8 Tdo 278/2013
Datum rozhodnutí: 10.04.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník, § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoník, § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



8 Tdo 278/2013-17
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. dubna 2013 o dovolání obviněného P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 5 To 432/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově pod sp. zn. 101 T 179/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 101 T 179/2012, byl obviněný P. P. uznán vinným v bodě 1) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
1) dne 25. 6. 2012 v době kolem 15.30 hodin v O.-L., okres K., na ulici O. před domem č. p. se záměrem i silou ihned vymoci údajný dluh za odvedenou práci, po předchozí slovní rozepři, ve které požadoval po J. B., aby mu byla ihned doplacena mzda, fyzicky napadl J. B., který mu v jeho požadavcích nevyhověl, tak, že jej udeřil pěstí do obličeje s takovou razancí, až J. B. vypadly z rukou hrábě, a následně jej udeřil násadou od těchto hrábí do zad s takovou intenzitou, až se násada zlomila a J. B. upadl na zem, kde jej několikrát kopl do různých částí těla, a poté, co se J. B. podařilo vysmeknout a utéct a byl dostihnut, jej opět se slovy dej mi peníze napadl tak, že jej chytil rukama pod krkem a přitlačil na motorové vozidlo, kde mu J. B. z obavy, že bude opět napaden hozením na zem, vydal pětisetkorunovou bankovku, čímž J. B. způsobil zranění v podobě pohmoždění zad a hlavy, která si vyžádala lékařskou hospitalizaci do 27. 6. 2012 a následnou léčbu v délce 14 dnů,
2) dne 25. 6. 2012 v době kolem 15.40 hodin v O.-L., okres K., na ulici O. před domem č. p., bezprostředně po výše uvedeném jednání vyhrožoval J. B., který telefonoval, že pokud shora uvedený incident ohlásí Policii České republiky, tak si najde jeho rodinu a jeho děti zabije, což v J. B. vyvolalo důvodnou obavu, že své výhrůžky zabitím uskuteční.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 5 To 432/2012, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání, jež proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Marcely Neuwirthové s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Výtky proti nesprávnosti hmotně právního posouzení věci založil na tvrzení o nevěrohodnosti poškozeného J. B., jehož výpověď považoval za absolutně neúčinný důkaz. V důsledku toho považoval zjištěné skutečnosti za nedostatečné pro rozhodnutí o vině, které tak postrádá reálný základ (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05). Podle obviněného rovněž chybí jeho doznání, jakož i jakýkoli relevantní přímý důkaz o jeho vině, a nebyly dány ani podmínky pro čtení výpovědi svědka (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 558/02). Obviněný namítal, že mu sice bylo umožněno vyjadřovat se k jednotlivým svědeckým výpovědím, avšak jeho argumenty nebyly brány při rozhodování soudu v potaz. Na svoji obhajobu uvedl, že se skutků popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku nikdy nedopustil a jeho vina byla prokázána v pochybnostech na základě zkreslených a nepřesných výpovědí poškozeného J. B. a svědka Š. B., jejichž věrohodnost obviněný v průběhu trestního řízení opakovaně napadal. V tomto kontextu poukázal na výpověď poškozeného učiněnou v hlavním líčení dne 8. 10. 2012, v níž poškozený uvedl, že ze strany obviněného nešlo o loupežné přepadení a že byl obviněnému opravdu dlužen doplatek mzdy, který mu chtěl vyplatit, avšak v inkriminovaný den u sebe neměl dostatek peněz. Obviněný rovněž poukázal na změny výpovědí poškozeného v průběhu řízení, např. že celou událost chápe jako nedorozumění mezi příbuznými a zveličil ji, aby se obviněnému odplatil za problémy z dřívější doby, jakož i na to, že poškozený o každé ze svých verzí tvrdil, že je pravdivá. Obviněný pochybuje o správnosti závěru odvolacího soudu o věrohodnosti jeho výpovědi učiněné při veřejném zasedání dne 3. 12. 2012 spočívající v tom, že se poškozený snažil změnou své výpovědi obviněného vyvinit. V tomto postupu soudů obviněný shledává porušení práva na spravedlivý proces.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil usnesení (chybně uveden rozsudek) Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2012, č. j. 5 To 432/2012-152, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 27. 2. 2013, zaslalo Nejvyššímu soudu sdělení, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda dovolatelem označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. na podkladě tohoto, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu není možné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 Sb., anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/2002, příp. další).

Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

S tímto vymezením uvedeného dovolacího důvodu koresponduje i zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný považuje za nesprávné, že soudy opřely závěry o jeho vině zejména o výpověď poškozeného, jehož sám považoval za nevěrohodnou osobu. Pokud soudy přisvědčily i výpovědi svědka Š. B., neshledal ani tento postup správným. Svými argumenty tak především vytýkal způsob, jakým soudy tyto důkazy prováděly a posléze i hodnotily, a sám zcela popřel, že by se jednání kladeného mu za vinu dopustil tak, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsáno. Výhradně tak dovozoval nesprávnost soudy zjištěných skutkových okolností. Takto uplatněné výhrady však nejsou námitkami právní povahy a pod označený dovolací důvod je nelze podřadit, a tudíž nedopadají na jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud proto neměl povinnost dovoláním napadená rozhodnutí přezkoumávat, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.

I přes tuto výhradu Nejvyšší soud pro úplnost zdůrazňuje, že takto uvedenou zásadu je možné prolomit toliko v případě extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. zjištění, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Nejvyšší soud k této skutečnosti zmiňuje, že v postupu obou soudů nižších stupňů neshledal takové skutečnosti, jež by vyvolávaly pochybnosti o jeho správnosti při hodnocení provedených důkazů, a lze shrnout, že zejména s ohledem na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, byly postupy vymezené v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci dodrženy. Pokud soud prvního stupně na straně 3 a 4 učinil stručný závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného s odkazem na to, že je podložená výpovědí svědka Š. B., odvolací soud sám doplnil dokazování o jeho výpověď, kterou pak s ohledem na ostatní důkazy, jež měly podklad v dokazování provedeném soudem prvního stupně, zhodnotil. Výsledek této činnosti odvolacího soudu ve svém důsledku koresponduje s tím, co shledal i soud prvního stupně.

Při uvážení těchto souvislostí je možné způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy, a to zejména výpověď poškozeného J. B., a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry, považovat za provedený v souladu s principy vyjádřenými v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Protože řízení, která předcházela vydání napadených rozhodnutí, ani odůvodnění těchto rozhodnutí nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010), Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat. Extrémní nesoulad v této věci tedy nebyl zjištěn.

Za situace, kdy nebyla naplněna obecná kritéria vymezující důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný v dovolání uplatnil výhrady, které nejen na označený, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. nedopadají, Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností dovolání obviněného P. P. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. dubna 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová