8 Tdo 276/2011
Datum rozhodnutí: 23.03.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




8 Tdo 276/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2011 o dovolání obviněného Z. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 5 To 80/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 7/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 34 T 7/2009, uznal obviněného Z. V. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

dne 18. března 2009 v době kolem 23.30 hod. ve F., v úmyslu se sexuálně uspokojit, sledoval na ulici R. p. V. L., jdoucí od baru E., načež ji na ulici B. poblíže vchodu domu nečekaně uchopil zezadu kolem krku do tzv. kravaty , strhnul ji na zem, rdousil ji a v úmyslu násilím na ní vykonat soulož proti její vůli, i když poškozená prosila a naříkala, tak ji přes aktivní obranu odtáhnul do prostoru za domy pod balkony a k lavičkám u dětského hřiště, kde ji pak ve shora uvedeném úmyslu přes oblečení osahával na prsou, břiše, rozkroku, líbal ji a pokoušel se ji obnažit na dolní části trupu vyhrnutím sukně a svlékáním silonek, přičemž vykonat na ní soulož se mu nepodařilo toliko proto, že V. L. opakovaně předstírala nevolnost, hrála o čas a nakonec se i dovolala pomoci u náhodných kolemjdoucích, načež v této situaci již svého dalšího jednání zanechal a místo činu urychleně opustil, tímto svým násilným jednáním jí způsobil mimo drobného poškození oblečení a nevýznamných škrábanců a odřenin na kolenou bez nutnosti jejich lékařského ošetření, především vznik posttraumatické stresové poruchy projevující se u ní přinejmenším vracením vzpomínek na traumatickou událost, narušením schopnosti navazovat partnerské vztahy a plnohodnotně prožívat sexuální vztah, nedůvěrou a strachem z mužů, poruchami spánku, úzkostí, panikou i pocity křivdy, v důsledku čehož musela vyhledat odbornou lékařskou pomoc a zmíněné následky přetrvávaly stále v období 6 až 12 měsíců s dalším možným rozvojem trvalých následků ve formě změny její osobnosti .

Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), a uložil mu za ně podle § 241 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené VZP ČR, Územní pracoviště F., N., škodu ve výši 1.406,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 5 To 80/2010, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Břetislava Puzoně podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozích meritorních soudních rozhodnutí nejprve jen v obecné rovině namítl, že předmětný skutek nenaplňuje znaky pokusu trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Následně poukázal na výpověď bratra poškozené učiněnou v hlavním líčení, z níž vyplynulo, že poškozená V. L. (dále převážně jen poškozená ) v minulosti prožila domácí násilí ze strany svého otce, jehož chováním velmi trpěla. V tomto kontextu akcentoval závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného MUDr. J. S., Ph.D., svědčící o vlivu domácího násilí na duševní zdraví takto týraného člověka. Pokud podle názoru psychiatra vznikl a přetrvává projev posttraumatické stresové poruchy, pak je nezbytné určit, respektive vymezit, zda se na takovém stavu mohlo podílet i ono domácí násilí, či nikoli. K zodpovězení této otázky obhajoba navrhla doplnit dokazování znalcem z oboru zdravotnictví se specializací klinická psychologie a novým znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. Zároveň odpověď klinického psychologa PhDr. E.K. však označil za nepřesvědčivou a nedostatečně odůvodněnou.

Jak obviněný dále rozvedl, shora zmíněné nesrovnalosti a nejasnosti v závěrech provedených znaleckých posudků jej vedly k tomu, že v rámci řádného opravného prostředku požádal o revizi obou znaleckých posudků. Odvolací soud tento návrh odmítl s odůvodněním, že o jejich správnosti nemá žádné pochybnosti. V tomto postupu odvolacího soudu obviněný spatřoval nedostatek, v jehož důsledku tento soud přijal nesprávné právní posouzení skutku učiněné již dříve prvoinstančním soudem.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265 písm. k) odst. 1 tr. ř. ( správně mělo být § 265k odst. 1 tr. ř. ) zrušil napadený rozsudek ( správně mělo být usnesení ) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2010, č. j. 5 To 80/2010-306, a podle § 265 písm. l) odst. 1 tr. ř. ( správně mělo být § 265l odst. 1 tr. ř. ) přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že obviněný v rámci své argumentace předložené v dovolání napadal toliko úplnost dokazování a správnost učiněných skutkových závěrů, když namítal, že soudy nedostatečně vyhodnotily skutkovou okolnost spočívající v tom, do jaké míry se na duševním stavu poškozené odrazilo chování jejího otce. Současně ovšem shledal, že soudy dosud činné ve věci se touto okolností již dříve dostatečně zaobíraly, a to zejména soud druhého stupně ve vztahu k obdobné námitce obviněného uplatněné již v jeho odvolání, k níž konstatoval, že poškozená před útokem obviněného netrpěla žádnou duševní poruchou a že je vyloučeno, že by se na vzniku současné poruchy poškozené podílely i jiné faktory, než posuzované jednání, tedy např. prožitky z dětství či dospívání.

Státní zástupce své úvahy uzavřel konstatováním, že dovolatelovy námitky, zpochybňující pouze skutkové závěry, se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly obstát, neboť neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal především postup odvolacího soudu, který odmítl jeho požadavek na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem. Obviněný sice označil za těžiště dovolacích námitek nesprávné právní posouzení skutku, avšak tuto nesprávnost vázal na jím tvrzené chybné přijetí provedených znaleckých posudků jako správných s tím, že on sám je pokládá za nejasné a neúplné. Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Pod obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani jeho obecně formulovanou námitku, že předmětný skutek nenaplňuje znaky pokusu trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., zvláště když ji neodůvodnil žádnou relevantní argumentací. Z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. totiž platí, jak již bylo shora zmíněno, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a