8 Tdo 290/2013
Datum rozhodnutí: 10.04.2013
Dotčené předpisy: § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoník, § 145 odst. 1 tr. zákoník, § 18 tr. zákoník



8 Tdo 290/2013-37
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. dubna 2013 o dovolání obviněného M. D. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 50 To 410/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 117/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. S. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 2 T 117/2012, byl obviněný M. D. S. uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu deseti let a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kapesního rozkládacího nože černé barvy se dvěma čepelemi o délce 11 cm a dřevěné lati o délce 78 cm.

Tento rozsudek napadli odvoláními jak státní zástupce v neprospěch obviněného, tak obviněný. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 50 To 410/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy jej odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu deseti let a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kapesního rozkládacího nože černé barvy se dvěma čepelemi o délce 11 cm. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný výše označených přečinů a pokusu zločinu dopustil tím, že dne 14. 4. 2012 v době kolem 13.50 hod. na okraji P., okres P.-j., za nákupním střediskem B. na Tř. nejprve při vybírání popelnic u nákladní rampy obchodu vyhrožoval pracovníkovi ostrahy obchodu poškozenému J. L., který jej vykazoval od popelnic, se slovy Tak pojď, zabiju tě! , přitom se opakovaně snažil poškozeného zasáhnout latí používanou na vybírání popelnic, což se mu nepodařilo, neboť J. L. se útoku vyhnul a přitom obviněného udeřil do obličeje tak, že upadl na zem, obviněný pak utekl do svého přechodného bydliště v budově bývalé ubytovny v P. ul., kde si v úmyslu pomstít se J. L. vzal kapesní rozkládací nůž v celkové délce 11 cm se dvěma čepelemi, následně se kolem 14.00 hod. vrátil do nákupního střediska, kde na prodejní ploše nožem s otevřenou čepelí o délce ostří 5 cm v úmyslu napadnout J. L. bodl zezadu do levé části zad zákazníka obchodu poškozeného J. H., kterému tím způsobil 1 - 2 cm dlouhou ránu o hloubce 6,5 cm do oblasti cca 3 - 3,5 cm pod spodním okrajem levé ledviny nad levou lopatkou kyčelní zasahující až do retroperotinea téměř ke kosti levé lopatky kyčelní, poté došlo ke krátké potyčce mezi J. H. a obviněným, po které obviněný odešel z obchodu a na parkovišti před ním se jej snažil zadržet J. L., na kterého obviněný namířil nůž, jenž mu J. L. v obavě o svůj život vykopl, a i dál se musel bránit napadání obviněného, než toho obviněný zanechal a z místa odešel.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, poněvadž jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ač mělo být správně posouzeno jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Ohledně zbývajících dvou přečinů popíral, že by se jich vůbec dopustil.

V odůvodnění dovolání obviněný předně zdůraznil, že podle jeho přesvědčení postupoval soud prvního stupně zcela správně, když skutek překvalifikoval oproti podané obžalobě ze zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku na přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Za stěžejní otázku, na niž orgány činné v trestním řízení měly soustředit svoji pozornost, obviněný označil prokázání zavinění a jeho formy, zjištění, k čemu vůbec celé jeho jednání, které se událo dne 14. 4. 2012 v supermarketu B. v P., směřovalo.

Podle obviněného je možno formu zavinění zjistit pouze z jeho výpovědi, neboť zavinění lze definovat jako vnitřní subjektivní vztah osoby k předpokládaným nebo možným následkům jednání, které je protiprávní. V projednávaném případě jeho jednání vůči poškozenému (zde se má na mysli J. L., hlídači supermarketu B.) nesměřovalo k tomu, aby poškozenému způsobil těžké porušení zdraví, ale jak sám ve svých výpovědích uváděl, chtěl mu způsobit pouze (nikoliv tedy těžké) zranění. Z uvedené výpovědi lze vyvodit, že místo, kam hlídače bodne, neměl obviněný od začátku rozmyšlené, ale měl úmysl ho bodnout tak, aby ho zranil, avšak neohrozil přímo na životě. S přihlédnutím k výkladovému ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku takovýto úmysl obviněného, resp. jím zamýšlený následek plánovaného jednání, nelze kvalifikovat jako jednání, kterým chtěl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Z popisu skutkového děje podaného odvolacím soudem v napadeném rozsudku spíše plyne zavinění formou vědomé nedbalosti než nepřímého úmyslu. Je totiž pouhou spekulací, co by se mohlo stát, kdyby byla rána zasazena o pár centimetrů výše, neboť jednání obviněného nikdy nesměřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví, ale pouze ke způsobení stejně závažné újmy, které mu způsobil zamýšlený poškozený, o čemž svědčí i charakter nástroje užitého při útoku i způsob jeho použití. K obdobnému závěru dospěl i soud nalézací, který mj. konstatoval to, že v bezprostředním okolí místa poranění se nenachází žádný životně důležitý orgán a rovněž nebylo prokázáno, že by obviněný měl v úmyslu zasáhnout nožem ledvinu jakožto nejblíže se nacházející životně důležitý orgán od místa skutečného bodnutí .

Dále dovolatel argumentoval ve prospěch svého právního názoru tím, že užitý nástroj je nezpůsobilý zapříčinit následek spočívající v těžké újmě na zdraví. Znalkyně MUDr. Eva Čechová podle něj prakticky vyloučila vznik smrtelného poranění. Jako zcela zásadní se jeví délka ostří nože, které je natolik krátké, že k ohrožení životně důležitých orgánů ve smyslu jejich ztráty nebo k podstatnému a nenávratnému ohrožení jejich funkce při bodnutí dojít nemůže. Pokud by odvolacím soudem přisuzovaný úmysl obviněný měl, mohl by volit jiný způsob útoku. Z posudku znalkyně MUDr. Evy Čechové ze dne 17. 5. 2012 vyplývá, že poškozený utrpěl bodné zranění v oblasti levé bederní krajiny, pronikající do paravertebrálních svalů. Takové poranění lze ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako zranění lehké. Zranění se plně zhojilo jizvou do dne 10. 5. 2012 a nezanechá trvalé následky. S ohledem na tyto skutečnosti lze podle názoru obviněného takovou újmu na zdraví hodnotit jako ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Jednalo se o poruchu zdraví, které porušením normálních tělesných funkcí znesnadňovalo, po nikoliv jen krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a vyžádalo si lékařské ošetření.

Na základě shora uvedených skutečností dovolatel vyjádřil pochybnosti o správnosti právní kvalifikaci skutku odvolacím soudem a tvrdil, že beze zbytku naplňuje znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Ve vztahu ke dvěma zbývajícím přečinům obviněný brojil proti tomu, že v rámci přípravného řízení byly shromažďovány a soudy posuzovány pouze důkazy o skutku, kterým měl obviněný spáchat zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, aniž by se stejnou důsledností byly opatřovány důkazy, zda skutek naplnil i znaky skutkové podstaty dalších trestných činů, jež měly být údajně s tímto zločinem spáchány v jednočinném souběhu.

Spáchání trestného činu nebezpečného vyhrožování obviněný zpochybňoval poukazem na to, že jediným důkazem, který proti němu orgány činné v trestním řízení opatřily, je výpověď jednoho z aktérů fyzické potyčky pana J. L. Tedy osoby, která sama při fyzické potyčce prokazatelně udeřila obviněného a způsobila mu tím krvácející zranění, přičemž není nevýznamné, že proti této osobě bylo minimálně v průběhu přípravného řízení projednávané věci vedeno trestní stíhání. Obviněný popřel, že by J. L. vyhrožoval usmrcením.

K přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítal, že i když se celý skutek stal na místě veřejně přístupném, nemusí jeho jednání bez dalšího naplňovat znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu. S odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr. připomněl, že ne každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. V daném případě je nutné zohlednit, a tedy i nezávislými důkazy prokázat, zda skutečně šlo o takový násilný nebo slovní projev, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných. Orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení nebyl předložen jediný důkaz, ze kterého by bylo jednoznačně zřejmé, kolik osob bylo skutečně přítomno fyzickému napadení poškozeného obviněným.

V závěru dovolání obviněný ještě stručně zrekapituloval polehčující okolnosti trestné činnosti. Uvedl, že čin spáchal v silném rozrušení, které bylo způsobeno předchozím jednáním hlídače supermarketu, poukázal též na skutečnost, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení při objasňování své trestné činnosti a vyjádřil lítost ve vztahu k poškozenému J. H. a nechce se již ani pomstít J. L. Vyvozoval, že se jednalo o ojedinělý exces v jeho chování, vyvolaný i předchozím zavrženíhodným jednáním zamýšleného poškozeného. Připomněl, že vedl před spácháním trestného činu řádný život v tom smyslu, že nikdy nebyl trestně stíhán a nikdy nebyl projednáván pro přestupek, a to nejen v České republice, ale podle svých slov ani v rodném P. Ve výkonu vazby i odnětí svobody se chová rovněž klidně a slušně.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po zevrubné rekapitulaci předchozího řízení a obsahu dovolání obviněného uvedl, že námitky, v nichž dovolatel spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou opodstatněné.

Podle právního názoru státního zástupce část námitek dovolatele zjevně neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Jsou to především námitky vztahující se k právní kvalifikaci skutku jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, které směřují výlučně do skutkové oblasti.

Dále ve vztahu k přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný v obecné rovině sice správně uvádí, že každé fyzické napadení občana, byť k němu došlo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, na tento obecný závěr však nenavazuje žádná argumentace podporující stanovisko, že slovní a fyzické projevy dovolatele vylíčené v tzv. skutkové větě nedosahovaly intenzity potřebné pro naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu. Obviněný se i v tomto bodě omezuje na polemiku s kvalitou provedeného dokazování a opakuje výhrady proti důkazní hodnotě výpovědi poškozeného J. L. Státní zástupce proto i tyto námitky, stejně jako námitku týkající se nezohlednění polehčujících okolností, hodnotil jako irelevantní s ohledem na deklarovaný dovolací důvod [ale i jakýkoliv další v úvahu připadající např. podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

Podle státního zástupce lze námitky týkající se nejzávažnější právní kvalifikace pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance, když dovolatel se i v tomto směru částečně uchyluje ke skutkovým hodnocením své výpovědi, popř. závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, a dovolává se procesních, nikoli hmotně právních zásad, zejména zásady in dubio pro reo.

Především státní zástupce oponoval tvrzení dovolatele, že formu zavinění lze zjistit pouze z jeho vlastní výpovědi. Jestliže není k dispozici doznání obviněného o existenci jeho úmyslu směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví, lze na existenci takového úmyslu usuzovat z dalších objektivně zjištěných okolností činu, např. z intenzity útoku a míst na těle, proti kterým fyzický útok směřoval, z charakteru použité zbraně apod. V této souvislosti státní zástupce konstatoval, že obviněný v přípravném řízení vypověděl, že poškozeného bodl do zad, někam kolem ledvin , a že neví, proč právě do těchto míst, když bodnutí do ledvin neplánoval. U hlavního líčení potom obviněný uváděl, že to chtěl udělat zezadu a že mu bylo jedno, jestli poškozeného trefí do páteře. Z těchto důkazů státní zástupce proto dovozoval minimálně vztah tzv. nepravé lhostejnosti k charakteru způsobeného následku, když obviněný chtěl poškozenému způsobit zranění a bylo mu v podstatě jedno, o jaké zranění se bude jednat. Z takovéhoto volního vztahu pachatele k následku pak vyplývá minimálně srozumění obviněného [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s tím, že těžkou újmu na zdraví poškozenému způsobí. Závěru o existenci minimálně nepřímého úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví nasvědčuje i místo na těle, proti kterému byl útok veden, a charakter použité zbraně. Při útoku směřujícím proti dolní části zad a vedeném nožem o délce ostří 5 cm sice není způsobení těžké újmy na zdraví nutným následkem takového útoku, na druhé straně však způsobení takovéhoto následku není nikterak vyloučeno. V této souvislosti podotkl, že dovolatel interpretoval závěry soudně lékařského znaleckého posudku poněkud zkreslujícím způsobem. Znalkyně u hlavního líčení uvedla, že útok by musel být veden o 7 cm výše, aby způsobil vážná zranění. Poukázala sice na krátkou čepel nože, žádný kategorický závěr o tom, že jde o zbraň absolutně nezpůsobilou ke způsobení těžké újmy na zdraví, však nevyslovila. Obviněný přitom zajisté nereguloval svůj útok tak, aby na centimetr přesně volil místo, do kterého má bodnout, aby způsobil pouze lehkou újmu na zdraví. Stejně tak zajisté neměl přesnou představu o tom, jaká je v případě útoku nožem relace mezi délkou ostří nože a možností zasažení důležitého orgánu. Pokud by obviněný skutečně cíleně vedl ozbrojený útok nožem tak, aby poškozenému způsobil pouze lehkou újmu na zdraví, pak by útok směřoval spíše proti některé končetině nežli proti trupu poškozeného; ani v případě útoku proti končetině (např. při zasažení tepny) by však zřejmě nebyla možnost způsobení těžké újmy na zdraví zcela vyloučena.

Nad rámec výše uvedené argumentace pak ještě státní zástupce doplnil, že z hlediska právní kvalifikace skutku je bezpředmětná argumentace dovolatele týkající se nemožnosti způsobení smrtelného zranění poškozenému. Úmysl poškozeného usmrtit nebyl dovolateli v žádné fázi trestního stíhání přičítán. Bezpředmětná je rovněž argumentace týkající se charakteru skutečně způsobeného následku. Pokusu trestného činu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se v obecné rovině může dopustit i pachatel, kterému se z nějakého důvodu vůbec nepodaří způsobit poškozenému nějaké tělesné poškození.

Proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný částečně uplatnil námitky, které směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném rozsudku vycházel soud odvolací. Právě takovou povahu má jeho výhrada, že skutková zjištění ohledně spáchání trestného činu nebezpečného vyhrožování nemohou obstát, neboť jsou založena pouze na výpovědi poškozeného. Touto argumentací obviněný prakticky setrvával na svých dosavadních tvrzeních z předchozích fázích řízení, kde popíral, že by vyřkl vůči poškozenému J. L. část věty, která je mu kladena za vinu. Dovolatel přiznal pouze to, že vůči poškozenému vyřkl větu: Tak pojď . Druhou část věty ( zabiju tě ) však již nikoliv.

V této části dovolání obviněný fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se přečinu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (který však obviněný v dovolání ostatně ani nenamítal) totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.

Výše uvedené skutkové námitky obviněného tvořily obsah jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů, které dospěly k odlišným skutkovým zjištěním, než obhajoba předkládala, se s nimi náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (viz zejména strany 6, 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i přiměřeně strany 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně v těch částech, které byly krajským soudem akceptovány). Jestliže nalézací ani odvolací soud výpovědi obviněného v této části neuvěřily a vyšly z výpovědi svědka J. L., pak je takový závěr v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a dovolacímu soudu nepřísluší skutkové závěry soudů přehodnocovat. Proto nelze než uzavřít, že dovolání obviněného je v části směřující proti výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku podáno z jiného důvodu, než trestní řád v ustanovení § 265b tr. ř. předpokládá.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání však byla relevantně uplatněna především námitka obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybnil správnost právní kvalifikace soudy zjištěného skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví, a oproti závěru odvolacího soudu tvrdil, že skutek vykazuje znaky toliko přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a částečně také výhrady směřující proti správnosti právního posouzení skutku též jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

K výtkám obviněného proti správnosti právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku je třeba podotknout, že z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že obviněný se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto přečinu spolehlivě vyjadřuje.

Obviněný v této souvislosti brojil proti tomu, že nebylo prokázáno, že by se dopustil slovního nebo násilného projevu takového charakteru, který hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných. Upozorňoval i na to, že nebylo zjištěno, kolik osob se nacházelo na místě incidentu.

K posledně uváděné námitce je na místě konstatovat, že je zcela irelevantní, kolik osob se na místě vyskytovalo, jestliže odvolací soud s ohledem na výsledky dokazování korigoval rozhodnutí nalézacího soudu v tom smyslu, že přečin byl spáchán na místě veřejnosti přístupném, nikoliv také veřejně. Je evidentní, že prodejní plocha supermarketu a i jeho bezprostřední okolí je místem veřejnosti přístupným. Tím se totiž podle ustálené praxe soudů rozumí místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže výtržnost může být postřehnuta více lidmi (aniž by tam ale v době činu museli být).

Jako jediný možný sporný bod se proto nabízí otázka, zda jednání obviněného dosáhlo takové intenzity, která je pro naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví požadována. Ani v této části ale nelze označit dovolání obviněného za opodstatněné. Soudy posoudily jednání obviněného jako výtržnost, kterou se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (k tomu srov. č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Lze sice dát dovolateli za pravdu v tom, že každé fyzické napadení občana na místě veřejnosti přístupném nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví (srov. č. 40/1977 Sb. rozh. tr.), nicméně v daném případě bylo posouzení odvolacího soudu správné, jestliže konstatoval, že útok nožem vůči jiné osobě (zde je třeba připomenout, že se jednalo o jednání jak vůči poškozenému J. H., tak i proti J. L. opakovaně před prodejnou) nepochybně hrubě narušuje soužití občanů a vzbuzuje obavy o bezpečnost a život či zdraví jiných osob. Výhrady obviněného proto nemohly obstát.

Hlavní část námitek dovolatele však směřovala proti správnosti posouzení jeho jednání i jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný v této souvislosti zdůrazňoval, že formu zavinění je možno zjistit pouze z jeho výpovědi, a poukazoval zejména na to, že nebyl prokázán úmysl, a to ani nepřímý, způsobit následek (účinek) v podobě těžké újmy na zdraví s ohledem na použitou zbraň, způsob vedení útoku i místo na těle, kam poškozeného zasáhl. Měl za to, že skutek měl být posouzen jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Předně je třeba připomenout, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Naproti tomu přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Z hlediska posouzení, zda jde o zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, nebo přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.

Pokusem trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. O pokus ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§ 15 tr. zákoníku), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter. Pachatel si totiž musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný. Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin.

Objektem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je lidské zdraví. Pokus tohoto trestného činu, jak vyplývá z již citované právní věty, je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy v důsledku útoku pachatele došlo k takovému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku), tak i za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Pro obě tyto alternativy je však rozhodující, zda úmysl pachatele (ať už přímý nebo nepřímý, eventuální) směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. Úmysl tohoto charakteru, zvláště popírá-li jej obviněný, je však možné vyvozovat jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo.

Dovolatel se tedy mýlí, když tvrdí, že formu zavinění je možné zjistit pouze z jeho výpovědi. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za nichž byl čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska (k tomu např. č. 19/1971, č. 60/1972 Sb. rozh. tr. aj.).

Na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku lze i přes absenci doznání obviněného usuzovat z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, z provedení útoku, zejména podle toho, proti jaké části těla útok směřoval, z pohnutky činu, z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz zejména rozhodnutí pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., č. 35/1991 Sb. rozh. tr. a shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003). Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu [§ 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku]. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu.

Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku).

Volní složka úmyslu ve formě chtění, srozumění nebo smíření zahrnuje aktivní kladný vztah pachatele k možnému způsobení následku; v případě trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ke způsobení těžké újmy na zdraví jinému. Smíření se s možným následkem vyjadřuje nejnižší stupeň (aktivní kladné) vůle pachatele. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, pro niž je charakteristické, že lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku.

Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obviněný spáchal zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku tím, že se dopustil jednání bezprostředně směřujícího k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví jinému, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Nejvyšší soud po zhodnocení všech okolností případu dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí a použitá právní kvalifikace skutku je správná.

Z tzv. skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku se podává, že obviněný po předchozí fyzické potyčce s J. L. utekl do svého přechodného bydliště, kde si v úmyslu pomstít se J. L. vzal kapesní rozkládací nůž v celkové délce 11 cm se dvěma čepelemi, následně se vrátil do nákupního střediska, kde na prodejní ploše nožem s otevřenou čepelí o délce ostří 5 cm v úmyslu napadnout J. L. bodl zezadu do levé části zad zákazníka obchodu poškozeného J. H., kterému tím způsobil 1 - 2 cm dlouhou ránu o hloubce 6,5 cm do oblasti cca 3 - 3,5 cm pod spodním okrajem levé ledviny nad levou lopatkou kyčelní zasahující až do retroperotinea téměř ke kosti levé lopatky kyčelní, poté došlo ke krátké potyčce mezi J. H. a obviněným, po které obviněný odešel z obchodu a na parkovišti před ním se jej snažil zadržet J. L., na kterého obviněný namířil nůž, jenž mu J. L. v obavě o svůj život vykopl a i dál se musel bránit napadání obviněného, než toho obviněný zanechal a z místa odešel.

Takto zjištěný skutkový stav vyjádřený ve skutkové větě v rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění koresponduje s právním posouzením skutku podle právní věty, byť je možno si představit pregnantnější vyjádření zákonných znaků pokusu zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, zejména jeho subjektivní stránky. Nicméně nutno akcentovat, že závěr o subjektivních znacích trestného činu a tedy i o zavinění coby závěr právní se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu a v tomto ohledu lze s přihlédnutím k jednotlivým na sebe navazujícím fázím útoku obviněného, jeho motivaci, jakož i okolnostem, jež provázejí útok proti poškozenému J. H., popis skutku pokládat za dostačující.

Ke sporné otázce právního posouzení tohoto skutku nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že čin obviněného právně posoudil nikoliv jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu podané obžaloby, ale pouze jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a to proto, že nedošlo k těžkému ublížení na zdraví, neboť v bezprostřední blízkosti poranění se nenachází žádný životně důležitý orgán, a nebylo jednoznačně prokázáno, že obviněný měl v úmyslu zasáhnout nožem ledvinu coby nejblíže se nacházející životně důležitý orgán od skutečného bodnutí. V tomto kontextu soud poukázal na výpověď obviněného, že chtěl svědka L. bodnout, neboť ten měl při souboji větší sílu, přičemž ho chtěl zasáhnout zezadu do zad, ale nepřemýšlel kam přesně, přičemž obviněný ani zcela jistě nevěděl, kde se nachází ledviny. Podle soudu bylo také významné, že délka čepele použitého nože byla jen 5 cm (strana 5, 6).

Odvolací soud se s touto argumentací neztotožnil a naopak přisvědčil námitkám obsaženým v odvolání státního zástupce a skutek obviněného při nezměněných skutkových zjištěních posoudil jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že nůž, kterým obviněný zaútočil vůči poškozenému J. H., byl způsobilý při intenzitě útoku vedeného obviněným vůči tělu poškozeného způsobit zranění, které by bylo možno považovat za těžkou újmu na zdraví. Z výpovědi samotného obviněného se podává, že měl v úmyslu bodnout poškozeného (kterého si spletl s J. L.) do zad, aniž by jakkoliv blíže vnímal místo, kam útok vedl, v podstatě mu bylo jedno, jakým způsobem a kam přesně poškozeného bodne nožem do zad. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, bylo zjištěno, že obviněný zaútočil silou středně velké intenzity (přesněji: útok byl veden větší silou, poznámka Nejvyššího soudu), přičemž takto vedený útok vůči tělu poškozeného byl způsobilý přivodit i závažný následek, pokud by obviněný vedl bodnutí jen několik málo centimetrů výše. Jestliže by se tak stalo, byl nepochybně ohrožen životně důležitý orgán poškozeného ledvina, přičemž jen náhodou k takovému závažnému následku nedošlo. Obviněný zaútočil zákeřně zezadu již zmiňovanou intenzitou útoku a za této situace mu muselo být známo, že takovým jednáním mohou být poškozenému způsobena zranění, která svou povahou budou mít charakter těžké újmy na zdraví. Odvolací soud věnoval pozornost i záměně osoby, vůči níž byl útok veden, a na tuto okolnost nahlížel jako na zvláštní případ skutkového omylu, tj. omyl v předmětu útoku (error in persona), který však nemá z hlediska trestní odpovědnosti pachatele žádný význam, neboť ten odpovídá, jako by omylu nebylo (strany 5, 6).

Cílený útok pachatele nožem, vedený s větší intenzitou do oblasti zad napadené osoby, bude možné v obvyklých případech hodnotit jako pokus zločinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, nedošlo-li z určitých důvodů ke způsobení těžké újmy na zdraví, popřípadě za určitých okolností by mohl být takový útok posouzen ještě přísněji. V daných souvislostech existují významné poznatky, které dovolují vyslovit závěr, že v konkrétním posuzovaném případě byl prokázán eventuální úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tj. vážnou poruchu zdraví poškozením důležitého orgánu ledviny. Odvolací soud, ač to v odůvodnění rozsudku explicitně nevyjádřil, vycházel právě z toho, že vnitřní psychický vztah obviněného k posuzovanému jednání lze vyjádřit jako smíření se s možným následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného a jeho úvahy lze akceptovat.

Závěru o existenci minimálně nepřímého úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví nasvědčuje charakter použité zbraně i místo na těle, proti kterému byl útok veden. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a výpovědi znalkyně MUDr. Evy Čechové vyplývá, že při zjištěné hloubce bodného kanálu 6,5 cm byl útok nožem s délkou ostří 5 cm veden větší silou a ač v bezprostředním okolí místa bodného poranění není žádný životně důležitý orgán, nachází se ve vzdálenostech specifikovaných ve výroku rozsudku soudu ledvina, přičemž byla-li by zasažena, mohlo by se jednat o poškození důležitého orgánu (č. l. 157, 146). Znalkyně u hlavního líčení uvedla, že útok by musel být veden minimálně o 7 cm výše, aby způsobil vážná zranění, přičemž v této souvislosti označila za rozhodující fakt to, že nůž má krátkou čepel. Žádný kategorický závěr o tom, že jde o zbraň absolutně nezpůsobilou ke způsobení těžké újmy na zdraví, však nevyslovila (č. l. 237).

Při útoku směřujícím proti dolní části zad a vedeném nožem o délce ostří 5 cm sice není způsobení těžké újmy na zdraví nutným následkem takového útoku, na druhé straně však způsobení takovéhoto následku není nikterak vyloučeno. V kolizi se závěrem o existenci eventuálního úmyslu není ani výpověď obviněného, který se opakovaně vyjadřoval tak, že mu bylo v podstatě jedno, kam poškozeného bodne, explicitně vylučoval pouze zabití hlídače . V přípravném řízení vypověděl, že jeho záměrem bylo hlídače zranit, a to bodnout, neměl rozmyšleno, kam ho bodne, protože nevěděl, jestli se potkají zepředu nebo zezadu. Dále pak popisoval, že šel rychlým krokem k poškozenému, který byl k němu otočen zády, levou rukou ho chytil za rameno a pravou rukou jej bodl do oblasti zad, kolem ledvin . Uváděl, že neví, proč právě do těchto míst, neměl plánované, že to bude do ledvin (č. l. 108). V hlavním líčení obviněný vypověděl, že po předchozím konfliktu plánoval bodnout hlídače nožem, že ho chtěl bodnout do zad, věděl, že to chce udělat zezadu a bylo mu jedno, jestli poškozeného trefí do páteře (č. l. 235, 236). Stranou pozornosti nemůže zůstat ani pohnutka obviněného, jíž byla snaha pomstít se J. L. a způsobit mu zranění; naléhavost takto pojatého záměru ostatně dokládá i vlastní průběh útoku proti poškozenému J. H., od pokračování v němž obviněného odradilo až zjištění, že zasáhl nesprávnou osobu, a především obranná reakce tohoto poškozeného a též další atak tentokrát již vůči J. L.

Je zřejmé, že při útoku značnou silou nožem do dolní části zad, do míst, v jejichž blízkosti se nacházejí ledviny, bez bližšího rozmyslu, ve zlobném afektu a ve stavu ovlivnění alkoholem, v němž se obviněný nacházel, nelze vyloučit ani způsobení těžké újmy na zdraví. Obviněný jednal tak a za takové situace, že neměl na co spoléhat, že takový následek nenastane, čímž se vylučuje vědomá nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Ostatně není od věci poznamenat, že podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalkyně MUDr. Miroslavy Synkové charakter trestného činu neodporuje osobnostním rysům obviněného, u něhož fyzická útočnost vůči jinému člověku patří víceméně k obvyklým formám reakcí, zvláště po odbrždění zábranných mechanismů alkoholem (č. l. 168). Jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, obviněný zajisté nereguloval svůj útok tak, aby na centimetr přesně volil místo, do kterého má bodnout, aby způsobil pouze lehkou újmu na zdraví. Stejně tak zajisté neměl přesnou představu o tom, jaká je v případě útoku nožem relace mezi délkou ostří nože a možností zasažení důležitého orgánu. Z důkazů provedených soudem prvního stupně lze spolehlivě vyvodit minimálně vztah tzv. nepravé lhostejnosti k následku v podobě těžké újmy na zdraví, když obviněný chtěl poškozenému způsobit zranění a bylo mu v podstatě jedno, o jaké zranění se bude jednat. Obviněný tak nemohl počítat s žádnou konkrétní skutečností, která by takový následek mohla spolehlivě vyloučit (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223). Výsledek jeho jednání se tak stal zcela závislým na souběhu náhodných okolností, které nemohl žádným způsobem předvídat. Lze tedy dovodit jeho aktivní volní vztah k oběma možnostem, tj. jak ke způsobení zranění ve smyslu těžké újmy na zdraví, tak i ke způsobení zranění charakteru pouhého ublížení na zdraví. Z takovéhoto volního vztahu obviněného k následku pak vyplývá minimálně srozumění [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s tím, že těžkou újmu na zdraví poškozenému způsobí.

Zavinění obviněného ve formě nepřímého, eventuálního úmyslu směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného bylo odvolacím soudem posouzeno správně, a proto byl skutek důvodně právně kvalifikován mimo jiné také jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Jak opodstatněně připomíná státní zástupce ve vyjádření k dovolání, z tohoto hlediska je mimoběžná argumentace dovolatele týkající se nemožnosti způsobení smrtelného zranění poškozenému, jelikož úmysl poškozeného usmrtit nebyl dovolateli v žádné fázi trestního stíhání přičítán. Bezpředmětná je rovněž argumentace týkající se charakteru skutečně způsobeného následku, jelikož pokusu trestného činu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se v obecné rovině může dopustit pachatel i tehdy, nezpůsobí-li z nějakého důvodu poškozenému žádnou poruchu zdraví.

Konečně je třeba také uvést, že další dovolatelovy výhrady, které spočívaly ve výčtu řady polehčujících okolností podle § 41 tr. zákoníku, k nimž údajně odvolací soud řádně nepřihlédl, nemohly mít vliv na právní kvalifikaci skutku, mohly se promítnout toliko do úvah relevantních z hlediska stanovení druhu a výměry trestu. Mínil-li obviněný svými výtkami zpochybnit přiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, popř. trestu vyhoštění, je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu odnětí svobody lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ale dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí dovolatel namítat, že byl buď uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39, 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Úhrnný trest, který byl obviněnému uložen, není ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková