tom, že jejich aktivita má dopomoci svědkyni L. Š. k přístupu k nájemnímu bytu. Přestože nebyla prokázána vazba mezi oběma obviněnými (i když je nepochybné, že se znali), podle názoru soudu je skutečností, že obviněný P. P. byl schopen zajistit celou řadu nestandardních služeb , vypracoval celkem podrobný plán, jak shromáždit veškeré potřebné údaje a písemnosti nutné k podání žádosti, zajistil fiktivního přítele, smyšlenou historku, která vysvětlovala nutnost obstarání bytu pro mladou rodinu, zajistil fiktivní trvalý pobyt, urychlené vyřízení občanského průkazu, a to ve spolupráci s jinými osobami, které měly možnost působit v požadovaných oblastech (srov. strany 7 a 8 odůvodnění rozsudku).

Soud prvého stupně tak po skutkové stránce zjistil, že co se týká obžalovaného P., není pochyb o tom, že ten vůči svědkyni Š. vystupoval tak, že je schopen pro ni zajistit přidělení nájemního bytu, tvrdil, že má kontakt na osobu, která je schopna toto zařídit, hovořil jednoznačně o úplatku pro svou osobu, , že za tuto službu a za služby s tím související žádá finanční odměnu i pro sebe a pro další osoby, které se na zařizování této záležitosti budou podílet. V souladu s jeho žádostmi a požadavky také probíhalo jednání mezi svědkyní Š. a P., včetně předávání požadovaných finančních prostředků (tamtéž).

Přes tato skutková zjištění nalézací soud dospěl k právnímu závěru, že vzhledem k tomu, že nebyl-li prokázán skutek, kterého se měl dopustit obžalovaný J. jako hlavní pachatel, není možné rozhodnout ani o vině účastníka, zde pomocníka ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (zřejmě s ohledem na zásadu akcesority účastenství a ve vztahu k trestnému činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 tr. zák., byť to na straně 8 odůvodnění svého rozsudku výslovně neuvedl). Následně sice zvažoval další možnou právní kvalifikaci zjištěného jednání obviněného P. P. (konkrétně jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.), nedospěl však k závěru, že by se obviněný tohoto trestného činu dopustil, což odůvodnil jednak tím, že nebylo prokázáno, že by svědkyni Š. vznikla škoda , a jednak tím, že nebyla splněna podmínka materiální, tedy společenská nebezpečnost uvedeného jednání (strany 8 a 9 tamtéž).

Odvolací soud se sice s tímto závěrem ztotožnil, včetně zdůvodnění, případné jiné možné právní kvalifikace jednání obžalovaného Panchártka (str. 2 odůvodnění jeho usnesení), učinil tak ovšem způsobem naprosto nepřezkoumatelným a v rozporu s požadavky, které zákon (srov. § 134 odst. 2 a § 125 odst. 1 tr. ř.) na usnesení o zamítnutí odvolání podaného proti rozsudku klade (příslušná pasáž odůvodnění usnesení je dokonce kratší než poučení o možnosti podat proti němu dovolání). Už z tohoto důvodu (ale nejen z něho) nemohlo napadené usnesení obstát.

V obecné rovině je třeba k úvahám dovolatelky o možné právní kvalifikaci jednání obviněného P. P. zjištěného nalézacím soudem (srov. shora) uvést, že trestného činu nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele, nebo za to, že tak již učinil.

Objektem tohoto trestného činu (stejně jako trestných činů přijímání úplatku podle § 160 tr. zák. a podplácení § 161 tr. zák.) je zájem na čistotě veřejného života. Na rozdíl od nich však toto ustanovení postihuje úplatnou intervenci působící výlučně na výkon pravomoci veřejného činitele, nestačí tedy působení na osobu obstarávající věci obecného zájmu.

Trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák. je dokonán již tím, že pachatel žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Nevyžaduje se, aby pachatel u veřejného činitele skutečně intervenoval. Jestliže pachatel na výkon pravomoci veřejného činitele skutečně působil, došlo k dokončení trestného činu, což je možno hodnotit jako okolnost zvyšující nebezpečnost činu pro společnost. Znak žádá úplatek je naplněn nejen tehdy, když pachatel požádá o úplatek výslovně, ale i tehdy, když navodí takovou situaci, že tím dá podplácejícímu konkludentně najevo, že chce úplatek (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR publikované č. 16/1981 Sb. rozh. trest.).

Skutečnost, že veřejný činitel, jehož pravomoci se úplatek týká, není o úplatku informován, nemá vliv na trestnost pachatele. Rovněž výsledek intervence je z tohoto hlediska nepodstatný.

Z platné judikatury je třeba zmínit rovněž rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR publikované č. 32/1987/II. Sb. rozh. trest. a týkající se rozlišování trestného činu nepřímého úplatkářství (§ 162 odst. 1 tr. zák.), účastenství na trestném činu přijímání úplatku (§ 10 odst. 1, § 160 tr. zák.) a podvodu (§ 205 tr. zák.). Jestliže pachatel přijímá nebo žádá úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele, avšak jedná bez součinnosti s veřejným činitelem, dopouští se trestného činu nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák. Jestliže však úplatek přijímá nebo žádá v součinnosti s veřejným činitelem a pro něj, dopouští se účastenství na trestném činu přijímání úplatku podle § 10 odst. 1, § 160 odst. 1, 3, popř. § 160 odst. 2, 3 tr. zák. Jestliže pachatel přijímá nebo žádá úplatek pro osobu, která není veřejným činitelem, obstarává však věci obecného zájmu, sám však věci obecného zájmu neobstarává, dopouští se účastenství na trestném činu přijímání úplatku podle § 10 odst. 1, § 160 odst. 1 nebo 2 tr. zák. Jestliže takový pachatel pouze předstírá, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele, popř. na činnost osoby, která obstarává věci obecného zájmu, avšak pro vyřízení věci nepodnikne nic a ani to nemá v úmyslu, dopouští se trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., popř. jeho pokusu podle § 8 odst. 1, § 250 tr. zák., jestliže o úplatek požádal, ale nepřijal ho.

Při aplikaci uvedených teoretických východisek na posuzovaný případ nemohl již soud prvního stupně odhlížet od skutkových zjištění, která sám z provedeného dokazování učinil (srov. shora). Jestliže zjistil, že obviněný P. P. nabízel svědkyni L. Š. nejprve za úplatek 150.000,- až 200.000,- Kč možnost obstarání obecního bytu mimo určený pořadník za pomoci druhého obviněného Mgr. J. J., který působil na ÚMČ B. s., posléze za další úplatek pro něj a pro další osoby jí nabídl přehlášení do nového místa pobytu v B., získání fiktivní nájemní smlouvy a fiktivního partnera pro založení rodiny, přičemž nezůstal jen u slibů a započal s jejich realizací, když za úplatu 2.000,- Kč obstaral L. Š. fiktivního partnera a byt v B. na nám. S., poté za pomoci D. W. svědkyni obstaral urychlené vyřízení občanského průkazu, za což požadoval dalších 15.000,- Kč, a nakonec jí sjednal schůzku s Mgr. J. J., pak nemohl dospět k závěru, že takové jednání nevykazuje formální zákonné znaky žádného z trestných činů.

Jakkoliv lze akceptovat, že zjištěný skutek nelze právně posoudit jako trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak činila obžaloba, přece jen reálně přicházela v úvahu právní kvalifikaci jako trestného činu nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák. Vždyť označený soud zjistil, že tento obviněný nejen žádal, ale dokonce již přijal úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele, čímž tento trestný čin dokonal. Jelikož se nevyžaduje, aby u veřejného činitele skutečně intervenoval (srov. judikaturu výše citovanou), nemůže být významná ani otázka, zda druhý obviněný Mgr. J. J. v pozici veřejného činitele byl či nikoliv.

V případě, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že jeho skutkovým zjištěním ani tato právní kvalifikace neodpovídá, musel by zvažovat, zda jednání obviněného P. P. nelze podřadit pod formální zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. (dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.). Vždyť sám obviněný především ve svých původních výpovědí (srov. strany 47 a 48 spisu) naprosto spontánně doznal, že prvotním motivem jeho jednání byla snaha dostat se z finančních problémů podvodem vůči poškozené. Úměrně zjištění, jakou škodu obviněný poškozené jednak způsobil a jednak zamýšlel způsobit, by jen musel zvažovat použití příslušné tzv. kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu.

Ať už se nalézací soud rozhodne (podle učiněných skutkových zjištění) pro tu či onu právní kvalifikaci, bude samozřejmě muset zvažovat, zda její použití je namístě i s ohledem na zákonem vyžadovaný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Pokud tak učinil již v minulosti (srov. stranu 9 odůvodnění jeho rozsudku), stalo se tak způsobem velice paušálním a v důsledku toho i nepřezkoumatelným. Proto je mu třeba připomenout, že podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Jednotlivá kritéria pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou příkladmo uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., podle něhož je tento stupeň určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Teprve po pečlivém vyhodnocení všech rozhodných hledisek lze učinit závěr, zda projednávaný skutek dosahuje i potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Aniž by Nejvyšší soud chtěl budoucí rozhodnutí nalézacího soudu v tomto směru předjímat, nemůže nezmínit, že za daného stavu věci by nemělo být na místě existenci tzv. materiálního znaku toho či onoho z výše jmenovaných trestných činů jakkoliv zpochybňovat.

Všechny až dosud uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že soudy prvního a posléze i druhého stupně učinily rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nemělo by totiž být žádných pochyb o tom, že skutek, tak jak byl

po provedeném dokazování zjištěn již nalézacím soudem a shledán správný i soudem odvolacím, naplňuje nejen formální, ale i materiální znaky některého z výše uvedených trestných činů. Pak ovšem bylo třeba dovolatelce přisvědčit v argumentaci, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ve zprošťující části týkající se obviněného P. P. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 7 To 475/2008, stejně jako rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 2 T 35/2006. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Poté Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přestože shledal pochybení i na straně odvolacího soudu, zvolil uvedený postup jednak proto, že prvotní pochybení bylo na straně nalézacího soudu, jednak proto, že případným přikázáním věci Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu by se rozhodnutí v této věci ještě více protáhlo.

Na soudu prvého stupně bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je tento obviněný stíhán, přesně jej vymezil a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.). Učiněné závěry pak musí náležitě odůvodnit (odůvodnění jeho nového rozhodnutí musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., event. § 134 odst. 2 tr. ř.).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a