8 Tdo 282/2011
Datum rozhodnutí: 23.03.2011
Dotčené předpisy: § 353 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 282/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2011 dovolání obviněného L. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 To 334/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 29/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 To 334/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 14 T 29/2010, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 3 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 14 T 29/2010, uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že dne 23. 2. 2010 v 11.40 hod. telefonoval V. B., dceři poškozené R. M., přičemž do telefonu uváděl, že nezapomíná, má všechno zjištěné, má matku hlídanou, ještě to neskončilo, je na ni připravený a brzy to s ní ukončí, přičemž téhož dne kolem poledne kontaktoval poškozenou R. M. v místě jejího zaměstnání v hotelu G. C. na adrese P., T., kde obcházel kolem prádelny, a když poškozenou spatřil, přes prosklené dveře se na ni škodolibě usmíval, následně dne 25. 2. 2010 kolem 10.30 hod. přišel znovu na stejné místo, na poškozenou, která byla za dveřmi, ťukal a poté jí ukázal gesto spočívající v dlani sevřené v pěst s palcem směřujícím k zemi a následně odešel, což u poškozené vyvolalo důvodnou obavu o její zdraví a život, zejména proto, že obviněného znala jako osobu schopnou se dopustit fyzického násilí a že v té době proti němu bylo u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 142/2009 vedeno trestní stíhání, v rámci něhož byl rozsudkem ze dne 3. 12. 2009 uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., jichž se v měsících květnu a červnu 2009 dopustil vůči poškozené a její dceři V. B.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 To 334/2010, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Podle názoru dovolatele skutková podstata přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje, aby jinému bylo vyhrožováno usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Ve výroku rozsudku však není přímo konstatováno, že by poškozené R. M. vyhrožoval usmrcením, těžkou újmou na zdraví tedy zmrzačením, ztrátou pracovní schopnosti, ochromením údu, ztrátou smyslového ústrojí, poškozením důležitého orgánu, zohyzděním, vyvoláním potratu, mučivými útrapami nebo delší dobu trvající poruchou zdraví, a nevyhrožoval jí ani jinou těžkou újmou, např. způsobením značné škody. Objektivní stránka uvedeného přečinu vyžaduje použití alespoň jedné ze tří shora uvedených pohrůžek a k tomu, aby o takovou pohrůžku šlo, musí jít o konkrétní projev, který však ve výrokové části uveden není. Z obsahu rozhodnutí se totiž podle mínění dovolatele pouze podává, že měl říci, že nezapomíná, že to brzy skončí, přičemž toto měl sdělovat do telefonu nikoliv poškozené, ale její dceři, a poté se měl na poškozenou škodolibě usmívat a ukázat nějaké gesto. Podle jeho přesvědčení tak nebyla naplněna objektivní stránka zmíněného přečinu, která je v zákoně popsána jako vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Pokud soud dospěl k závěru, že šlo z jeho strany o nevhodné chování či nevhodnou mimiku, měl je posoudit jako přestupek, a nikoliv jako trestný čin. Měl za to, že postupem soudu došlo k porušení zásady ultima ratio, jelikož jeho jednání postrádá společenskou nebezpečnost a takový stupeň společenské škodlivosti, aby na ně bylo možno použít ustanovení trestního zákoníku. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu pro 3 a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného jsou částečně důvodné. Telefonicky učiněnou výhrůžku, že to obviněný s poškozenou ukončí , by podle jeho názoru bylo možno v kontextu s dřívějším chováním obviněného považovat za skrytě formulovanou výhrůžku usmrcením, a to též s přihlédnutím k tomu, že neexistoval žádný vztah mezi obviněným a poškozenou (partnerský vztah, společné podnikatelské aktivity apod.), jehož ukončení by se tento výrok mohl týkat. Tato pohrůžka však směřovala nikoli vůči R. M., kterou soudy považovaly za poškozenou, ale vůči její dceři V. B. O vyhrůžku vůči poškozené R. M. by se jednalo pouze v případě, že by se o ní poškozená dozvěděla a že by ji obviněný pronesl s vědomím, že se o ní poškozená dozví. Takovéto skutkové zjištění však soudy neučinily a ani z výpovědí poškozené a svědkyně V. B. citovaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně nevyplývá, že by svědkyně V. B. poškozenou o této pohrůžce informovala.

Dále uvedl, že jednání obviněného spočívající v tom, že poškozenou kontaktoval v zaměstnání a škodolibě se na ni usmíval , nelze podle jeho mínění považovat za vyhrůžku usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, a to ani skrytou. Za takovou pohrůžku nelze jednoznačně považovat ani jinak zajisté nevhodné gesto spočívající v dlani sevřené v pěst s palcem směřujícím k zemi . Tato jednání by bylo možno považovat pouze za jednání umocňující v úvodním telefonátu učiněnou pohrůžku likvidací; jak již uvedeno, ze skutkových zjištění nevyplývá, že se poškozená R. M. o tomto telefonátu dozvěděla a že tato okolnost byla kryta zaviněním obviněného. Navíc podle tzv. právní věty obviněný poškozené vyhrožoval nikoli usmrcením, ale těžkou újmou . V případě výhrůžky jinou těžkou újmou by ovšem podle státního zástupce bylo nutno alespoň druhově specifikovat, o jakou újmu mělo jít (zda např. o újmu na majetku poškozené nebo jí blízké osoby), aby bylo možno posoudit, zda šlo o vyhrůžku újmou srovnatelnou se smrtí nebo těžkou újmou na zdraví. V tomto směru však žádná zjištění k charakteru jiné těžké újmy ze soudních rozhodnutí nevyplývají, když i v odůvodnění nalézacího soudu se hovoří pouze obecně o verbálních i konkludentních pohrůžkách jinou těžkou újmou. Uzavřel proto, že ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí jednoznačně nevyplývá, zda a v jakém rozsahu se obviněný B. dopustil přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a zda se popř. nejednalo pouze o jednání charakteru přestupku. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 To 334/2010, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 14 T 29/2010 a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože nebylo možné dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, či zda nebylo na místě posoudit jednání obviněného jako odpovídající přestupek proti občanskému soužití.

Přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.

Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající ve vyhrožování, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován (byť alternativně) usmrcením, těžkou újmou na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku) nebo jinou těžkou újmou. Jiná těžká újma musí být co do své závažnosti hodnocena jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení výslovně uvedeným, tj. usmrcení, těžká újma na zdraví, a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, komu je vyhrožováno. Vyhrožováním jinou těžkou újmou může být např. vyhrožování způsobením škody velkého rozsahu nebo škody na věci vysoké umělecké hodnoty, ke které má poškozený citový vztah. Stejně tak se může jednat o újmu nemajetkové povahy, jako je vyhrožování usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví i osobě poškozenému blízké, únosem osoby blízké apod.

Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Tou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, avšak její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu. Pokud je vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhrůžky splnit (šermování nožem či pozvednutím zbraně, gestem naznačujícím podříznutí krku), bude též možno dovodit, že taková výhrůžka je způsobilá vzbudit důvodnou obavu. Nevyžaduje se, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl vyhrožování přítomen. Postačí, když je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že si je pachatel vědom toho, že se poškozený o ní dozví, např. prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem nebo jinak.

Přečin nebezpečného vyhrožování je úmyslný trestný čin. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný naplnil znaky označeného přečinu tím, že jinému vyhrožoval těžkou újmou takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však neobsahuje přesvědčivá konkrétní skutková zjištění, která by bez důvodných pochybností vyjadřovala všechny zákonné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jež shledaly shodně soudy obou stupňů.

Podstata jednání označeného soudy jako tzv. nebezpečné vyhrožování spočívala podle jejich zjištění v tom, že obviněný dne 23. 2. 2010 v 11.40 hod. telefonoval V. B., dceři poškozené R. M., přičemž do telefonu uváděl, že nezapomíná, má všechno zjištěné, má matku hlídanou, ještě to neskončilo, je na ni připravený a brzy to s ní ukončí, přičemž v poledne téhož dne kontaktoval poškozenou R. M. v místě jejího zaměstnání, kde obcházel kolem prádelny, a když poškozenou spatřil, přes prosklené dveře se na ni škodolibě usmíval, následně dne 25. 2. 2010 kolem 10.30 hod. přišel znovu na stejné místo, na poškozenou, která byla za dveřmi, ťukal a poté jí ukázal gesto spočívající v dlani sevřené v pěst s palcem směřujícím k zemi a následně odešel. Takové jednání obviněného mělo u poškozené vyvolat důvodnou obavu o její zdraví a život, a to zejména proto, že obviněného znala jako osobu schopnou se dopustit fyzického násilí a že v té době proti němu bylo vedeno trestní stíhání a rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.) a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterých se v měsících květnu a červnu 2009 dopustil vůči poškozené a její dceři V. B.

Z takto popsaných zjištění nelze spolehlivě zjistit, v čem spočívala těžká újma , jíž měl obviněný poškozené R. M. vyhrožovat, a nelze tak proto ani posoudit, zda taková výhrůžka byla způsobilá vzbudit v poškozené důvodnou obavu z jejího uskutečnění. Soud prvního stupně konkrétně uvádí, že jednání obviněného u poškozené vyvolalo důvodnou obavu o její zdraví a život , což zjevně naplnění zákonného znaku vyhrožování tzv. jinou těžkou újmou nesvědčí. V tomto ohledu popis skutku zjevně nekoresponduje s požadavky ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení se rozumí nejen číselné označení a název některé ze skutkových podstat trestných činů zařazených ve zvláštní části trestního zákona, nýbrž i citace odstavců, písmen nebo alinea ustanovení u trestných činů s kumulativními nebo alternativními znaky. Právní věty podřazuje skutková zjištění pod zákonnou terminologii a je žádoucí a nezbytné, aby každý zákonný znak obsažený v právní větě nalezl svůj ekvivalent v tzv. skutkové větě.

Odhlížeje od tohoto nedostatku nelze bez jakýchkoliv pochybností akceptovat ani názor soudů, že jednání obviněného vykazuje znaky právě a jen přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

Soud prvního stupně svůj závěr o nutnosti posoudit čin obviněného jako přečin nebezpečného vyhrožování odůvodnil tím, že obviněný vůči poškozené užil verbálních i konkludentních výhrůžek, které byly jednoznačně způsobilé vyvolat uvedený následek. Měl za to, že rozhodně nešlo o pouhá silná slova či o prázdná gesta, ale o nebezpečné výhrůžky, u nichž v případě obviněného vznikla reálná obava, že je uskuteční. I když výhrůžky usmrcením nebo jinou těžkou újmou nebyly výslovné, v jeho slovním projevu do telefonu a v gestech a mimice na pracovišti poškozené lze podle soudu prvního stupně pohrůžku způsobením těchto následků spatřovat. Soud připomněl, že obviněný se již obdobného jednání vůči poškozené v nedávné minulosti dopustil a byl za to i pravomocně odsouzen. Upozornil na sklony obviněného k násilnému jednání, zvláště pod vlivem alkoholu, a zmínil, že obviněný je projednáván pro přestupek proti občanskému soužití, jehož se měl dopustit násilným a hrubým jednáním vůči jiné ženě (strany 8, 9 rozsudku).

Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. I on dospěl k závěru, že jednání obviněného se skládalo v podstatě ze tří složek, a to z výhrůžného telefonu prostřednictvím V. B. a dále z první a druhé návštěvy ve dnech 23. 2. 2010 a následně 25. 2. 2010 v místě pracoviště R. M., a ve svém komplexu vykazuje znaky přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Dodal, že lze chápat obavu poškozené, kterou v ní vyvolal jednak telefonát prostřednictvím dcery, a následně návštěvy jejího pracoviště, a to především s ohledem na dřívější jednání obviněného vůči její osobě i její rodině a do jisté míry i vzhledem k pronásledování její osoby, i když za toto jednání již byl pravomocně odsouzen (strana 3 usnesení).

Aniž by dovolací soud zamýšlel bagatelizovat čin obviněného, nelze těmto závěrům jednoznačně přisvědčit.

Relevantní jednání obviněného bylo podle popisu soudu prvního stupně rozděleno na část směřující k V. B. a na část směřující přímo k poškozené R. M. Jednání směřující k V. B. bylo charakterizováno telefonátem obviněného dne 23. 2. 2010, jednání směřující k poškozené R. M. pak dvěma návštěvami jejího pracoviště ve dnech 23. 2. a 25. 2. 2010. Dne 23. 2. 210 se na poškozenou měl škodolibě usmívat a dne 25. 2. 2010 jí měl ukázat gesto dlaň sevřenou v pěst s palcem směřujícím k zemi .

Jak již bylo výše uvedeno, pro naplnění znaků uvedené skutkové podstaty se nevyžaduje, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl vyhrožování přítomen. Postačí, když je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že si je pachatel vědom toho, že se poškozený o ní dozví, např. prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem nebo jinak.

Ve vztahu k té části jednání, jež bylo založeno na výhrůžkách obsažených v telefonním hovoru s V. B., je třeba konstatovat, že obsah těchto výhrůžek, tj. že nezapomíná, má všechno zjištěné, má matku hlídanou, ještě to neskončilo, je na ni připravený a brzy to s ní ukončí, ve spojení s dřívějším chováním obviněného vůči poškozené, pro které byl stíhán a v době nyní posuzovaného činu již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, jež spočívalo ve fyzickém napadení poškozené s tím, že ji umlátí , by bylo možné vnímat jako výhrůžky usmrcením. V daných souvislostech je však důležité, že obviněný se takto v telefonním kontaktu projevil vůči V. B., dceři poškozené, přičemž nebylo zjištěno, že by se poškozená o obsahu těchto výhrůžek dozvěděla. Jak totiž zmínil již státní zástupce, o výhrůžku vůči poškozené R. M. by se jednalo pouze v případě, že by ji obviněný pronesl s vědomím, že se o ní poškozená dozví a že ta by skutečně o ní byla zpravena.

Ze svědecké výpovědi poškozené R. M. v hlavním líčení dne 20. 5. 2010 (č. l. 163 166) se podává, že poškozená popsala soužití s obviněným, důvody, které vedly k jejich vzájemnému odloučení, situaci, která nastala po jejím odstěhovaní ze společného bydlení, schválnosti, které jí měl obviněný činit, zasílání výhružných SMS zpráv i požadavky obviněného na vrácení věcí. Vedle toho poškozená uvedla, že obviněný znal telefonní číslo na její starší dceru, kterou také obtěžoval. K jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu, popsala jeho přítomnost na svém pracovišti ve dnech 23. 2. a 25. 2. 2010 a dodala, že po událostech ze dne 25. 2. 2010 zavolala dceři V. B., která jí sdělila, že obviněný ji už obtěžuje delší dobu, a vybídla ji, aby šla na policii. Poznamenala, že co dceři volal a co jí říkal, nevěděla, to se dozvěděl vyšetřovatel .

Dále byla vyslechnuta dcera poškozené V. B. (č. l. 187 190), která se taktéž vyjádřila k povaze soužití obviněného s poškozenou, k jejich rozchodu. Ohledně předmětného telefonátu uvedla: hned ráno mi volalo neznámé číslo. Zvedla jsem to a pan B. mi tam začal vyhrožovat a nadávat, co si to dovoluji, jestli ho sháníme, že se brzo dočkáme, že ještě maminka uvidí, že to ještě neskončilo a že je na nás moc dobře připravený a ten můj K. to má taky spočítané, že už mu zařídil vyhoštění. Pořád se oháněl mamkou. Pořád narážel na to, že to s mamkou brzo ukončí, že moc dobře ví, kde bydlí, a tak . Poté volala manželovi a další kontakt se odehrál mezi nimi. K otázce, zda se o tomto telefonátu z února 2010 zmínila matce, uvedla, že ten den jí nevolala, že jí volala až o několik hodin později, vlastně asi ráno. Nechtěla ji nervovat. Říkala si, že to nic neznamená. Volala jí, protože jí matka poslala SMS, že nějak druhý den byl u ní obviněný v práci. Nato svědkyně volala poškozené a řekla, že ho asi nakopla ona, že s ním mluvila po telefonu a že mu řekla, ať ji (poškozenou) nechá být. Vyjádřila také svoji domněnku, že obviněný by mohl poškozené ublížit a měla o ni strach.

Z obou výpovědí je tak patrné, že R. M., kterou soudy označily za poškozenou a vůči níž měly směřovat nebezpečné výhrůžky, telefonnímu hovoru obviněného s její dcerou V. B. přítomna nebyla a ani z jedné z nich nelze učinit zjištění, že svědkyně V. B. poškozené před oznámením věci na policii sdělila obsah telefonátu a zejména povahu výhrůžek, jež směřovaly právě vůči poškozené. Pokud ale poškozené nebyla známa existence ani obsah těchto výhrůžek, nemohly v ní logicky vzbudit ani důvodnou obavu z jejich případné realizace. Tato skutková zjištění proto mohou stěží obstát jako zjištění relevantní pro závěr o naplnění zákonných znaků přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

Významná by tato zjištění mohla být toliko tehdy, pokud by V. B. výhrůžky na adresu její matky vnímala jako výhrůžky usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví matce, osobě jí blízké, což by za určitých okolností mohlo představovat jinou těžkou újmu, která by ovšem byla způsobena právě jí. Na takový závěr lze ale stěží usuzovat s ohledem na počínání svědkyně, která sama žádné opatření k odstranění nebezpečí neučinila, nekontaktovala policii a neinformovala ani svoji matku.

Druhou část nebezpečných výhrůžek tvořily podle soudů obou stupňů dvě návštěvy obviněného v místě pracoviště poškozené; dne 23. 2. 2010 měl obcházet kolem prádelny a když spatřil poškozenou přes prosklené dveře, škodolibě se na ni usmíval , a následně se na místo dostavil dne 25. 2. 2010, na poškozenou ťukal a poté jí ukázal gesto spočívající v dlani sevřené v pěst s palcem směřujícím k zemi a následně odešel.

Jakkoliv může být takové jednání nepříjemné, otravné, nelze je ani ve světle skutečnosti, že obviněný byl v té době souzen za fyzický útok, kterého se měl dopustit vůči dceři poškozené V. B. a poškozené, bez dalšího považovat za výhrůžku usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Gesto a mimiku, tj. neverbální komunikaci, kterou obviněný při svých návštěvách pracoviště poškozené užil, nelze bez pochybností hodnotit jako úkony svědčící o záměru vzbudit v poškozené důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy. Tzv. škodolibý úsměv v tom smyslu nevyjadřuje nic konkrétního a gesto spočívající v dlani sevřené v pěst s palcem směřujícím k zemi za prosklenými dveřmi nelze také chápat jednoznačně jako hrozbu újmou srovnatelnou s usmrcením či těžkou újmou na zdraví. To by bylo možné učinit za předpokladu, že by poškozená skutečně věděla o obsahu výhrůžek obsažených v telefonním hovoru určenému V. B., jelikož tímto následným chováním by se slovní výhrůžka a hrozba jejího splnění stala reálnější a pro poškozenou tíživější. Jen pro úplnost lze dodat, že poškozená toto gesto chápala tak, že jí obviněný ublíží (č. l. 35, 165), v hlavním líčení je označila jako dost nepříjemné a dala je do souvislosti s časově blíže neidentifikovanými výhrůžkami typu dostanu tě do kriminálu, připravím tě o bydlení, o práci . Bude tedy na soudu, aby uvážil, zda tento blíže nespecifikovaný kontext výhrůžek může znamenat, že učiněné gesto znamenalo výhrůžku právě těmi újmami, jež poškozená zmínila a jež by mohly mít povahu tzv. jiné těžké újmy, a zda výhrůžky lze vcelku vyložit jako tzv. nebezpečné vyhrožování ve smyslu § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Trestní zákoník společenskou škodlivost a její stupně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio má i význam interpretační, protože znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Pakliže podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, představuje § 12 odst. 2 tohoto zákona a zásada subsidiarity trestní represe v něm vyjádřená materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy právě od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty).

Jednání obviněného rozhodně nelze zlehčovat a nahlížet na ně jako na společensky přijatelné chování. Nelze vyloučit, že je bude možno přiléhavěji než jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku posoudit jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a to i se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio.

Veden těmito důvody Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 To 334/2010, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 14 T 29/2010, poněvadž spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková