8 Tdo 283/2005
Datum rozhodnutí: 31.03.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 283/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2005 o dovolání podaném obviněným M. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 11 To 504/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 44/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 1 T 44/2004, uznán vinným, že

ve dnech 25. 8. 2003 a 4. 9. 2003 v N. a v N. M. n. M. společně s další osobou postupně pod nepravdivými záminkami, že pracuje na Policii, musí vyplatit odškodné, zaplatit poplatky za přihlášení cizí osoby do služebního bytu, vylákal na K. F. peněžní hotovost v částce 24.800,- Kč, 3 páry náušnic a 1 řetízek v celkové hodnotě 1.460,- Kč,

v době od 21. 7. 2003 do 22. 12. 2003 v Č. S. společně s další osobou postupně pod nepravdivými záminkami splácení dluhů sestře, kamarádovi, zaplacení poplatků za odblokování bankovního účtu, zaplacení nákladů za náročnou operaci očí ve V., vylákal na J. Č. peněžní hotovost v částce 266.000,- Kč, spotřební elektroniku fotoaparát zn. Olympus za 4.850,- Kč, video zn. Toshiba za 4.990,- Kč, televizor zn. Philips za 11.490,- Kč, televizor zn. Thomson za 13.990,- Kč, televizor zn. Samsung za 6.490,- Kč, videokazety za 9.000,- Kč, 4 dámské prstýnky, 2 snubní prstýnky, 3 dámské řetízky a 1 pár náušnic v celkové hodnotě 5.690,- Kč.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsoudil ho podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. Č. částku 332.600,- Kč a poškozené K. F. částku 26.260,- Kč. Ve smyslu § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou K. F. se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Hradci Králové ve veřejném zasedání dne 20. 12. 2004, a usnesením sp. zn. 11 To 504/2004 jej jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému M. H. doručen dne 25. 1. 2005, jeho obhájkyni JUDr. R. D. dne 10. 1. 2005 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Náchodě dne 12. 1. 2005.

Proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím výše jmenované obhájkyně osobně u Okresního soudu v Náchodě dne 16. 2. 2005 dovolání, které opřel jednak o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť měl za to, že tímto usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ač byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při hlavním líčení i ve veřejném zasedání, a dále o dovolací důvod specifikovaný v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domníval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání v tomto zákonném ustanovení uvedené.

V dalším textu obviněný zrekapituloval obsah svého odvolání a v rámci deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání spočívá v nerespektování jeho obhajoby, když s ohledem na nedostatečné důkazy měl být obžaloby zproštěn. Odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval jeho návrhem na zastavení trestního stíhání vůči jeho osobě, a to ze stejných důvodů, z jakých došlo k pravomocnému zastavení trestního stíhání spoluobžalované H. . Uvedl, že obžaloba byla podána na oba obžalované shodně, a proto mělo také být shodně rozhodnuto, tj. trestní stíhání mělo být proti němu taktéž zastaveno .

Ve vztahu k důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný soustředil své námitky proti konání hlavního líčení i veřejného zasedání o projednání jím podaného odvolání v jeho nepřítomnosti. V tomto směru zpochybnil zejména závěry soudů obou stupňů, že se k uvedeným jednáním nedostavil bez řádné omluvy. V případě hlavního líčení konaného dne 7. 10. 2004 se podle jeho tvrzení řádně telefonicky omluvila z důvodu své nemoci jeho manželka (tehdy spoluobviněná O. H.), přičemž současně omluvila i jeho nepřítomnost, neboť trpí oční vadou vyžadující doprovod, který mu pro svoji nemoc nemůže poskytnout. Záznam o této omluvě však ve spisu založen není a nalézací soud tedy konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. V případě veřejného zasedání konaného dne 20. 12. 2004 ho měla manželka rovněž telefonicky omluvit z důvodu, že mu v důsledku návštěvy lékaře nemůže zajistit k soudu doprovod. Ani v tomto případě však soud nepovažoval jeho omluvu za řádnou a veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti.

V té souvislosti obviněný uvedl, že koncepce hlavního líčení zakotvená v trestním řádu s účastí obviněného v zásadě počítá, když účelem této úpravy je garantovat zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Dále citoval ustanovení § 2 odst. 11 tr. ř., podle kterého má být jednání před soudy v zásadě ústní, aby umožnilo soudu rozhodnout na základě bezprostředního dojmu z provedených důkazů, přičemž osobní účast obviněného má rovněž přispět k plnému uplatnění jeho práva a obhajoby; konání hlavního líčení bez osobní účasti obviněné osoby platná právní úprava umožňuje jen v konkrétně vymezených případech, vycházeje z předpokladu, že se jedná především o právo obviněného ( takže není třeba jej k účasti nutit za situace, kdy sám tohoto práva nevyužije a jsou splněny podmínky rozvedené výše, umožňující věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu řízení i bez jeho osobní účasti ). Současně odkázal na čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále převážně jen Listina ), jenž garantuje právo na spravedlivý proces a podle něhož má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Uzavřel, že v důsledku konání hlavního líčení a veřejného zasedání o projednání jeho odvolání bez jeho osobní účasti byl poškozen na svých právech.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 11 To 504/2004, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 1 T 44/2004, v celém rozsahu zrušil a aby dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Náchodě předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 10. 3. 2005 uvedl, že v části námitek podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel namítá porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení konaného dne 7. 10. 2004 a u veřejného zasedání o odvolání konaného dne 20. 12. 2004. Konstatoval, že v této části považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť z dostupných materiálů vyplývá, že obviněný byl k hlavnímu líčení řádně předvolán a že byly splněny i všechny podmínky plynoucí z ustanovení § 202 tr. ř. včetně možnosti věc spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného. Skutečnost, že se v dostatečném předstihu omluvila jeho manželka, je ve vztahu k jeho osobě zcela irelevantní, neboť z ničeho nevyplývá, že by mu doprovod k soudu (je-li nezbytný) nemohla poskytnout kterákoliv jiná osoba. Doplnil, že pokud jde o konání veřejného zasedání, obviněný byl o něm řádně a včas toliko vyrozuměn, čímž odvolací soud dal dostatečně najevo, že osobní přítomnost obviněného u veřejného zasedání za důležitou nepovažuje. Obviněný se nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, takže jeho výslovné prohlášení ve smyslu § 263 odst. 4 tr. ř. nebylo zapotřebí. Potřeboval-li k soudu doprovod, mohla mu ho místo manželky poskytnout kterákoliv jiná osoba. Odvolací soud neporušil žádné ustanovení zákona, které by konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného bránilo.

K deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že v této části dovolatel převážně namítá toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení, způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory zjištěny nebyly. Připomněl, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. být nemohou, přičemž v této části je dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v těchto ustanoveních. Pokud se dovolatel domáhá zastavení jeho trestního stíhání (obdobně jako v případě jeho manželky), pak taková námitka žádnému z jím uplatněných dovolacích důvodů neodpovídá a nelze se jí zabývat. S ohledem na uvedené závěry státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s tím, aby navrhované rozhodnutí bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Ta část námitek obviněného, že nalézací soud nezohlednil jeho obhajobu či že neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení § 89 a násl. tr. ř. ( s ohledem na nedostatečné důkazy měl být od obžaloby zproštěn ), které samy o sobě či ve vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podobně jestliže se obviněný domáhal zastavení jeho trestního stíhání (jak tomu bylo v případě jeho manželky), pak i tato výhrada není pod deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná a Nejvyšší soud se jí nemohl zabývat.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, byl by Nejvyšší soud nucen jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však ve svém podání dále uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž namítl, že bylo porušeno ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení konaném dne 7. 10. 2004 a veřejném zasedání o jeho odvolání konaném dne 20. 12. 2004. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto ohledu opodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zmínil, jakými úvahami byl veden, rozhodl-li o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Zejména uvedl, že obviněný se k hlavnímu líčení bez omluvy nedostavil, ačkoli byl včas a řádně předvolán, proto za splnění podmínky uvedené v § 202 odst. 2 tr. ř. bylo jednáno v jeho nepřítomnosti (str. 2 rozsudku).

Stejně tak i soud druhého stupně rozvedl, že ač byl obžalovaný řádně a včas vyrozuměn o termínu konání odvolacího řízení ve smyslu § 7 písm. a) tr. řádu (správně mělo být vzorem 7a tr. ř. ), k tomu se bez řádné omluvy nedostavil (přítomna byla jeho obhájkyně), když jeho údajnou telefonickou omluvu učiněnou tři hodiny před konáním veřejného zasedání krajskému soudu (a později i obhájkyni) nijak přezkoumatelně nezdůvodnil a nedoložil, ale toliko sdělil, že musel doprovázet manželku k lékaři. Odvolací soud tento důvod nepovažoval za včasný a omluvitelný, a proto veřejné zasedání konal za použití § 202 odst. 2 tr. ř. per analogiam v nepřítomnosti obžalovaného (str. 2 usnesení).



Pokud jde o přezkum správnosti řízení vedeného před soudem prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek je výsledkem řízení, v němž bylo postupováno podle trestního řádu a v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. V takto provedeném řízení soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu provedl všechny dostupné důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí.

Závěry soudů obou stupňů jsou přesvědčivé a konal-li soud prvního stupně hlavní líčení a odvolací soud veřejné zasedání o odvolání obviněného v nepřítomnosti obviněného, učinily tak oba soudy opodstatněně.

Podmínky, za nichž může soud provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou uvedeny v ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř.

Podle tohoto ustanovení se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).

Podle § 202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211 tr. ř.

V případě, že obviněný je vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§ 202 odst. 4 tr. ř.), jsou podmínky pro konání hlavního líčení vymezeny v rámci citovaného ustanovení odlišně. O takovou situaci se však v daném případě nejedná.

Pokud jde o odvolací řízení, pak je třeba poukázat na § 263 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého platí, že o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, přičemž účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná.

Podle odst. 4 tohoto ustanovení v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Ani v tomto případě se však o popisovanou situaci nejedná.

Jak již bylo výše uvedeno, obviněný v dovolání vytkl, že jak hlavní líčení dne 7. 10. 2004, tak i veřejné zasedání o jeho odvolání dne 20. 12. 2004, bylo konáno v jeho nepřítomnosti, ačkoli byl v obou případech řádně omluven. V případě hlavního líčení se z důvodu nemoci telefonicky omluvila jeho manželka (tehdy spoluobviněná O. H.), jež současně měla omluvit i jeho nepřítomnost, kterou vysvětlila tím, že obviněný trpí oční vadou vyžadující doprovod, jenž mu pro její nemoc nemůže zajistit (záznam o této omluvě však ve spise údajně založen není). V případě veřejného zasedání jeho neúčast manželka taktéž telefonicky omluvila, přičemž důvodem jeho nepřítomnosti byla i zde skutečnost, že neměl z důvodu návštěvy lékaře manželky zajištěn doprovod. Právě tímto postupem soudu prvního i druhého stupně došlo podle názoru obviněného ke zkrácení jeho práv.

Uvedené námitky obviněného nejsou důvodné.

Z obsahu spisu je zřejmé, že hlavní líčení (tehdy vedené ještě i proti spoluobviněné O. H.) bylo v této trestní věci nařízeno celkem třikrát a ve všech případech byli obviněný i O. H. (dále převážně jen obviněná ) k hlavnímu líčení řádně předvoláni (vzorem 6c tr. ř.). Hlavní líčení stanovené na den 26. 7. 2004 bylo odročeno na den 8. 9. 2004, jež bylo následně opětovně odročeno na den 7. 10. 2004. Důvodem odročení přitom byla v obou případech telefonická žádost ze strany obviněné, která tímto způsobem soudu sdělila (aniž by tuto omluvu jakkoli relevantně doložila), že se z důvodu špatného zdravotního stavu způsobeného operací střev hlavního líčení nemůže zúčastnit a nemůže doprovodit ani obviněného, který má vážnou oční vadu. V případě telefonické omluvy z účasti při hlavním líčení nařízeném na den 8. 9. 2004 byla obviněná ze strany soudní úřednice upozorněna, že soud nebude nadále akceptovat omluvy na poslední chvíli, jež nebudou doloženy lékařskou zprávou.

Jak je patrné z tzv. dodejky založené na č. l. 128 spisové dokumentace, bylo obviněnému (a také obviněné) doručeno předvolání k hlavnímu líčení stanovenému na den 7. 10. 2004 shodně dne 23. 9. 2004 (opis obžaloby jim byl oběma doručen již dne 1. 7. 2004 spolu s předvoláním k hlavnímu líčení nařízenému na den 26. 7. 2004). Byl-li obviněný k hlavnímu líčení předvolán (zmíněným vzorem 6c tr. ř.), dostalo se mu mimo jiné i poučení, že hlavní líčení se může konat v jeho nepřítomnosti.

Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 7. 10. 2004 (č. l. 144) se podává, že soud po zahájení hlavního líčení konstatoval, že obviněný se bez omluvy nedostavil, a vyhlásil usnesení, že podle § 202 odst. 2 tr. ř. bude jednáno v jeho nepřítomnosti (soud současně uvedl, že obviněná svoji neúčast u tohoto hlavního líčení dne 5. 10. 2004 telefonicky omluvila s tím, že tuto omluvu dodatečně doloží lékařskou zprávou). Uvedeného hlavního líčení se osobně účastnila obhájkyně obviněného JUDr. R. D.

V případě veřejného zasedání o odvolání obviněného konaného dne 20. 12. 2004 z tzv. dodejky založené na č. l. 160 spisu plyne, že obviněný převzal vyrozumění (vzor 7a tr. ř.) o konání uvedeného veřejného zasedání dne 3. 12. 2004. Z úředního záznamu ze dne 20. 12. 2004 (č. l. 166) se podává, že v den konání tohoto veřejného zasedání obviněná opětovně telefonicky kontaktovala soud s tím, že obviněný se tohoto soudního jednání z důvodu oční vady nemůže zúčastnit ani tentokrát, a ona mu nemůže doprovod k soudu poskytnout, neboť je po operaci. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 12. 2004 vyplývá, že předseda senátu po zahájení veřejného zasedání přečetl uvedený úřední záznam, přičemž přítomná obhájkyně obviněného sdělila, že obviněný jí rovněž telefonicky informoval, že se k jednání nemůže dostavit pro údajné zhoršení zdravotního stavu jeho manželky, kterou musel doprovázet k akutnímu ošetření k lékaři, avšak na osobní účasti při veřejném zasedání trvá.

Pokud za těchto okolností soudy prvního i druhého stupně dospěly k závěru, že obviněný svoji účast při hlavním líčení či veřejném zasedání řádně neomluvil, a usnesením rozhodly v obou případech tak, že hlavní líčení provedou v nepřítomnosti obviněného, když v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily, že se tak stalo za splnění všech zákonných podmínek, lze jejich závěry akceptovat. Soudy obou stupňů jednaly v nepřítomnosti obviněného poté, co byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán a o veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměn, avšak k žádnému z nich se bez řádné a dostatečné omluvy nedostavil. Splněny byly i předpoklady, že obviněný byl již v přípravném řízení vyslechnut, byla dodržena ustanovení o zahájení trestního stíhání, obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění dokazování (dne 10. 3. 2004 spis prostudovala výše jmenovaná obhájkyně obviněného a neměla návrhy na doplnění vyšetřování). Postupem soudu prvního stupně byla s ohledem na konkrétní situaci splněna i podmínka, že věc bylo možné spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.

Nejvyšší soud připomíná, že procesní úkony, spočívající v účasti na hlavním líčení, resp. veřejném zasedání, stejně jako případné omluvy z těchto jednání, jsou oprávněními zcela v dispozici obviněného. Samy o sobě však nejsou pro soud jasným signálem toho, že se obviněný chce hlavního líčení, resp. veřejného zasedání osobně účastnit. Chtěl-li obviněný svá práva v řízení před soudem uplatnit, mohl tak učinit pouze tehdy, dostavil-li by se po řádném předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání; to však neprovedl, aniž by mu v tom bránila vážná překážka (z žádných zjištění neplyne, že pokud obviněný skutečně doprovod k soudnímu jednání potřeboval, nebylo možné, aby mu tento doprovod poskytla kterákoliv jiná osoba). Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení obhájkyně obviněného, že obviněný na osobní účasti trvá, neboť se nejednalo o případ předpokládaný v již citovaných ustanoveních § 202 odst. 4 tr. ř. a § 263 odst. 4 tr. ř.

Soudy prvního, resp. druhého stupně, konaly-li hlavní líčení, resp. veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, postupovaly ve formální shodě s podmínkami uvedenými v ustanovení § 202 tr. ř. a své povinnosti vyplývající z ustanovení § 2 odst. 11 tr. ř. věty první tr. ř., stejně jako jiná (shora citovaná) ustanovení trestního řádu, nikterak neporušily. Je evidentní, že dovolání obviněného se opírá o okolnosti, které je nutné z hlediska zákonných předpokladů k provedení hlavního líčení či veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného považovat za irelevantní. Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný v dovolání ostatně ani neuvedl, které (příp. která) konkrétní ustanovení trestního řádu měly soudy porušit.

Nejvyšší soud se dále otázkou nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení konaném dne 7. 10. 2004 a veřejného zasedání konaného dne 20. 12. 2004 zabýval i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/2002 apod.).

S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Jisto je, že v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec, jak již bylo vyloženo. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.

Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu prvního i druhého stupně nebyl nekorektní. Obviněný, který byl upozorněn, že hlavní líčení, resp. veřejné zasedání lze provést i bez jeho přítomnosti, svoji (v případě hlavního líčení opakovanou) neúčast řádně neomluvil. Postup soudů prvního i druhého stupně, které se rozhodly provést hlavní líčení, resp. veřejné zasedání o odvolání bez přítomnosti obviněného, tedy není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a