8 Tdo 305/2007
Datum rozhodnutí: 28.03.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 305/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2007 o dovolání obviněného M. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 12/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 32 T 12/2000, byl obviněný M. Č. uznán vinným pod body I. 1. - 4 trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (nepřesně uvedeno zkrácení daně, poplatku a povinné platby) podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., pod body II. 1. - 2. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (vše ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu právnických osob na dobu pěti roků.



Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. Č. trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že

I. jako podnikatel podnikající pod obchodním jménem T.G., IČ 60287 , plátce daně z přidané hodnoty (DPH), v úmyslu prostřednictvím fiktivních daňových dokladů zkrátit český stát na DPH a vylákat od něj vyplacení nadměrného odpočtu DPH, přestože podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 588/1992 Sb. k uskutečnění plnění nedošlo a nevznikl nárok na odpočet této daně,

1.

dne 26.1.1998 podal u Finančního úřadu /FÚ/ v B. daňové přiznání plátce DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 1997, ve kterém na podkladě fiktivních faktur, které měly být vystaveny společností T. C., s. r. o., se sídlem ve Z., faktury č. J01./97 na částku 1.854.400,- Kč včetně DPH a faktury č. J02./97 na částku 1.738.500,- Kč včetně DPH jako dodavatelem a dále fiktivních faktur, které měly být vystaveny společností K. I., s. r. o., se sídlem R. ul., P., a to faktury č. 00./97 na částku 4.819.000,- Kč včetně DPH, faktury č. 00./97 na částku 4.269.024,- Kč včetně DPH, faktury č. 01./97 na částku 4.150.440,- Kč včetně DPH, faktury č. 01./97 na částku 5.124.000,- Kč včetně DPH a faktury č. J02./97 na částku 4.489.600,- Kč včetně DPH, uplatnil nárok na odpočet DPH v částce 4.768.764,- Kč, čímž zkrátil český stát, zastoupený FÚ v B., na daňové povinnosti k DPH o částku 1.633.766,- Kč a dále se pokusil vylákat od tohoto správce daně vyplacení nadměrného odpočtu DPH v částce 2.263.798,- Kč, k jehož vyplacení v důsledku zjištění správce daně nedošlo,

2.

dne 24.2.1998 podal u FÚ v B. daňové přiznání plátce DPH za zdaňovací období měsíce ledna roku 1998, ve kterém neoprávněně na podkladě fiktivní faktury č. 02./P/98 na částku 512.278,- Kč včetně DPH, která měla být vystavena dodavatelem společností K. I., s. r. o., se sídlem v R. ul., P., uplatnil nárok na odpočet DPH v částce 92.378,- Kč a pokusil se tím vylákat od českého státu, zastoupeného FÚ v B., vyplacení nadměrného odpočtu DPH v této částce, k jehož vyplacení v důsledku zjištění správce daně nedošlo,

3.

dne 26.3.1998 podal u FÚ v B. daňové přiznání plátce DPH za zdaňovací období měsíce února 1998, ve kterém neoprávněně na podkladě fiktivní faktury č. 00./98 na částku 1.189.500,- Kč včetně DPH, která měla být vystavena dodavatelem - firmou Ř. M. se sídlem ve Š., uplatnil nárok na odpočet DPH v částce 214.500,- Kč a pokusil se tím vylákat od českého státu, zastoupeného FÚ v B., vyplacení nadměrného odpočtu DPH v této částce, k jehož vyplacení v důsledku zjištění správce daně nedošlo,

4.

dne 24.6.1998 podal u FÚ v B. daňové přiznání plátce DPH za zdaňovací období měsíce května 1998, ve kterém neoprávněně na podkladě fiktivní faktury č. 002./98 na částku 877.302,- Kč včetně DPH, která měla být vystavena dodavatelem - firmou R. Č. se sídlem v K., uplatnil nárok na odpočet DPH v částce 158.202,- Kč, čímž zkrátil český stát, zastoupený FÚ v B., na daňové povinnosti k této dani o částku 126.150,- Kč a pokusil se vylákat od českého státu, zastoupeného tímto FÚ, vyplacení nadměrného odpočtu DPH v částce 32.052,- Kč, k jehož vyplacení v důsledku zjištění správce daně nedošlo,

čímž tímto jednáním způsobil českému státu škodu v částce 1.759.916,- Kč a pokusil se českému státu způsobit škodu v částce 2.602.728,- Kč.

II.

jako podnikatel podnikající pod obchodním jménem T.G., IČ 60287 , v úmyslu vylákat od Úřadu práce /ÚP/ v B. poskytnutí dotace, dne 14.12.1998 v B. uzavřel jako zaměstnavatel na F. N. V., okres B., s ÚP v B. "Dohodu o zřízení nových pracovních míst č. B/98/2..", podle které se zavázal zřídit pro uchazeče o zaměstnání u ÚP v B. 17 nových pracovních míst nejméně na dobu 2 roků, ÚP v B. se zavázal mu uhradit prokázané náklady na zřízení jednoho pracovního místa ve výši 60.000,- Kč, celkem 1.020.000,- Kč, a to za podmínek, že předloží kopie pracovních smluv, účetní doklady o úhradě zakoupených slepic, úhradě zbývající části nákladů na technologii, přičemž v tomto úmyslu ÚP v B. předložil:

1.

dne 11.12.1998 příjmový pokladní doklad č. 120.. ze dne 4.12.1998, kterým prokazoval zaplacení 1. zálohy obchodní společnosti STS H., a. s., za technologii farmy ve výši 1 mil. Kč, přičemž zatajil, že na základě jeho žádosti již ze dne 7.12.1998 došlo výdajovým pokladním dokladem č. 91220.. k vrácení této zálohy, dne 15.1.1999 příjmový pokladní doklad č. 1./99 ze dne 7.1.1999, kterým prokazoval zaplacení 2. zálohy obchodní společnosti STS H., a. s., za technologii farmy v částce 540.000,- Kč, přičemž zatajil, že na základě jeho žádosti již ze dne 11.1.1999 došlo výdajovým pokladním dokladem č. 10./99 k vrácení této zálohy, takže dne 15.1.1999 ÚP v B. obžalovanému neoprávněně vyplatil dotaci v částce 540.000 Kč,

2.

dne 26.1.1999 příjmový pokladní doklad č. 3331.. ze dne 19.1.1999, kterým prokazoval zaplacení 3. zálohy obchodní společnosti STS H., a. s., za technologii farmy v částce 383.000,- Kč, přičemž zatajil, že na základě jeho žádosti již ze dne 20.1.1999 došlo výdajovým pokladním dokladem č. V2./99 k vrácení této zálohy, dne 26.1.1999 příjmový pokladní doklad č. 0637.. ze dne 22.1.1999, kterým prokazoval zaplacení zálohy obchodní společnosti I., a. s., Ž. za kuřice v částce 550.000,- Kč, přičemž zatajil, že na základě jeho žádosti již ze dne 25.1.1999 došlo výdajovým pokladním dokladem č. 99200.. k vrácení této zálohy, takže dne 5.2.1999 ÚP v B. obžalovanému neoprávněně vyplatil dotaci v částce 480.000,- Kč, čímž obžalovaný ÚP v B. způsobil celkem škodu v částce 1.020.000,- Kč.

Rozsudek soud prvního stupně napadl obviněný M. Č. odvoláním směřujícím proti výroku o vině pod body I. 1. - 3., II.1., 2. i výroku o trestu. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2006, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04 namítl, že v jeho trestní věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Vytkl, že odvolací soud se důsledně nevypořádal s jeho námitkou zpochybňující věrohodnost výpovědí svědků J. H. a C. S. v konfrontaci s výpovědí svědka J. L. Upozornil, že svědek C. S. nebyl u hlavního líčení vyslechnut, ačkoliv byl jeho výslech nutný; jeho výpověď z přípravného řízení byla s ohledem na policejní zprávu (č. l. 1043) toliko čtena, přestože nebylo obtížné zajistit jeho účast u hlavního líčení, jak vyplynulo z vyjádření svědka J. H. Tvrzení svědků J. H. a C. S. byla podle obviněného nesprávně označena za shodná a jednoznačná, protože jeho výpověď není v rozporu s výpovědí svědka J. H., ale jen v rozporu s výpovědí svědka C. S., protože s ním jednal právě on. Odmítl svědeckou výpověď V. Š. účetní, která uvedla, že neví o půjčce, která měla být obviněnému poskytnuta, a poznamenal, že půjčka v účetnictví zaevidována byla. Podle dovolatele není pravdou, že svědek V. K. neměl vědomost o konkrétních aktivitách obviněného, jak plyne z jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení. Popřel jakýkoliv úmysl zkrátit český stát na DPH prostřednictvím fiktivních daňových dokladů a vylákat od něj vyplacení nadměrného odpočtu DPH a namítl, že závěr o takovém úmyslu není opřen o žádná skutková zjištění. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu se zásadou in dubio pro reo toliko v jeho neprospěch, aniž bylo vyvráceno, že se o smrti Z. J. dozvěděl až od pana F. Ž. Přes závěry znaleckého posudku znalkyně Mgr. J. Ž. setrval na tom, že podpisy na pokladních dokladech a fakturách jsou pravými podpisy Z. J. Měl za to, že zásadně jiné vyjádření J. Č. v podání Ministerstvu spravedlnosti ČR ze dne 25. 7. 2006, které k dovolání přiložil, svým charakterem odpovídá tomu, na co trestní řád pamatuje v ustanovení § 265o odst. 2 tr. ř., a proto navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu tyto okolnosti prošetřil. V souvislosti s tímto vyjádřením zpochybnil svědeckou výpověď J. Č. a jeho přítelkyně J. V. Vytkl, že soudy taktéž nesprávně hodnotily jeho výpověď ohledně prodeje kulatiny, resp. její výměny za řezivo. Dokazování mělo být doplněno o prohlídku prostor v bydlišti dovolatele, z níž by bylo patrno, že se v místě nacházelo řezivo v množství asi 80 metrů kubických. Poukázal na nesrovnalosti ve výpovědi svědků V. K. a J. D., přičemž zdůraznil, že z výpovědi posledně jmenovaného svědka z hlavního líčení vyplynulo, že u něho uskladnil velké množství dřeva, což jednoznačně prokazuje, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo, a vznikl proto nárok na odpočet daně. V extrémním rozporu s provedenými důkazy je podle něj i závěr, že M. Ř. sice s dovolatelem obchod uskutečnil, ale žádné peníze od obviněného neobdržel, a jestliže dříve uváděl něco jiného, pak tak činil z důvodu, že tak byl nabádán dovolatelem, a též jeho opomenuté vyjádření, že (citováno z dovolání) nevím, zda mi ty peníze opravdu dal. Je to možné . Ani přes vyjádření J. Č. nelze v jeho jednání spatřovat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák., neboť bylo prokázáno, že podmínky pro poskytnutí dotace splnil, podnik se souhlasem Úřadu práce v B. převedl na J. Č. Dotace byla zaslána STS H., a. s., a tato společnost s částkou dodnes disponuje; nelze proto jeho jednání považovat za kroky směřující k vylákání dotace. Závěrem znovu opakoval, že žádný z provedených důkazů nesvědčí pro závěr, že se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby; zároveň učinil návrh na odklad výkonu rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněným namítaná pochybení, spočívající v neúplnosti dokazování, vadném hodnocení provedených důkazů, jsou pouhou polemikou se závěry soudů. Výhrady dovolatele podle něj nesvědčí o extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. V úvahu podle něj nepřichází ani obviněným navrhovaný postup podle § 265o odst. 2 tr. ř., neboť provedení důkazu podnětem J. Č. by vedlo k novému hodnocení důkazů, což dovolacímu soudu nepřísluší. Protože mezi skutkovou a právní větou odsuzujícího rozsudku není rozpor a použitou právní kvalifikaci shledal přiléhavou, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., zčásti je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z textu dovolání obviněného je zjevné, že ač si těchto východisek byl obviněný vědom, uplatnil ve vztahu ke skutkům pod body I. 1. - 3. námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ostravě a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Olomouci. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatel odlišně od soudů obou stupňů hodnotil výpovědi svědků J. V., J. Č., J. H., C. S., V. Š., V. K., J. D., M. Ř., znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo a na základě tohoto odlišného hodnocení provedených důkazů vytýkal pochybení v aplikaci zásady in dubio pro reo a též extremní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěnými a z nich vyvozenými právními závěry. Opakoval, že se trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, nedopustil.

Fakticky tak uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Rozdílně od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, tvrdil, že zdanitelná plnění, která vedla či měla vést ke zkrácení DPH a vyplacení nadměrného odpočtu na DPH, byla realizována, ačkoliv soudy po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů učinily zjištění, že tato plnění byla fiktivní.

Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). To ostatně dovolatel ani nezpochybňoval; uvedl však, že dovolací důvod je uplatněn relevantně i tehdy, pokud je v jeho rámci tvrzena existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé.

Nejvyšší soud již v minulosti připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).

Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.

Pokud se týče výhrad dovolatele proti rozsahu provedeného dokazování a jeho polemiky s hodnocením důkazů provedeným ze strany soudů obou stupňů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Dovoláním tvrzený extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé (ve skutečnosti jde i podle dovolatele o případ, kdy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy) totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Bylo již vyloženo, že i podle Ústavního soudu musí jít o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a o to v posuzovaném případě nešlo.

Ze zevrubných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz strany 21 - 23 rozsudku soudu prvního stupně, strany 9 - 12 napadeného usnesení odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily v převážné části součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Přesvědčivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného především právě o výpovědi J. V., J. Č., J. H., C. S., V. Š., V. K., J. D., M. Ř., o znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo znalkyně Mgr. J. Ž. (prokazujícím nepravost podpisů na pokladních dokladech a fakturách) a proč neuvěřily tvrzením obviněného a J. L. Z obsahu provedených důkazů je zřejmé, že se obviněným účetně deklarovaná zdanitelná plnění nikdy neuskutečnila. Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., učinil skutková zjištění, která lze akceptovat a rovněž právní závěry ze zjištěného skutkového stavu vyplývající jsou řádně zdůvodněny. Soud prvního stupně zevrubně reagoval na obhajobu obviněného, jak ji uplatnil v hlavním líčení, přesvědčivě vyložil, proč jí neuvěřil, a stejně pečlivě se věnoval hodnocení věrohodnosti obviněným zpochybňovaným výpovědím svědků J. H. a C. S. Obviněným zpochybňovaný způsob hodnocení výpovědí svědků J. D., V. K. či M. Ř. nemá oporu ve výsledcích dokazování; sama okolnost, že hodnocení těchto důkazů nekonvenuje představám obviněného neznamená, že byly hodnoceny vadně, či že mezi vyzněním takového důkazu a způsobem jeho zhodnocení je dokonce extrémní nesoulad.

Jako relevantní námitka právní nemůže obstát ani výhrada obviněného, že ve vztahu k bodům I. 1., 2. nebyla učiněna taková zjištění, z nichž by vyplýval závěr o úmyslu prostřednictvím fiktivních daňových dokladů zkrátit stát na DPH. Závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, že jako plátce daně z přidané hodnoty veden záměrem neoprávněně se obohatit zkrácením DPH a vylákáním nadměrného odpočtu DPH předkládal příslušnému finančnímu úřadu daňové přiznání dokládané fiktivními fakturami, které měly vystavit společnosti T. C., s. r. o., K. I., s. r. o., která se stala skutkovým podkladem právního závěru o jeho zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. (viz strana 12 rozsudku soudu prvního stupně, strana 24 napadeného usnesení odvolacího soudu), nikoliv proti tomu, že by toto zjištění nenaplňovalo znaky úmyslného zavinění.

Přisvědčit nelze ani výtce obviněného, že svědek C. S. nebyl v hlavním líčení vyslechnut, ač byl jeho osobní výslech nutný, a pokud k přečtení této výpovědi vedla zpráva policejního orgánu založená na č. l. 1043 spisu, vyjádření svědka J. H. podle něj dokládá, že zajistit účast zmíněného svědka u hlavního líčení nemohlo být obtížné.

Podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. protokol o výpovědi svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba se stala nezvěstnou. Z obsahu spisového materiálu vyplývají kroky, které předseda senátu soudu prvního stupně postupně činil k tomu, aby zajistil účast svědka C. S. u hlavního líčení. Svědek byl opakovaně obesílán jak na adresu trvalého bydliště (č. l. 910, 983, 986, 988, 1003, 1004), tak na adresu jeho společnosti F. T. C., s. r. o., kterou uváděl svědek J. H. (č. l. 968, 976, 977, 999), byly učiněny pokusy o navázání telefonického spojení (č. l. 1019, 1034), bylo provedeno šetření prostřednictvím údajů v obchodním rejstříku (č. l. 1013-1018) a opakovaně též šetření prostřednictvím policejních orgánů, avšak vždy s negativním výsledkem. Ze sdělení Policie ČR, Obvodního ředitelství P. ze dne 10. 5. 2004 (č. l. 947) a ze dne 19. 2. 2005 (č. l. 1007) se podává, že svědek C. S. nebyl v místě trvalého bydliště P., Kpt. S. zastižen, neboť se tam nezdržuje, či se tam zdržuje nepravidelně, zejména v nočních hodinách. Ze sdělení Policie ČR, Obvodního ředitelství P. ze dne 9. 12. 2004 (č. l. 998) bylo zjištěno, že na údajné adrese sídla společnosti svědka P., B., se společnost F. T. C., s. r. o., ani svědek nenacházejí. Na žádost soudu provedla Policie ČR-S. S. k., služba kriminální policie a vyšetřování prověření pobytu svědka na adrese jeho trvalého bydliště v P. a podáním ze dne 6. 9. 2005 soudu sdělila, že v bytě na adrese trvalého bydliště se nikdo dlouhodobě nezdržuje, nevyzvednutá pošta je datována od března 2005 a údaje o stávajícím pobytu svědka se nepodařilo zjistit ani z okruhu jeho známých či příbuzných (č. l. 1043, 1044). Je zjevné, že údaje svědka J. H. z hlavního líčení nelze přeceňovat; ostatně ani další kontakt s tímto svědkem, který se snažil soud navázat, nebyl úspěšný. Soud prvního stupně tedy s ohledem na tyto postupy nepochybil, pokud v hlavním líčení přečetl protokol o výslechu C. S. z přípravného řízení, který byl proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu, neboť svědek se stal osobou nezvěstnou resp. pro soud nedosažitelnou, čímž byly splněny podmínky obsažené v § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.

Akceptovat nelze ani tu část dovolání, v níž se obviněný domáhal šetření okolností obsažených ve vyjádření J. Č. v podání Ministerstvu spravedlnosti ČR ze dne 25. 7. 2006, s tím, že se jedná o okolnosti, na které pamatuje trestní řád ustanovením § 265o odst. 2, věta první a druhá.

Podle § 265o odst. 2 tr. ř. věta první a druhá je-li pro rozhodnutí o dovolání třeba objasnit nějakou okolnost, provede potřebné šetření předseda senátu Nejvyššího soudu, anebo na jeho žádost některý jiný orgán činný v trestním řízení, který je povinen mu bez zbytečného odkladu vyhovět. Pro takové šetření platí ustanovení hlavy páté. Ve zvlášť naléhavých případech lze k zajištění důkazního materiálu použít i prostředků uvedených v hlavě čtvrté.

Především je třeba znovu upozornit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nikoliv k přezkoumávání skutkového stavu. Provedení důkazu podnětem J. Č. ke stížnosti pro porušení zákona by nutně muselo vést k potřebě nového hodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., případně k potřebě dalšího dokazování podle § 2 odst. 5 tr. ř., což však dovolacímu soudu nepřísluší, neboť je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, event. soudem odvolacím. Obsahuje-li citovaný podnět ke stížnosti pro porušení zákona skutečnosti nové a soudu dosud neznámé, mohl by posloužit jako podklad pro podání návrhu na povolení obnovy řízení podle § 277 tr. ř., v řízení o dovolání ho ale užít nelze, jak správně poznamenal ve vyjádření k dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Nelze než uzavřít, že v dané věci nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.

Dovolání obviněného bylo v části směřující proti výrokům o vině pod body I. 1. až 3. rozsudku soudu prvního stupně podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem II. Ze smyslu jeho námitek vyplývá, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. ř., neboť se nejednalo o podvodné vylákání dotace od Úřadu práce v B., protože podmínky pro její poskytnutí řádně splnil.

S tímto právním názorem souhlasit nelze.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.

Skutková část výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu evidentně naplňují. Tato zjištění vyjadřují vedle následku škody ve výši 1.020.000,- Kč, tj. značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., především podvodné jednání obviněného vůči Úřadu práce v B. (jeho zaměstnancům), které směřovalo k tomu, aby se obohatil. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný jako podnikatel podnikající pod obchodním jménem T. G. v úmyslu vylákat od Úřadu práce /ÚP/ v B. poskytnutí dotace (návratné finanční výpomoci dále jen dotace), dne 14. 12. 1998 v B. uzavřel jako zaměstnavatel s ÚP v B. dohodu o zřízení nových pracovních míst, podle které se zavázal zřídit pro uchazeče o zaměstnání u ÚP v B. 17 nových pracovních míst nejméně na dobu 2 roků, ÚP v B. se zavázal mu uhradit prokázané náklady na zřízení jednoho pracovního místa ve výši 60.000,- Kč, celkem 1.020.000,- Kč, a to za podmínek, že předloží kopie pracovních smluv, účetní doklady o úhradě zakoupených slepic, úhradě zbývající části nákladů na technologii, přičemž v tomto úmyslu ÚP v B. předložil ve čtyřech případech doklady, kterými prokazoval zaplacení záloh za kuřice a za technologii, přičemž ovšem zatajil, že následně po zaplacení záloh na základě jeho žádosti došlo k vrácení těchto záloh, a Úřad práce v B. na základě těchto dokladů obviněnému neoprávněně požadovanou dotaci vyplatil.

Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy, jak vyplývá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, správně upozornily na zjištění, že obviněný zástupce obchodních společností dodávajících technologii a kuřice požádal o vrácení záloh, které mu byly vráceny ještě před tím, než ÚP v B. předložil příjmové doklady. Přiléhavě bylo poznamenáno, že dohoda o poskytnutí dotace byla uzavřena v úmyslu ÚP o předmětnou částku poškodit, a to vzhledem ke krátkosti doby od uzavření smlouvy s ÚP dne 14. 12. 1998 do uzavření smlouvy o prodeji podniku ze dne 2. 4. 1999, předloženým dokladům a s přihlédnutím ke svědeckým výpovědím J. V. a J. Č., z nichž vyplynulo, že obviněný vrácené zálohy do podnikání neinvestoval a koupil si vozidlo.

Námitka obviněného, že všechny předpoklady pro poskytnutí dotace splnil, tak zjevně nemůže obstát. ÚP v B. s ním jako podnikatelem podnikajícím pod obchodním jménem T. G. uzavřel dohodu, jíž byly definovány podmínky pro poskytnutí dotace. Podle této dohody bylo pro poskytnutí dotace nezbytné předložit smlouvy na dodávku technologie a kuřic, doklady o jejich zaplacení, předložit uzavřené pracovní smlouvy a další podmínkou byla fyzická kontrola v místě provozu. Obviněný předložil obě kupní smlouvy a doklady o zaplacení záloh, avšak zatajil, že krátce po zaplacení a obdržení dokladů o zaplacení, které potřeboval pro ÚP v B., se dostavil do sídla obchodních společností STS H., a. s., a I., a. s., a dohodl se na vrácení záloh. Předložení dokladů jen fiktivně svědčících o zaplacení části kupní ceny za technologii a kuřice, vedlo poskytovatele dotace k přesvědčení, že je vše řádně zaplaceno a podmínky pro výplatu dotace splněny. Takové jednání obviněného nese typické rysy jednání podvodného a soudy nepochybily, kvalifikovaly-li jeho čin jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Na správnosti tohoto závěru nic nemění ani námitka obviněného, že žádostmi o vrácení záloh reagoval na požadavek J. Č. a že smlouvou o prodeji podniku převedl závazky právě na J. Č., poněvadž popsané podvodné jednání bylo uskutečněno v době, kdy jedinou oprávněnou osobou jednat za podnikatelský subjekt T. G. byl právě obviněný.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou dovolatel učinil v závěru svého dovolání, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková