8 Tdo 29/2004
Datum rozhodnutí: 28.01.2004
Dotčené předpisy:




8 Tdo 29/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2004 o dovolání podaném obviněným R. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 6 To 92/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 163/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 1 T 163/2002, uznán vinným, že

v přesně nezjištěné době si opatřil pistoli zn. Glock ráže 9 mm, se zásobníkem a 15 náboji, která má charakter krátké střelné zbraně a podléhá registraci, a bez povolení ji držel až do 5. 8. 2002, kdy u něho byla při pobytové kontrole policejními orgány v P. nalezena.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za to podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 53 odst. 2 tr. zák. souhrnný peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu dále uložil trest vyhoštění v trvání pěti roků a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to jednoho kusu pistole zn. CZ 83 ráže 7,65 mm, Br., jednoho kusu náboje ráže 7,65 mm, jednoho kusu pistole zn. Glock ráže 9 mm, se zásobníkem a 15 náboji. Současně zrušil výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 1 T 438/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný R. V. odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 2. 4. 2003, sp. zn. 6 To 92/2003, a usnesením podle § 256 tr. ř. je zamítl.

Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému R. V. dne 24. 10. 2003, jeho obhájci JUDr. P. B. dne 12. 5. 2003 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 dne 7. 5. 2003.

Dne 7. 4. 2003 učinil obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze a které bylo adresováno Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť pochybením soudu byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.

V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný důvod dovolání naplněn. Namítl, že veřejné zasedání dne 2. 4. 2003 se u Městského soudu v Praze konalo od 14.00 hod., ačkoliv jeho obhájce byl jmenovaným soudem vyrozuměn o tom, že se bude konat uvedeného dne ve 14.30 hod.; tímto pochybením odvolacího soudu, které potvrdil i příslušný předseda senátu poté, co mu obhájce zaslal předmětné vyrozumění faxem, mu bylo znemožněno právo na obhajobu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (konkrétně se tedy jedná o právo účastníka řízení na to, aby byl přítomen projednání své věci a dále o právo účastníka na to, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům).

Závěrem obviněný zdůraznil, že z uvedených důvodů došlo zcela nepochybně ke zřejmému zásahu do jeho práva, a navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 3. 7. 2003).

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 6. 8. 2003 po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu podaného dovolání poukázal na to, že obviněným vymezený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání; dovolatel však mimo formálního odkazu na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že mu postupem soudu byla znemožněna osobní účast u veřejného zasedání. Z jeho argumentace totiž vyplývá, že administrativním pochybením soudu měla být znemožněna účast u veřejného zasedání obhájci obviněného; takovéto pochybení by při poněkud extenzivním výkladu bylo možno namítat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., ovšem pouze tehdy, kdyby se jednalo o některý z případů nutné obhajoby. Procesní pochybení spočívající v tom, že postupem orgánu činného v trestním řízení byla znemožněna účast obhájce u úkonu trestního řízení ve věci, kde není dán žádný z důvodů nutné obhajoby, nelze napadat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a ani v rámci jiného dovolacího důvodu. Státní zástupce proto uzavřel, že tvrzení dovolatele, že bylo porušeno jeho vlastní právo na projednání věci v jeho přítomnosti, zůstala ve zcela obecné rovině, a navrhl, aby Nejvyšší soud podání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné (současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, přičemž s takovým projednáním věci souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejné zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž pak byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

V této souvislosti je třeba rovněž zmínit, že z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

V tomto ohledu dovolání obviněného R. V. nemůže obstát. Námitky dovolatele, že jeho obhájce byl soudem druhého stupně chybně vyrozuměn o čase konání veřejného zasedání a v důsledku toho mu nebyl přítomen, čímž došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu, resp. toto mu bylo znemožněno, o něž opřel své tvrzení o naplnění jím deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, stojí mimo jeho rámec. Obviněný totiž svou argumentací brojil výlučně proti skutečnosti, že veřejné zasedání se konalo v nepřítomnosti jeho obhájce, nikoliv jeho samotného, jak citovaný zákonný důvod dovolání předpokládá. Na podkladě takové výhrady by jako odpovídající dovolací důvod mohl přicházet v úvahu ten, který je zakotven v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít; uvedené ustanovení ovšem dopadá jen na případy nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) a o takový se v dané věci nejednalo. Jen pro úplnost je vhodné doplnit, že obviněný ve svém podání ani nekonkretizoval zákonné ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, které mělo být v posuzovaném případě porušeno, a jen v obecné rovině citoval znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že ačkoliv dovolatel formálně opřel svůj mimořádný opravný prostředek o důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jeho námitky směřující výhradně proti tomu, že v důsledku administrativní chyby soudu druhého stupně spočívající v nikoli řádném vyrozumění jeho obhájce o konání veřejného zasedání se jej tento neúčastnil, kterými ho odůvodnil, jej materiálně nenaplňují.



Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., resp. konkrétní námitky obviněného, o něž opřel jím deklarovaný dovolací důvod, tomuto věcně neodpovídaly. V takovém případě dovolací soud nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. ledna 2004



Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a