8 Tdo 309/2005
Datum rozhodnutí: 07.04.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 309/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud v Brně projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. dubna 2005 dovolání obviněného M. J. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 2 To 981/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 106/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 2 To 981/2004, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 7 T 106/2004, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst.1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 7 T 106/2004, byl obviněný M. J. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta a šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na tři léta a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené V. z. p. ČR, O. p. O. škodu ve výši 24.975,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 13. 4. 2004 kolem 18.30 hod. v K., okr. O., v kuchyni domu, po předchozí slovní rozepři a poté, co ho poškozený M. D. uhodil pěstí do hlavy, bodl jmenovaného kuchyňským nožem do břicha a způsobil mu bodnořezné poranění přední břišní stěny o hloubce 4 5 cm, které si vyžádalo léčení v délce 2 3 týdnů, přičemž při tomto způsobu útoku mohlo být poškozenému způsobeno závažnější zranění dutiny břišní.



Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, jež směřovalo proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 2 To 981/2004, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, který ve věci samé rozhodl ve druhém stupni, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zevrubně rozvedl především výhrady vůči těm závěrům soudů obou stupňů, podle nichž se činu nedopustil za podmínek nutné obrany, a vytkl, že nesprávně byl v jeho jednání spatřován pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. Upozornil na nedostatky v hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku znalce MUDr. I. F. a výpovědi poškozeného svědka M. D., které svědčí mimo jiné též o tom, že se soudy náležitým způsobem nevypořádaly se zásadou in dubio pro reo. Zdůraznil, že skutkové zjištění, že po úderu poškozeným vstal, vzal ze stolu nůž a bodl jej, nemá oporu v provedených důkazech. Stejně tak nebylo podle něj prokázáno, že šlo z jeho strany o odvetu a že se činu dopustil za stavu, kdy mu již ze strany poškozeného nic nehrozilo. Dodal, že napadené rozhodnutí nemůže obstát již proto, že v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí skutkové zjištění, jež by označilo, jak ke zranění došlo, a že se tak stalo za situace, kdy proti němu údajně útok nebyl veden. Vytkl, že soudy nevěnovaly patřičnou pozornost zdůvodnění právního posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Nesouhlasil se závěrem, že se činu dopustil v přímém úmyslu, a poznamenal, že se soudy při hodnocení důkazů nezaměřily na všechny rozhodné okolnosti povahu použité zbraně, intenzitu útoku, na způsob provedení útoku, okolnosti, za jakých k činu došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného z útoku reálně hrozilo, ale úvahy o právní kvalifikaci postavily výlučně na použitém noži.



Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci i rozsudek Okresního soudu v Olomouci zrušil a aby Okresnímu soudu v Olomouci přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.



Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů, pokud odmítly obhajobu obviněného týkající se nutné obrany, a přisvědčila i správnosti právního posouzení skutku. Poznamenala, že právní kvalifikaci skutku lze označit za přiléhavou vzhledem k razanci útoku, kdy nůž mohl proniknout až do dutiny břišní, vzhledem k použitému noži i motivu jednání obviněného. Upozornila též na rychlost a nečekanost útoku. Navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., a dále je z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání významná otázka, zda se obviněný činu dopustil za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která by naplňovala všechny zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., neobsahují. Závěry soudů obou stupňů jsou nepřesvědčivé zejména v úvahách o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu, jak důvodně vytkl dovolatel.

Objektem trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. je lidské zdraví. Pokus tohoto trestného činu, jak vyplývá z již citované právní věty, je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy v důsledku útoku pachatele došlo k takovému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví (§ 89 odst. 7 tr. zák.), tak i za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Pro obě tyto alternativy je však rozhodující, zda úmysl pachatele (ať už přímý nebo nepřímý) směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví.

Úmysl tohoto charakteru je však možné vyvozovat jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo.

Cílený útok pachatele kuchyňským nožem, vedený s větší intenzitou do oblasti břicha napadené osoby, bude možné v obvyklých případech hodnotit jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., nedošlo-li z určitých důvodů ke způsobení těžké újmy na zdraví, popřípadě za určitých okolností by mohl být takový útok posouzen ještě přísněji.

Nejvyšší soud se však ztotožňuje s argumentací obviněného, že v daných souvislostech byly tyto skutečnosti posuzovány necitlivě a bez vzájemných souvislostí. Existují tu významné poznatky, které nedovolují spolehlivě a beze všech pochybností dospět k závěru, že v konkrétním posuzovaném případě byl prokázán úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 a § 222 odst. 1 tr. zák.

Za skutkových zjištění plyne, že obviněný po předchozí slovní rozepři a poté, co ho poškozený uhodil pěstí do hlavy, bodl poškozeného kuchyňským nožem do břicha a způsobil mu bodnořezné poranění přední břišní stěny o hloubce 4 5 cm, které si vyžádalo léčení v délce 2 3 týdnů, přičemž se zřetelem na povahu útoku mohlo být způsobeno závažnější zranění dutiny břišní.

O pokus ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§ 4 tr. zák.), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter. Pachatel si totiž musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný. Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin.

Na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. lze usuzovat z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, z provedení útoku, zejména podle toho, proti jaké části těla útok směřoval, z pohnutky činu, z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003). Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu [§ 31 odst. 2 písm. c) tr. zák.]. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu.

Soudy konstatovaly, že se obviněný předmětného jednání dopustil v přímém úmyslu, neboť chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem, když si musel být vědom, jakých následků při tomto způsobu útoku může docílit a porušil tak zájem společnosti na lidském zdraví, aniž toto tvrzení doložily přesvědčivými argumenty.

Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že o použité právní kvalifikaci nejsou pochybnosti, a to zejména s ohledem na místo, kam byl poškozený předmětným nožem zasažen, a na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví v bodě 7. Dodal, že pro zvolenou právní kvalifikaci svědčí i nůž, kterým bylo způsobeno předmětné poranění o hloubce 4 až 5 cm, a též motiv jednání obviněného, neboť šlo o určitou odvetu za předchozí napadení poškozeného.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že při posuzování předmětného jednání přihlédly zejména k použité zbrani tj. kuchyňskému noži, kterým bylo zranění o hloubce 4 5 cm způsobeno, a motivu činu obviněného, kterým byla odveta za předchozí napadení poškozeným.

Tyto okolnosti však samy o sobě opodstatněnost použité právní kvalifikace skutku nezakládají. Soudy nevěnovaly potřebnou pozornost objasnění intenzity útoku, popisu použité zbraně a důsledně nebyla vyjasněna ani povaha způsobené a hrozící újmy na zdraví poškozeného.

Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. I. F., jak byl zpracován v přípravném řízení, se podává, že bodnořezný kanál byl změřen na 4 5 cm, což je menší délka, než je délka čepele zajištěného nože. To znamená, že obviněný vedl útok razancí menší než velkou anebo sice mohl útočit s velkou razancí, ale poškozený mohl uskočit vzad a tím mohlo dojít k tomu, že čepel nože nebyla do břišní stěny vražena v celé své délce (č. l. 88 89).

Soudy se otázkou razance vedeného útoku s přihlédnutím k jimi učiněným skutkovým zjištěním v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly, ač je z pohledu užité právní kvalifikace otázkou nesporně významnou. Stejně tak nebyla věnována potřebná pozornost popisu kuchyňského nože, jímž byl veden útok, dokonce jím nebyl v hlavním líčení ani proveden důkaz.

Soudy též náležitě nevysvětlily, kterou z forem těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zák. spatřovaly v hrozícím následku jednání obviněného. Z té části jejich rozhodnutí, kde se zmínily o tom, že mohlo dojít k poranění důležitého orgánu, lze usuzovat, že měly na mysli těžkou újmu na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. Samotná okolnost, že byl poškozen důležitý orgán, resp. že hrozilo poškození důležitého orgánu, ovšem nestačí k závěru, že se jedná o těžkou újmu na zdraví podle citovaného ustanovení. Toto ustanovení totiž vymezuje těžkou újmu na zdraví tak, že to je jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění a že za těchto podmínek jsou těžkou újmou na zdraví alternativy uvedené pod písm. a) až ch). Soudy proto měly hodnotit reálně hrozící následek se zřetelem ke skutečnému průběhu útoku a jeho skutečné intenzitě a měly přitom vzít v úvahu všechna hlediska vyplývající z ustanovení § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003).

Je proto zjevné, že v dalším řízení bude třeba zaměřit pozornost na řádné objasnění intenzity útoku (včetně povahy použitého nože) a charakteru újmy na zdraví, a to v závislosti na zhodnocení všech dostupných důkazů, a zejména na pečlivé posouzení otázky úmyslu směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví předvídané v ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák. Opodstatněná je i výtka obviněného, že v tzv. skutkové větě výroku o vině by měly být okolnosti významné z pohledu právního posouzení skutku vyjádřeny přiléhavěji; konkrétně je třeba vyjádřit především dosud vágně zmiňovaný způsob útoku, v důsledku něhož mohlo být poškozenému způsobeno závažnější zranění dutiny břišní , jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.

Obviněný dále relevantně vytkl, že se soudy přesvědčivě nevypořádaly s jeho obhajobou, že se činu dopustil za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák.

Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Dovolatel v této souvislosti namítl, že nejednal v úmyslu (přímém ani nepřímém) poškozeného zranit a ani se záměrně útoku poškozeného nebránil; jen instinktivně před sebe nastavil nůž a ani nevěděl, jak ke zranění poškozeného došlo. Poznamenal, že závěr soudu o tom, že v okamžiku bodnutí nebylo na obviněného ze strany poškozeného útočeno, nemá oporu v provedeném dokazování. Zevrubně rekapituloval výpověď znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. I. F., jak ji učinil v hlavním líčení, a upozornil, že jeho závěry jsou ve shodě s jeho výpovědí. Nesouhlasil se způsobem, jakým soudy hodnotily znalecký posudek a výpověď svědka M. D., a vytkl, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Uvedl, že v provedeném dokazování nemá oporu tvrzení soudu, že poté co po úderu poškozeným upadl na zem, vstal, vzal ze stolu nůž a bodl jej.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Námitky skutkové, jak již bylo řečeno, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat. Tato zásada se však nemůže uplatnit v případě zjištění, že soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě parciálně jednalo.

Nalézací soud vyloučil nutnou obranu s tím, že v okamžiku bodnutí již poškozený na obviněného neútočil, takže obviněný neodvracel hrozící ani trvající útok a navíc způsob, jímž se snažil odvrátit předpokládaný útok, byl zjevně nepřiměřený způsobu napadení poškozeného, který jej udeřil do hlavy, přičemž obviněný na něj zaútočil nožem. Nutno však předeslat, že tento závěr byl postaven na skutkovém zjištění, že poté co obviněný upadl po úderu poškozeného na zem, vstal, vzal ze stolu nůž a poškozeného bodl. Právě toto zjištění je podle názoru odvolacího soudu zcela rozhodné a směrodatné v rámci nahlížení na počínání obviněného, a to i ve vztahu k právnímu posouzení věci (strana 3 napadeného usnesení).

Toto zjištění však z provedených důkazů spolehlivě nevyplývá, jak přiléhavě namítl dovolatel. V tomto směru nelze odkázat na výpověď poškozeného, neboť není jednoznačná. Poškozený, slyšen jako svědek dne 20. 5. 2004 (č. l. 26), mimo jiné též uvedl, že obviněný po jeho úderu klekl na kolena, pak vstal a píchnul jej, přičemž nůž (od večeře) stále držel v ruce. V hlavním líčení dne 18. 8. 2004 v odpovědích na dotazy ve druhé části své výpovědi uvedl, že poté co obviněný po jeho úderu spadl, otočil se, pak se postavil a píchl ho (aniž by hovořil o tom, že si předtím vzal ze stolu nůž, naopak z kontextu vyplývá, že od večeře nůž stále držel v ruce). Ač se svědek v podstatných bodech odchýlil od svých dřívějších výpovědí, soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 211 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud bez dalšího vysvětlení vycházel z výpovědi poškozeného z přípravného řízení, která nebyla v hlavním líčení čtena a nebyl jí tedy proveden důkaz.

Skutkové zjištění, které soudy označily za významné mimo jiné i pro posouzení podmínek nutné obrany, tak nemá oporu v provedeném dokazování, což akceptovat nelze. Pro úplnost nutno dodat, že odstranění těchto nedostatků nemusí mít zásadní vliv na stávající úvahy týkající se otázky nutné obrany.

Protože právní posouzení skutku je nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Okresního soudu v Olomouci (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je Okresní soud v Olomouci vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Vady napadeného rozhodnutí nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, a proto Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. dubna 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková