8 Tdo 283/2007
Datum rozhodnutí: 28.03.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 283/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2007 o dovolání obviněného JUDr. J. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 31 To 269/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 119/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. J. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 2 T 119/2005, byl obviněný uznán vinným, že:

1. v přesně nezjištěné době v měsících říjnu nebo listopadu 2003 JUDr. J. M. požádal J. F., která je jeho známou, aby v prodejně Starožitnictví a filatelie A. prodala jako pravé za cenu jakou jí nabídnou 10 kusů poštovních známek rakouských a uherských s přetisky Pošta Československá 1919 se znaleckými značkami na jejich stranách, které jí i předal, přičemž předem telefonicky zjistil, že o ně mají v uvedené prodejně zájem a J. F. sám svým automobilem k této prodejně dovezl a J. F. skutečně tyto poštovní známky ve zmíněné prodejně prodala známému spolumajiteli prodejny P. L., za částku 200.000,- Kč, kterou na to předala JUDr. J. M. a tento jí za to jako odměnu dal 1.000,- Kč, když ve skutečnosti se jednalo o padělky přetisků známek i znaleckých značek znalce Ing. J. K. na nich, které jsou z filatelistického hlediska bezcenné a původní známky bez přetisků měly tržní cenu cca 100,- Kč,

2. dne 6. 3. 2004 v dopoledních hodinách náměstí před hotelem na základě inzerátu, který si F. Š., dal do novin a telefonické dohodě, když se představil a potom vystupoval pod falešným příjmením M. prodal tomuto album poštovních známek ČSR 1918-39 s téměř úplnou sbírkou neupotřebených známek zejména přetiskových emisí od vydání Hradčany 1918 s přetisky VZOREC po přetisky Příjezd presidenta Masaryka na emisi Skautské 1918, dále obsahující i některé celkové padělky známek /bez přetisků/ například z emise Hradčany 1918, kdy na zadní straně řady těchto padělků se nacházely různé znalecké značky a zásobník s vloženým čtyřblokem neupotřebených rakouských novinových známek s přetisky Pošta Československá 1919 , jako pravých za částku celkem 205.000,- Kč, když ve skutečnosti veškeré dražší známky s přetisky /s výjimkou emise Letecké 1920/ obsažené v této sbírce v albu měly padělané přetisky, dále tam byly i některé celkové padělky známek bez přetisků a na zadních stranách těchto padělků se nacházely různé znalecké značky ve všech případech padělané a čtyřblok známek vložený v zásobníku byl též padělkem stejně jako vložená dvojice známek s padělanými atesty znalce Ing. J. K., které jsou z filatelistického hlediska bezcenné a tržní cena původních známek použitých k výrobě padělků a dále levných pravých známek v albu rovněž obsažených činila pouze celkem 2.150,- Kč,

3. dne 12. 8. 2004 v dopoledních hodinách se opět J. F. dostavila do prodejny Starožitnictví a filatelie A. a opět nabídla k prodeji dva kusy rakouských doplatních známek s přetisky Pošta Československá 1919 a atesty pravosti znalce Ing. J. K. a to zaměstnanci prodejny Z. Š., jako pravé, za což by jí byla vyplacena částka 135.000,- Kč, avšak Z. Š. zjistil, že se jedná o padělky a případ oznámil Policii ČR, přičemž tyto známky opět J. F. předtím předal a požádal ji, aby je prodala JUDr. J. M., který ji také k prodejně dovezl vlastním vozidlem, instruoval ji, aby mu po prodeji opět utržené peníze předala a čekal na ni před prodejnou, avšak po příjezdu přivolané hlídky Policie ČR a poté co byla touto hlídkou zjištěna jeho totožnost sám odjel, když ve skutečnosti se jednalo o padělky přetisků i znaleckých značek na známkách z filatelistického hlediska bezcenných a tržní cena původních známek bez přetisků činila cca 10,- Kč.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako ad 1) trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ad 2) trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ad 3) pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. za to obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost uhradit poškozenému P. L., částku ve výši 200.000,- Kč, a poškozenému F. Š., částku ve výši 205.000,- Kč.

Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec, o němž tento odvolací soud usnesením ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 31 To 269/2006, rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. K. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný v dovolání napadl výroky o vině, trestu i náhradě škody. Nesouhlasil především se závěrem soudu prvního stupně, že se jednáním popsaným ve výroku napadeného rozhodnutí dopustil trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V té souvislosti poukázal na odůvodnění svého odvolání a rozhodnutí Ústavního soudu ČR č. 558/2001, ze kterého vyplývá, že v případě trestného činu podvodu zavinění musí být prokázáno jak ve vztahu k příčinnému průběhu, tak ke všem znakům skutkové podstaty, tedy i k omylu a ke způsobené škodě.

Dovolatel dále zdůraznil, že neměl znalost, že drží padělky známek, a pokud poškození tyto známky koupili, učinili tak z vlastní vůle a na základě vlastního odborného přesvědčení o pravosti a hodnotě nabízených známek, kdy byli vedeni snahou docílit koupí velkého zisku.

Obviněný vyslovil nesouhlas také s odůvodněním usnesení odvolacího soudu v části vztahující se k závěru, že jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. V této souvislosti vyslovil přesvědčení, že nebyl proveden jediný důkaz, kterým by byla prokázána jeho znalost, že je držitelem padělků, a že své jednání této znalosti podroboval.

Konečně dovolatel napadl výrok o náhradě škody, který prý není v souladu se zákonem, neboť soud prvního stupně měl rozhodnout podle § 229 tr. ř. a nikoliv podle § 228 odst. 1 tr. ř. Výrok o náhradě škody považoval za jednosměrný a nevykonatelný, když v rámci trestního řízení nebylo vůbec zjišťováno, zda jsou poškození schopni vrátit mu známky v původním stavu a zda je (obviněný) schopen finanční částku získanou z prodeje známek vrátit zpět poškozeným. V tomto obviněný vytkl odvolacímu soudu, že se ve svém rozhodnutí těmito námitkami nezabýval a k výroku o náhradě škody pouze uvedl, že lze připustit, že napadený rozsudek soudu prvního stupně trpí vadou, pokud jde o identifikaci obou poškozených, kterou však nelze odstranit, neboť dovolání v neprospěch obviněného nebylo podáno.

V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec, stejně jako napadený rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o tr. ř. odložil výkon rozhodnutí o jeho povinnosti k náhradě škody podle § 228 tr. ř.

K podanému dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) s tím, že dovolání napadá především skutková zjištění soudů obou stupňů, rozsah jimi provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů. Takto formulované dovolání však nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný napadenému usnesení odvolacího soudu stejně jako řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.; takové rozhodnutí by mohl učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout věc jinak, státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby i toto rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b), příp. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje rovněž obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Dovolání obviněného však tato obecná kritéria nesplňuje, jelikož brojí proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se neztotožnil. Pokud totiž obviněný namítl, že ve věci neexistuje jediný důkaz, který by svědčil o jeho vědomosti, že poštovní známky, které sám nebo prostřednictvím původně spoluobviněné J. F. prodával, resp. se pokusil prodat poškozeným, jsou ve skutečnosti padělky, pak je zřejmé, že své argumenty zaměřil právě proti skutkovým závěrům, k nimž soud prvního stupně (a následně i odvolací soud) dospěl na základě volného hodnocení důkazů. Obviněný tak ve skutečnosti napadl způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a na základě vlastních úvah zkonstruoval skutkový závěr, který by měl svědčit o jeho nevině. Jím uplatněná námitka zpochybňující závěr soudů o naplnění i subjektivní stránky skutkové podstaty trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., dílem dokonaných, dílem nedokonaných ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., je tak vlastně pouhou polemikou se skutkovým stavem najisto postaveným oběma soudy po provedeném dokazování. Taková argumentace však není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K tomu je vhodné poznamenat, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na základě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).

V posuzovaném případě je závěr o úmyslném zavinění obviněného [odvolací soud dovodil nepřímý úmysl podle § 4 pím. b) tr. zák.] podložen skutkovými zjištěními, podle nichž obviněný prodával poštovní známky, o nichž věděl, že jsou padělané, přičemž ve dvou případech tak učinil prostřednictvím J. F. (tedy v době činu více než čtyřiasedmdesátileté), kterou jako naprostého filatelistického laika jednak dovezl osobním automobilem z místa jejího trvalého bydliště v M. do J. n. N. (tedy na vzdálenost více než 150 km), jednak ji náležitě instruoval, jak má při prodeji známek ve filatelistické prodejně postupovat (prodat je za cenu, která jí bude nabídnuta, o ceně nesmlouvat). O podvodném úmyslu obviněného pak svědčí i to, že po policejním zadržení jmenované při prodeji známek v prodejně nejevil o její osud žádný zájem (přitom jeho totožnost již byla policejním orgánům známá, neboť se v blízkosti prodejny nacházel), a konečně i to, že v jednom případě prodeje známek se kupujícímu F. Š. představil smyšleným jménem.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Obviněný ve svém dovolání napadl rovněž výrok o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř., když uvedl, že soud prvního stupně a odvolací soud měly postupovat podle § 229 tr. ř. a odkázat poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

K této námitce obviněného je především třeba uvést, že dovolání lze podat s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také tehdy, jestliže se jiné nesprávné hmotně právní posouzení týká výroku o náhradě škody způsobené trestným činem. Podmínkou ovšem je, aby dovolatel namítal porušení hmotného práva, jímž může být ve vztahu k výroku o náhradě škody zejména porušení toho hmotně právního předpisu, kterým se řídí režim náhrady škody, např. ustanovení o odpovědnosti za způsobenou škodu, o rozsahu náhrady škody apod.; dovolacím důvodem pak nejsou námitky vytýkající porušení procesních ustanovení, byť upravujících rozhodování o náhradě škody (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované pod č. T 703. v sešitu 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2004).

Námitka uplatněná obviněným v dovolání, že jde mezi ním na straně jedné a poškozenými na straně druhé o synalagmatický vztah, kdy si strany mají vrátit vše, co bylo plněno, stejně jako námitka, že soudy obou stupňů nebylo dokazováno, zda je poškozený schopen obviněnému vrátit koupené známky v původním stavu, případně zda je obviněný s to vrátit poškozenému převzaté finanční prostředky, nejsou námitkami relevantními. Při rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení je soud povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody a jeho přiznání v adhezním řízení. Především musí zkoumat, zda byl nárok poškozeného uplatněn včas, zda výsledky provedeného dokazování jsou dostatečným podkladem pro vyslovení povinnosti k náhradě škody, zda škoda byla způsobena v příčinné souvislosti se skutkem vykazujícím znaky trestného činu (jehož spácháním byl obviněný uznán vinným), zda má škoda způsobená trestným činem majetkový charakter, apod.

Při aplikaci těchto obecných předpokladů pro vyslovení povinnosti k náhradě škody v adhezním řízení na tento konkrétní případ je třeba konstatovat, že napadený výrok, jímž byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody, je správný a zákonný. Poškození P. L. a F. Š. řádně a včas uplatnili svůj nárok na náhradu škody, škoda vznikla protiprávním jednáním obviněného, což vyplynulo z provedeného dokazování. Příčinná souvislost je nepochybně dána, neboť škoda je zde trestněprávním následkem spáchaného trestného činu. Jedná se přitom o majetkovou škodu, jejíž výše byla prokázána provedeným dokazováním.

Na správnost a zákonnost výroku o náhradě škody nemá zásadní dopad ani skutečnost, že výrok není zcela perfektní, neboť poškození v něm nejsou identifikováni také adresami svých trvalých bydlišť. Nejenže jde i v tomto případě o námitku irelevantní, která nedopadá na uplatněný dovolací důvod, ale nelze mít ani obavy v tom směru, že by snad poškození mohli být zaměnitelní s jinými osobami. Ve výroku rozsudku jsou přesně uvedena jejich jména, příjmení i data narození a z obsahu trestního spisu lze bez problémů zjistit, že poškozený P. L., bydlí trvale na adrese S., nám. T., přechodně na adrese J. n. N., a poškozený F. Š., na adrese M.

Vzhledem k tomu, že z výše uvedených důvodů námitky obviněného nebyly způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný z dalších důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku podle § 265o tr. ř. učinil návrh, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí o jeho povinnosti k náhradě škody podle § 228 tr. ř., dovolací soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předsedkyně senátu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinila. Pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a