8 Tdo 28/2009
Datum rozhodnutí: 28.01.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 28/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2009 o dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 68 To 125/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 107/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. 4 T 107/2007, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněné I. H. a o solidární povinnosti k náhradě škody obou obviněných.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění J. H. i I. H. odvoláními, která směřovala proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 68 To 125/2008, byl z podnětu odvolání obou obviněných rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný J. H. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Naproti tomu byla obviněná I. H. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby okresního státního zástupce ve Vsetíně ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. Zt 170/2007, pro skutek, jímž měla spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že jako obchodní zástupce společnosti P. F. P., s. r. o., K.,

1/ dne 26. 7. 2006 a dne 4. 8. 2006 v Z., okr. V., převzal od poškozeného R. P. finanční hotovost v celkové výši 85.702,- Kč s tím, že se jedná o úhradu faktury za zboží dodané společností P. F. P. K.,

2/ dne 20. 7. 2006 v P. převzal od poškozeného Z. P. v hotovosti částku 108.943,- Kč s tím, že se jedná o úhradu faktury za zboží dodané společností P. F. P. K. a dne 11. 8. 2006 převzal od téhož poškozeného finanční hotovost ve výši 139.525,- Kč s tím, že se jedná o úhradu faktury za zboží dodané společností P. F. P. K.,

přičemž poškozeným záměrně neuvedl, že k převzetí finanční hotovosti nebyl společností P. F. P. K. pověřen, peníze si ponechal pro svou potřebu, a celkem tak způsobil škodu ve výši 334.170,- Kč.

Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. ani po stránce objektivní, ani subjektivní. Uvedl, že před soudy bylo prokázáno, že poškozená obchodní společnost, která ve všech obchodních věcech jednala pouze s ním, neměla za celou dobu k jeho činnosti nejmenší připomínky. Přes toto zjištění ale společnost P. F. P., s. r. o., dlužila jemu a I. H. po řadu měsíců provize v celkové výši 222.002,70 Kč, k čemuž měly soudy obou stupňů přihlédnout jako k okolnosti relevantní nejen z pohledu výroku o vině, ale i o trestu. Připomněl rovněž, že poškozená obchodní společnost mu v minulosti dala opakovaně souhlas k převzetí finančních částek od více klientů, a to i od Z. P. a R. P., a tvrdil, že měl s touto společností ústní dohodu, že může od jejích klientů vybírat platby, a to za faktury neuhrazené v době jejich splatnosti. Také až na dva poslední případy, kdy došlo k zápočtu pohledávek, nebyly ze strany obchodní společnosti uplatněny žádné připomínky, ač takové platby se prostřednictvím jeho osoby uskutečnily vícekrát, a to vždy ke spokojenosti obou stran. Obviněný předpokládal, že vzájemný zápočet pohledávek je možný a v obchodním styku také běžný. Protože jemu a I. H. poškozená obchodní společnost dlužila částku 222.002,70 Kč, provedl započtení pohledávek. Vysvětlil, že rozdíl mezi částkou 314.170,- Kč a 222.002,70 Kč ve výši 72.167,- Kč měl být vyrovnán z příští provize, kterou měla poškozená společnost ještě zaplatit, poněvadž ta měla představovat provizi za necelé dva následující měsíce, což byla výpovědní lhůta z uzavřené smlouvy, a ta nebyla poškozenou společností dodržena. Pakliže byla stanovena výše škody, měla být podle jeho přesvědčení stanovena na částku 72.167,- Kč. Měl za to, že soudy obou stupňů pochybily, když nepřipustily možnost uplatnění vzájemného zápočtu pohledávek, přestože vzájemné pohledávky byly splatné, a podle jeho názoru měla být věc řešena v občanskoprávním řízení se započtením pohledávek na obou stranách. Podle dovolatele nebyla prokázána ani subjektivní stránka trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným, jemu však nikdy nebylo prokázáno, že měl v úmyslu se obohatit, někoho uvést v omyl nebo zamlčet podstatné skutečnosti; jeho jednání od samého počátku směřovalo pouze k vzájemnému zápočtu pohledávek a tím i k zaplacení dlužné částky od obchodní společnosti P. F. P., s. r. o. Dodal, že trest, který mu byl uložen, je s ohledem na okolnosti, za kterých byl čin spáchán, trestem nepřiměřeným. Soudům obou stupňů konečně vytkl, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí nedoplnily dokazování o výslech jím navrhovaných svědků Ing. M. B. a M. C.

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, popř. aby sám rozhodl ve věci tak, že jej podle § 226 písm. a), b) tr. ř. zprostí obžaloby. Dospěje-li Nejvyšší soud k závěru o jeho vině, navrhl, aby nově sám ve věci rozhodl tak, že mu uloží přiměřený trest odnětí svobody, jehož výkon bude podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný prostřednictvím uplatněných námitek zpochybnil především naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Učinil tak ovšem způsobem vyznačujícím se tím, že tvrzený nedostatek podvodného záměru podložil jinými skutkovými okolnostmi, než jsou ty, které se staly určující pro rozhodnutí o jeho vině. V důsledku toho takto odůvodněná námitka nedostatku subjektivní stránky není způsobilá k věcnému projednání. Přesto připomněla, že z výsledků dokazování vyplynulo, že obviněný vystavil oběma zákazníkům poškozené obchodní společnosti příjmové pokladní doklady opatřené razítkem, které však bylo jako falzifikát použito ke vzbuzení důvěryhodnosti zákazníků o tom, že v daných případech i přes do té doby obvyklý bezhotovostní platební styk jde o standardní postup zástupce jejich smluvního partnera. Přitom o svém úmyslu řešit si svoji domnělou pohledávku vůči zastupované obchodní společnosti jednostranným zápočtem neinformoval jak svého domnělého dlužníka, tak ani jeho smluvní partnery, kteří by mu při znalosti pravého stavu věci rozhodně žádné hotovostní platby za dodané zboží nepředávali. O tom, že takto postupovat nemůže, resp. že nemůže za poškozenou společnost činit právní úkony, uzavírat smlouvy a přijímat úhrady za její pohledávky, věděl z obsahu smlouvy o zprostředkování obchodu, vystavené na I. H. a potažmo z obsahu jejího zmocnění, které mu s ústním souhlasem této společnosti udělila. Podle státní zástupkyně je zřejmé, že při chybějícím právním vztahu mezi dovolatelem a poškozenou obchodní společností nebylo možno akceptovat právní závěr o vzájemném poměru jejich pohledávek a usuzovat na způsob zániku střetnuvších se pohledávek formou jejich započtení. Upozornila rovněž, že popis skutkových zjištění spíše svědčí pro právní závěr, že jmenované zákazníky poškozené obchodní společnosti uvedl v omyl o tom, že je oprávněn přebírat hotovostní platby, když tito v takto vyvolaném omylu do jeho rukou poskytli plnění v domnění, že jej bude použito na úhradu kupní ceny za jim dodané zboží. Poškozená obchodní společnost nečinila žádný právní úkon v omylu, ale stalo se tak na straně jejích zákazníků, což nemění nic na tom, že způsobený škodlivý následek je výsledkem jednání osob v omylu, dovolatelem vyvolaném. Jako formální nepřesnost hodnotila i skutečnost, že jmenovaní zákazníci poškozené obchodní společnosti byli rovněž označeni jako poškození, ač jim takové postavení nemohlo příslušet, protože za jimi poskytnuté platby jim bylo dodáno objednané zboží a na svých majetkových právech tudíž nebyli zkráceni. I přes tyto drobné výhrady pokládala učiněná skutková zjištění v takovém souladu s právními závěry, že výrok o vině obviněného je udržitelný a obhajitelný. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Současně platí, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný tvrzením, že se nedopustil podvodného jednání, zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda skutkem, jak byl popsán v rozhodnutí soudů, byly naplněny znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Nutno dodat, že tyto otázky, relevantní ve světle deklarovaného dovolacího důvodu, si bylo možno položit jen s notnou dávkou tolerance, poněvadž konkrétně uplatněné námitky obviněného byly, striktně posuzováno, založeny na skutkové polemice se zjištěními soudů.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.



Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu naplňují. Skutková zjištění vyjadřují vedle následku - škody v celkové výši 334.170,- Kč (tj. škody nikoli malé), také podvodné jednání obviněného, které spočívalo v tom, že jako obchodní zástupce společnosti P. F. P., s. r. o., K., převzal od R. P. finanční hotovost v celkové výši 85.702,- Kč jako úhradu faktury za zboží dodané společností P. F. P. K., a od Z. P. v hotovosti celkovou částku 248.468,- Kč jako úhradu faktur za zboží dodané společností P. F. P. K., přičemž jmenovaným zákazníkům společnosti záměrně neuvedl, že k převzetí finanční hotovosti nebyl společností P. F. P. K. pověřen, a peníze si ponechal pro svou potřebu.

Obviněný ve shodě s obhajobou uplatněnou před soudem prvního stupně a posléze i v odvolacím řízení znovu opakoval, že společnost P. F. P., s. r. o., dlužila na nevyplacených provizích jemu a I. H., původně spoluobviněné, částku 222.002,70 Kč, a proto v převzetí finanční hotovosti od Z. P. a R. P. spatřoval započtení pohledávek, vylučující podvodné jednání. V této souvislosti uváděl, že již dříve mu jmenovaná společnost dala souhlas k převzetí finančních částek, platby v hotovosti se jeho prostřednictvím uskutečnily a nikdy neměla k jeho činnosti žádné připomínky.

Odvolací soud k těmto námitkám v odůvodnění svého rozsudku připomněl, že obviněný nebyl v žádném právním vztahu ke společnosti P. F. P., s. r. o., tudíž nebyl ani oprávněn realizovat jakékoliv zápočty. Uvedl také, že výsledky dokazování bylo prokázáno, že svědci R. P. i Z. P. potvrdili, že v době předávání peněz je obviněný neinformoval o tom, že mají sloužit k zápočtu pohledávek, a že obviněnému více peněz a v jiných případech nepředali. Tento závěr nutno podle něj vztáhnout i k výpovědi svědka Z. P., poněvadž zmiňuje-li opakované platby, jednalo se ve svém souhrnu právě o částku kolem 250.000,- Kč, což odpovídá částce uvedené pod bodem 2/ výroku o vině. Výsledky dokazování nepodpořily ani obhajobu obviněného, že měl souhlas společnosti P. F. P., s. r. o., k výběru peněz v hotovosti či k tomu, aby používal své razítko. Odvolací soud proto uzavřel, že tvrzení obviněného o zápočtech vzájemných pohledávek nemůže obstát, poněvadž obviněný k takovému právnímu úkonu neměl žádný mandát, jednal ze své vůle a na svůj účet, nepostupoval z podnětu a podle pokynů I. H. Ta podle jeho zjištění o jednání se svědky nevěděla, sama s nimi do kontaktu nepřišla a peníze v hotovosti jí obviněný také nedal. Svědky R. P. a Z. P. svým jednáním uváděl v omyl, protože jim zamlčel podstatné skutečnosti. O podvodném jednání obviněného svědčí podle závěrů soudu i fakt, že peníze nepřevedl na účet společnosti P. F. P., s. r. o., dokonce ji o převzetí peněz ani neinformoval a ta se o celé situaci dozvěděla až poté, co začala peníze požadovat po R. P. a Z. P. (viz strany 6, 7, 8 napadeného rozsudku).

Závěry odvolacího soudu jsou správné a korespondují s výsledky provedeného dokazování. Z obsahu smlouvy o zprostředkování obchodu ze dne 1. 11. 2005 uzavřené mezi společností P. F. P., s. r. o., jako zájemcem a I. H. jako zprostředkovatelem se mimo jiné z Čl. II.7. podává, že zprostředkovatel není oprávněn činit za zájemce (jeho jménem) právní úkony bez zvláštní plné moci a stejně tak není oprávněn jménem zájemce uzavírat obchodní smlouvy a přijímat pohledávky (č. l. 47, 48). Toto zjištění odpovídá i výpovědi svědka Ing. J. V., bezprostředně nadřízeného obviněnému. Současně bylo zjištěno, že obviněný nebyl v přímém právním vztahu ke jmenované společnosti, pracoval pro I. H., avšak obchodní společnost o jeho aktivitách z titulu jeho zmocnění I. H. věděla a jednal s jejím ústním souhlasem. S obsahem a podmínkami Smlouvy o zprostředkování obchodu byl zevrubně seznámen, jak sám obviněný uvedl (viz č. l. 13). V rozporu s těmi podmínkami však obviněný převzal od svědků R. P. a Z. P. finanční hotovost v celkové částce 334.170,- Kč, aniž by jim sdělil, že změna dosavadní praxe úhrady za dodané zboží bezhotovostními platbami souvisí s údajnými finančními problémy se společností P. F. P., s. r. o., že peníze mají sloužit k zápočtu pohledávky, kterou údajně měla I. H., že k převzetí peněz nebyl společností pověřen a aby vzbudil ve svědcích důvěru, že změna platebních podmínek je v pořádku, opatřil si svévolně dokonce razítko, jímž dokládal důvěryhodnost celé transakce. Významné je, že obviněný o záměru provést jednostranné započtení pohledávek k době přebírání finanční hotovosti neinformoval nejen jmenované svědky, ale ani společnost, ve vztahu k níž mělo k zápočtu dojít, a ta se o chování a záměrech obviněného dozvěděla až teprve v souvislosti s urgencí plateb od svědků R. P. a Z. P.

Státní zástupkyně proto správně konstatovala, že při chybějícím právním vztahu mezi dovolatelem a poškozenou obchodní společností P. F. P., s. r. o., nebylo možno akceptovat právní závěr o vzájemném poměru jejich pohledávek a usuzovat na způsob zániku střetnuvších se pohledávek formou jejich započtení. O takové překážce, bránící použití tohoto způsobu uspokojení jeho údajné pohledávky vůči poškozené obchodní společnosti dovolatel věděl a právě z uvedeného důvodu jednal popsaným způsobem na úkor poškozené obchodní společnosti. Opíraje se o tato východiska, jsou námitky obviněného zpochybňující úmyslnou formu zavinění bezpředmětné.

V konkrétní situaci se evidentně neuplatní právní názor publikovaný již ve starší judikatuře soudů, podle něhož zpravidla nelze bez pochybností prokázat podvodný úmysl, přísluší-li pachateli proti podvedenému protipohledávka ve výši odpovídající vylákaným částkám, nebo je-li aspoň subjektivně přesvědčen o existenci takové pohledávky [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Zm I 600/29 publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (1919-1948) Vážný pod č. 3703/1929].

Nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že uplatnění institutu započtení by stěží přicházelo v úvahu i tenkrát, postupovala-li by stejným způsobem I. H. Zásadním předpokladem započtení je totiž existence vzájemných pohledávek věřitele a dlužníka (tj. věřitel je vůči dlužníku v jiném závazkovém vztahu dlužníkem), o což by se ale nemohlo jednat. I. H. měla sice být na straně jedné údajným věřitelem společnosti, ale již nikoliv jejím dlužníkem, poněvadž vylákané peněžní prostředky od zákazníků společnosti by pro ni představovaly bezdůvodné obohacení a z tohoto titulu by vznikl právní vztah a jemu odpovídající povinnost toto obohacení vydat mezi ní a označenými zákazníky společnosti, nikoliv mezi ní a společností.

Ačkoliv obviněný nezpochybnil ani správnost označení poškozeného, ani naplnění zákonného znaku zamlčení podstatných skutečností - a v tomto smyslu jde posouzení právě těchto otázek nad rámec obviněným předznačeného dovolacího přezkumu - je třeba přisvědčit názoru státní zástupkyně, že za stavu, kdy obviněný použil falešné razítko k posílení důvěryhodnosti jím zvoleného neobvyklého postupu, lze spíše usuzovat, že jmenované zákazníky poškozené obchodní společnosti uvedl v omyl o tom, že je oprávněn přebírat hotovostní platby, když tito v takto vyvolaném omylu do jeho rukou poskytli plnění v domnění, že jej bude použito na úhradu kupní ceny za zboží, které jim bylo dodáno. V daném případě tedy prokazatelně poškozená dodavatelská obchodní společnost nečinila žádný právní úkon v omylu, ale stalo se tak na straně jejích zákazníků, což nikterak existenci podvodného jednání nezpochybňuje, poněvadž osoba jednající v omylu a osoba poškozená nemusí být nutně osobami totožnými. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině podotýká, že podstatou trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel uvede jinou osobu v omyl nebo využije něčího omylu, popřípadě zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, nikoliv jen pachatel a osoba poškozená (k tomu srov. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).

Stejně tak by na přesvědčivosti právních závěrů odvolacího soudu nic nezměnilo, pokud by nebyli jako poškozené osoby označeni právě R. P. a Z. P., ale obchodní společnost P. F. P., s. r. o., zvláště když napadený rozsudek neobsahuje výrok o náhradě škody.

Skutek obviněného byl správně právně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., rozhodnutí soudu prvního stupně a ani soudu odvolacího nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Mimo meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je výhrada obviněného, týkající se úplnosti dokazování. Obviněný uvedl, že ač navrhoval výslechy svědků M. C. a Ing. M. B., soud prvního stupně jeho návrhu nevyhověl a svědky nevyslechl ani odvolací soud. Lze dodat, že takové důkazy nelze považovat za tzv. důkazy opomenuté. protože s ohledem na výsledky dokazování by provedení těchto důkazů nemohlo stávající skutková zjištění nikterak relevantně ovlivnit, jak zmiňuje v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud.

Obviněný dále namítal, že trest, který mu byl uložen, je trestem nepřiměřeně přísným. Taková námitka jde taktéž zjevně nad rámec důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí však lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. lze odsoudit k trestu odnětí svobody na šest měsíců až tři léta. Trest odnětí svobody na jeden rok, který byl obviněnému uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je trestem sice důrazným, ale jeho druh i výměra vycházejí z hledisek § 31 odst. 1 tr. zák., nekolidují s účelem trestu, jak je vymezen v § 23 odst. 1 tr. zák., a nelze jej proto vnímat jako extrémně přísný a nespravedlivý.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková