8 Tdo 30/2005
Datum rozhodnutí: 16.02.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 30/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2005 o dovoláních obviněných R. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., a R. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici S. p. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 8 To 92/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 3/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. P. a R. Š. o d m í t a j í .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 7 T 3/2004, byli obvinění R. Š. a R. P. uznáni vinnými pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že v přesně nezjištěné době dne 21. 9. 2003 od 00.00 hod. do 01.23 hod. v obci R., okr. P., na fotbalovém hřišti v klubové restauraci společně s úmyslem zmocnit se cizí věci nejprve obviněný R. Š. fyzicky napadl poškozeného K. F., a to tím způsobem, že jej srazil na zem, škrtil ho a dále ho několikrát udeřil pěstí do obličeje, přičemž poškozenému vyhrožoval zabitím a požadoval po něm peníze a do uvedeného konfliktu se zapojil R. P. tak, že poškozeného nejméně jedenkrát kopl do oblasti hrudníku, kdy po tomto napadení obviněnými poškozený upadl do bezvědomí, přičemž utrpěl tupý úraz hlavy a krku, a to otok a podkožní výrony v obličeji převážně vlevo, tržnězhmožděnou ránu na horním víčku levého oka v délce 10 mm, tržnězhmožděnou ránu na dolním rtu vlevo zevně i na sliznici ústní předsíně, zlomeninu levé očnice, zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků, zlomeninu štítné chrupavky s následným otokem hrtanu a měkkých tkání a otřes mozku lehčího stupně a poté ke škodě K. F. z něj obviněný Š. stáhl a odnesl černé riflové kalhoty v hodnotě 264,- Kč, vestu v hodnotě 270,- Kč, a ke škodě provozovatelky uvedené restaurace P. D., odcizili kasírtašku v hodnotě 271,- Kč, cigarety různých značek v celkové hodnotě 1.665,- Kč a finanční hotovost v bankovkách a mincích v celkové výši 5.205,- Kč, a před odchodem z restaurace obviněný Š. odtáhl poškozeného K. F. do vedlejší místnosti šatny, kde jmenovanému okolo hlavy omotal neprodyšný umělohmotný ubrus v úmyslu jmenovaného usmrtit, přičemž v důsledku výše popsaného jednání obviněného došlo u poškozeného K. F. ke krevnímu výronu pod tvrdou lební plenu v pravé čelnětemennospánkové krajině o velikosti 8 x 3 x 7 cm, v důsledku čehož se poškozený ve dnech 18. ledna, 10. února a 11. února 2004 podrobil neurochirurgické operaci hlavy .

Obviněný R. Š. byl za tento trestný čin a dále za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 4 T 69/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 13 To 492/2003, odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 4 T 69/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 13 To 492/2003, a všechna rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu.

Obviněný R. P. byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.



Vrchní soud v Praze jako soud odvolací projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2004 odvolání podaná oběma obviněnými proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Z podnětu odvolání obviněného R. P. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. (zčásti za použití § 261 tr. ř.) napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině i trestu u tohoto obviněného a ve výroku o náhradě škody u obou obviněných. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím že dne 21. 9. 2003 v době od 00.00 hod. do 01.23 hod. v obci R., okr. P., v restauraci v klubovně na fotbalovém hřišti, společně s obviněným R. Š., napadl obsluhujícího poškozeného K. F., v úmyslu zmocnit se peněz a zboží, a to tak, že obviněný R. Š. poškozeného srazil na zem, škrtil jej a několikrát jej udeřil pěstí do obličeje, přičemž poškozenému vyhrožoval usmrcením a požadoval na něm peníze, a obviněný R. P. poškozeného nejméně jednou kopl do oblasti hrudníku a poté, když poškozený upadl do bezvědomí, odcizili společně ke škodě K. F. černé riflové kalhoty v hodnotě 264,- Kč a vestu v hodnotě 270,- Kč, ke škodě provozovatelky uvedené restaurace P. D. kasírtašku v hodnotě 271,- Kč, cigarety různých značek v hodnotě 1.665,- Kč a finanční hotovost ve výši 5.205,- Kč . Za to obviněnému R. P. uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.

Odvolací soud znovu rozhodl o náhradě škody. Odvolání druhého obviněného R. Š. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání; obviněný R. P. tak učinil prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. K., Ph.D. a obviněný R. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. M. T. a vymezili je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byli přesvědčeni, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



Obviněný R. Š. ve svém dovolání především vyjádřil, že se nikdy nepodařilo prokázat, že by se dopustil jednání, ve kterém je odvolacím soudem spatřováno naplnění skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy spočívající v tom, že omotal hlavu poškozeného umělohmotným ubrusem. V souladu s touto obhajobou požadoval, aby byl uznán vinným pouze trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Podrobnější argumenty neuvedl, pouze odkázal na písemně zpracované odvolání a na podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který současně s dovoláním podal (dovolací soud ověřil, že do doby konání neveřejného zasedání o tomto dovolání Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona v trestní věci tohoto obviněného nedošla).

V závěru dovolání obviněný učinil návrh, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 8 To 92/2004, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 7 T 3/2004, zrušil a sám podle § 265m tr. ř. rozhodl tak, že jej uzná vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a nově rozhodl o výši trestu.

Obviněný R. P. v podaném dovolání namítl, že skutková věta uvedená v napadeném rozhodnutí neodpovídá provedenému dokazování, protože nebylo prokázáno, že by do poškozeného kopnul a že by se spoluobviněným R. Š. odcizil finanční hotovost; objasněno podle něj bylo jen to, že od spoluobviněného převzal cigarety. Protože se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že trestný čin spáchal společně s obviněným R. Š., neměl být uznán vinným jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. Soudu druhého stupně též vytknul, že jeho jednání posoudil jako spáchané v nepřímém úmyslu. V této souvislosti poukázal na svou obhajobu, že spoluobviněného vyzýval, aby útoků vůči poškozenému zanechal, a také na to, že se v době činu nacházel ve stavu těžké opilosti. Z toho dovodil, že se nepodílel na fyzických útocích vůči poškozenému K. F., a pokud poškozený o jeho zapojení do útoků proti němu hovořil, vysvětlil, že si to jen myslel, aniž by se jednalo o skutečný poznatek. Kromě toho obviněný zpochybnil výpověď poškozeného i ve vztahu k dalším okolnostem, které poškozený popisoval. Obviněný dále argumentoval tím, že nebyl naplněn znak násilí, neboť se na fyzických útocích proti poškozenému osobně nepodílel a nelze mu klást za vinu to, co činil pouze obviněný R. Š. Uvedl rovněž, že neměl žádný zájem na získání věcí a peněz pocházejících z trestné činnosti, protože byl v dobré finanční situaci, žádné věci od poškozeného nepožadoval, naopak se podivoval, když mu spoluobviněný podával cigarety. Nebylo proto možné dojít ani k závěru, že se snažil zmocnit cizí věci, a ve vztahu k tomuto znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. nelze dovozovat ani úmysl k němu směřující.

V závěru dovolání tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a poté sám rozhodl tak, že jej uzná vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a uloží mu podmíněný trest se stanovením přiměřené zkušební doby, případně i s dohledem.

K oběma dovoláním se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.

Ve vztahu k dovolání podanému obviněným R. Š. po stručném shrnutí jeho obsahu i průběhu předchozího řízení vyjádřil závěr, že skutkový stav byl v předmětné věci zjištěn v souladu se zásadami plynoucími z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Poukázal na pochybení soudu prvního stupně ohledně právního posouzení trestného jednání tohoto dovolatele a podpořil názor vyjádřený odvolacím soudem, že jednání obviněného R. Š. lze zcela zřetelně rozdělit na dvě fáze. Při první obviněný jednal bez úmyslu poškozeného usmrtit a fyzickým napadením poškozeného sledoval překonání jeho odporu, aby se zmocnil cizích věcí. Úmysl poškozeného usmrtit obviněný pojal až poté, co poškozeného odtáhl do vedlejší místnosti a omotal mu kolem hlavy neprodyšný igelitový ubrus. V této druhé fázi byl poškozený již v bezvědomí a obviněný byl veden patrně snahou zbavit se svědka. Z těchto úvah dovodil, že jednání obviněného R. Š. mělo být tedy v první fázi posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a ve druhé jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Této kvalifikaci trestného jednání obviněného R. Š. však zabránila absence odvolání podaného v jeho neprospěch. Státní zástupce proto uzavřel, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze netrpí takovou vadou, kterou by bylo možné odstranit cestou dovolání. Dovolání obviněného R. Š. posoudil jako neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Ve vztahu k dovolání obviněného R. P. poukázal na výpověď poškozeného K. F., který tohoto dovolatele z jeho trestné činnosti usvědčuje. Vyjádřil také své úvahy k otázce spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a ve vztahu k projednávané věci zmínil, že přestože jako dominantní postava zde vystupoval obviněný R. Š., obviněný R. P. dal také v době, kdy obviněný R. Š. poškozeného fyzicky napadal, zřetelně najevo svůj loupežný úmysl a sám se též aktivně do útoků zapojil, pokud nejméně 1x kopl poškozeného do oblasti hrudníku. Jednal tak společně s obviněným R. Š. v loupežném úmyslu a naplnil znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to i za splnění zákonných podmínek spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Argumentaci obviněného, že se svým jednáním dopustil toliko trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. označil za účelovou. Dovolání obviněného R. P. shledal jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. navrhl odmítnout v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Ve vztahu k dovolání obviněného R. Š. je ve světle takto uvedených zásad potřeba uvést, že tento dovolatel v rámci svých námitek požaduje, aby jeho trestné jednání bylo posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., avšak nevytýká oběma soudům, že by se dostatečně při použití právní kvalifikace podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., kterou byl uznán vinným, nevypořádaly s právními otázkami, ale požaduje, aby byl ve vztahu k němu změněn již zjištěný skutkový stav a upraven tak, aby z něj byly vypuštěny okolnosti popisující jeho jednání směřující k usmrcení poškozeného K. F. Obviněný tudíž na podkladě jiného skutkového zjištění lišícího se od toho, které učinily oba soudy, vyžaduje použít jinou, mírnější právní kvalifikaci. Primárně tak nevytýká právní vady, ale dožaduje se změny ve skutkových zjištěních, což je v rozporu s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; jde současně o námitku, která nedopadá ani na žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

Obviněný R. P. ve svém dovolání napadenému rozsudku vytýká, že skutková zjištění, o nichž odvolací soud nově v tomto rozsudku rozhodl, byla učiněna na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů. S poukazem na konkrétní popisované skutečnosti zdůrazňuje svůj požadavek na odlišné posouzení věrohodnosti poškozeného K. F. a v důsledku toho vyžaduje jiná skutková zjištění. Jestliže odvolacímu soudu vytýká, že jej uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., činí tak na základě změněných skutkových okolností, které založil na své obhajobě, z nichž dovozuje, že měl být uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tuto odlišnou právní kvalifikaci tudíž podmiňuje změnou skutkového stavu věci. Na podkladě stejných argumentů zpochybňuje i závěry o svém zavinění s tím, že neměl společný úmysl s R. Š. napadnout poškozeného a zmocnit se jeho peněz. Je tak patrné, že obviněný R. P. námitky, které podřazuje pod nesprávnost použité právní kvalifikace, zaměřil výhradně proti skutkovým zjištěním. Jeho dovolání proto nedopadá nejen na označený dovolací důvod, ale ani na žádný jiný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Z těchto rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných R. Š. a R. P. podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 8 To 92/2004, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. února 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová