8 Tdo 304/2006
Datum rozhodnutí: 22.03.2006
Dotčené předpisy:




8 Tdo 304/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2006 o dovolání obviněného J. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 8 To 326/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 325/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2005, sp. zn. 5 T 325/2003, byl obviněný J. R. uznán vinným, že

v přesně nezjištěné době od 17:30 hod. dne 19. září 2003 do 03:40 hod. dne 20. září 2003 v B. na ulici S. naproti domu se zmocnil zaparkovaného motorového vozidla značky Škoda 120 L, majitele J. K. a s tímto vozidlem dne 20. září 2003 v B. na ulici P. před domem kolem 03:40 hodin po nezvládnutí řízení havaroval a svým jednáním způsobil poškozením vozidla značky škoda 120 L majiteli J. K. škodu ve výši 14.000,- Kč a poškozené E. S. škodu ve výši 4.864,- Kč, neboť v důsledku havárie došlo i k poškození jejího motorového vozidla značky Seat Ibiza 1.4 .

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále mu uložil podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost nahradit poškozenému J. K., škodu ve výši 14.000,- Kč.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném 23. 8. 2005 usnesením sp. zn. 8 To 326/2005 zamítl podle § 256 tr. ř. jako neodůvodněné.

Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. S. dovoláním, které v obecné rovině opřel o důvod dovolání obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Učinil tak s argumentem, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek uvedený v obžalobě jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák.

V podrobnostech obviněný namítl, že soud jej uznal vinným navzdory tomu, že neměl k dispozici žádné relevantní důkazy. Poukázal na to, že v průběhu celého trestního řízení opakovaně popřel, že by se projednávané trestné činnosti dopustil právě on, přičemž na podporu svých tvrzení navrhoval provedení důkazů výslechem svědků F. R., J. K., M. L. a M. S. tyto návrhy na doplnění dokazování však soud odmítl. Vyjádřil pochybnosti nad způsobem, jakým soud skutek časově zařadil, přičemž uvedl, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze zjistit, proč soud dospěl právě k časovému rozpětí mezi 17:30 hodin dne 19. 9. 2003 do 03:40 hodin dne 20. 9. 2003. Provedené důkazy podle přesvědčení obviněného nesvědčí o naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nebylo prý prokázáno (přičemž nelze vycházet pouze ze zajištěné pachové stopy a rozporné výpovědi svědka Z. N.), že by se osobního vozidla majitele J. K. zmocnil a že by tak učinil v úmyslu jej přechodně užívat. Domníval se, že v daném případě šlo o nepředvídatelný příčinný průběh (to s ohledem na havárii uvedeného vozidla), který není zahrnut jeho zaviněním. Ze stejných důvodů prý neodpovídá ani za vzniklý následek. Za pochybení soudu dále označil, že nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a v situaci důkazní nouze nehodnotil důkazy v jeho prospěch a nepřihlédl k jeho fyzické kondici, která jeho účast na spáchaném skutku vylučovala.

Obviněný měl za to, že zjištěnému skutkovému stavu by přiléhavěji odpovídala skutková podstata trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. (od jehož spáchání se však rovněž distancoval), přičemž soud se měl vedle vzniklé škody zabývat také hodnotou vozidla Škoda 120L, což však neučinil. Z těchto skutečností dovolatel dovozoval neobjasnění rozhodných okolností pro správnou kvalifikaci skutku, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 9. 1972, sp. zn. 2 Tz 6/1972, a na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 11 To 46/1994.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 326/2005 včetně rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 325/2003 a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že jej podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostí v celém rozsahu obžaloby. V případě, že by dovolací soud neshledal podmínky pro postup podle § 265m odst. 1 tr. ř., obviněný navrhl, aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí (kterému soudu by měl dovolací soud věc přikázat, obviněný neuvedl). Rovněž navrhl, aby předseda senátu (patrně míněna předsedkyně senátu soudu prvního stupně) podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil bez zbytečného odkladu spisy Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2005 (správně 4. 2. 2005), sp. zn. 5 T 325/2003. V dalším obviněný vyjádřil nesouhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání s tím, že naopak trvá na projednání jeho trestní věci ve veřejném zasedání.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně zaslala podle § 265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného konstatovala, že u převážné části argumentů, jež obviněný ve svém dovolání uplatnil, nejsou splněny obecné předpoklady jejich věcného přezkoumání, neboť směřují proti hodnocení provedených důkazů. Za podřaditelné deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označila ty námitky, jimiž se obviněný domáhal právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. Upozornila však, že dovolání v této části vyznívá v neprospěch obviněného, proto jim nelze s ohledem na ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. přiznat opodstatnění. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje také obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Poukázal-li obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je třeba s ohledem na zákonnou formulaci tohoto důvodu dovolání uvést, že v jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Z pohledu uvedených východisek Nejvyšší soud konstatoval, že námitky obviněného v té části, pokud poukazoval na absenci důkazů dokládajících naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a tvrdil, že provedené důkazy nesvědčí ani pro závěr, že se posuzovaného skutku dopustil on (zajištěná pachová stopa a výpověď svědka Z. N. nejsou v tomto směru důkazy dostačujícími), ani pro závěr, že se předmětného vozidla zmocnil a že tak učinil v úmyslu jej přechodně užívat, jsou právně irelevantní, neboť směřují toliko do způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy a jak zjistil skutkový stav. Stejným způsobem je třeba pohlížet rovněž na výhrady obviněného, usuzoval-li na důkazní nepodloženost časového zařazení předmětného jednání a vytkl-li, že soud neprovedl výslechy jím navrhovaných svědků. Takové námitky se v žádném případě netýkají otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Protože námitky skutkové stojí nejen mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nezakládají ani žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., neexistuje ve vztahu k nim zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

S ohledem na povahu takto dovolatem vytýkaných vad lze shrnout, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil v tomto rozsahu toliko námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; namítané nedostatky dovoláním napadeného usnesení tak podmiňoval předestřením vlastních skutkových závěrů, k nimž dospěl na základě odlišného hodnocení důkazů.

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a navazujícími skutkovými zjištěními na straně jedné a právními úvahami soudů na straně druhé. Závěr, že se uvedeného jednání dopustil právě obviněný, v uvedenou dobu a způsobem, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.

Výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů směřují také ty výhrady obviněného, jestliže se domníval, že soud postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo a nehodnotil v situaci důkazní nouze důkazy v jeho prospěch. Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto případě nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo in dubio pro reo , které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., má totiž vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného , tj. týká se právě jen otázek skutkových.

S poukazem na formulaci ustanovení § 265b odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, nelze brát zřetel ani na ty argumenty obviněného, jimiž zpochybnil podrobnost a přesvědčivost odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Pokud by obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však své dovolání opřel zčásti rovněž o výhrady, které lze pod zvolený důvod dovolání subsumovat. Tak tomu bylo tehdy, jestliže vyslovil nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání jako trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. s argumentem, že ač není způsobená škoda znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu, je obsažena v popisu skutku uvedeném v rozsudku soudu prvního stupně, či pokud tvrdil, že způsobená škoda není pokryta jeho zaviněním. Takto vznesené námitky mají hmotně právní povahu, a proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda dovolání obviněného je v této části důvodné.

Nejprve je zapotřebí uvést, že trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu jich přechodně užívat, nebo kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli malou tím, že neoprávněně takových věcí, které mu byly svěřeny, přechodně užívá.

K založení trestní odpovědnosti pachatele je v případě tohoto trestného činu vyžadováno úmyslné zavinění (§ 3 odst. 3 tr. zák.). Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Skutková podstata tohoto trestného činu postihuje případy, při nichž úmysl pachatele (na rozdíl od krádeže) nesměřuje k trvalé dispozici s věcí, tj. k jejímu přisvojení, nýbrž jen k přechodnému užívání věci. Pachateli jde pouze o užitek plynoucí z užívání takové věci. Nejčastějším případem v praxi je zmocnění se cizího motorového vozidla s úmyslem se svézt a pak je opustit.

Pro spolehlivé posouzení, zda obviněný svým jednáním znaky trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. naplnil či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněného ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněný) se zmocnil motorového vozidla v úmyslu jej přechodně užívat.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu, v té jeho variantě, jíž byl obviněný uznán vinným, vyjadřují.

Podstata jednání obviněného v podobě zjištěné soudem prvního stupně, kterou respektoval rovněž soud odvolací, záležela v tom, že se v nočních hodinách zmocnil zaparkovaného motorového vozidla značky Škoda 120L a s tímto vozidlem následně po nezvládnutí řízení havaroval, přičemž svým jednáním způsobil škodu jednak majiteli vozidla značky Škoda 120L J. K. (škoda ve výši 14.000,- Kč) a jednak majitelce vozidla značky Seat Ibiza (k jehož poškození v důsledku havárie taktéž došlo) E. S. (škoda ve výši 4.864,- Kč).

Jakkoliv obviněnému lze přisvědčit v tvrzení, že způsobená škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, zahrnutím údaje o tom, že škoda byla v důsledku jednání obviněného způsobena a v jaké výši, do popisu skutku, nebyla věcná správnost rozsudku soudu prvního stupně včetně příslušné právní kvalifikace jednání obviněného nikterak dotčena.

Lze sice připustit, že z hlediska formulace výše citované tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku by bylo zcela postačující, pokud by tzv. skutková věta výrokové části tohoto rozsudku obsahovala toliko zjištění, že se dovolatel zmocnil cizího motorového vozidla, které uvedl do chodu a použil je ke své přepravě z jednoho místa do druhého. Obsahuje-li však popis skutku v daném případě rovněž údaj o vzniku škody způsobené jednáním obviněného (resp. havárií předmětného motorového vozidla) a její vyčíslení, není to na újmu věci, zvláště když takový údaj se stal podkladem pro navazující výrok adhézní povahy, jímž soud obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. za povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. totiž platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.

Adhézní řízení, ve kterém se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení (§ 12 odst. 10 tr. ř.) a splývá s ním, zejména pokud jde o dokazování (netvoří tedy žádnou samostatnou část, jež by byla formálně, popř. časově, oddělena). Soud rozhoduje v tomto řízení o náhradě škody podle hmotného práva povahy jiné než trestní (nejčastěji občanského zákoníku v daném případě konkrétně jeho ustanovení § 420 odst. 1, podle nějž občan odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti), ale ve formě trestního řízení, tedy podle trestního řádu.

V posuzovaném případě byly všechny předpoklady pro uložení (obviněnému) povinnosti k náhradě škody splněny. Postup soudu, jestliže zahrnul do popisu skutku, tak jak je uveden ve výrokové části jeho rozsudku, zjištění o tom, že trestnou činností obviněného byla způsobena škoda a v jaké výši, nebyl nekorektní. Přestože škoda není pojmovým znakem skutkové podstaty trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák., je z povahy posuzované věci zcela zřejmé, že soud takto postupoval pouze v souvislosti s následným uložením povinnosti obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozenému J. K. způsobenou škodu. Jinými slovy, zjištění o způsobené škodě a její výši nemůže na právní kvalifikaci jednání obviněného trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle výše citovaného ustanovení nic změnit.

Stejně tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takto popsaná trestná činnost obviněného svědčí o tom, že způsobená škoda byla plně pokryta zaviněním obviněného.

Třebaže bylo výše zmíněno, že k trestnosti uvedeného činu je třeba úmyslného zavinění (§ 3 odst. 3 tr. zák.), a třebaže takové zavinění pachatele se musí vztahovat na průběh pachatelova činu, resp. ke všem podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek, je posuzovaná situace v návaznosti na výše uvedené skutečnosti poněkud specifická v tom, že právě škoda způsobená havárií předmětného vozidla není znakem skutkové podstaty trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. Pokud ovšem škoda není znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu, pak ani není třeba, aby byla zahrnuta úmyslným zaviněním obviněného, ale zcela postačujícím je v tomto případě zavinění z nedbalosti (§ 5 tr. zák.).

Přestože v posuzované situaci není ve vztahu ke způsobené škodě úmyslné zavinění pachatele vyžadováno, učinily soudy obou stupňů taková skutková zjištění, z nichž je zřejmá odpovědnost obviněného za způsobenou škodu minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák.

Z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem na č. l. 18 soudy zjistily, že obviněnému byla krátce poté, kdy havaroval s uvedeným vozidlem, zjištěna přítomnost alkoholu v krvi v množství 1,38 g/kg. Ostatně obviněný sám v rámci své obhajoby uvedl, že předtím, než odjel trolejbusem na ulici P., vypil večer asi čtyři desetistupňová piva (dokonce zmínil, že byl značně opilý). Jestliže se v tomto stavu zmocnil zaparkovaného osobního vozidla značky Škoda 120 L majitele J. K., nastartoval jej a chtěl s ním odjet, věděl, že svým jednáním porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný trestním zákonem a že v důsledku jeho jednání může vzniknout škoda, a pokud přesto jednal tak, jak je uvedeno ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, musel být s tím, že škodu způsobí, minimálně srozuměn.

Z uvedených důvodů nemohly námitky obviněného, pokud zpochybnil své zavinění ve vztahu ke způsobené škodě, obstát.

Obviněný dále soudům obou stupňů vytkl, že se nezabývaly možností právního posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., která je podle jeho přesvědčení v dané situaci mnohem přiléhavější.

K této námitce Nejvyšší soud poznamenává, že jednání pachatele, který se zmocní cizího motorového vozidla, lze posoudit jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák., a nikoliv jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák., pouze tehdy, je-li prokázáno, že tak činí s úmyslem trvale vozidlo užívat nebo jinak s ním naložit způsobem, který by vyloučil obnovení dispozičního práva poškozeného (srov. rozh. č. 45/1994 II. Sb. rozh. tr.).

Ačkoli je třeba s obviněným souhlasit v tomto směru v tom, že si soudy obou stupňů v rámci provedeného dokazování zcela neujasnily otázku, zda jednal v úmyslu vozidlo užívat jen po přechodnou dobu, nelze přehlédnout, že nebyl prokázán ani jeho úmysl vozidlo Škoda 120L odcizit, tj. trvale jej užívat a vyloučit obnovení dispozičního práva poškozeného J. K.

Podstatné však v této spojitosti je také to, že případné úvahy o právní kvalifikaci jednání obviněného (jakkoli by byly právně relevantní) jako trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. by zcela nepřípustně směřovaly v dovolatelův neprospěch. Při zvážení obvyklé hodnoty vozidla, jehož se obviněný zmocnil, a hodnoty vozidla, k jehož poškození v důsledku havárie obviněného rovněž došlo, by totiž přicházela v úvahu minimálně právní kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., neboť celková způsobená škoda by zde dosahovala podle § 89 odst. 11 tr. zák. minimálně škody nikoli malé. To by ovšem za situace, kdy dovolání podal pouze obviněný, bylo v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, která má své místo i v dovolacím řízení (srov. § 265p odst. 1 tr. ř.).

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. března 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a