8 Tdo 295/2013
Datum rozhodnutí: 22.05.2013
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., § 35 odst. 1, 2 tr. zák.



8 Tdo 295/2013-42
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2013 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 6 To 395/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 57/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 18 T 57/2011, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 25. 6. 2008 v U. O., okres U. H., Z. k., na ulici S. za účelem získání finančních prostředků připravil a uzavřel s R. P., a M. P., smlouvu o půjčce finanční hotovosti ve výši 630.000,- Kč, peníze jmenovaným nepředal a zavázal se, že prostředky použije výhradně na úhradu závazků R. P. a M. P., jejich exekucí a úhradu nákladů spojených s jejich celkovým oddlužením, což neučinil, přičemž již při uzavření smlouvy věděl, že není v jeho finančních možnostech dohodnutou částku R. P. a M. P. poskytnout, tyto neinformoval o svých závazcích a své finanční situaci, přičemž poté, co dne 18. 8. 2008 za účelem úhrady údajného závazku R. P. jako dlužník uzavřel s V.H., jako věřitelem smlouvu o půjčce částky 870.000,- Kč, obviněný převzal od V. H. dne 18. 8. 2008 částku 335.000,- Kč a dne 20. 8. 2008 částku 335.000,- Kč, ze závazků poškozených uhradil dne 19. 8. 2008 pouze částku 84.692,- Kč a dne 8. 12. 2008 částku 10.000,- Kč a žádné další závazky již za dlužníky neuhradil, čímž R. P. a M. P. způsobil škodu 535.308,- Kč.

Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2008, č. j. 2 T 230/2008-35, který byl obviněnému doručen dne 16. 10. 2008 a nabyl právní moci dne 25. 10. 2008, byl obviněný J.H. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2008, č.j. 2 T 230/2008-35, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené M. P. částku ve výši 200.000,- Kč a poškozenému R.P. částku ve výši 335.308,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený R. P. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 6 To 395/2012, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Fryšáka z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání. Má za to, že soudy posoudily jemu za vinu kladený čin v rozporu s hmotným právem, pokud v něm shledaly trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože chybí zejména jednání obviněného, ale i ostatní znaky skutkové podstaty, které nejsou pokryty jeho zaviněním, a způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, je v extrémním rozporu s jejich obsahem. Poukázal na svoji dosavadní obhajobu s tím, že se podvodného jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Nepopřel, že s R. P. a M. P. uzavřel dne 25. 6. 2008 smlouvu o půjčce na částku 630.000,- Kč tak, že z ní postupně vyplatí jejich věřitele, a že k zajištění své pohledávky uzavřel s M. P. a K. N. zástavní smlouvu, jejímž předmětem byl jejich spoluvlastnický podíl na tam specifikované nemovitosti. Obviněný však od smlouvy o půjčce odstoupil a následně vymazal i zástavní právo . Takto popsané jednání nemůže naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť žádnou osobu neuvedl v omyl, nebyl veden zištným úmyslem, na úkor žádné osoby se neobohatil a nikomu ani nezpůsobil škodu. Další část skutkové věty popisující jednání spočívající v tom, že poskytne poškozeným půjčku sám a že na tomto podkladě uhradí jejich dluhy, k čemuž však nedošlo, není trestným činem, ale jednalo se spíše o plané sliby. Obviněný však především popřel spáchání dalšího jednání spočívajícího v převzetí dvou částek po 335.000,- Kč od V. H. s tím, že k takovému jednání nedošlo, resp. že nebylo prokázáno. Soudy jeho obhajobu nevyvrátily a své závěry opřely pouze o nepřímé důkazy, z nichž zejména svědecké výpovědi jsou rozporné. Jednotlivá tvrzení slyšených svědků obviněný stručně zmínil s tím, že dostatečně jeho vinu neprokazují a ani nevyvracejí jeho obhajobu, že uvedené částky obdržel od pana Č., na jehož pokyn také podepsal pokladní doklady. I když se snažil tuto svou obhajobu před soudem doložit, soud výslech jím navrhované svědkyně C. neprovedl, ani o něm nijak nerozhodl, a nevyslechl ani svědka V. H. Obviněný tak má za to, že na základě provedených důkazů nelze učinit spolehlivý závěr o jeho zavinění, když mezi skutečným obsahem důkazů provedených před soudy a skutkovými zjištěními, které z provedeného dokazování vzešly, existuje extrémní rozpor, neboť soudy své závěry o jeho vině založily jen na pouhé pravděpodobnosti, aniž by skutkové otázky podložily řádně provedenými důkazy. Některá skutková zjištění podle jeho názoru nemají oporu v provedených důkazech vůbec.

Další pochybení soudu obviněný spatřuje ve výroku o souhrnném trestu, který považuje za uložený v rozporu s § 35 odst. 1, 2 tr. zák., neboť soudy při jeho ukládání opomenuly vzít v potaz, že obviněný se nyní souzeného jednání dopustil dříve, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Vztah souhrnnosti je podle jeho domněnky dán ve vztahu k odsouzení z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 2 T 39/2009, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 3 T 61/2008. Pokud mu soudy v nyní projednávané věci uložily souhrnný trest pouze ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 2 T 230/2008, pochybily.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 6 To 395/2012, jakož i rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 18 T 57/2011, a dále aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se v obžalobě označený skutek stal. Pro případ, že Nejvyšší soud by k takovému postupu neshledal všechny předpoklady, navrhl, aby po zrušení napadených rozhodnutí a rozhodnutí na ně obsahově navazujících podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která konstatovala, že bez ohledu na zřejmou nesprávnost zvoleného typu smluvního ujednání (spíše odpovídá smlouvě o přistoupení k závazku ve smyslu § 534 obč. zák.) zůstává podstatným, že při takovém postupu poškozených, vyvolaném dovolatelovým klamným jednáním, se jejich původní rozsah zadluženosti prohloubil a v důsledku dovolatelova jednání nepochybně u nich vznikl škodlivý následek, protože se jejich zadlužení ještě zvýšilo. Zjištěná částka ve výši 535.308,- Kč je jednak škodou způsobenou poškozeným a současně obohacením na straně obviněného. Fakticky prokázané trestné jednání obviněného odpovídá znakům trestného činu, jímž byl uznán vinným. Závěr o vině tak státní zástupkyně považovala za správný, neboť nejde o obviněným namítanou existenci extrémního rozporu mezi opatřenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Při konstatování, že dovolání obviněného je obsahově srovnatelné s jeho obhajobou prezentovanou již dříve v rámci odvolání, nepovažovala za podstatné ani to, že soudy neprovedly výslech V. H., kterého se i přes úsilí soudu nepodařilo zajistit. K námitce vztahující se k uložení souhrnného trestu státní zástupkyně nepodala pro nekompletnost spisového materiálu, který měla k dispozici, žádné vyjádření a s touto výhradou vztahující se k výroku o trestu navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval, zda uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. jsou uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a plyne z něj, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je možné vytýkat také jiné nesprávné hmotně právní posouzení , jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pro závěr o tom, zda obviněný dovolání podal v souladu s tímto vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba vycházet z jeho obsahu, podle něhož obviněný brojí proti tomu, že čin spáchal tak, jak jej soudy zjistily, a v zásadě popírá, že by od V. H. převzal částku v celkové výši 670.000,- Kč a že by tak učinil proto, aby způsobil poškozeným škodu. Tyto výhrady dovozuje z toho, že soudy neprovedly dokazování za účelem zjištění skutkového stavu správně a že nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Dokazování není úplné a důkazy, o něž soudy opřely rozhodnutí o vině a jež dostatečně nehodnotily, jsou ve vzájemném rozporu. Protože dokazování není úplné a soudy řádně neobjasnily ani jím uplatňovanou obhajobu, považuje učiněná skutková zjištění za nesprávná a skutkový děj dotváří na základě svých, jinými důkazy nepodložených tvrzení. Teprve na takto změněném skutkovém stavu obviněný buduje svoji další obhajobu a opírá o něj svůj názor o nesprávnosti použité právní kvalifikace pro nenaplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky. Z tohoto důvodu výhrady obviněného, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., by sice bylo možno obecně považovat za námitku právní povahy, avšak bez současného podložení skutečnými právními argumenty ji nelze považovat za okolnost, která by na označený dovolací důvod dopadala a tento obsahově naplňovala. Jak z obsahu podaného dovolání plyne, obviněný nesprávnost uvedené právní kvalifikace pouze formálně konstatoval, aniž by ji doložil právními vadami, a tento závěr vystavěl výhradně na skutkových okolnostech, proti nimž zaměřil své argumenty, a na své polemice s nimi. Obviněný tudíž primárně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti činu, kterým byl uznán vinným, prokázány. Teprve druhotně na podkladě vlastní verze průběhu skutku (diametrálně odlišné od té, k níž soudy dospěly) se domáhal jiného právního posouzení. Z uvedeného je tak zřejmá snaha obviněného své dovolání obecným podmínkám přizpůsobit jen formálně bez toho, aniž by byl skutečně naplněn zákonem požadovaný význam a obsah dovolání. Obviněný tudíž ve vztahu k výroku o vině uplatnil výhrady, které nedopadají na označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani na žádný jiný z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že obviněný v rámci skutkových námitek zmínil, že jde v daném případě o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, Nejvyšší soud jen připomíná, že o ten se jedná, jen zcela výjimečně, jestliže by byla prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde mimo jiné při zjištění kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech a v případě opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Žádné takové skutečnosti, které by existenci extrémního nesouladu v projednávané věci opodstatňovaly, však Nejvyšší soud neshledal, a to se zřetelem na způsob a rozsah provedeného dokazování, v němž nebyly zaznamenány žádné vady či nedostatky.

Jak Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí shledal, v přípravném řízení byly opatřeny dostatečné podklady pro závěr o vině obviněného. Zajištěné důkazy soud prvního stupně provedl postupem plně korespondujícím ze zásadami vycházejícími z pravidel vymezených v § 2 odst. 5 tr. ř. Skutečnost, že soudy neprovedly všechny důkazy, které obviněný požadoval nebo které se ve věci nabízely (např. výslech svědka V. H.), nebyly způsobeny nezájmem nebo ignorancí soudu, ale především tím, že pobyt tohoto svědka nebyl i přes důsledné snahy soudu zjištěn. Pokud soudy některé důkazy neprovedly, vysvětlily, že jsou nadbytečné. Ze správných a pochybnosti nevzbuzujících skutkových zjištění soudu prvního stupně posléze oba soudy vyvodily i správné závěry právní. Protože Nejvyšší soud považuje uvedené postupy soudu prvního stupně za správné, v podrobnostech odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí, a to zejména na strany 3 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 4 usnesení odvolacího soudu.

Jestliže Nejvyšší soud ve vztahu k výroku o vině neshledal podané dovolání v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto nebyl povinen jeho správnost přezkoumávat, posuzoval, zda byl obviněný opodstatněn se prostřednictvím tohoto důvodu domáhat přezkoumání správnosti výroku o trestu, konkrétně, zda mu byl správně vyměřen souhrnný trest. Vzhledem k tomu, že správnost souhrnného trestu, resp. to, zda byl uložen v souladu s podmínkami § 35 odst. 2 tr. zák., je možné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pod jiné nesprávné hmotně právní posouzení , lze ve vztahu k výroku o trestu takovou vadu jeho prostřednictvím namítat (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto posuzoval, zda soudy v projednávané věci rozhodly správně, když za přezkoumávaný trestný čin, který obviněný spáchal dne 25. 6. 2008, a za sbíhající se trestný čin, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 2 T 230/2008, obviněnému doručeným dne 16. 10. 2008, uložily za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest, event. zda tak neměly učinit i k některému dalšímu odsouzení, jak se obviněný domáhal.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 cit. ustanovení, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

Souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet, a proto Nejvyšší soud pro posouzení správnosti souhrnného trestu zkoumal, mezi jakými trestnými činy, pro něž byl odsouzen v jiných trestních věcech, nastal vztah souhrnnosti, který je pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou. Jedná se o vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, a je nutné posoudit, které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli.

Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek: musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich [resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz z hlediska zásady, že trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku (§ 314e odst. 5 tr. ř.), přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají u trestního příkazu jeho doručením obviněnému (srov. rozhodnutí č. 29/2000 Sb. rozh. tr.)], pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán, skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku, kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem zrušen a kterým byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.).

Z uvedeného je zřejmé, že uložení souhrnného trestu přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen a lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele musí být pravomocný, není proto podstatné, zda odsuzující rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně nebo až rozhodnutím odvolacího soudu. Jestliže tento rozsudek ještě nenabyl právní moci, soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím do doby, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (srov. rozhodnutí č. 27/1971-III Sb. rozh. tr.).

Na základě těchto zásad Nejvyšší soud nejprve na základě vyžádaných spisů Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 107/2007, Okresního soudu v Přerově sp. zn. 3 T 61/2008, Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 2 T 39/2009 a Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 230/2008 zkoumal, které činy, o nichž bylo rozhodováno v těchto jiných samostatných řízeních, jsou ve vícečinném souběhu s činem spáchaným 25. 6. 2008 v projednávané věci.

Vzhledem k tomu, že ve věci Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 107/2007 byl odsuzující rozsudek vyhlášen dne 7. 2. 2008 , předchází jeho vyhlášení okamžiku, kdy byl v nyní posuzované věci přezkoumávaný čin dne 25. 6. 2008 spáchán, a proto činy v uvedené věci spáchané ve dnech 26. 7. 2006, 20. 7. 2006 a 4. 8. 2006 netvoří vztah souhrnnosti k přezkoumávanému činu.

Ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 230/2008 (ve vztahu k níž byl obviněnému v nyní projednávané věci uložen souhrnný trest) byl obviněný odsouzen trestním příkazem ze dne 6. 10. 2008, jenž mu byl doručen dne 16. 10. 2008 a nabyl právní moci dne 25. 10. 2008, pro čin, jehož se dopustil dne 24. 9. 2008 . Je tak zřejmé, že obviněný se projednávaného činu dopustil dříve (25. 6. 2008), než byl soudem prvního stupně doručen uvedený trestní příkaz. Současně je okamžik doručení tohoto trestního příkazu nutné považovat za první odsuzující rozsudek.

S ohledem na uvedené skutečnosti je zcela zřejmé, že soudy prvního a druhého stupně v nyní přezkoumávané věci nepochybily, pokud obviněnému souhrnný trest uložily ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 230/2008, neboť čin ze dne 25. 6. 2008 a čin ze dne 24. 9. 2008, kterým byl obviněný tímto dalším rozsudkem uznán vinným, jsou ve vztahu souhrnnosti, protože obviněný oba spáchal dříve, než byl za jiný trestný čin spáchaný ve vícečinném souběhu odsouzen. Uvedený trestní příkaz je současně oním prvním odsuzujícím rozsudkem, jenž ve věci vytváří předěl pro určení vztahu souhrnnosti s jinými trestnými činy, za něž byl obviněný samostatně odsouzen.

Nejvyšší soud však z obsahu spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 2 T 39/2009 zjistil, že rozsudkem ze dne 19. 10. 2009 byl obviněný za skutky spáchané ve dnech 8. 3. 2007 (skutek pod bodem 1.), 27. 3. 2007, 7. 5. 2007, 10. 5. 2007, 30. 5. 2007 (skutek pod bodem 2.) a 16. 9. 2008 (skutek pod bodem 3.) odsouzen tak, že mu byl uložen jednak za podmínek § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest za trestné činy pod body 1. a 2., a jednak samostatným výrokem bylo za skutek pod bodem 3. spáchaný dne 16. 9. 2008 podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení dalšího trestu, neboť trest uložený dřívějším rozsudkem byl shledán dostatečným. V této části zůstal uvedený rozsudek prvního stupně nedotčen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 68 To 426/2009.

Z uvedeného je patrné, že s ohledem na shora rozvedené podmínky pro ukládání souhrnného trestu je skutek ze dne 16. 9. 2008 (rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 2 T 39/2009 bod 3.) ve vztahu souhrnnosti se skutkem spáchaným v nyní projednávané věci dne 25. 6. 2008 a skutkem ze dne 24. 9. 2008 (rozsudek Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 230/2008). Všechny tyto činy byly spáchány před doručením trestního příkazu ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 230/2008 a po vyhlášení rozsudku ve věci Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 107/2007 (rozsudek ze dne 7. 2. 2008). Lze tedy obviněnému přisvědčit, že i skutek ze dne 16. 9. 2008 je ve vztahu souhrnnosti k nyní projednávané trestné činnosti. Nelze mu však již přisvědčit v tom, že mu i za tento skutek měl být ukládán souhrnný trest.

Jak již bylo uvedeno výše, bylo rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 2 T 39/2009 , ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. popsanému v bodě 3. citovaného rozsudku podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení dalšího trestu, neboť trest uložený dřívějším rozsudkem soud považoval za dostatečný. To znamená, že obviněnému za skutek ze dne 19. 6. 2008 soudy žádný trest neuložily, protože v jiné trestní věci uložené odsouzení k jeho potrestání zcela postačovalo. Neměly tedy snahu obviněnému za předmětné jednání ukládat jakýkoliv trest. Za takové situace by bylo nyní, pokud by se dostálo podmínkám § 35 odst. 2, 3 tr. zák. při ukládání souhrnného trestu, namístě uložit tento trest i za uvedený skutek, u něhož však bylo pro neúčelnost upuštěno od uložení trestu. Takto ukládaný trest by proto představoval nepřípustnou změnu k tíži obviněného, a tím porušení zákazu reformationis in peius (srov. § 264 odst. 2 tr. ř.), protože dovolání bylo podáno jen obviněným a nikoliv i státním zástupcem v jeho neprospěch.

Tento závěr Nejvyššího soudu vychází ze zásady zákazu reformationis in peius a z ní plynoucího zákazu takových změn k horšímu. Uplatňuje se proto, aby nesprávné rozsudky byly obviněným a v jeho prospěch oprávněnými osobami opravnými prostředky napadány a podrobeny přezkumu soudy vyššího stupně bez obavy obviněného, že se jeho situace zhorší. Přísnějším trestem je potom takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu uloženému soudem prvního stupně před prvním odvoláním (srov. analogicky § 259 odst. 4 tr. ř.). Podle této zásady je proto nutné vždy, když je rozhodováno poté, co byl proti vydanému rozsudku podán opravný prostředek jen ve prospěch obviněného, ve smyslu zásady reformationis in peius porovnávat při dalších rozhodnutích o trestech v téže věci postavení obviněného k tomuto, v jeho prospěch napadenému rozsudku. Významné současně je, že v rámci tohoto porovnání nepostačuje srovnávat jen druh a výměru trestu, který je obviněnému ukládán, ale je nutné porovnávat i to, v jakém postavení byl obviněný i ve vztahu k původně uloženému trestu. Tyto tresty je potřeba vzájemně porovnat, aby bylo možné postavení obviněného posuzovat komplexně ze všech hledisek významných pro ukládání trestu. Jen tak může být spolehlivě výsledné postavení obviněného ve smyslu zákazu reformationis in peius zjištěno a posouzeno (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 903/2007).

Na základě těchto hledisek, je zřejmé, že pokud by byl ukládán podle požadavku obviněného souhrnný trest v celém rozsahu, tzn. i za čin, u nějž nebyl původně podle § 37 tr. zák. trest ukládán, šlo by o situaci, kdy by obviněnému v rámci souhrnného trestu uložen byl, čímž by bylo jeho postavení horší, než je tomu v napadeném rozsudku, kdy mu nebyl k výroku o upuštění od potrestání souhrnný trest uložen (upuštění od dalšího trestu podle § 37 tr. zák. nemá za následek fikci o neodsouzení).

Ohledně odsouzení ve věci Okresního soudu v Přerově sp. zn. 3 T 61/2008, Nejvyšší soud z obsahu tohoto spisu shledal, že rozsudkem ze dne 9. 10. 2008, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2009, byl obviněný odsouzen pro skutek, jehož se dopustil dne 28. 11. 2007 , a nejedná se tedy o čin, jenž by vytvářel vztah souhrnnosti s činy, které jej tvoří (viz výše).

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže obviněnému uložily za uvedenou trestnou činnost souhrnný trest toliko ve vztahu k trestu ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 230/2008, neboť jen v tomto případě byly splněny podmínky souhrnnosti ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák.

Pokud jde o výhrady obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je třeba připomenout, že v tomto ustanovení jsou zakotveny dvě alternativy tento důvod naplňující. Podle první lze namítat, že postupem přezkumného orgánu (tj. soudu druhého stupně, resp. ve vztahu k posuzované věci soudu odvolacího) došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup. V podstatě jde o situaci, kdy dovolateli byl odepřen přístup k soudu druhého stupně, resp. k přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí v rámci řádného opravného řízení. V případě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně lze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (této jeho alternativy) namítat, že došlo k zamítnutí či k odmítnutí odvolání postupem podle § 253 odst. 1 nebo § 253 odst. 3 tr. ř. V posuzované věci o takový případ evidentně nejde, neboť odvolací soud zamítl podané odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř., a to poté, co je podle § 254 tr. ř. přezkoumal.

Druhá alternativa, na kterou se vztahuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., míří na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím tomuto usnesení byl dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud tento dovolací důvod naplněným neshledal, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Protože Nejvyšší soud shledal, že soudy v projednávané trestní věci uložily obviněnému souhrnný trest v souladu se všemi požadavky a zásadami zakotvenými v ustanovení § 35 odst. 2, 3 tr. zák., dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2013


Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová