8 Tdo 301/2017
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 199 odst. 1,2 písm. d) tr. zákoníku



8 Tdo 301/2017-28

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 o dovolání obviněného J. M, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 55 To 109/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 32 T 57/2013, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 55 To 109/2016, zrušuje .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 32 T 57/2013, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 5. 2004 (dále tr. zák. ), a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. byl podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 31 T 80/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 55 To 429/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 1. 2014, č. j. 32 T 57/2013-183, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 55 To 229/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 55 To 109/2016, byl podle § 258 odst. 1 písm. a), d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný J. M. byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 1. 2014, č. j. 32 T 57/2013-183, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 28. 8. 2014, č. j. 55 To 229/2014-205, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od října 2001 do 18. 5. 2011, vyjma období od 5. 2. 2004 do 5. 1. 2005, ve společných domácnostech na adresách N. Z. č. p. ..., O. č. p. ..., O. č. p. ... a v B. ulici v Č. L. opakovaně psychicky a fyzicky napadal svoji družku J. P., a to tak, že ji obviňoval z nevěry, svázal jí ruce za zády kabelem od elektroniky a držel jí několikrát za sebou hlavu pod vodou, s cílem, aby se k nevěře přiznala, u toho jí nadával slovy kurvo a mrdko, přiznej se , u čehož jí docházel vzduch, hodil po ní dveře, vyhodil ji v nočních hodinách před byt, kde ji nutil spát na rohožce, nepravidelně ji zhruba dvakrát do týdne bil fackami a pěstmi do obličeje a ramene při hádkách kvůli jeho pití alkoholu a vyžadoval po ní opakovaně násilím sex, a to zejména fackami, nutil ji uprostřed noci, když se vracel opilý, chodit otevírat vchodové dveře, když přišel domů sám, stahoval ji prudce za nohy z postele, aby mu ohřála jídlo a dělala společnost, přičemž nesměla od stolu odejít, nutil ji před ním masturbovat, u čehož se sám ukájel, splachoval jí antikoncepci, bil ji, když odmítala plnit jeho příkazy, například odnášet cenné věci z domácnosti do zastavárny, při jednom z útoků jí zlomil přední horní zub, vyhrožoval, že ji píchne jehlou od injekční stříkačky, nutil ji chodit po čtyřech a štěkat jako pes, u některých z útoků byla přítomna jejich nezletilá dcera kopretina *) , vodil si do bytu ženské známosti z restaurace a poškozené nakazoval, aby je nerušila, přičemž měla poškozená po fyzickém napadání modřiny po celém těle, které v obličeji zakrývala make-upem, ale nevyhledala lékařské ošetření.

4. Není od věci upozornit, že soudy nerozhodovaly v této věci poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 32 T 57/2013, byl obviněný uznán vinným pod bodem 1. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit skutkem popsaným v podstatě ve shodě s obžalobou (a též shodně právně kvalifikovaným) v přesně nezjištěné době od října 2001 do 19. 5. 2011 (jde o skutek totožný s nyní posuzovaným jednáním obviněného), pod bodem 2. přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku (skutek časově zařazený do přesně nezjištěné doby od 18. 1. 2012 do 19. 7. 2012) a pod body 3. a 4. přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyřicet dva měsíce, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. K odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 55 To 229/2014, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o vině pod bodem 1. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla v rozsahu zrušení věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 258 odst. 2 tr. ř. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněnému byl za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, které zůstaly pod body 2., 3., 4. nedotčeny, podle § 196 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 55 To 109/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) obviněný namítl, že odvolací soud skutek nesprávně právně posoudil, pokud jej kvalifikoval jako pokračující zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přičemž ve skutkové větě výroku o vině je jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, časově vymezeno obdobím od přesně nezjištěné doby v říjnu 2001 do 18. 5. 2011, vyjma období od 5. 2. 2004 do 5. 1. 2005. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se pak konstatuje, že odvolací soud oproti soudu nalézacímu jednání, pro které je obviněný stíhán, posoudil jako jeden pokračující trestný čin, byť mezi pácháním jeho jednotlivých dílčích útoků obviněný vykonával v období od 5. 2. 2004 do 5. 1. 2005 trest odnětí svobody. S ohledem na záměr při páchání jednotlivých útoků, celkovou dobu páchání jednotlivých útoků, shodné okolnosti i způsob jejich páchání, nemá doba, po kterou se obviněný nacházel ve výkonu trestu, vliv na pokračování v trestné činnosti, a proto jde o jeden pokračující trestný čin.

7. Obviněný však se závěry odvolacího soudu nesouhlasil. Byl přesvědčen, že doba téměř jednoho roku, po kterou vykonával trest odnětí svobody, a doba po jeho návratu z výkonu trestu, po kterou bylo společné soužití s poškozenou spokojené, představuje tak významnou časovou proluku, pro kterou nelze hovořit o jediném pokračujícím trestném činu. Časové ohraničení jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, má přitom zásadní význam pro právní kvalifikaci skutku a pro posouzení otázky promlčení části trestné činnosti před nástupem obviněného do výkonu trestu.

8. Podle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014) představuje zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku trestný čin trvající, nikoliv trestný čin pokračující. O takové povaze trestného činu podle § 199 tr. zákoníku svědčí i gramatický výklad zákonného znaku objektivní stránky, která je vyjádřena nedokonavým videm slovesa týrat týrá . Odvolací soud tak svým rozhodnutím nerespektoval toto rozhodnutí Nejvyššího soudu, když uzavřel, že obviněný se dopustil pokračující zločinu.

9. Obviněný měl tudíž za to, že pokud byl v průběhu doby vymezené ve skutkové větě výroku o vině téměř rok ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze ani teoreticky uvažovat o nepřetržitosti navozeného stavu, která je však znakem trvajících trestných činů. Proto nelze v jeho neprospěch hodnotit dobu strávenou ve výkonu trestu a subsumovat i toto období pod dobu páchání trestného činu po delší dobu ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

10. Obviněný usuzoval, že pokud by jeho jednání nebylo posouzeno jako jediný pokračující trestný čin časově vymezený lety 2001 2011, ale bylo by akcentováno ukončení protiprávního stavu v roce 2004 v souvislosti s nastoupením obviněného do výkonu trestu, pak by trestní stíhání pro tu část jednání obviněného, která je vymezena říjnem 2001 až 5. 2. 2004, mohlo být z důvodu promlčení nepřípustné, a to v závislosti na trestní sazbě, která by obviněnému podle odlišné právní kvalifikace jednání hrozila.

11. Nad rámec uvedeného obviněný rovněž namítl existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými na straně druhé. Tvrdil, že provedené důkazy ve svém souhrnu neskýtají spolehlivou oporu pro odsuzující výrok a jsou založeny na presumpci jeho viny. Výpovědi svědků, kteří vypovídali v jeho neprospěch a vyjadřovali se k jednotlivým drobným incidentům mezi obviněným a poškozenou, nikterak nepotvrzují slova poškozené o tom, že by jí jednáním obviněného byl navozen takový stav, který by poškozená vnímala jako příkoří. Jakkoliv obviněný netvrdí, že by jeho soužití s poškozenou bylo prosto konfliktů, soudy přiřkly větší váhu výpovědi poškozené a svědků vyjadřujících se v jeho neprospěch než výpovědím obviněného a jeho příbuzných, s kterými poškozená s obviněným dokonce po nějakou dobu žili a kteří o žádném fyzickém či psychickém násilí obviněného vykonávaném na poškozené nevypovídali. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že obviněný je ze svého jednání usvědčován poškozenou a v zásadě všemi vyslechnutými svědky, pak se jedná o zřejmou deformaci důkazů, neboť soudy zde vyvozují zjištění, která z důkazů jednoznačně nevyplývají. Současně obviněný připomíná, že se ve všech případech jedná toliko o svědectví nepřímá, svědci pouze reprodukovali to, co jim měla sdělit sama poškozená, žádný ze svědků nebyl přímo přítomen napadání poškozené obviněným.

12. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2016, č. j. 55 To 109/2016-274, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 1. 2016, č. j. 32 T 57/2013-244, zrušil a Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po rekapitulaci průběhu řízení a obsahu dovolání obviněného ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o námitky obviněného stran extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými a právními závěry soudů na straně druhé, je třeba předeslat, že v této části dovolání se nejedná o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit zpochybnění správnosti právního posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu a vymezení se proti tomu, že do doby skutku bylo zahrnuto období přibližně jednoho roku, po které obviněný nemohl páchat trestnou činnost, neboť byl ve výkonu trestu odnětí svobody.

14. Odvolací soud ve svém rozsudku, na rozdíl od soudu nalézacího, právně kvalifikoval jednání obviněného jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a konstatoval, že jde o jeden pokračující trestný čin, byť mezi pácháním dílčích útoků obviněný v době od 5. 2. 2004 do 5. 1. 2005 vykonával trest odnětí svobody. Argumentoval, že ačkoliv se tato doba necelého roku zdá poměrně dlouhá, s ohledem na záměr při páchání jednotlivých útoků, celkovou dobu páchání jednotlivých útoků, s ohledem na stejné okolnosti i způsob jejich páchání, nemá tato doba vliv na pokračování, a proto jde o jeden trestný čin.

15. Rovněž státní zástupkyně ve shodě s obviněným upozornila na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, podle něhož jde v případě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku o trestný čin trvající, pro který je typické souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. Připomněla, že v teoretické rovině trvající trestný čin je takový, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a pak jej udržuje. Postihováno je právě ono udržování protiprávního stavu. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Tento stav však musí po celou dobu trvat. Pro posuzovanou trestní věc z toho vyplývá, že minimálně v období od 5. 2. 2004 do 5. 1. 2005 nemůže být jednání obviněného označeno za trestné, neboť protiprávní stav byl s nástupem obviněného do výkonu trestu odnětí svobody ukončen a je lhostejno, že tomu tak bylo pro objektivní překážku na straně obviněného. S ohledem na tyto závěry pak není možné za období od října 2001 do 5. 2. 2004 u obviněného dovodit trestní odpovědnost ani za trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák., neboť předmětná skutková podstata byla do zvláštní části trestního zákona zakotvena až s účinností od 1. 6. 2004. Současně v posuzované trestní věci nelze jednání obviněného v období od října 2001 do 5. 2. 2004 posoudit ani jako jiné trestné činy, neboť by tím došlo k porušení zákazu reformace in peius.

16. Uzavřela, že obviněného je možné uznat vinným pouze tou částí skutku definovanou obdobím od 6. 1. 2005 do 18. 5. 2011 s tím, že by měly být přesně specifikovány násilné praktiky, kterých se v uvedené době obviněný na své tehdejší družce a nyní poškozené J. P. dopouštěl. Období, pro které je možno obviněného trestněprávně postihnout, je tak výrazně kratší oproti období vymezenému v rozsudku odvolacího soudu.

17. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 55 To 109/2016, a aby Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání

19. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

21. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Žádný, natožpak extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními soudů neshledal. Námitky obviněného, kterými napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i správnost skutkových zjištění učiněných soudy, jsou nevěcné a nepodložené. Soudy obou stupňů bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný svou tehdejší družkou J. P. opakovaně fyzicky i psychicky napadal, ponižoval ji, přičemž toto jednání se vyznačovalo určitou mírou trvalosti, dosahovalo vysoké intenzity a bylo způsobilé vyvolat u poškozené stavy, které pociťovala jako fyzické i psychické útrapy. Soudy provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to i s ohledem na to, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí se zpravidla, a nejinak tomu bylo v posuzovaném případě, odehrává za zavřenými dveřmi a beze svědků. Nadto je třeba poznamenat, že skutkové závěry soudů nejsou založeny pouze na nepřímých důkazech v podobě svědeckých výpovědí, ale i na přímém důkazu, za který je nutné považovat výpověď poškozené. Právě ve svědecké výpovědi poškozené J. P. je obsažen poznatek vztahující se bezprostředně k jednání obviněného, pro které bylo vedeno jeho trestní stíhání. Otázce hodnocení věrohodnosti poškozené věnovaly soudy nižších stupňů odpovídající pozornost a sám dovolatel ani neuplatnil žádnou argumentaci, která by svědčila pro závěr, že při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu se zněním § 2 odst. 6 tr. ř.

23. V dalším lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména str. 8 rozsudku soudu prvního stupně, str. 7, 8 rozsudku odvolacího soudu). Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudků v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Vysvětlily, že rozhodnutí o vině obviněného založily na usvědčující výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost byla podporována i dalšími ve věci provedenými důkazy, přiléhavě odvolací soud upozornil kupř. na v neprospěch obviněného vyznívající výpovědi svědkyň nezletilé kopretiny *) , M. V. či L. P. a K. N., ale neopomněl se vypořádat ani s výpověďmi svědkyň H. D. a M. M., příbuzné osoby obviněného, které naopak vypovídaly ve prospěch obviněného a následky jeho jednání měly snahu bagatelizovat. Námitky, které vůči způsobu hodnocení provedených důkazů a vůči postupu orgánů činných v trestním řízení obviněný uplatnil, jsou pouhou polemikou s výsledky dokazování. Nejvyšší soud připomíná, že není jeho úkolem coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, který měl za to, že důkazy byly jednostranně hodnoceny v jeho neprospěch, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad presumpce neviny, in dubio pro reo či jiných pravidel zajišťujících spravedlivý proces neznamená.

24. Z hlediska napadeného rozsudku, obsahu dovolání obviněného a jím uplatněného dovolacího důvodu je však třeba věnovat pozornost právní kvalifikaci skutku, jak byl popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku. Obviněný namítl, že byl vadně právně posouzen jako pokračování ve zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Upozornil, že skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí byla do trestního zákona zařazena teprve s účinností od 1. 6. 2004, navíc v době od 5. 2. 2004 do 5. 1. 2005 vykonával trest odnětí svobody, z čehož soud nevyvodil odpovídající správné závěry. Vytkl také, že rozsudek odvolacího soudu nerespektuje právní závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014.

25. Výhrady obviněného vůči správnosti rozsudku odvolacího soudu jsou důvodné.

26. Odvolací soud právně kvalifikoval jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a konstatoval, že jde o jeden pokračující trestný čin, byť mezi pácháním dílčích útoků obviněný vykonával také trest odnětí svobody, a to v době od 5. 2. 2004 do 5. 1. 2005. Podle odvolacího soudu, ačkoliv se zdá doba, po kterou obviněný vykonával trest odnětí svobody poměrně dlouhá, s ohledem na záměr při páchání jednotlivých útoků, celkovou dobu páchání jednotlivých útoků, shodné okolnosti i způsob páchání, nemá tato okolnost vliv na pokračování. Učinil tak poté, co soudu prvního stupně vytkl, že porušil zákaz reformationis in peius , pakliže oproti svému prvnímu rozhodnutí právně posoudil stejný skutek obviněného (kvalifikovaný v obžalobě jako jeden zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku) jako dva trestné činy, a to jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 5. 2006, a jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ačkoliv odvolání podal jen obviněný, a navíc obviněný a ani jeho obhájce nebyli upozorněni na možnost odchylného právního posouzení skutku ve smyslu § 190 odst. 2 tr. ř. (str. 9 rozsudku odvolacího soudu).

27. Třebaže lze souhlasit se závěry odvolacího soudu co do hodnocení správnosti a zákonnosti rozsudku soudu prvního stupně, nemohou obstát jeho úvahy o naplnění znaků pokračování ve zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se měl obviněný dopustit jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku.

28. Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu. Podle stávající praxe soudů je znak týrání vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí č. 20/1984-I., č. 20/2006 Sb. rozh. tr., stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, aj.). Právě v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném, souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajícím nikoli po nepatrně krátkou dobu tkví jádro věci. K tomu je třeba doplnit, že týrání vlastně představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Co se týče znaku po delší dobu jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1745.). Určující je tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).

29. K otázce povahy tohoto trestného činu se vyjádřil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 27. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněném pod č. 17/2015, v tom smyslu, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku není trestným činem pokračujícím, nýbrž trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. Z tohoto důvodu posouzení charakteru trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku (dříve trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák.) jako pokračujícího trestného činu není správné. V této souvislosti je také třeba uvést, že trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku korespondující trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. byl zařazen do trestního zákona jeho novelou zákonem č. 91/2004 Sb. s účinností od 1. 6. 2004.

30. Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.) Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168). Závěr o povaze trestného činu podle § 199 tr. zákoníku jako trestného činu trvajícího je podle závěrů obsažených v označeném rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu třeba dovozovat i gramatickým výkladem zákonného znaku jeho objektivní stránky ( týrá ), tj. z užití nedokonavého vidu slovesa jednání pachatele vymezujícího. Povahu označeného trestného činu jako činu trvajícího lze vyvodit i z toho, že trestní zákoník při vymezení kvalifikačního znaku upraveného v ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku nově užívá dikce páchá-li takový čin po delší dobu , která podstatně lépe vystihuje povahu sankcionovaného jednání pachatele než úprava obsažená v trestním zákoně [§ 215a odst. 2 písm. b) tr. zák. vymezením znaku pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu , který mohl navozovat pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., jak o tom svědčí i shora citovaná kolísající judikatura].

31. Pokud má tedy týrání představovat vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozenou osobou jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů vnitřní nepohody a obav, musí takový stav trvat po celou dobu. V konkrétním případě to znamená, že nejméně v době od 5. 2. 2004 do 5. 1. 2005 nemůže být jednání obviněného označeno za trestné, poněvadž protiprávní stav byl ukončen k 5. 2. 2004 a není rozhodné, že se tak stalo z důvodu objektivní překážky, kterou představoval nástup obviněného do výkonu trestu odnětí svobody. Po tuto dobu obviněný s poškozenou nevedl společnou domácnost a neubližoval jí. Ještě významnější je ale již zmiňovaná skutečnost, že až do 1. 6. 2004 nelze u obviněného vyvozovat trestní odpovědnost za trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák., poněvadž předmětná skutková podstata byla do zvláštní části trestního zákona č. 140/1961 Sb. inkorporována s účinností od 1. 6. 2004. V této souvislosti dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, podle něhož z čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a ústavního principu nullum crimen, nulla poena sine lege jednoznačně plyne, že skutek, za nějž je pachatel potrestán, musí být trestný po celou dobu jeho páchání; retroaktivita trestního zákona je zcela vyloučena. Ani tehdy, jestliže doba spáchání skutku (u tzv. trvajících nebo pokračujících deliktů) zahrnuje dobu jednak před stanovením trestnosti a jednak po zavedení trestnosti, nelze v žádném případě odsoudit pachatele za dobu před stanovením trestnosti, jež nastává až dnem účinnosti trestní normy. Dovolací soud dodává, že jednání obviněného spáchané do této doby ale není možné právně posoudit ani jako jiný trestný čin (jak učinil soud prvního stupně), aniž by tím byl porušen zákaz reformationis in peius, jak již správně upozornil odvolací soud.

32. Trestní odpovědnost obviněného tedy může být posuzována pouze ve vztahu k jeho jednání v časovém období od 6. 1. 2005, tj. dnem následujícím po dni propuštění obviněného z výkonu trestu a dnem, kdy se obviněný vrátil žít do společné domácnosti spolu s poškozenou a jejich dětmi, do 18. 5. 2011, kdy mělo být jeho jednání ukončeno, což je období významně kratší ve srovnání s obdobím vymezeným v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Ve shodě se státní zástupkyní pak Nejvyšší soud doplňuje, že ve skutkové větě, již odvolací soud nově vymezí, aby povaha fyzických a psychických útoků obviněného korespondovala s nově upravenou dobou páchání skutku, sice musí být uvedeny konkrétní praktiky obviněného, kterými se na poškozené dopouštěl ať již fyzického či psychického týrání, na druhou stranu však pro potřeby naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle § 199 tr. zákoníku postačí pouze demonstrativní výčet těchto násilných praktik při zdůraznění, že týrání s výkyvy svojí intenzity trvalo po celý časový úsek vymezený ve skutkové větě výroku o vině.

33. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného, veden výše uvedenými závěry, z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 55 To 109/2016. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 4. 2017

JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.