8 Tdo 31/2013
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 202 tr. ř., § 2 odst. 12 tr. ř., § 235 odst. 1 tr. ř.



8 Tdo 31/2013-25 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2013 o dovolání obviněného D. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 9 To 245/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 5/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 14 T 5/2012, byl obviněný D. D. uznán vinným pod bodem I. přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II. zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody ve výměře deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 9 To 245/2012, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jaromíra Adamce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), l ) tr. ř. dovolání, v němž sice předeslal, že se trestné činnosti, která mu je kladena za vinu nedopustil, soudům však vytýkal toliko nedostatky v procesním postupu spočívající v porušení jeho práva být osobně přítomen u hlavního líčení a při veřejném zasedání, a též v tom, že odvolací soud neprovedl důkaz poslechem zvukového záznamu o hlavním líčení ze dne 6. 3. 2012. Podstata těchto námitek obviněného spočívá v jeho tvrzení, že o konání hlavního líčení dne 6. 3. 2012 v jeho nepřítomnosti obviněný nepožádal. Soudu prvního stupně vytýká, že jeho stanovisko při hlavním líčení bylo nesprávně do protokolu o hlavním líčení interpretováno, což lze zjistit ze zvukové nahrávky pořízené o tomto hlavním líčení. Soudy v písemném protokolu nesprávně jeho vyjádření zaznamenaly, protože nežádal, aby hlavní líčení probíhalo v jeho nepřítomnosti. Z těchto důvodů shledal při konání hlavního líčení a veřejného zasedání porušení pravidel vyplývajících z § 202 odst. 4, 5 tr. ř. a naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. S odkazem na něj spatřuje naplněným i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť odvolací soud nevyhověl jeho námitkám uplatněným v odvolání a řádně neprovedl obhajobou navrhovaný důkaz přehráním zvukového záznamu hlavního líčení ze dne 6. 3. 2012. Za nesprávné rovněž považoval, že odvolací soud sice v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že provedl poslech tohoto zvukového záznamu, ale neučinil tak ve veřejném zasedání konaném o jeho odvolání, nýbrž v neveřejném zasedání o námitkách podle § 57 odst. 1 tr. ř. proti nesprávné protokolaci při uváděném hlavním líčení (konaná téhož dne 13. 6. 2012). Protože při veřejném zasedání odvolací soud neprovedl důkaz poslechem zvukového záznamu hlavního líčení, obviněný se tak k němu nemohl vyjádřit, a proto požaduje, aby dovolací soud sám důkaz tímto zvukovým záznamem provedl. Dovolatel však zamítnutí podaného odvolání odvolacím soudem považoval za nesprávné i proto, že se v rámci řádného opravného prostředku nevypořádal s jeho tvrzením, že nebyl jako pachatel identifikován poškozenou E. N., a to jak při rekognici, tak ani posléze při hlavním líčení, jakož ani s námitkou, že v době, kdy mu byly snímány pachové vzorky a otisky ušních boltců, byl jeho obhájce policejním komisařem vykázán z místnosti. Potřebnou pozornost soudy nevěnovaly ani tomu, zda usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje a splňuje všechny zákonem požadované náležitosti. Jestliže soudy neprovedly buď řádně nebo vůbec všechny důkazy, nemohl odvolací soud učinit závěr o nedůvodnosti odvolání obviněného a potvrdit správnost rozsudku soudu prvního stupně o jeho vině.

V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 9 To 245/2012, jakož i řízení mu předcházející zrušil a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž zdůraznil, že obviněným nyní vznášené námitky jsou jen opakováním jím již dříve uplatňované obhajoby v řízení před soudem prvního stupně a v odvolání, s níž se soudy obou stupňů řádně vypořádaly. K námitce o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného konstatoval, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 3. 2012 vyplývá, že obviněný nejprve prostřednictvím obhájce požádal, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti a následně na přímý dotaz předsedkyně senátu uvedl, že nechce být přítomen hlavnímu líčení. Toto stanovisko vyjádřil i konkludentně tím, že dobrovolně v doprovodu eskorty opustil jednací síň a žádným způsobem se nedožadoval setrvání v jednací síni. Jestliže následně v odvolání k prověření podmínek pro konání hlavního líčení navrhoval provedení důkazu poslechem zvukového záznamu, nelze ho v této věci označit za důkaz, neboť se z něj nemají získat skutečnosti přispívající k objasnění věci, ale má se jím ověřit procesní postup soudu prvního stupně. Za této situace není třeba, aby odvolací soud zvukovým záznamem ve veřejném zasedání provedl důkaz, ale postačí, aby se sám seznámil s tímto zvukovým záznamem, což odvolací soud učinil již v rámci řešení stížnosti proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 o návrzích obviněného na provedení oprav protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 3. 2012. Podle státního zástupce z těchto důvodů byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného a neshledal podstatné procesní vady, které by měly za následek zrušení rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Protože státní zástupce neshledal ani další námitky obviněného důvodnými, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda obviněným označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a l ) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť dovolání je přípustné jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů formulovaných v § 265b tr. ř., když vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), protože zároveň limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Dovolání je možné opřít o důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.

Tento dovolací důvod směřuje proti rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku za splnění některé z uvedených zákonných podmínek, a to, že byl řádný opravný prostředek zamítnut podle § 148 odst. 1 písm. a) nebo § 253 odst. 1, tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo že odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, tzn., že napadené rozhodnutí nebylo odvolacím soudem věcně přezkoumáno (§ 147 nebo § 254 tr. ř.) [první alternativa], anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [druhá alternativa].

Pokud jde o námitky obviněného uplatněné na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., vzhledem k tomu, že odvolací soud jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně věcně podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal (nenastaly tedy skutečnosti předpokládané v první alternativě), mohl se obviněný přezkoumání dovoláním napadeného rozhodnutí, jímž bylo jeho odvolání zamítnuto podle § 256 tr. ř., domáhat toliko z důvodů existence a naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který obviněný současně též v dovolání použil.

Vzhledem k tomu, že je uplatnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve smyslu druhé alternativy vázáno na existenci vad, o něž se opírá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je nutné nejprve zkoumat opodstatněnost dovolání se zřetelem na tento dovolací důvod.

Dovolání lze s odkazem na § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod dopadá na situace, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a byl tak zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom nelze pominout, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je významně zastoupeno i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, kde je považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.).

Na základě takto oběma označenými dovolacími důvody vymezeného rámce mohl obviněný vznášet námitky jen ohledně vad v procesním postupu soudu při zajišťování práva obviněného na jeho přítomnost u hlavního líčení a při veřejném zasedání. Proto, pokud v dovolání vznášel výhrady, jimiž vytýkal, že se odvolací soud nevypořádal s jeho tvrzením, že nebyl jako pachatel identifikován poškozenou, brojil proti provedené rekognici a způsobu, jakým byly snímány pachové vzorky a otisky ušních boltců, nebo že soudy nevěnovaly pozornost tomu, zda usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje a splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, či že soudy neprovedly buď řádně nebo vůbec všechny důkazy, jde o výhrady, které byly uplatněny zcela mimo zákonné vymezení důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), l) tr. ř., o něž obviněný své dovolání opřel. Tyto námitky však nelze podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů, jež zákon v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. vymezuje, a proto Nejvyšší soud z jejich podnětu nemohl napadená rozhodnutí přezkoumávat.

Nejvyšší soud se na základě všech těchto hledisek mohl věcně zabývat výhradou obviněného, kterou výslovně v dovolání rozvedl a v souladu se zákonem podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož je možné namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.

V projednávané věci Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že trestní stíhání bylo pro skutek, v němž byl spatřován přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, zahájeno podle § 160 odst. 1 tr. ř. usnesením Policie České republiky dne 14. 11. 2011 (č. l. 2 až 3), jež bylo obviněnému a jeho obhájci JUDr. Jaromíru Adamcovi doručeno. Orgány činné v trestním řízení se v souladu se zákonem vypořádaly se všemi návrhy a stížnostmi obviněného zaměřenými proti postupu orgánů činných v přípravné fázi trestního řízení, a ve věci byla dne 17. 1. 2012 podána Obvodnímu soudu pro Prahu 3 obžaloba (č. l. 5 až 17 a č. l. 165 až 168 spisu). Obvodní soud pro Prahu 3 nařídil na 6. 3. 2012 hlavní líčení (č. l. 195), k němuž obviněného, který se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci, předvolal prostřednictvím vzoru č. 6c tr. ř. a současně požádal i o eskortu obviněného. Obhájce obviněného byl o konání hlavního líčení vyrozuměn dne 17. 2. 2012 (č. l. 195). Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 211), který byl zpracován protokolující úřednicí, se podává, že se k hlavnímu líčení dostavil jak obhájce, tak obviněný, který k němu byl eskortován z Věznice Praha-Pankrác. V počátku hlavního líčení byla obviněnému povolena krátká porada s obhájcem. Po ní obviněný prostřednictvím svého obhájce požádal, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti. K dotazu předsedkyně senátu obviněný uvedl: Nechci být přítomen hlavnímu líčení . Předsedkyně senátu na to vyhlásila usnesení, že hlavní líčení bude za podmínek § 202 odst. 2, 5 tr. ř. provedeno v nepřítomnosti obviněného. Obžalovaný byl poté eskortou z jednací síně odveden (č. l. 211). Při zjištění, že byly zachovány všechny lhůty u zúčastněných osob, včetně obviněného, bylo zahájeno hlavní líčení, které proběhlo v nepřítomnosti obviněného za účasti jeho obhájce. Bylo konáno dokazování a v jeho závěru byl vyhlášen odsuzující rozsudek (viz č. l. 211 až 224). Po vyhlášení rozsudku obhájce prohlásil: Žádám, aby bylo zaznamenáno, že jsem požádal o kopii protokolu ještě dnes, aby mi to nebylo vytýkáno klientem. Přislíbil jsem, že ho seznámím s protokolem, teď to nemohu objektivně udělat .

Dále z obsahu spisu plyne, že obviněný podal dne 5. 4. 2012 (č. l. 273) návrh na opravu protokolu o hlavním líčení konaném dne 6. 3. 2012, v němž vytýkal nesprávnou interpretaci svého sdělení při hlavním líčení ohledně vyjádření se k možnosti konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Ohledně tohoto návrhu rozhodl soud prvního stupně v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2012, v němž podle o něm pořízeného protokolu přečetl návrh obviněného na č. l. 273 až 275, protokol o hlavním líčení ze dne 6. 3. 2012 a přehrál zvukový záznam o průběhu hlavního líčení z 6. 3. 2012, a poté vyhlásil usnesení, že podle § 57 odst. 1 tr. ř. se návrh obviněného na provedení opravy protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 3. 2012 zamítá (viz č. l. 287). V písemném vyhotovení tohoto usnesení (č. l. 289-290) soud rozvedl, jaké poznatky získal na základě poslechnutého záznamu o hlavním líčení s tím, že shledal, že pokud jde o vyjádření obžalovaného na dotazy obhájce a předsedkyně senátu, je sice špatně slyšitelné, ale nikoliv neslyšitelné, kromě toho z kontextu přednesů obhájce, obžalovaného a předsedkyně senátu není pochyb o tom, že obžalovaný skutečně požádal o provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, taktéž obhájce v průběhu hlavního líčení tuto okolnost žádným způsobem nezpochybňoval a nenapadal .

Odvolací soud o stížnosti obviněného proti tomuto usnesení rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 6. 2012 ve 12.15 hodin (viz protokol na č. l. 318). Toto neveřejné zasedání proběhlo později než veřejné zasedání o podaném odvolání, které bylo podle protokolu (č. l. 301) konáno dne 13. 6. 2012 v 10.00 hodin.

Na základě takto zjištěných skutečností Nejvyšší soud v projednávané věci považuje za rozhodné, že obviněný byl v době konání hlavního líčení ve výkonu trestu odnětí svobody, a tudíž se na něj ohledně možnosti konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti vztahovaly podmínky vymezené v § 202 odst. 4 tr. ř., podle nichž hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze konat, což je zásada, která je prolomena výjimkou vyjádřenou v § 202 odst. 5 tr. ř. tím, že se ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. nepoužije, jestliže obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.

K této okolnosti je však navíc nutné dodat, že i pro uvedený postup podle § 202 odst. 4, 5 tr. ř. platí, že v případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce (§ 202 odst. 4 věta druhá tr. ř.) a musejí být současně splněny i další podmínky stanovené v § 202 odst. 1, 2, 3 tr. ř.

V projednávané věci Nejvyšší soud k obecným podmínkám zajišťujícím konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného (§ 202 odst. 1, 2, 3 tr. ř.) ze shora konstatovaného obsahu spisu zjistil, že všechna práva obviněného byla zachována, neboť soud mohl o věci spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného, jemuž byla obžaloba řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení § 160 i § 166 tr. ř. Nutné je připomenout, že i podle formy předvolání obviněného vzorem č. 6c tr. ř., byl poučen o podmínkách, za nichž je podle § 202 odst. 5 tr. ř. možné konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, jakož i o tom, že v takovém případě budou protokoly o jeho dřívější výpovědi přečteny (§ 207 odst. 2 tr. ř.) a že mohou být, za souhlasu státního zástupce, přečteny i protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných (§ 202 odst. 3, § 211 tr. ř.). Obviněný tedy znal všechny důsledky své případné nepřítomnosti při hlavním líčení. Splněna byla i ta podmínka, že obhájce obviněného byl tomuto hlavnímu líčení přítomen.

Z obsahu protokolu o hlavním líčení (č. l. 211 a ž 224), jenž byl pořízen podle § 55b odst. 2 tr. ř., tzn. protokolující úřednicí, která protokol samostatně podle zvukového záznamu pořizuje, nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný požádal osobně o konání hlavního líčení v nepřítomnosti. Toto prohlášení obviněný učinil po poradě s obhájcem osobně, a to navíc výslovně i k dotazu předsedkyně senátu. Na základě tohoto projevu vůle, který byl respektován, byl obviněný eskortou z jednací síně odveden. Tento úkon, který byl realizován před obhájcem, v době konání hlavního líčení a v jeho celém průběhu, podle provedené protokolace, nevzbudil v obhájci (ani u nikoho jiného ze zúčastněných) žádné pochybnosti. Navíc to, že obhájce respektoval, že hlavní líčení proběhlo v nepřítomnosti obviněného, vyplynulo i z jeho požadavku uplatněného v závěru hlavního líčení o poskytnutí protokolu, aby jej mohl obviněnému včas předat. Je tedy zřejmé, že obhájce při hlavním líčení postupoval způsobem korespondujícím s tím, že obviněný se tohoto hlavního líčení dobrovolně neúčastnil, a to navíc za situace, kdy jeho opuštění jednací síně muselo být provedeno eskortou, která jeho účast u hlavního líčení realizovala.

Je vhodné též zdůraznit, že obviněný své výhrady uplatnil prostřednictvím obhájce až později, a to v námitkách proti protokolu o hlavním líčení, jak je výše rozvedeno. Na tyto námitky však soudy dostatečně a procesně správně reagovaly, a to jak soud prvního stupně ve věci návrhu na opravu protokolu o konání hlavního líčení (viz usnesení na č. l. 289), o němž provedl neveřejné zasedání, tak i Městský soud v Praze v řízení o stížnosti obviněného proti rozhodnutí, že takovým námitkám nebylo vyhověno. Oba soudy provedly poslech zvukového záznamu z hlavního líčení. Stížnostní soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 9 To 247/2012 (č. l. 322 až 324), dospěl k závěru, že stížnost obviněného a jeho návrh nelze akceptovat, protože s obsahem zvukového záznamu nekoresponduje.

I přes tato soudy nižších stupňů učiněná zjištění Nejvyšší soud sám provedl poslech zvukového záznamu o hlavním líčení, kde je nahráno, že obhájce prohlásil, po poradě s klientem, s obžalovaným D. D., obžalovaný žádá, aby hlavní líčení proběhlo v jeho nepřítomnosti, využívá tohoto svého zákonného práva . Na to byl obviněný dotázán obhájcem Slyšel jste, co jsem pověděl? . Obviněný odpověděl Ano . K dotazu obhájce Žádáte tedy o to, aby hlavní líčení proběhlo ve Vaší nepřítomnosti? není odpověď obviněného srozumitelná. Na dotaz předsedkyně senátu Nechcete být tedy hlavnímu líčení přítomen? obviněný odpovídá Ano . Poté je z obsahu protokolu patrné, že obviněný dobrovolně v doprovodu eskorty opustil jednací síň a žádným způsobem se setrvání v jednací síni nedožadoval.

Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného plně v souladu s podmínkami stanovenými v § 202 tr. ř., když především respektoval to, že tak mohl učinit na základě obviněným osobně učiněné žádosti, tedy v souladu s hledisky vymezenými v § 202 odst. 4, 5 tr. ř.

Nejvyšší soud proto neshledal opodstatněnými výhrady obviněného o tom, že by bylo porušeno jeho právo na osobní účast u hlavního líčení. Žádné takové skutečnosti na základě postupů, které byly ve věci realizovány, nebyly shledány. Naopak je nutné považovat postup zejména soudu prvního stupně za plně korespondující se všemi zásadami vztahujícími se k zajištění práva obviněného být přítomen řízení před soudem ve smyslu garance tohoto práva, jak je výše uvedeno.

Pouze k výhradě obviněného, pokud vytýkal odvolacímu soudu, že při veřejném zasedání neprovedl důkaz přehráním záznamu o hlavním líčení, a i přesto z něj dovozoval správnost postupu soudu prvního stupně, je nutné zdůraznit následující:

V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud sám na straně 4, poslední odstavec uvádí, že z poslechu zvukového záznamu, který byl o hlavním líčení pořizován, který odvolací soud poslechl v rámci řízení o stížnosti obžalovaného do protokolace, zcela jednoznačně vyplývá, že obžalovaný výslovně požádal, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti. Je tedy zřejmé, že odvolací soud sám konstatuje, že se opírá o důkaz, který v průběhu veřejného zasedání neprovedl. Takový postup však odporuje zásadě vyjádřené v § 2 odst. 12 tr. ř., že při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném zasedání, vazebním a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Z uvedeného odůvodnění, jakož i z obsahu protokolů o veřejném a neveřejném zasedání, jak jsou výše citovány, bylo v souladu s uvedeným obsahem napadeného usnesení zjištěno, že odvolací soud uvedený záznam ve veřejném zasedání jako důkaz neprovedl. Nemohl proto z takového důkazu, který provedl podle časových souvislostí zaznamenaných na protokolech o těchto jednáních (veřejné zasedání konal v 10.00 hodin, neveřejné zasedání o stížnosti proti protokolaci až ve 12.15 hodin) až dvě a čtvrt hodiny poté, co bylo konáno veřejné zasedání. Odvolací soud proto nemohl disponovat poznatkem nevyplývajícím z provedeného dokazování, a navíc se opírat o důkaz provedený až po skončení veřejného zasedání, tj. získaným v neveřejném zasedání konaném později.

Nejvyšší soud však současně s tímto zjištěním považuje za nutné zdůraznit, že tato vada projevující se pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí se nikterak nepromítá do věcné správnosti uvedeného rozhodnutí, neboť odvolací soud současně s tímto nesprávným opřením se o důkaz, který neprovedl, měl ve věci i bez přehrání zvukového záznamu k dispozici dostatek jiných údajů o skutečnostech, z nichž mohl správnost postupu soudu prvního stupně dovodit. Sám odvolací soud vedle uvedené vadné části v odůvodnění současně v souladu s obsahem připojeného spisového materiálu, jak nakonec konstatoval i shora Nejvyšší soud, opíral svůj závěr o této otázce i o jiné skutečnosti (vlastní průběh hlavního líčení, kde nikdo nepřítomnost obviněného nenamítal, bezproblémové provedení eskorty obviněného z jednací síně, vydané nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně o námitkách do protokolu apod.), což shrnul pod obecný závěr, že nebyly shledány podstatné procesní vady, které by měly za následek zrušení rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Ostatně i podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 13. 6. 2012 (č. l. 302) je zřejmé, že při podání zprávy na základě spisu o stavu věci zaměřenou na otázky, které je třeba řešit , byly podstatné skutečnosti týkající se předmětné námitky obviněného z obsahu připojeného spisu probrány. V tomto směru, jak již výše konstatoval z obsahu spisu Nejvyšší soud, měl odvolací soud všechny informace potřebné k tomu, aby mohl spolehlivě a spravedlivě rozhodnout. Takový postup je v souladu s § 235 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud proto tímto postupem procesní pravidla neporušil a obviněného jakkoli na jeho právech nezkrátil, neboť není jeho povinností provádět veškeré důkazy, které jsou v rámci opravného prostředku navrhovány. Musí však uvážit na podkladě spisového materiálu vše, co má význam vzhledem k otázkám, jež je povinen řešit, což bylo ze strany odvolacího soudu v projednávané věci splněno, neboť je zjevné, že soud prvního stupně se v řízení o námitkách proti protokolaci uvedenou a obviněným namítanou skutečností dostatečně zabýval, takže odvolací soud mohl na uvedeném podkladě učinit i bez přehrání zvukového záznamu objektivní rozhodnutí, což se také stalo.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů neporušily v § 202 odst. 2, 4 a 5 tr. ř. vymezené podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, jak jim to obviněný v podaném dovolání vytýká, ale naopak postupovaly důsledně v souladu s těmito ustanoveními.

S ohledem na tato zjištění Nejvyšší soud shledal, že dovolání v části týkající se přítomnosti obviněného při hlavním líčení bylo s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. sice podáno právně relevantně, avšak vytýkaná vada není opodstatněná. Na základě tohoto závěru bylo neopodstatněné rovněž dovolání podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Nejvyšší soud se zřetelem na výhrady uplatněné plně v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), l ) tr. ř., jak byly rozvedeny výše, posoudil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. února 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová