8 Tdo 303/2009
Datum rozhodnutí: 26.03.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 303/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 o dovolání obviněné M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 12 To 276/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 T 14/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 12 T 14/2008, byli obvinění M. Č., P. Š. a J. G. uznáni vinnými, že:

dne 16. 11. 2007 okolo 17:45 hod. v katastru obce V., místní část H., v bezprostřední blízkosti silnice ve směru na obec P. n. Z., okr. R. n. K., M. Č. a P. Š. společným jednáním v úmyslu získat finanční prostředky fyzicky napadli J. B., kterého se nejprve pokoušeli přesvědčit, aby k nim nastoupil do vozidla zn. ŠKODA Favorit bílé barvy s tím, že ho odvezou do R. n. K., což poškozený opakovaně odmítl, a proto ho následně chytili pevně za ruce, aby se nemohl bránit, a začali ho prohledávat, během čehož se poškozený J. B. pokoušel křičet o pomoc, a proto mu zakryli ústa rukou, následně mu ze zadní kapsy kalhot odcizili peněženku s finanční hotovostí ve výši 12.460,- Kč a občanským průkazem, načež ho povalili na zem, nasedli zpět do vozidla zn. ŠKODA Favorit bílé barvy a odjeli směrem k obci V., kde se M. Č., J. G. a P. Š. rozdělili o takto získané peníze poškozeného tím způsobem, že Č. si ponechala přibližně polovinu odcizené částky s peněženkou a doklady a Š. s G. obdrželi každý přibližně čtvrtinu odcizené částky, čímž způsobili J. B., škodu na odcizených věcech ve výši celkem 12.610,- Kč .

Takto popsané jednání obviněných M. Č. a P. Š. soud právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., zatímco jednání obviněného J. G. právně posoudil jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Prvým dvěma obviněným za to uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. tresty odnětí svobody, a to M. Č. i za použití § 39 tr. zák. v trvání tří roků, jehož výkon podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků a zároveň nad ní vyslovil dohled probačního úředníka, a P. Š. rovněž za použití § 39 tr. zák. v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Obviněnému J. G. uložil podle § 251 odst. 1 tr. zák. za použití § 39 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Konečně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil všem obviněným, aby společně a nerozdílně nahradili poškozenému J. B. škodu ve výši 6.510,- Kč.

Proti citovanému rozsudku podal odvolání pouze okresní státní zástupce, přičemž tak učinil v neprospěch všech obviněných. Krajský soud v Hradci Králové o něm rozhodl rozsudkem ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 12 To 276/2008, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného J. G. v celém rozsahu a ohledně obviněných ve výrocích o trestech. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. G. uznal vinným skutkem, který právně kvalifikoval jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008 a uložil podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, a trest propadnutí věci (přesně specifikované). Dalším dvěma obviněným uložil za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, podle téhož ustanovení nové tresty odnětí svobody, a to M. Č. v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a P. Š. v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. V ostatních výrocích (tj. ve výroku, aby obvinění M. Č. a P. Š. podle § 228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně nahradili poškozenému J. B. škodu ve výši 6.510,- Kč) zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání již jen obviněná M. Č. (dále jen obviněná , příp. dovolatelka ). Učinila tak prostřednictvím obhájce JUDr. D. M. do výroku, jímž bylo nově rozhodnuto o trestu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení . Jako důvod dovolání uplatnila důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněná stručně uvedla, že je přesvědčená, že odvolací soud nesprávně posoudil společenskou nebezpečnost skutku a nesprávně dovodil závěr o výši a nepodmíněnosti trestu. Domnívala se, že společenská nebezpečnost jejího jednání nebyla natolik závažná, aby jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Pro naplnění účelu trestu by totiž postačovalo uložení trestu nespojeného s odnětím svobody. K tomu dodala, že odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nepodávala pouze proto, že by trestní řízení špatně psychicky snášela, a že chtěla mít klid od orgánů činných v trestním řízení. Nesouhlasila však ani s právní kvalifikací skutku zvolenou soudem prvého stupně a vyjádřila přesvědčení o tom, že skutek, za nějž byla odsouzena, vykazoval znaky trestného činu zatajení věci, nejvýše krádeže, nikoli však loupeže .

V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku o uloženém trestu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Ten poté, co rozebral jednotlivá kritéria, při jejichž splnění lze považovat dovolací námitky za relevantní, shledal, že námitky obviněné nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Výrok o trestu lze napadnout dovoláním především z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (dovolatelkou v daném případě neuplatněného), který se ovšem vztahuje jen k druhu a výměře uloženého trestu. Taková situace však v případě obviněné nenastala, neboť jí byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. vyměřen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně, což je trest, jehož míra odpovídá sazbě zakotvené v tomto ustanovení.

Státní zástupce dále připomenul, že ani porušení obecných zásad pro ukládání trestu není dovolacím důvodem. V závěru svého vyjádření pak navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně upozornil na možnost učinit takové rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání; s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněná uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněné, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně směřují proti údajně nesprávnému vyhodnocení hledisek při ukládání trestu a přísnosti uloženého trestu. Pouhá nepřiměřenost trestu, ať již je pociťován jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, však nemůže být dovolacím důvodem

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 ve Sb. rozh. trest.). K tomu je třeba dodat, že tomu tak nemůže být nejen ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněná ani neuplatnila, a už vůbec ne ve vztahu k obviněnou deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud obviněná ve svých dalších dovolacích námitkách konstatovala, že je přesvědčena, že skutek, jímž byla uznána vinnou, vykazuje maximálně znaky trestného činu zatajení věci nebo krádeže, nikoliv však loupeže, pak je třeba uvést, že tyto výhrady blíže nezdůvodnila. Protože takové jen obecně formulované námitky nepodložila konkrétními argumenty, z nichž by bylo zřejmé, co právní kvalifikaci soudů nižších stupňů vytýká, a zůstala toliko u pouhého konstatování nesouhlasu s právním posouzením jejího jednání, nepovažoval Nejvyšší soud ani tyto námitky za relevantně uplatněné.

Lze tak shrnout, že obviněnou vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelka neuplatnila žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelky, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a